Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 31. kapitola

11.06.2018 (10:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1284×

„Mluvila jsem s nimi,“ pošeptala jsem a dál zírala na oblohu. Lehnul si ke mně a opřel se o loket. Začal mě jemně hladit po vlasech a pozoroval můj obličej. Nechal mě. Nechtěl nic slyšet. Nebylo kam spěchat.

„Musím ti něco říct o Tině, už jsem se s ní setkal…“

„Setkal? Cože?“ byla jsem jasně vyvedená z míry. On ví, kdo to je? Proč mi to neřekl dřív?

„Je tomu už nějaká doba, byli jsme zrovna vysláni na úkol. Jednalo se o dva upíry, kteří si z vlastní hlouposti chtěli udělat upíří dítě – to se muselo zastavit,“ zahleděl se někam do prázdna. „Když jsme dorazili na místo, oba dva už byli mrtví, včetně toho upířího dítěte. Našli jsme u nich však upírku. Představila se nám jako Kristina, z čehož plyne zkratka pro Tinu,“ vysvětloval. Ta coura se nejmenuje Tina?!

„Proč…?“ nechápala jsem. Chtěla jsem vědět, co udělala tak hrozného, že si neříká ani vlastním jménem a jak to, že na to nikdo z Cullenů nepřišel. Ani upír, co umí číst myšlenky! Caius mě ale přerušil gestem ruky.

„O jméno tady vůbec nejde Bells, jde o to, že byla schopná zabít dva dospělé upíry a k tomu jejich dítě, úplně sama. A to jen díky jejímu daru. Je v tom dobrá, to se musí nechat, protože zvládla ošálit i někoho, kdo čte myšlenky. Ale abych ti vše vysvětlil… Díky svého daru může ovlivňovat všechny kolem sebe. Jejich pocity, jejich rozhodnutí, jejich činy, celou mysl. Tehdy u těch dvou vzbudila dojem důvěry a následně je poštvala proti sobě. Pomocí daru je donutila k tomu, aby zabili to dítě, a pak se zabili navzájem. Samozřejmě, toho upíra poté zabila ona, jelikož svou družku přemohl. Ale nebránil se. Chtěl zemřít. Cítil nehoráznou bolest, jelikož přišel o svou milovanou, ale zároveň ji zabít chtěl, musel. Něco takového se jen tak nevidí. Má ohromnou moc. Ale ani její dar není tak dokonalý, jak se zdá, jelikož jej nemůže použít proti někomu, kdo už o něm ví. Na tebe ho použít nemohla, chrání tě štít, ale věř mi, že kdybys jej neměla, už bys byla lapena…“ A bylo ticho. Přemítala jsem si každé slovo, které mi teď Caius řekl. Takže ona je všechny ovládala… To, co Edward říkal, byla pravda, ona ovládala jeho mysl, když byl s ní. Za nic nemůže. 

„Musí se to dozvědět!“ zašeptala jsem a chytila se za hlavu. Byla jsem zoufalá, pištělo mi v uších a motala se mi hlava.

„Netušil jsem, že je to ona. Přeci jen, říká si jinak. Už je to roky. Akorát mě zaráží, že přišla. Určitě neměla v úmyslu se prozradit. Musím se ti přiznat, nechtěl jsem ti to říkat…“ Odmlčel se. Šlehla jsem po něm nechápavým pohledem.

„Proč?“

„Protože teď, když víš pravdu…“ Zase ticho. Teď když vím pravdu, tak co?! Nadávala jsem v myšlenkách. „Víš, že to nebyla jeho vina…“

„Ty se bojíš, že uteču?“ zašeptala jsem, když mi došly jeho obavy. Pouze přikývnul a zahleděl se mi do očí. Čekal, na moji reakci. Nebyla jsem ničeho schopná. Sklonila jsem hlavu, nechala si spadat vlasy a obličej si chytla do dlaní. Pěknou chvíli jsem takhle přemítala. Caius seděl mlčky vedle mě. Snad čekal na nějakou odpověď. Jenže na tu já se nezmohla. „Musí se to dozvědět,“ pošeptala jsem a zmizela. Šla jsem je najít. Někoho z nich. Bylo mi jedno koho. Ale v průběhu cesty mě napadlo jiné řešení. Než jsem se dostala k jejich pokoji, rozdýchala jsem se. Potřebovala jsem to – můj mozek to potřeboval.

Zastavila jsem se u dveří a jemně zaklepala. Nádech, výdech. Opakovala jsem si. Nejspíš bych se zhroutila, kdybych myslela na něco jiného než na pravidelné dýchání. Přišlo mi jako věčnost, než se u dveří někdo objevil.

„Co si přeješ?“ zeptala se mně překvapená Rosalie, která se objevila ve dveřích.

„Chtěla bych mluvit s Tinou.“ Nejspíš čekala cokoliv, jen ne Tinu, jelikož na mě valila oči. Ani jsem se nedivila – ještě před dvěma hodinami bych taky nevěřila, že s ní budu chtít někdy v mé upíří existenci mluvit, nebo ji jen znovu vidět. Zavolala do útrob pokoje a Tina se během chvíle objevila u dveří také. Znechuceně si mě prohlédla a založila si ruce na prsou.

„Co chceš?“ zajímala se.

„Pojď prosím semnou, náš pán si tě žádá,“ narafičila jsem to na ni.

„Takže ty tu sloužíš jako poslíček?“ zasmála se sarkasticky. Zavrčela jsem na ni a otočila se k odchodu. Následovala mě. „Kam mě táhneš?“ ptala se, když jsme vyšly ven z hradu. Neodpovídala jsem, pouze jsem šla dál. „Já už nikam nejdu!“ rozčilovala se. Otočila jsem se a pořádně si ji prohlédla.

„Vlastně si s tebou chci promluvit já,“ začala jsem. Ona se zašklebila a už chtěla začít namítat, já ji ovšem zaskočila. „Kristino!“

„Jak to víš?“ třeštila na mě oči a založila si ruce na prsou.  

„Dívej se, řekneš jim to sama. Radím ti, abys jim to řekla ty, jelikož já i jako pouhopouhý poslíček mám tady větší slovo než ty. Rozumíš? A pokud je ti život milý, měla bys to říct hned. Jelikož jinak se o to postarám já a postarám se o to, aby tvoje existence skončila. Jelikož něco tak odporného, jako jsi ty, tenhle svět nepotřebuje,“ prskala jsem. Byly jsme dost daleko na to, aby nás někdo slyšel. Ale i kdyby, vlastně by mi to bylo jedno. Chtěla jsem, aby se to dozvěděli, aby na ně její dar přestal působit, protože tohle si nezaslouží nikdo.

„To nikdy neudělám!“ zasyčela a začala vrčet. „Ty nicko! Nebudeš mi říkat, co mám a nemám dělat! Jediný, kdo tady přijde o existenci, budeš možná tak ty! Co si jako myslíš? Že když s tebou spí jeden z nich, tak jsi něco víc? Uvědom si, že ty jsi zamilovaná do Edwarda, ale mám ho já! Nikdy jsi nic nedokázala, všechny jsi akorát poštvala proti sobě! Jsi zrůda! Nechutná!  Za nic nestojíš!“ chrlila ze sebe a stoupla si do obranného postoje. Tohle jsem nečekala, tuhle reakci určitě ne. Zahrávala si s ohněm.

„Řekni mi jedno. Jak jsi to zvládla? Jak?“ chtěla jsem vědět. Zahleděla se mi dlouze do očí. Nevěděla, jestli má odpovědět.

„Proč myslíš, že jsem jim všem tak lezla na nervy?  To všechno bylo součástí téhle hry. Myslíš si, že nevím, že jsem pro ně byla za totálního idiota? Moc dobře jsem to věděla, proto to šlo všechno jako po másle. Vím, že mě mezi sebou nechtěli, ale jak už víš, mám určité prostředky, kterými jsem se tam udržela. Ale ty se do toho musíš začít míchat a všechno mi pokazit! Měla bych tě rovnou zabít a svést to na sebeobranu. Každý by mi uvěřil. Chudinka Bella byla žárlivá, i když nic neměla,“ syčela nenávistně.

„To by stačilo Kristino!“ zahřměl za mnou Caiův hlas. Rychle jsem se otočila a všimla si, že za mnou nestojí jen on, ale i Aro. Ruce založené na prsou a na tváři ten jeho úsměv. Kristina se narovnala a vyděšeně na ně zírala.

„Asi taková nicka nebudu, co?“ přimhouřila jsem oči. Těkala očima mezi námi a začala se třást.

„Uděláš přesně to, co ti Isabell nakázala. Členové gardy jsou rozhodně víc než upíři, kteří si celý svůj život zakládají na ovládání druhých, má drahá. Tvůj dar je ojedinělý a úžasný, ale takto jej zneužívat…“   Aro zvedl ukazováček a zahýbal s ním stejně, jako to dělají učitelky ve školce, když děti něco provedou. Kristina zareagovala úplně stejně jako právě děti ve školce před učitelkou. Zatvářila se zmučeně a přikrčila se, jako by čekala, že ji někdo brzy uhodí.  

„Vůbec se mi nelíbí tvé vyjadřování, už vůči členům naší gardy bys měla mít trochu úcty. Tohle je neodpustitelné a měli bychom tě hned na místě zabít. Bohužel máš ještě poměrně důležitý úkol, který musíš splnit, takže tě nezabiji. Rozhodně ne hned,“ mluvil teď pro změnu Caius. Cítila jsem v jeho hlase tu nenávist, ten odpor. Ještě nikdy jsem ho takhle neslyšela mluvit. Buď byl poprvé z někoho tak znechucený, nebo to jindy nedával tak najevo. Čekala jsem na její reakci. Vypadalo to, že se zatím k ničemu nemá. Proto jsem po nějaké chvíli začala být netrpělivá. A očividně jsem nebyla jediná.

„Takže, jak to bude Kristino?“ promluvil opět Aro. Propaloval ji pohledem. Bylo na ni poznat, jak moc je jí to nepříjemné.

„Přiznám se,“ kuňkla nakonec a rozvzlykala se. Kdyby nebyla tak odporná, bylo by mi jí i líto. Hrát si na chudinku ji očividně šlo.

„Jdeme,“ zavelela jsem. Měla jsem v plánu si ji pohlídat. I když představa předstoupit před celé jejich osazenstvo se mi zrovna nezamlouvala. „Zablokuju ti myšlenky, ať se to dozvědí všichni hezky najednou,“ upozornila jsem ji a poklepala si na spánek. S takovou jí totiž Edward utrhne hlavu dřív, než něco řekne.

U dveří do jejich pokojů se zastavila. Musela jsem zavrčet, aby se opět pohnula. Vstoupila a já hned za ní. V jejich hlavním pokoji už bylo pár členů, kteří na nás stočili zrak.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle, který držel v rukách nějakou knihu.

„Můžete sem prosím přijít všichni? Potřebuji vám něco důležitého říct,“ řekla do útrob a počkala, než se zde všichni objeví.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 31. kapitola: