Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 33. kapitola

„Počkej,“ ozvalo se za mnou, když jsem mířila pryč.

„Co po mě chceš?“ zavrčela jsem přes rameno. Nechtěla jsem se na něj dívat.

„Chci s tebou mluvit, prosím,“ žadonil.

„Je snad o čem?“ otočila jsem se čelem k němu a založila si ruce na prsou.

„Myslím si, že si máme hodně co říct,“ díval se mi do očí. Vadilo mi to, tak jsem uhnula pohledem.

„Nechci nic rozebírat. Před chvílí ti zabili přítelkyni kousek odtud a ty chceš mluvit se mnou. Neměl bys řešit jiné věci?“ Byla jsem zlá, jenže to jinak nešlo. Pro mou smůlu vypadal neoblomně. Proto jsem mu tedy pokývnutím hlavy naznačila, ať mě následuje. Zavedla jsem ho k sobě do pokoje a sedla si na postel. „Mluv,“ pokynula jsem mu.

„Chtěl bych se ti z celého srdce omluvit. Mrzí mě to. Nedokážeš si představit jak…“

„Edwarde, já nechci omluvy. Jen mi poděkuj, že ses to dozvěděl a nech to být. Nechtěla jsem, aby to takto skončilo. Bohužel, stalo se,“ skočila jsem mu do řeči. Nechtěla jsem slyšet žádné promiň.

„Zasloužila si to. Neměl bych to říkat, ale je to tak,“ zašeptal se sklopenou hlavou. Nastalo ticho, neměla jsem mu na to co říct. Ani jsem mu nic říkat nechtěla. „Všechno mohlo být jinak. Měl jsem s tebou tehdy zůstat na Aljašce. Cítil jsem strašnou bolest, když jsem viděl, že tě ztrácím. Ale byla tlumená. Z celého mého srdce jsem chtěl Tinu… Kristinu od sebe odehnat a vydat se za tebou. Žít s tebou, dát ti celý svůj život, mé srdce, ale něco mi bránilo. Teď už vím, co to bylo. Strašně mě to mrzí. Na druhou stranu jsem rád, že to nebylo něco ve mně. Jelikož já celou dobu chtěl jen tebe. Ale její dar mi to neumožňoval. Zkusme to Bell, chybíš mi. Strašně mi chybíš. Pojeď se mnou, začneme od začátku.“

„Ty ses zbláznil,“ zírala jsem na něj s vykulenýma očima.

„Já ti snad nechyběl? Neříkej, že ne. Vím, jak jsem tě přitahoval Bells. Vím, že ke mně cítíš to samé,“ pokračoval. Začínala jsem vidět rudě.

„Jak si dovoluješ!? Jak si dovoluješ něco takového vůbec vypustit z úst!“ soptila jsem. „Ty vůbec nic nevíš! Rozumíš? Nic!“

„Prosím, zkusme to. Já vím, že jsem ti ublížil, ale tohle nechceme ani jeden. Moc dobře to víš! Vzpomeň si, jak jsem tehdy přijel. Na nás. Byli jsme šťastní, šťastní spolu. Vzpomeň si na to!“ Nechtěla jsem na to myslet, jelikož mi tyto vzpomínky vždy vyvolaly ty samé pocity. Sevřel se mi žaludek a začala jsem se třást. Bylo mi to nepříjemné. V tuto chvíli to bylo podobné, ale bylo v tom ještě něco. Snad to, že jsem věděla, že to tak zase může být. Že ke mně opravdu něco cítí a to, co tehdy říkal, je pravda. Jenže já to teď nechtěla. Jak si to vůbec dovoluje? Jen tak si nakráčí opět do mého života a chce mi ho úplně otočit. Ani náhodou!

„A dost! Dávej si pozor na to, co říkáš! Abys nedopadl jako ona!“ vztekala jsem se.  

„Pokud mě už nechceš nikdy vidět, bude pro mne smrt jednodušší možnost,“ pošeptal. Bodlo mě u srdce. Tohle se nesmí stát. Nemůže přijít o život. Chvíli jsem se na něj jen mlčky dívala a přemítala si jeho slova v hlavě. Cítil jsem strašnou bolest. Chybíš mi. Začneme od začátku. Cítíš ke mně to samé. Pořád a pořád dokola. Zhluboka jsem se nadechla a promnula si kořen nosu.

„Edwarde, nemůžu s tebou jít. Nejde to. Moc jsi mi ublížil a já to neumím jen tak hodit za hlavu. Neumím to.“ Byla to pravda. Nemohla jsem. Nebylo to jen kvůli tomu, že mi ublížil. Taky mi neustále na mysl přicházel Caius, který byl teď někde tady na hradě. Kousek ode mě. Jeho jsem nemohla jen tak nechat za sebou. Znamenal pro mne hodně. Možná víc, než si sám myslel. „Ne teď. Potřebuji čas.“  Nemohla jsem mu říct, že mu nedám šanci. Už nikdy. Ta představa se nelíbila ani mě samotné, natož jemu. Jednou určitě nastane chvíle, kdy se za ním vydám. Kdy ho budu chtít vidět, jednou ano. Nejspíš…

„Dobře. Já… moc se omlouvám…“

Přerušila jsem ho gestem ruky.

„Už žádné omluvy. Až bude správný čas, přijdu sama. Věř mi,“ zadívala jsem se mu do očí. Ujišťovala jsem samu sebe, jestli tomu tak opravdu bude. A ano, věděla jsem, že se nevidíme naposledy. Že naše životy se určitě protnou. Jen teď na to nebyla vhodná chvíle. Ten správný čas teprve přijde. Pomalu ke mně přišel a pohladil mě po tváři. Ten dotek mi byl velice příjemný. Tam, kde se dotknul mé pokožky, mi lehce brněla kůže.  Nadzvedl mi bradu a sklonil se, aby spojil naše rty. Na to jsem nebyla připravená. Použila jsem štít a odmrštila ho od sebe. Zastavil se o protější stěnu a sesunul se k zemi.

„Nebudu se omlouvat, protože jsem to chtěl udělat. Musel jsem si to připomenout a uchovat si vzpomínku, která mně bude držet při životě, zatímco na tebe budu čekat. Už se těším na naše shledání. Já si na tebe počkám Bell,“ otočil se a byl pryč. Zhluboka jsem dýchala a přejížděla si prsty po rtech. Můj hrudník se zvedal, jako by snad měl malý přísun kyslíku. Jako bych ho snad potřebovala.  

…

Zaklepala jsem a počkala na vyzvání. Když se tak stalo, vklouzla jsem neslyšně dovnitř. Zahřálo mě u srdce, když jsem se dívala na tu scenérii přede mnou. Bylo to pro mě tak známé. Tak přirozené. Na chvíli se na mě zahleděl a celou si mě prohlédnul.

„Myslel jsem, že odejdeš. S ním,“ procedil poslední slovo skrz zuby a podíval se na zem. Neuměla jsem odhadnout, jestli se na mě zlobí.

„Nechci nikam odcházet. Nechci od tebe.“  Vzhlédl a se zaujetím si mě začal prohlížet. Jako by si snad myslel, že špatně slyší.

„Takže zůstáváš?“

„Opravdu sis myslel, že už se za tebou nevrátím? Co bych si bez tebe počala?“ Byla jsem překvapená, že si tohle vůbec mohl myslet.

„Isabell, je mi jasné, že se to jednou stane. Pokud je to ta opravdová láska, ani já bych neváhal. Sice teď cítíš nenávist, ale jednou to přijde. Sama uvidíš. Ještě k tomu, když víš, že je někde tady mezi námi a ty s ním budeš moct být,“ mluvil do ticha pokoje. Jen jsem nesouhlasně pokývala hlavou.

„Možná, ale není to teď. Teď v tuto chvíli nechci. Ta nenávist, která je uvnitř mě, ještě nevyprchala. A já jen tak odpustit nedokážu. Třeba jednou, jak ty říkáš. Ale ne v brzké budoucnosti,“ snažila jsem se jej přesvědčit. „Já vím, že on za to vlastně ani nemůže, jelikož její dar byl tak silný. A byla hodně dobrá, to musíš uznat. Nepoznal to. Nikdo z nich,“ zamyslela jsem se nad celou tou situací. Umět zatemnit mozky tolika upírům najednou. Dokonce ošálit někoho, kdo čte myšlenky. Není to neuvěřitelné? Ten dar byl jedno velké zlo. Jelikož to byl její dar. Nechutně toho zneužívala. Bylo mi z ní ještě teď zle.

„Hodila by se nám sem,“ zasmál se. Vytřeštila jsem oči. „Tady ve Volteře je plno takových. Jediný, kdo zná pravdu, je Aro. Ani ten nám všechno neříká. O sobě, nebo o ostatních. A její dar s její povahou… Byla dokonalé zlo. Máme určité mise, na kterých by se nám opravdu hodně hodila. Zapadnout mezi klany, které se od nás drží na sto honů. Abychom se o nich nic nedozvěděli. A ona by je ovládala,“ přemýšlel nad tím, jak by se její dar dal využít.

„Dokázala by zničit kohokoliv,“ šeptla jsem.

„Mýlíš se, Bells,“ hleděl mi upřeně do očí. „Dokázala by zničit jen nic netušící.“ Přikývla jsem. Cítila jsem to zvláštní pouto mezi námi, které panovalo v místnosti. Se zaujetím jsem sledovala každý jeho pohyb. Líbilo se mi to. Líbil se mi on. Ne jako upír, ale jako muž. Jeho myšlenky, jeho slova. Cítila jsem, že mezi námi je něco víc. Nebyla to ta pravá upíří láska na věčnost, ale řadila bych to k zamilovanosti.

„Dovádíš mě k šílenství,“ pošeptal najednou a přiblížil se. Zadívala jsem se mu do očí. Já tebe, nebo ty mě? Pomyslela jsem si.

„Caie, nevím, kdy odejdu. Nevím, jestli se to vůbec někdy stane. Ale vím jedno,“ odmlčela jsem se a zahleděla se na něj. „Teď jsem tady a jsem jen tvá,“ jakmile jsem to dořekla, byla jsem v jeho náručí a on mě s vášní líbal. Teď a tady, jsem šťastná…  

…

A tak končí naše Nechtěná. Konečně našla své místo. Bohužel, věčnost je dlouhá a nikdo nemůže vědět, co se během ní ještě stane, ale pro tuto chvíli máme jasno. 

Mockrát se omlouvám těm, kteří chtěli pohádkový konec B+E, ale já sama jsem v této povídce dostala takovou alergii z Edwardova chování, že jsem je nemohla jen tak dát dohromady. Konec jsem nechala více méně otevřený, takže jsem ani Caiovi pro tuto chvíli nezlomila srdíčko, jelikož mi k tomu mému přirostl. Takže mockrát děkuji za pozornost u mé povídky a jsem moc ráda, že jste se dostali až sem.