Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 5. kapitola

02.06.2015 (20:15) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2262×

„Ahoj, nechcete si sednout k nám?“ Usmála se na nás. Koukla jsem na Thomase a čekala na jeho reakci. On jen kývnul na souhlas, tak jsme tedy šli za nimi…

„Tak, já jsem Alice, tohle je Jasper, Rosalie, Emmett, Edward a Tina.“ Ukazovala na jednotlivé členy své rodiny ta malá, co pro nás zašla.

„Já jsem Thomas a tohle je Bella,“ představil nás ten můj obrovský ochránce a já ho mezitím obepnula mým štítem. Ihned jak jsem to udělala, se Edward začal mračit a přeskakoval pohledem ze mě na něj. Všichni jsme se navzájem pozdravili a já s Thomasem jsme se posadili na dvě židličky, které pro nás už byly nachystané. Nikdo – až na Alici – se netvářil kdovíjak šťastně.

„Jak jste přišli k tomuhle místu?“ Usmívala se na nás ta malá elfka.

„No, museli jsme se přemístit, tak jsme hledali. Kdybychom věděli, že tu jste vy, našli bychom si něco jiného, ale teď už je to asi jedno,“ odpověděl jí Thomas a pokrčil rameny. Já ze zvědavosti stáhla štít z Thomase a u toho nepřestávala pozorovat Edwarda. On se začal tvářit zase nechápavě. Byl úplně zmatený. Zase jsem Thomase obepnula štítem a tentokrát jsem obepnula i Alici. Jasper i Edward zavrčeli. Takže mají dar. Teď ještě zjistit jaký. Moment! Najednou mi to došlo. On slyší myšlenky! Vypnula jsem tedy štít úplně. Slyšíš mě? Nic. Jestli jo a jen si se mnou hraješ, tak si to s tebou vyřídím! Zkoušela jsem, ale nijak to s ním nehnulo. Napadla mě tedy ještě jedna možnost. Štít jsem opět aktivovala a přemístila ho na Edwarda. Slyšíš mě? Ztuhnul. Takže ty fakt umíš číst myšlenky? Lehce přikývl. Tak to je brutální! Štít jsem opět stáhla. Nebude se mi přece vrtat v hlavě celý den. Zaštítila jsem i Thomase. Nechci, aby se dozvěděl něco, po čem mu je putna. Ještě by jim to všem vykecal. Jenže co jsem nečekala, bylo to, že se najednou zvedne, popadne mě za ruku a začne mě tahat pryč z jídelny. Thomas už už chtěl vyskočit, když jsem ho kývnutím uklidnila.

Když jsme vypochodovali z jídelny, zamířil si to i se mnou k lesu za školou.

Nechceš, aby nás slyšeli? promluvila jsem k němu v myšlenkách. Jen přikývnul.

Když už jsme konečně byli dostatečně daleko, pustil mě.

„Jak to děláš?“ vyjel po mně.

„Co jak dělám?“ Potutelně jsem se na něj usmívala.

„Ty víš co!“ zavrčel.

„Nech si tenhle tón na tu svoji blondýnu,“ prskala jsem.

Proč tě to tak provokuje? Vadí ti, že mi do hlavy nevidíš pořád? Pustila jsem ho opět na chvíli k mým myšlenkám. Zavrčel.

„Nejsi jediný, kdo může mít dar,“ zamumlala jsem.

„Co to bylo v té jídelně s Alicí?“ zeptal se teď už klidněji.

„No, co by? Prostě jsem ten dar použila i na ni.“ Pokrčila jsem rameny.

„Co to je?“ zašeptal. Podívala jsem se na něj. Byl nebezpečně blízko. Prohlížela jsem si jeho obličej. Jeho rty byly tak blízko. Byl snad ještě krásnější, když se takhle rozčiloval. Zavrtěla jsem hlavou.

„Štít."

„Umíš s ním ještě něco?“ zajímal se.

„Nevím, nezkoušela jsem to,“ řekla jsem popravdě. Bože, co to říkám! Vždyť ho neznám! Bylo to divné. Měla jsem nutkání odpovídat mu popravdě. Ale proč? Jen další týpek, co chodí s nějakou husou. On jen kývnul na souhlas. Chvíli bylo ticho, poté se otočil a vydal se zpět ke škole.

„To na mě ani nepočkáš?“ Dobíhala jsem ho. Nic neřekl, jen šel dál.

Jakmile jsme došli zpět do jídelny, všechny oči se upřely na nás. Nechala jsem to být a šla si zpátky sednout.

„Udělal ti něco?“ ptal se starostlivě Thomas. Povytáhla jsem obočí.

„Tenhle?“ Kývla jsem směrem k Edwardovi. Popadla jsem toust, který jsem si předtím koupila, a rozbalila ho. Začala jsem ho jíst. Až po chvíli mi došlo, že na mě všichni u stolu – kromě Thomase – koukají s vykulenýma očima.

„No, co? Neříkejte mi, že vám přijde divné, že jím.“ Dožvýkala jsem sousto a usmála se na ně. Oni pořád nechápavě zírali.

„Taky nechápu, jak jí to může chutnat,“ řekl Thomas k ostatním. Ti na chvíli střelili pohledem po něm a pak se zase otočili na mě.

„Není divnější spíš to, když člověk nejí?“ zeptala jsem se. Nikdo nic. Jen dál zírali. „Tak díky, přešla mě chuť.“ Odhodila jsem nedojedený toust zpátky na tácek, zvedla se a odnesla ho vyhodit. Nechala jsem je tam sedět u stolu a vydala se na poslední hodinu. Měla jsem biologii. Ve třídě už byli téměř všichni. Byla tu jedna úplně prázdná lavice a v některých volné jen jedno místo. Já se tedy uvelebila v té, kde nikdo neseděl. Ale jaké pro mě bylo překvapení, když se ve dveřích po chvíli objevil Edward. Naštvaně si sedl vedle mě.

„To ti tak vadím?“ zeptala jsem se ho. Už už jsem se zvedala, že si sednu jinam, když mě chytil za paži a donutil mě tak sednout si zpět.

„Ne,“ odseknul.

Tebe tak vytáčí tohle? Pustila jsem ho opět na chvíli do mé hlavy. Cuknul sebou. Já se neudržela a uchechtla se. Potom mě něco napadlo. Soustředila jsem se a zaštítila Edwarda. On celý zkoprněl.

„Není to pohoda? Nevidět nikomu do hlavy?“ pošeptala jsem. Ošil se.

„Nech toho,“ zavrčel. Štít jsem tedy stáhla. Ať si třeba políbí… tu svoji blonďatou husu. Neříkám, že není pěkná, ale tupá jak tágo. A to jsem se s ní ještě nebavila. Už od pohledu je to jasné.

„Co tě tak žere?“ Zadívala jsem se na něj.

„To, že tady nemáte co dělat,“ odseknul. Mamlas protivnej, pomyslela jsem si. Samozřejmě jsem mu v tu chvíli nezapomněla ukázat, na co zrovna myslím. On jen zavrčel, a jelikož zrovna vcházel do třídy učitel, začal se věnovat jeho výkladu. Jen jsem zavrtěla hlavou nad jeho chováním. Neměli bychom se spíš bát my? Když jich je tolik? Neměli bychom já a Thomas být ti, co jsou nesví?

Z mého rozjímání mě probral můj vibrující mobil. Podívala jsem se na displej. Hlásal mi, že mi Thomas píše.

?

Musela jsem se zasmát nad obsahem té zprávy. Jasně jsem věděla, co ten blbý otazník znamená, ale je to tak hnusné, když si vezmu, že se mě tím vlastně ptá, jestli si to rozdáme. Stručně jsem mu odepsala, mobil dala do kapsy a omluvila se, že mi není dobře. Odešla jsem z hodiny a zamířila si to na parkoviště. Než jsem ale stihla vyjít ven z chodby, popadly mě dvě silné paže a zatáhly na záchod.

„Jsi prase.“ Smála jsem se, když mě zatáhl do kabinky.

„Nech si to,“ zašeptal, jakmile mě přestal líbat na krk. V rychlosti jsem mu stáhla kalhoty. On můj tah následoval, takže jsem mu pak jen obtočila nohy kolem pasu a on do mě tvrdě vniknul. Zalapala jsem po vzduchu.

Během další chvíle už jsme vycházeli ze záchodů a mířili si to na parkoviště.

„Mohl jsi počkat domů.“ Smála jsem se.

„Nemohl.“ Pokrčil rameny a mrknul na mě. Pak mě objal kolem ramen a tak jsme společně došli až k autu. Nastoupili jsme a odjížděli. V tu chvíli se zrovna ze školy začali valit ostatní studenti. Všimla jsem si, jak vylezli i Cullenovi a střelili po nás pohledem.

„Nechápu, co mají za problém,“ šeptla jsem Thomasovi. On se na mě jen podíval a pak se opět vrátil pohledem k vozovce.

„Edward umí číst myšlenky,“ pokračovala jsem. V tu chvíli se však Thomas rozchechtal. Zvědavě jsem se na něj dívala a čekala, co z něho vypadne.

„Už to chápu, teda aspoň chápu, proč je ten Edward tak nasranej,“ chechtal se dál, „trošku jsem přemýšlel nad tou jeho krasavicí,“ dodal. Tak, už jsem pochopila, proč je tak rozčílený. Musela jsem se tomu taky zasmát.

„Nadrženče.“ Bouchla jsem ho do ramene. To už jsme přijížděli na příjezdovou cestu k našemu domečku. Když Thomas zaparkoval, vystoupila jsem a šla do svého pokoje. Řekla jsem si, že si skočím na lov a pak ještě něco vymyslím. Neváhala jsem a vyskočila z okna…

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 5. kapitola: