Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 7. kapitola

10.06.2015 (20:45) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2005×

Několikrát jsme dostaly vynadáno, že rušíme, ale stejně jsme se za chvíli bavily znovu. Když zazvonilo na konec hodiny, neochotně jsem se zvedla a šla na další. Ještě jsem zamávala Alici. Řekly jsme si, že se uvidíme na obědě a pak jsem zmizela za dveřmi třídy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Thomase, když jsem vešla do jídelny. Usmál se na mě a chytl kolem ramen.

„Káča blbá!“ Slyšela jsem odněkud z jídelny. Nechala jsem tu poznámku na mou adresu být a šla si pro jídlo. Když jsme se vydali ke stolu, hned jsme si všimli Alice a Emmetta, jak na nás zuřivě mávají.

„Padli jste si do oka?“ Usmívala jsem se na Thomase.

„A vy?“ oplatil mi otázku. Jen jsem se zasmála a společně jsme se vydali za těma dvěma. Udivilo mě, že sedí sami.

„Kde máte ostatní?“ zeptala jsem se hned, jak jsem dosedla.

„Něco řeší.“ Máchla rukou Alice. Nechala jsem to teda být.

„Co ty nákupy?“ Usmála jsem se na Alici. Ve chvíli, kdy jsem to dořekla, se její tvářička úplně rozjasnila a ona mě objala. Opět jsem byla z její reakce zaskočená.

„Ano, ano, ano!“ pískala jako blázen.

„Podepsala sis rozsudek smrti.“ Začal se smát Emmett. Nechápavě jsem na něj koukla. „Je to magor,“ pokračoval dál a kývnul na Alici. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že na tom bude něco pravdy.

„Bude to dámská jízda!“ pištěla Alice dál. Usmála jsem se, že jí stačí tak málo, aby měla radost. Byla jsem ráda, že jsem se tak rozhodla. S holkou jsem na nákupech nebyla pěkně dlouho. Za mého upířího života ještě ani jednou. Byla jsem ráda, že jsem konečně našla kamarádku. A Thomas byl nejspíš taky rád, že má k sobě někoho, jako je Emm.

„Pojedeme samy?“ zeptala jsem se Alice.

„No, když jsem se ptala Rose, nevypadala moc nadšeně, ale my si to užijeme i samy.“ Usmívala se dál. Přikývla jsem. Nikoho jiného tam nepotřebuju. Chvíli jsme se jen tak bavili o hloupostech a Alice najednou začala hledět do prázdna. Bylo mi jasné, že něco vidí. Počkala jsem tedy, až bude duchem opět přítomna a zahleděla se na ni. Ona rychle zamrkala a usmála se na mě. Pak se ke mně naklonila.

„Mohla bys Tině zaštítit myšlenky, až tu budou? Aspoň na chvíli, prosím.“ Podívala se na mě s prosíkem v očích. Jen jsem přikývla. Nevěděla jsem, co to má za smysl, ale nechala jsem to být. Uběhlo pár minut a do jídelny vešel zbytek rodinky Cullenových. Neobtěžovali se ani zajít si pro jídlo a hned si šli sednout.

„Musí se pořád tvářit, jako kdyby šli na popravu?“ Ušklíbla jsem se. Emmett se jenom zasmál a vrazil své drahé polovičce polibek. Já se soustředila na to, o co mě před chvílí poprosila Alice. Zaštítila jsem tedy Tinu, která se zase mačkala na Edwarda. Najednou sebou trhnul a potom se uvolnil. Dokonce se usmál! Nechápala jsem, co to má znamenat. Koukla jsem po Alici a ta naznačila ústy slovo ‚děkuji‘. Jen jsem zavrtěla hlavou a usmála se. Edward vypadal najednou tak spokojeně. To mu ta jeho milá tak leze na nervy? Zasmála jsem se. Thomas po mně střelil nechápavým pohledem, ale já ho mávnutím ruky odbyla.

Po obědě jsem se vydala na poslední hodinu, kterou jsem měla. Zaplula jsem do lavice a během chvíle si ke mně někdo přisedl. Jaké to pro mě bylo zjištění, když jsem si všimla Edwarda.

„Děkuju.“ Usmál se na mě. Já – nebýt upír – čumím na něj s otevřenou pusou. On je milý?

„Nemáš vůbec za co.“ Oplatila jsem mu úsměv.

„Je to moc namáhavé?“ zeptal se po chvíli ticha. Tázavě jsem na něj pohlédla. „Ten štít,“ dodal na vysvětlenou.

„Vůbec ne.“ Usmála jsem se opět.

„A mohl bych tě o něco požádat?“ zeptal se. Nadzvedla jsem jedno obočí a čekala, co z něj vyleze. „Nemohla bys to dělat častěji? Je to…“ odmlčel se a hledal ty správná slova. „Strašně uklidňující,“ vydechl nakonec. Poté se mi zadíval do očí a já se v tom pohledu opět ztratila. Vůbec jsem si nevšimla, že už je tu učitel. Ani jeho ‚nenápadné‘ zakašlání mi nezabránilo v tom, abych na Edwarda stále hleděla.

„Swanová!“ zahřměl profesor a až tím mě probudil z transu. Otočila jsem se tedy k němu a začala poslouchat látku, kterou vysvětloval. Jasně že bych mohla, poslala jsem Edwardovi v myšlenkách a periferním zrakem viděla, jak se mu na tváři usadil nádherný pokřivený úsměv. Zajímalo by mě, na co ta jeho blondýna myslí, že ho to tak štve, pomyslela jsem si ještě a pak se začala plně věnovat výkladu.

Po hodině na mě čekala Alice. Bylo mi jasné, co chce.

„Takže zítra odpoledne?“

„Ale večer jdeme do clubu. Teda aspoň já a Thomas, takže to musíme stihnout,“ odpověděla jsem jí. Na chvíli se zahleděla do prázdna a pak zase procitla. Opět se usmála.

„Jo, jo, jo, když vyjedeme hned po vyučování, stihneme to akorát! A do toho clubu bychom mohli jít taky.“ Usmívala se dál.

„To je na vás, já tam jdu určitě.“ Během našeho rozhovoru jsme došly k našemu autu.

„Tak ahoj.“ Objala mě. Pozdrav jsem jí opětovala a poté nastoupila. Thomas už čekal na místě řidiče. Jak jsme vyjížděli z parkoviště, ještě jsem na Alici zamávala. Potom jsem se zabořila do sedačky a spokojeně zavřela oči. Než jsme dojeli domů, Thomasovi zapípal telefon. Pohotově se na něj podíval a pak se zadíval na mě.

„Jdou s námi.“ Usmíval se.

„To bude.“ Zasmála jsem se. Už jsem se těšila, až se zase dostanu mezi ty podnapilé lidi a jejich noční život, jak oni tomu říkávají. To už jsme parkovali před domem. Já tedy vyskočila z auta a letěla do kuchyně. Měla jsem zase chuť na něco lidského. Udělala jsem si tousty. Když jsem tu hromadu, kterou jsem si nachystala, snědla, šla jsem do obýváku. Zapnula jsem si televizi a začala projíždět kanály. Zastavila jsem se na nějakém hororovém, kde zrovna dávali něco o upírech.

„Thomasi!“ zavolala jsem ho. Ve vteřině byl u mě. „Koukej.“ Pokynula jsem rukou k televizi. On se podíval a sednul si vedle mě na gauč. Musela jsem se smát. Thomas se taky řehtal téměř všemu.

„Ti lidi jsou fakt tupí.“ Smála jsem se. Kdybych byla člověk, tekly by mi slzy z toho, jaký jsem měla záchvat. Když se mi podařilo trochu se uklidnit, přišla další salva smíchu.

„Řekni mi, koho napadlo, že upíří spí v rakvi?“ Smála jsem se dál. Nechápala jsem, kde na to ti lidi přišli. Česnek? Kříže? To, že nás upálí světlo? Rakve? Kůly? Svěcená voda? Ty obrovské špičáky?

„To byl skvělej film.“ Řehtal se Thomas, když se na obrazovce objevily závěrečné titulky. Když jsme se konečně uklidnili, pustili jsme si něco normálního.

„Víš, co někdy nechápu?“ Koukla jsem se Thomasovi do tváře. Ten na mě pohlédl a čekal, co ze mě vyleze. „Proč se vlastně skrýváme? Co by nám mohlo něco tak křehkého, jako je člověk, udělat?“ Thomas se na mě nepřestával dívat.

„Nevím, taky jsem nad tím uvažoval. Jsou oproti nám tak bezmocní. Je to směšné, že my jsme ti, co se schovávají,“ odpověděl mi. Opravdu mi nešlo na mozek, kdo to takhle zařídil. A když už se nějaký upír ukáže veřejnosti, jsou tu Volturiovi, kteří se o něj bleskově postarají.

„Všechno by bylo úplně jiné,“ šeptla jsem. Thomas už na to nic neříkal. Jenom pokýval hlavou na souhlas.

„Půjdu se projít.“ Vyskočila jsem na nohy a během chvíle byla pryč z domu. Věděla jsem přesně, kam půjdu. Na tu loučku, kde jsem včera našla Edwarda.

Během chvíle jsem tam doběhla a lehla si doprostřed. Bylo to tu dokonalé. Krásná plocha ve tvaru kruhu, mezi stromy posetá nejrůznějšími kvítky. Byla jsem z toho unešená. Včera jsem si ani nevšimla, jak pěkně to tu vypadá. Byla jsem totiž zaneprázdněna pozorováním něčeho zajímavějšího, než byla tahle loučka. Zavřela jsem oči a na chvíli úplně vypnula. Jediná myšlenka, co mě napadla, byla ta, že bych chtěla být zase člověk. Usnout a na všechno, aspoň na tu chvíli, zapomenout. Nevím, kolik uplynulo času, ale už byla tma. Rozhodla jsem se tedy vydat zpět, aby Thomas nebrblal.

Vyskočila jsem do okna svého pokoje a rozhlédla se po něm. Byl opravdu překrásný. Při pohledu na hodiny jsem se rozhodla, že si dám sprchu. Zalezla jsem tedy do koupelny a nechala na sebe stékat proudy horké vody…

Jsem strašně ráda, že se povídka líbí. Za vaše komentáře jsem opravdu vděčná a vždy mi udělají radost. :) Mockrát děkuju! A můžu prozradit, že v příští kapitole bude Edward trochu víc než doposud. :) Eviie

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 7. kapitola: