Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 1. kapitola

11.10.2010 (17:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5059×

1. kapitola - Proměna

Bella:

Ležela jsem v bolestech už tak dlouho. Zdálo se to být nekonečné. Cožpak to nikdy neskončí? Ten oheň mě propaloval skrz naskrz, nevynechal ani milimetr z mého těla. Spaloval jeho každou buňku. Jakoby se mi vysmíval, jakoby se mi s jeho pomocí snažil někdo dát za vyučenou, a já přitom ani nevěděla za co.

Nevěděla jsem, jak dlouho tu ležím, ani jestli tohle někdy skončí. Přála jsem si být mrtvá. Dala bych všechno za to, aby mě někdo zabil, zastavil to spalování. Nejdřív jsem křičela bolestí, ale za pár hodin už jsem se zmohla jen na ochraptělé skřeky, které taky časem ustaly. Mé hlasivky mi vypověděly službu. A přesto se bolest nijak nezměnila. Ano, teď už jsem věděla, že křičet bylo k ničemu, a kroutit se a svíjet taky. Nezhoršovalo to sice bolest, pokud to vůbec ještě šlo, ale ani nijak nezmenšovalo.

Ležela jsem v klidu a začala si uvědomovat zvuky kolem sebe. Slyšela jsem déšť. Neměly by mi kapky hasit ten požár? Jenže ten mě spaloval uvnitř, takže ne. Pocítila jsem obrovské zklamání. Déšť mě nezabije, nezachrání…  Kromě kapek jsem slyšela spoustu dalších zvuků. Hodně zvuků! Co to je? Voda? Potůček? Nevím, jestli je někde blízko mě nebo daleko odsud, nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala…

Dále jsem slyšela něco, co připomínalo velmi jasně tlukot srdce. Je to vůbec možné? To opravdu slyším tak jasně bít své srdce? Jestli neumřu a přežiju toto utrpení, budu jej slyšet i nadále? Každý úder? Zaposlouchala jsem se pozorněji a čím dál víc byla přesvědčená, že to, co slyším, je opravdu mé srdce. Ale je vůbec možné, aby měl člověk tak dobrý sluch? Co když už nebudu člověk? Co vlastně budu?

Zaplavila mě nová vlna bolesti a ta přetrhla nit mých myšlenek. Tentokrát to ale bylo jiné. Něco se změnilo. Byla jsem hloupá a naivní, když jsem si myslela, že větší bolest už snad ani neexistuje. Myslela jsem si, že kdyby se bolest ještě jen o trošičku zvětšila, mé tělo by se zhroutilo, roztříštilo, nebo já nevím co. A proto mě strašně překvapilo, když se náhle začala bolest měnit a zintenzivňovat, a já byla stále při smyslech a celá.

Začala jsem si uvědomovat, v čem je ta změna. S potěšením jsem si uvědomila, že se mi od ohně, ač velmi pomalu, odprošťují konečky prstů na nohou i rukou, avšak tato mírná radost byla ihned zaslepena bolestí. Oheň ustupující od končetin se přesouval směrem k srdci.

Bolest v srdci se nedala vydržet! Bolest předtím byla oproti této jen procházka ne zrovna růžovým sadem, ale byla to procházka. Tato nová bolest nejspíš trvala jen chvíli, ale přesto byla nekonečně dlouhá. Nesnáším oheň! Nesnáším ho! I upálení na hranici by bylo méně bolestné! Netrvalo by zdaleka tak dlouho a po chvíli bych ztratila vědomí.

Mé končetiny byly osvobozeny od bolesti, za to mé srdce bylo celé pohlceno plameny. Nebyla jsem si jistá, ale pokud by byla má domněnka o tom, že opravdu slyším jeho tlukot, správná, tak jsem si nikdy nemyslela, že může bít tak rychle. Připadalo mi to jako zápolení mezi ním a ohněm.

A ještě jedna věc se změnila. Můj krk byl teď kromě plamenů okupován zvláštní vyprahlostí. Jako bych strávila měsíce uprostřed pouště bez jediné kapičky vody. No, ano, nepřišlo to z ničeho nic, jenomže nejdřív jsem se snažila nový pocit ignorovat. Ale teď už jsem nemohla. Dál to ignorovat nešlo. Zdálo se nemožné absorbovat obě bolesti dohromady, bohužel, můj mozek byl až příliš aktivní.

Oheň v hrudníku vyprchával stejně jako předtím z ostatních částí těla, a o to víc jsem trpěla. Bylo mnohem horší vnímat bolest jen z jednoho místa v těle, než když byla předtím rozložena stejnoměrně. Dokázala jsem ještě pomyslet na to, jak dlouho budu ještě trpět, ale taky jsem tajně doufala, že už to brzo skončí. Jistotu jsem ale neměla…

A pak to přišlo. Veškerý žár se jako ohnivá koule smrštila do toho proklatého místa, které jsem vždycky tak obdivovala. Přišlo mi to jako nesmírně těžký úkol pumpovat krev neustále dokola. Tolik krve, tolik práce, a přitom se nesmělo ani jednou zastavit, nemohlo si dovolit ani jeden malý odpočinek. A teď se snažilo rozpumpovat ten oheň v něm a ne a ne s ním hnout. Opravdu se snažilo, slyšela jsem to. Bohužel to nevypadalo nijak pozitivně. Prohrávalo. Každý další úder přicházel později.

Čekala jsem na konec této dlouhé cesty. Má mysl se soustředila jen na to, kdy mě zahalí neúnosná bolest, i když popravdě, větší bolest už jsem si nedokázala představit – v tomto byla má představivost mírně pozadu, a bude následovat milosrdná tma. Taky jsem doufala ve světlo na konci, i když to bych asi nikdy nikomu nepřiznala.

Zatím to ale vypadalo pouze na prohru. Počkat! Prohru? Ne, že bych nebyla ráda, s každou vteřinou se mi nesmírně ulevilo, ale neříkala jsem totéž i o mém milovaném srdíčku? Až teď jsem se pozorně zaměřila na oba zápasníky. Prohrávali, a to oba. Jakoby se dva silní bojovníci unavili v tu samou chvíli. Jakoby z nich každý nový pohyb vysával energii. Až ji vysál úplně. Žádný žár? Poslední, velmi lehounké a tiché „buch“.

Ten pocit byl báječný. Konečně bez spalujícího ohně, i když ne tak úplně. V krku jsem měla pořád rozžhaveno. A to byl ten problém. Nebyla jsem si jistá, jestli je toto opravdu konec. Vždyť, kdyby byl, necítila bych žádnou bolest, a to něco svářející se mi v krku rozhodně bolest působilo, i když mě do posud neznámou.

Takže jsem ležela na zemi, užívající si chvíle bez větší bolesti, než byla ta v krku. Mezitím jsem dumala o všelijakých možných způsobech utrpení, které se podle mě co nevidět dostaví. Přemýšlela jsem od zdlouhavé, postupně se rozvíjející bolesti a bez konce, jako byla ta před chvílí, až po krátkou, velice zničující, ale rychlou a s tmavým koncem. Ta by mi asi vyhovovala víc. Už jsem chtěla mít tohle utrpení za sebou.

Byla jsem celá nervózní a napnutá, že jsem ani nedýchala. Vlastně ano, opravdu jsem se za celou dobu nenadechla, a chtěla jsem to napravit, ale uvědomila jsem si, že už nedýchám delší dobu a to by mi mělo přijít hodně nepříjemné. Lépe řečeno, měla bych se dusit. Pomalu a se značným šokem jsem si uvědomovala, že dýchat nepotřebuju, že mi vůbec nevadí být bez vzduchu. A tak jsem se raději ani nepokoušela nadechnout, co kdyby daly mé vzdouvající plíce povel k nové bolesti? Nebo průchod vzduchu krkem? A to jsem nemohla dovolit. Ještě jsem nechtěla další utrpení, teprve jsem se vzpamatovávala z toho předešlého a neustále objevovala nové a nové překvapení.

Nechtěla jsem se tedy pohnout ani o milimetr, a jediné, co mi zbývalo, bylo poslouchat. Jindy bych byla z této situace naprosto nešťastná a znuděná, ale teď to bylo jiné. Slyšela jsem všechno, úplně všechno. Zdálo se to být nemožné, jako bych se ocitla uprostřed snu nabitého tolik fantazie a představivosti…

Už nepršelo, a já slyšela, jak se les probouzí k životu. Blízko mého ucha lezl nějaký malilinkatý tvor - snad brouček? Nade mnou se v korunách stromů pohupovalo listí. Právě teď vyskočila odněkud z kmene stromu veverka. Nebo jsem si alespoň myslela, že je to veverka. Přeskočila na jinou větev, a pak další a další. No, byla to veverka. Slyšela jsem ten samý potůček, jako předtím, avšak tentokrát jsem ho slyšela mnohem lépe. Poznala jsem, že je poměrně daleko. A slyšela jsem v něm plavat rybku.

Páni, to je fantastické! Nikdy mě nenapadlo, že bych byla hluchá. Zdálo se mi, že slyším dobře. Jak jen můžou lidi takto žít? Bez té krásy kolem?

V tom ve mně hrklo. Uvědomila jsem si, že vlastně o lidech uvažuju jinak než o sobě. Řadím je do jiné skupiny. Takže teď už nejsem člověk? Ale co teda jsem? Slyším věci, které bych slyšet neměla. Nemusím dýchat, což je opravdu divné, ale ještě stále jsem se nenadechla. V krku mě pálilo pořád stejně, dokonce jsem měla pocit, že o trošičku víc než předtím. A rozhodně jsem nechtěla pokoušet štěstí. Ještě stále jsem nebyla připravená. Chtěla jsem si vychutnat nové zvuky...

A chtěla jsem si vychutnat nový pohled na svět. Měla jsem obrovské nutkání otevřít oči. Jestliže dokážu tolik věcí poznat pouze sluchem, co teprve uvidím? Uvidím vůbec? Co když mi odplatou za výborný sluch bude ztráta zraku?

Začala jsem pociťovat paniku a musela jsem co nejrychleji zjistit, jak na tom jsem. Oční víčka jsem rychlostí blesku otevřela dokořán.

A nemohla jsem tomu uvěřit… Nemohla jsem se vynadívat… I když jsem se dívala pouze nahoru, ten pohled byl dokonalý. Před očima se mi skýtal pouze pohled na větve a listy nějakého stromu. Ale já viděla každičký lísteček, každou větvičku až do vrcholku. A tolik barev! Ty barvy byly až nemožné.

Asi dva metry nade mnou přeletěla nějaká muška. Sedla si na list a začala se umývat.

A já chtěla okusit stále víc a víc z tohoto nového světa. Otočila jsem hlavu na stranu.

Viděla jsem to stvoření, které jsem předtím slyšela. Cupitalo si to směrem neznámo kam a nejspíš hledalo nějaké jídlo. Právě se namáhalo s přelezením pro něj veliké větvičky.

Po zemi se válelo spoustu větviček, spadaného listí a jehliček ze smrků.

Uslyšela jsem nad sebou skákání nějakého tvora po stromech a zdálo se mi, že je to ta samá veverka co před chvílí. Podívala jsem se tím směrem a opravdu. Tmavě hnědá veverka, opravdu krásná - s huňatým ocasem a roztomilýma ouškama, doskákala na strom, pod kterým jsem stále ležela. V rukou držela oříšek. Rozhlédla se a zašla do svého úkrytu, který byl velmi dobře schovaný.

Chtěla jsem si vybavit, co je za den. Jaké roční období. Ale nemohla jsem si vzpomenout. Jakto, že to nevím?

Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout si, ale všechno bylo zahalené šedou mlhou. Nelíbilo se mi dívat přes ni, bylo to nepříjemné. Ale odjakživa jsem byla umíněná, a tak jsem se o to pokoušela znovu a znovu. A znovu jsem narážela do husté šedé mlhy. Pěkně mě to štvalo. Pomalu jsem docházela k nepříčetnosti.

Nával vzteku byl obdivuhodný, ale to jsem v tu chvíli nevnímala. Nějakým záhadným způsobem se před šedou mlhou objevila mlha tenoučká, skoro až průsvitná, obalila se kolem té šedé a pomalu ji odtahovala pryč. Byla jsem udivená a vztek ve mně se začal vytrácet. Najednou se ale ta světloulinká mlha stáhla zpátky, šedá nad ní získala převahu.

Zase jsem se rozčílila. A tím jako bych dodala sílu mlze, která mi chtěla pomoct, a poměr sil se znovu obrátil. Šlo to ale strašně pomalu. Začala jsem v duchu hodnou mlhu podporovat. Připadala jsem si hloupě, ale ne na moc dlouho. Světlounká mlha odtahovala tu šedou čím dál tím rychleji. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to díky mému fandění, a tak jsem se soustředila a fandila čím dál víc. A šedá mlha byla najednou pryč.

Můj obraz minulosti obklopovala „má“ mlha a bránila tak té druhé vrátit se zpět. A já jsem si prohlédla vše, co jsem chtěla. Listovala jsem ve své minulosti jako v nějaké knize. Dětství jsem si jen zběžně prohlédla a pokračovala do bližší minulosti...

Bydlím v Jižní Americe na okraji města Natal v útulném domku se svými rodiči Renée a Charliem.

Mám s nimi ten nejúžasnější vztah, jaký jen můžu mít. Všichni mi ho závidí.

Nedávno jsem měla ty nejkrásnější narozeniny na světě.

Teď je konec října. Nebo možná už listopad, záleží na tom, jak dlouho jsem tu ležela. Jakmile jsem na tu bolest pomyslela, cítila jsem ji. Stále jsem ji měla v živé paměti. Jakoby to bylo teď. Stačí, že mě spaluje žár v krku. Utnula jsem tyto myšlenky a pokračovala dál v pátrání…

A teď už vím, co se mi stalo…

A tuším, kdo jsem…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 1. kapitola: