Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 20. kapitola

03.03.2011 (10:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4854×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

20. kapitola – První krůček

Bella:

„Potřebovala bych si někoho vypůjčit, abych to mohla zkoušet,“ řekla jsem dřív, než se všichni rozprchnou.

„Neměl bych jít já?“ zeptal se on. Byla to logická otázka, ale já ho nechtěla mít u sebe do doby, než to bude nanejvýš nutné.

„Nemůžeš. Potřebuju sice tvoji pomoc, ale jinak. Budeš muset ověřovat, jestli se mi to opravdu povedlo, nebo se mi to jen zdálo.“ Nejdřív to nemělo být nic jiného než výmluva, ale když jsem to řekla, uvědomila jsem si, že je to víc jak nutné. Kdo jiný by mě kontroloval?

„Já půjdu,“ ozval se Emmett a v jeho hlase znělo nadšení. „Nemůžu se dočkat, až mi Edward nebude moct číst myšlenky,“ usmál se směrem na jmenovaného.

„Myslím, že není nic, co bych už dávno nevěděl,“ odpověděl a úsměv mu oplatil, „za ta léta už tě mám přečteného jako knihu.“ Emmettova tvář přešla v zamračenou a ta jeho se naopak usmála ještě víc.

„Mohla bych jít já? Stejně jsem věčně jen doma a dělám věci, které bych mohla udělat i kdykoliv jindy, zatímco vy musíte do školy.“ Sledovala jsem její cukající koutky úst, když pohledem nenápadně pozorovala Emmetta. „Už tak stačí, že hned druhý den onemocní Edward.“ Teď už jsem zadržovala nad jeho vytočenou tváří smích i já, a všimla jsem si, že jsou na tom ostatní podobně.

„Budu ráda, Esmé,“ odpověděla jsem jí, aby si náhodou nedělal Emmett zbytečné naděje. „Můžu tě ukrást do svého pokoje?“ Asi to nečekala, a on zřejmě také ne, ale chtěla jsem mít na to klid.

„Určitě,“ odpověděla pohotově a tak jsme se vydaly nahoru.

„Co mám dělat?“ zeptala se jakmile jsem zavřela dveře.

„Asi by sis měla vzít nějakou knížku nebo něco, co tě zabaví. Vážně nevím, jak dlouho mi to bude trvat, Esmé,“ řekla jsem jí a připadal si hloupě, že ji sem táhnu, a pak jí vrazím do ruky knihu.

„To je v pořádku, Bello, budu tu sedět klidně všechny tři dny, když budeš potřebovat,“ řekla a povzbudivě se na mě usmála.

Úsměv jsem jí oplatila, i když ten můj zdaleka nemohl být tak jistý. Bála jsem se, že se mi to nepodaří a že tu se mnou bude sedět zbytečně, zatímco by mohla dělat věci, které ji baví.

„Ale pro něco si přece jenom zajdu,“ dodala ještě, zatímco už vycházela ze dveří.

Posadila jsem se na pohovku a snažila se vzpomenout si, jak se mi to předtím podařilo. Věděla jsem přesně, jak jsem se u toho cítila a jak jsem s tou mlhou pohybovala. Problém zůstával v tom, že jsem neměla ponětí, jak ji ze sebe dostat, kde ji hledat. Potřebovala jsem cítit ten mírný tlak, který jsem měla v hlavě i předtím, ale vážně jsem netušila, jak ho získat.

Do pokoje se vrátila Esmé a v ruce měla nějaké černé složky a hromadu tužek. Když se posadila na pohovku a opřela se o bok naproti mně, otevřela je a já jen letmo zahlédla spoustu papírů a nějaké černé obrysy. Ona kreslí?

„Nevěděla jsem, že tě baví kreslit.“ Přála jsem si vědět o tom víc, vidět její tvorbu, která byla bezpochyby úžasná.

„Jo, mám to strašně ráda. Bezvadně se mi u toho relaxuje,“ odpověděla mi s úsměvem.

„Mohla bych se podívat?“ zeptala jsem se trochu nejistě. Nechtěla jsem, abych jí připadala moc drzá nebo vlezlá.

„Samozřejmě, ale jsou to spíš jen obrázky pro radost. Nečekej nic profesionálního.“ Podala mi složky a já začala listovat. S každým dalším papírem se mi pusa otevřela ještě víc dokořán. Bylo to něco geniálního, snad i lepší, než od všech profesionálních malířů světa. Tolik detailů, které dokázala vystihnout pouhou tužkou. Navíc kreslila snad úplně všechno – od krajinek, měst, lidí a zvířat přes obyčejné věci až po rozlehlé, moderně zařízené místnosti. Jak moc jsem litovala, když jsem obrátila další list a tam byl už jen prázdný papír.

„Páni, je to překrásné,“ zmohla jsem se sotva na zadrhávající šepot.

„Děkuju, jsem ráda, že se ti líbí.“ Podala jsem jí složky zpět.

„Ani nevíš, jak mě mrzí, že se teď musím otravovat se štítem a nemůžu se na tebe dívat.“ Byla jsem vážně zklamaná.

Ona se mile zasmála. „Vždyť se můžeš podívat kdykoliv jindy, když budeš chtít. Kreslím docela často, toto je jen tvorba za poslední asi půlrok.“

„Určitě se podívám,“ řekla jsem nadšeně. Náladu mi ale okamžitě zkazila další věta. „Tak jo, jdu se pokusit vyšťárat něco z mé hlavy.“ Tu skleslost by poznal každý.

„Neboj se, to zvládneš,“ usmála se na mě povzbudivě a vzala do ruky první tužku. Pak se ponořila do kreslení a mně nezbývalo, než taky začít.

Bylo to divné. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, o co se snažím. Neměla jsem ponětí, co hledat, jak přimět hlavu, aby mě poslouchala a vytvořila ten tlak, na který jsem čekala. A bohužel se mi to vůbec nedařilo. Nejhorší na tom bylo tušení, že kdyby se mi to jednou povedlo, zvládla bych to potom znovu, ale takto jsem si nevěděla rady.

„Nezvládnu to,“ zašeptala jsem asi po dvou bezúspěšných hodinách snažení. Všichni už mezitím stihli odejít a já se nepohnula ani o kousíček vpřed.

Esmé zvedla hlavu od papíru. „Co přesně ti nejde?“ zeptala se se zájmem.

„Předtím se mi vytvořil v hlavě takový mírný tlak a s tím jsem pak pracovala, ale teď nevím, jak ho získat,“ snažila jsem se jí vysvětlit.

„Když jsi chránila Aliciny myšlenky?“

„Jo. Jenomže jsem nic nedělala, najednou jsem cítila tlak a tušila, že jej musím vytlačit. Ale nevím, jak jsem k němu přišla,“ zoufala jsem si.

„Neboj se, ono se to poddá. Zkus to znovu,“ snažila se mě povzbudit a poté zabořila hlavu zpět do černých složek.

Z úst mi unikl zoufalý povzdech. Praštila jsem sebou o opěradlo pohovky a zavřela oči. Dlaně jsem si přiložila na spánky, jako by mi to snad mohlo pomoct. Štvalo mě, že mám tak málo času a ten ještě tak zbytečně promrhám.

„Bello?“ oslovila mě a čekala, až otevřu oči, a tak jsem tak učinila.

„Hm?“ vypadlo ze mě.

„Mohly bychom jít na chvíli dolů?“

„Klidně běž, já tady na tebe počkám,“ odpověděla jsem jí, nechápajíc, proč bych měla jít taky.

„No, myslela jsem, že bys šla se mnou, chtěla bych se pokusit nakreslit část obýváku, takže to bude na dýl. A co kdybys mě mezitím potřebovala?“ usmála se. Ačkoliv jsem chtěla být předtím schválně tady, teď mi to bylo jedno. Stejně to k ničemu nebylo, jen jsem ji okrádala o čas, a tak jsem nechtěla, aby kvůli mně ještě nemohla kreslit to, co chtěla.

„Dobře, tak jdem,“ řekla jsem a už se zvedala.

Ještě jsme ale ani nedošly pořádně dolů, když on zvedl pohled od knihy, kterou právě četl, a udiveně se na nás podíval. Nebo spíš na Esmé. Nebylo nic, z čeho by mohl být překvapený. A tentokrát mi to došlo i docela brzy. Nic, kromě jejích myšlenek.

Možná bych to nechala plavat, to by se ale jeho tvář nesměla měnit do pobaveného úsměvu. Střelila jsem pohledem k Esmé a viděla, že ta její se naopak mění do zamračeného výrazu. Takový jsem u ní snad ještě ani neviděla. Otočila jsem se zpět právě ve chvíli, kdy se jeho hruď začala vzdouvat pod návalem smíchu, který se stále více zvětšoval.

„Ne, ne, Esmé, řekni mi, že to není pravda,“ vyslovil ze sebe trhaně mezi návaly smíchu. Esmé na něj mírně zavrčela, ale ho to popudilo ještě k většímu smíchu.

Cítila jsem nával vzteku, který se ve mně začal hromadit. Spolu s ním ale přišel i jiný pocit. Chtěla jsem její myšlenky ochránit, protože ať už myslela na cokoliv, on neměl právo to vědět. Mé rty se začaly stáčet do lehkého úsměvu, protože právě to bylo to, co jsem potřebovala. Cítila jsem, jak se mi v hlavě tvoří ten tlak, který jsem se předtím snažila tak dlouho získat.

„Nikdy jsi nám o tom neřekla,“ smál se dál.

Bylo to stejné jako předtím. Jakmile jsem ten tlak z hlavy vytlačila, utvořila se průsvitná, přesto hustší mlha, kterou jsem se snažila kousek po kousku dotlačit k Esmé. Šlo to děsně pomalu, nehledě na to, že jsem cítila mírné třeštění hlavy.

„Protože jsem nechtěla, abyste to věděli!“ řekla naštvaně, možná taky zklamaně.

Byla jsem štěstím bez sebe, když se mi podařilo tu mlhu dotlačit až k ní. Jakmile se jí dotkla, vstoupila do ní a mě přestala třeštit hlava, i když jsem stále tu mlhu v ní cítila a věděla jsem, že bych ji mohla kdykoliv stáhnout.

„Výborně, Bello,“ ozval se jeho hlas, teď už naprosto klidný. Podívala jsem se na něj a viděla, jak sedí opřený v sedačce s úsměvem na rtech.

„Vidíš, zvládla jsi to,“ řekla povzbudivě Esmé a usmála se na mě. Pomalu mi to začalo docházet.

„To mělo být divadlo?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Spíš výpomoc. A zvládla jsi to skvěle,“ odpověděl mi on.

Mojí první reakcí bylo děsné vytočení. Ale když jsem se trochu zklidnila, pochopila jsem, že bych jim měla být spíš vděčná, protože teď už jsem alespoň věděla, jak tu mlhu vyvolat. A vážně nevím, jestli bych na to bez této jejich povedené scénky přišla.

„Nezlob se, chtěli jsme ti pomoct. Vlastně to byl můj nápad, a jestli byl hloupý, tak se omlouvám,“ začala se omlouvat Esmé, zatímco se mimické svaly mojí tváře měnily.

„Vlastně… byl to dost dobrý nápad, nevím, jestli bych to sama zvládla. Jen jste mě zaskočili,“ vysvětlovala jsem své chování.

Najednou jsem se potřebovala ujistit, jestli to opravdu dokážu sama, když už teď vím jak. Stáhla jsem z Esmé mlhu, která se okamžitě vcucla zpátky do mě a chtěla chvíli počkat.

„Nedokážeš to udržet?“ ptal se okamžitě on. Chápala jsem jeho obavy, které jsem tam slyšela, i když se je snažil skrýt.

„Dokážu, ale chci to zkusit znovu a sama. Myslím, že potřetí už byste mě nenachytali.“ Snažila jsem se být milá, tak jako se snažil on.

„A víš jak?“ ptal se znovu, mírně napjatý.

„Doufám,“ řekla jsem a pokusila se o vytvoření štítu.

Snažila jsem se myslet na to, že ji chci zaštítit a ochránit před jeho darem, a ne že musím - a to co nedjřív, protože mám málo času na učení a zkoušení. A když jsem k tomu přidala pomyšlení, že jí čte myšlenky, i když ona sama to nechce, ale nemůže s tím nic dělat, mlha ze mě vystoupila téměř sama. Automaticky jsem se usmála a ignorovala to, že se pohybuje šnečím tempem a že mi z toho opět malinko třeští hlava.

„Daří se?“ zeptal se už uvolněněji, jakmile spatřil můj úsměv.

„Uvidíš,“ řekla jsem a můj úsměv se rozšířil, neboť zrovna mlha vplula do Esméiny hlavy a mně se ulevilo.

„Úžasné. Takže jsi na to přišla?“ ptal se potěšeně.

„Ano, myslím, že ano. Ale vděčím za to vám, takže…“ přinutila jsem se to vyslovit, „děkuju,“ pokusila jsem se o úsměv a měla jsem pocit, že se mi dokonce i povedl.

I když musím uznat, že to bylo nakonec docela upřímné. Bez té jejich dobře sehrané scénky bych na to možná ani nepřišla. Rozhodně ne teď.

„Jsem rád, že jsme ti mohli pomoct na to přijít.“

„A já jsem ráda, že se na nás nezlobíš,“ přidala se Esmé.

„Překousla jsem to. Protože mám takový neblahý pocit, že toto je jen jedna část. Ta další mě teprve čeká, nevím, jak dlouho to udržím, i když se to zatím zdá být jednoduché.“

Opravdu jsem z toho neměla dobrý pocit, ani nevím proč. Možná proto, že toto bylo až příliš jednoduché, i když to budu muset ještě hodně trénovat…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 20. kapitola: