Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 30. kapitola

12.06.2011 (09:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4690×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

30. kapitola – Obavy

Edward:

Přitiskl jsem si ji do náruče, jak nejvíc jsem mohl. „Moc mě to mrzí…“ vyslovil jsem ze sebe sotva slyšitelně. Na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohl. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem se právě dozvěděl…

„Prosím neodcházej,“ zašeptala po chvíli. Překvapilo mě to, nic takového jsem v plánu neměl.

„Neboj se, zůstanu tady,“ odpověděl jsem jí, i když to nedávalo smysl. Ale chtěl jsem jí nějak ubezpečit, nějak jí pomoct. Doufal jsem, že jí tímto alespoň trochu pomáhám…

Posunul jsem si ji na klíně, aby měla pohodlnější pozici, a objal ji pažemi jako malé dítě. Tvář jsem automaticky položil na její temeno. Chtěl jsem, aby se cítila v bezpečí, ale taky aby věděla, že tu s ní jsem a že se o mě může opřít…

„Dík,“ zamumlala mezi dalšími vzlyky. Možná je to právě to, co potřebuje. Možná se jen potřebuje vyplakat…

Seděli jsme tam tak ještě hodně dlouho. Její vzlyky pomalu utichaly, její hrudník se přestal prudce kymácet pod těžkými nádechy. A byl jsem za to nesmírně rád, protože jsem opravdu nevěděl, jak jinak bych jí pomohl.

Mezitím mi v hlavě kolovaly myšlenky. Stále jsem nechtěl věřit tomu, co bylo tak jasné. Snažil jsem se představit si, jakou bolest asi nyní prožívá. Jaké myšlenky se jí vrací a s jakými se musí prát díky mé chybě. A je to všechno o to horší, že zabila i to nenarozené dítě. A já přemýšlel, jak ji to ovlivní, co bude dál…

Napadalo mě spoustu možností, ale žádná z nich nebyla pozitivní. Možná mě bude nenávidět – s čímž jsem ostatně počítal. Toto mi nikdy neodpustí… A jak moc jsem si přál, aby byl opak pravdou, ale nemohl jsem to nijak ovlivnit. Mohl jsem jen čekat a doufat…

Ale co bude dál? Doufal jsem, že ji to nepřinutí k rozhodnutí nechat se zabít, tak jako tenkrát. Pochyboval jsem sice, že by jí někdo z naší rodiny vyhověl, ale my nejsme jediní upíři na světě. Ne, to nesmím dovolit! Udělám všechno proto, abych jí pomohl, aby už nikdy nikoho nezabila…

V hlavě se mi zrodil plán. Byl jsem rozhodnutý jí pomoct, naučit ji se ovládat. Vím, že toto období je pro ni nejhorší, a ještě nějakou chvíli potrvá, ale s jejím darem se nemůžu spoléhat na to, že stačí kontrola při lovu. A tak ji začnu předčasně učit přivyknout si na vůni. A začnu s tím hned!

Hned… jak se zbavíme Lilith. Zpropadená mrcha! Jen doufám, že se jí zbavíme. Možná odejde dřív, než si myslím… Až teď jsem si uvědomil, že na Belle záleží taky můj osud…

Všiml jsem si, že už je nějakou chvíli v klidu, ale i přesto se nehýbala ani nepromluvila. Začala mě sžírat nejistota. Tolik jsem si přál číst jí nyní myšlenky.

„Bello?“ oslovil jsem ji a čekal na její reakci. Vypadalo to, že se nepohnula ani o milimetr, ale já měl pocit, že se při tom slově nepatrně zachvěla. Přepadl mě divný pocit, že je to kvůli tomu, že mě nenávidí. Ale já se nechtěl smířit s touto skutečností, protože ji mám rád. Hrají v tom roli ty poslední dny, které jsme spolu trávili. I když jsem si tuto skutečnost uvědomil až teď, když jsem ji ztrácel. Ale já ji nechtěl ztratit! Udělám všechno proto, abych to napravil. Už zase…

Proč jí musím neustále ubližovat?

„Promiň mi to. Opravdu mě to mrzí, ale slibuju, přísahám, že už nikdy nedopustím, aby se něco takového stalo.“ Zhluboka se nadechla, očividně chtěla něco říct, možná protestovat, ale nakonec její rty nevydaly ani hlásku, a tak jsem pokračoval. „Naučím tě ovládat se co nejdřív to jen půjde, abys při lovu nebyla závislá na nás, protože s největší pravděpodobností tě už ani my nezastavíme, i když bychom chtěli…“ pokračoval jsem a uvědomil si svou chybu až tehdy, když se přikrčila a schoulila ještě víc. Proč jsem to jenom vytahoval? Teď si bude vyčítat ještě i tohle, jakoby už toho i tak nebylo dost!

„Omlouvám se,“ zašeptala a já ji instinktivně sevřel pevněji.

„To nic, nic se nestalo,“ snažil jsem se ji uchlácholit. A i když ve mně hlodaly výčitky, celým tělem mi problesklo zvláštní vzrušení. Vzrušení z naděje, z toho, že mi snad odpustí. Dokonce to přebilo všechno ostatní a já cítil radost, kterou jsem nedokázal potlačit.

„Ublížila jsem ti moc?“ zeptala se opatrně a tiše po chvilce zaváhání. Velmi nejistě natočila hlavu ke mně a podívala se mi na malý okamžik do očí, než je sklopila dolů.

Ten pohled mě úplně zmrazil. Její oči, stále ještě černé, vypadaly… jinak. Prosycené obrovskou vinou, bolestí, a odhodláním zároveň.

„Ne, ne, nic to nebylo,“ vzpamatoval jsem se dřív, než si mohla moje mlčení vyložit jinak. Veškeré vzpomínky na tu bolest jsem se snažil zahánět dřív, než by mi mohly na tváři vytvořit nějakou grimasu. Nechtěl jsem, aby si to vyčítala. Ale taky jsem nechtěl vzpomínat na tu chvíli…

„Slyšela jsem… slyšela jsem ten výkřik,“ zašeptala a zachvěla se. „Omlouvám se, budu se snažit příště ovládat,“ řekla, ale cítil jsem z jejího hlasu tu nejistotu. Tušila, že jestli se někdy dostane do stejné situace, všechna lidskost a ovládání půjde stranou. A proto jsem nemohl dovolit, aby se to někdy opakovalo.

„Žádné příště nebude,“ řekl jsem tiše, ale pevně, až mě to samotného překvapilo.

„Věřím ti,“ zašeptala něco, co jsem nečekal. Musel jsem se usmát nad vzpomínkou, jak jsme se včera hašteřili a jak jsem se ji snažil přesvědčit, že jí věřím. Ještě pře pár hodinami bylo všechno tolik jiné…

Na hřbet ruky mi spadla sněhová vločka. Chvíli jsem si ji užasle prohlížel a jako každý rok se divil nad její dokonalostí. Viděl jsem krásu, která mi byla jako člověku odepřena.

„Už jsi viděla pravou krásu vločky?“ zeptal jsem se a ona se podívala na ten skvost, co mi stále hověl na ruce.

„To je nádhera,“ vydechla užasle i přesto, že byl v jejím hlase stále slyšet smutek. Potěšilo mě, že sdílí můj obdiv k vločkám. Pomalu se začalo snášet k zemi větší množství, i když se to stále ještě nedalo nazývat sněžením. „Všechno je tady nádherné, toto místo je kouzelné. Chodíš sem často?“ Nebyl to sice ten uvolněný šťastný hlas, jaký bych si přál slyšet, a který ještě nejspíš asi ani dlouho neuslyším, ale stejně jsem byl rád, že už je jí snad líp a že se jí toto místo líbí.

„Znám to tady hodně dlouho. Tento strom už vyslyšel spoustu mých tajemství.“ Usmál jsem se při vzpomínce, kolik času jsem tu strávil a co všechno tento starodávný dub o mně ví. „Chodím sem, když chci být sám, když chci na chvíli zapomenout na realitu… Mám to tady rád.“

Pozoroval jsem, jak si krajinu kolem nás tiše prohlíží. „Bello?“ Nejistě se na mě podívala, zatímco jsem co nejpečlivěji kontroloval okolí, jak čichem, tak i svým darem. Byl by spíš zázrak, kdyby se tady objevil člověk, protože toto místo bylo hodně vzdálené a odlehlé i od té nejbližší silnice, ale i přesto jsem si nedovolil okolí nezkontrolovat. Nyní už ne.

„Musíš ještě lovit,“ snažil jsem se znít jemně, přesto se viditelně skrčila a na její tváři už nebyl náznak ničeho, co by se podobalo radosti nebo uvolnění. „Neboj se, nikdo tady není,“ snažil jsem se ji uklidnit a na záda jí kreslil krouživé pohyby, u nichž jsem doufal, že jsou jí příjemné.

„Ale co když….“ zajíkla se uprostřed věty.

„Nedopustím, aby se to ještě někdy stalo,“ snažil jsem se mluvit co nejvážněji.

„Nezastavíš mě.“ Drtila mezi svými prsty moji košili, až jsem byl přesvědčený, že tam potom budu mít díry.

„Řekla jsi, že mi budeš věřit. Jestli chceš, můžeš běžet bez dechu a já ti potom, až si budu stoprocentně jistý, řeknu.“ Musel jsem ji nějak přesvědčit, potřebovala na lov. A toto byla ta nejbezpečnější cesta.

Upřela na mě pohled s němou otázkou a já jen přikývl, abych potvrdil pravdivost svých slov. Úsměvem jsem se ji snažil povzbudit a zvedl jsem se i s ní v náručí.

„Můžu tě nést, jestli chceš.“ Nic neřekla, ale já měl pocit, že by byla radši, kdybych ji nesl, a tak jsem se s ní rozběhl…

Běželi jsme jen chvíli, ale i tak se ani jednou nenadechla. Bál jsem se, jak moc ji to ovlivní do budoucna, ale doufal jsem, že to překoná. Ale kromě toho všeho se ve mně opět probudila nejistota, co bude dál. Ale to jsem se teď snažil vypustit z hlavy, nemohl jsem ji znovu zklamat, to už by nezvládla…

Až když jsem si byl opravdu jistý, že je jen kousek od nás stádo jelenů, a nikde poblíž žádní lidé, pustil jsem ji opatrně na zem. Vyplašeně se na mě podívala, a tak jsem ji musel ujistit.

„Můžeš se nadechnout, ucítíš stádo jelenů. Pokusím se ti nějaké sám ulovit, aby ses dostatečně napila a my mohli jít domů. Za pár hodin už bude svítat, měli bychom se vrátit co nejdřív.“ Povzbudivě jsem se na ni usmál, ale uvnitř jsem byl nervózní. Na poznámku, že se vrátíme domů, sice nijak nezareagovala, ale i tak to nic neznamená. Budu si s ní o tom muset potom otevřeně promluvit, nedokážu jen čekat…

Velmi opatrně se nadechla a já měl pocit, že bojuje sama se sebou, jako by snad ani nechtěla lovit. Navzdory tomu se okamžitě rozeběhla za vůní stáda a já ji následoval.

Hned poté, co se přisála ke krku jednomu z nich, jsem zlomil vaz třem dalším a doufal jsem, že jí to bude stačit. Mělo by, lidská krev ji musela zbavit veškerých handicapů, které jsem jí způsobil svým výletem, a na samotnou žízeň to stačilo. A i tak už zbytek stáda prchl.

Poodešel jsem do ústraní, abych jí nechal trochu soukromí a klidu. Nikdo z nás nerad lovil při publiku, instinkty nám to nedovolovaly.

Jakmile vysála krev i z posledního jelena, začala se nervózně otáčet kolem sebe, dokud mě nezahlédla. A hned potom oči opět sklopila k zemi. Přišel jsem pomalu k ní.

„Jsi dostatečně napitá?“ Potřebovala být.

Zakývala hlavou na souhlas, ale všiml jsem si, jak očima nervózně těká po zemi.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí opatrně, doufajíc, že mi odpoví.

Chvíli se ještě celá nesvá nepatrně ošívala, když pak opatrně odlepila oči od země a konečně se na mě podívala. „Je to… je to… jiné,“ vysoukala ze sebe zmučeně a odvrátila pohled na stranu. Objal jsem ji a přitiskl víc k sobě. Nebránila se, jen zabořila hlavu do mé košile. Věděl jsem, co tím myslí, sám jsem si tím prošel. Lidská krev byla oproti té zvířecí nesrovnatelně lepší, chutnější. A o to horší, když měla možnost srovnat je během pár hodin.

„Já vím, ale časem si na ni zvykneš a budeš schopná si ji vychutnat. A co nejdřív si chceme zajet někam dál, kde si budeme moct zalovit masožravce. Jejich krev je chutnější.“ Dokud s námi bude Lilith, jen těžko někam pojedeme. Opět tu byla ta nejistota. Nejen, že jsem ji nedokázal ochránit před ní samotnou, ale kromě toho už dávno skončila její pětihodinová doba. A já teď po ní chtěl víc, neustále jsem jí přitěžoval a ubližoval.

„Musíme se vrátit,“ začal jsem, potřeboval jsem mít jistotu. Jakmile jsem to dořekl, strnula a sevřela v pěstích mou košili. Projel mnou strach, co tato její reakce znamenala. Už jsem to nemohl dál odkládat. „Pomůžeš mi znovu, prosím? Zaštítíš mě?“ Z mého hlasu byla cítit nervozita, musela to slyšet.

Nehybně stála a mlčela. A mně se to ani trochu nezdálo. Měla na výběr, a já to moc dobře věděl. Ale to nic neměnilo na tom, že jsem si přál, aby mi pomohla.

Znovu jsem si uvědomil, jaký jsem sobec. Záleželo mi na tom, abych zůstal doma, abych nemusel do Volterry a nebyl ovládán Lilithiným darem. A přitom jsem jen málo myslel na to, jak se cítí Bella, co prožívá a co kvůli mně musí všechno podstupovat. „Já…“ začala, ale dál nepokračovala. A to ve mně vzbudilo ještě více obav.

„Prosím, mluv. Řekni cokoliv, jen něco řekni,“ nedokázal jsem vydržet ten nápor pocitů, co se ve mně míchaly. Musel jsem co nejdřív znát její odpověď.

Podívala se na mě těma nešťastnýma očima, které to všechno jen podtrhovaly. Všiml jsem si, jak se jen minimálně zbarvily více do ruda, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. „Snad bych dokázala udržet štít v případě, že bys byl neustále u mě, hrát nevinné polibky a objetí.“ Napjatě jsem poslouchal každé její slovo a čekal to zatím nevyslovené ale. Už jen to první snad tomu naznačovalo. A bohužel přišlo až příliš brzo…

„Ale bojím se, že to nebude ani trochu věrohodné. Bojím se, že do toho nedokážu zapasovat zamilovanost, bojím se, že to všechno zkazím…“ Chrlila na mě slova, která byla naprosto odlišná od těch, které jsem čekal.

„Pšššt.“ Přiložil jsem jí prst na ústa, díval se na ni a nevěřil tomu, co mi právě řekla. Co ji přimělo k tomu, aby se bála, že to pokazí a že to nedokáže dobře zahrát, místo aby protestovala? „Myslel jsem si, že nebudeš chtít, protože jsi splnila pět hodin. A ty se místo toho bojíš, že to nezahraješ správně? Proč?“

„Nevím. Možná proto, že to neudělám z povinnosti, ale protože ti chci pomoct. Protože jsem tě líp poznala a vím, jaký ve skutečnosti jsi. A protože i ty se mi snažíš pomáhat, ačkoliv ti to nijak neulehčuju a ubližuju ti…“ Hlavu měla sklopenou a pohledem provrtávala zem.

Tou odpovědí mě naprosto vyvedla z míry. Naplnila mě radost z toho, že mi pomůže. Ale kromě toho jsem cítil ještě něco jiného, něco víc. Bylo to kvůli tomu, co právě řekla. Že mi nepomůže z povinnosti, ale protože chce. A přátelé si pomáhají…

A já doufal, že jsme přátelé. Alespoň ona jím pro mne byla. Už ano… Ale na druhou stranu jsem si uvědomoval, že já jím být nemusím. Byl jsem to přece já, kdo jí jako první ublížil, odsoudil, a díky tomu mě od začátku právem nesnášela. Ale udělám všechno proto, abych jí to všechno vynahradil…

„Netrap se tím, vážně to nic nebylo.“ Vzal jsem opatrně její tváře do dlaní a donutil ji zvednout obličej a podívat se tak na mě. „Děkuju,“ řekl jsem tiše, když mi opětovala pohled.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ řekla rychle a se strachem v hlase. Ale já byl přesvědčen o opaku.

„Zvládneš. Uvidíš,“ ujistil jsem ji a usmál se na ni.

Tušil jsem, že to bude těžké. Že se jen tak ze dne na den nepřenese přes všechny rány, co jí včerejšek nadělil. Musela v sobě mít nezměrné množství bolesti, výčitek a vzpomínek. Ale věděl jsem, že to zvládne a že se časem s tou bolestí vyrovná. Dneska mě o tom přesvědčila. Byla jiná, než za jakou jsem ji považoval…

Museli jsme vyrazit, byl nejvyšší čas. Za chvíli se začne rozednívat a my už jsme pryč půl dne. Na údajné milování poměrně dost času…

Mám takovou malou prosbu. Kdybyste někdo přišel s nápadem, jak odlifrovat Lilith, byla bych Vám vážně vděčná... :D Něco sice mám, ale líbí se mi to čím dál míň, a tak bych brala něco lepšího, něco, co můj mozek nevymyslí... :D

A teď snad dobrá zpráva? 21.6. mám zkoušky, což znamená, že další kapitolu přidám za 14 dní a pak už budou kapitoly přibývat zase normálně. :) A všem těm, co stále ještě čekají na další kapitoly, moc děkuju. :))

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 30. kapitola: