Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 32. kapitola

08.07.2011 (08:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4790×

32. kapitola – Zkouška

Bella:

„Ale něco mi říká, že tys na vaší procházce nepřišla zkrátka. Možná to nevíš, ale tvé oči nabírají spíše červený odstín, než naopak…“

Jen okrajově jsem vnímala dění kolem. Ještě nedořekla ani tu první větu, když mě Edward pustil a s hrůzostrašným zavrčením po ní vystartoval. Najednou se ale v té škvíře mezi ním a Lilith objevil Jasper, který mu nedovolil udělat cokoliv dalšího…

To, že jsem stála jen díky Edwardovi, jsem zjistila hned, jakmile mě pustil. Nesnažila jsem se zabránit pádu, neměla jsem na to sílu. Ale v přiblížení k zemi mi zabránily Aliciny paže. Ani nevím, jak je to možné, ale přesně věděla, co chci, co právě teď potřebuju…

Vyhoupla si mě do náruče tak, abych nemusela sledovat, co se kolem děje. I tak jsem ale slyšela neutichající vrčení, Jazzovu snahu zabránit jakémukoliv útoku, posměšky ze strany té mrchy. Nejvíc mě ale děsily tiché pomalé kroky, které se nepopiratelně blížily k nám. Věděla jsem, komu patří, a o to víc mě to tížilo. Esmé…

Rozběhla se se mnou nahoru a zavřela za námi dveře od pokoje. Jen nepatrně jsem cítila tlak štítu, který se ale dal přehlédnout. Už jsem ale nedokázala déle snášet to napětí, vinu, krvavé vzpomínky. Celé tělo se mi začalo nekontrolovatelně třást, ale ani třes tu bolest zmenšit nedokázal…

Snažila jsem se uklidnit, nemohla jsem propadnout výčitkám. Ne teď, ne tady. Z posledních sil jsem se donutila vnímat okolní dění. Vnímat cokoliv jiného, jen abych odvedla alespoň mizernou část myšlenek jinam.

Jasper už nejspíš uklidnil Edwarda, nebylo totiž slyšet žádné vrčení ani rány.

„Edwarde, co se stalo?“ Esméin hlas ve mně vyvolal další příval bolesti. Uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem si sebevíc přála, aby se o tom nikdo nedozvěděl, budou o tom vědět úplně všichni… V sobotu nikdo do školy nemusí, radši jsem si ani nepředstavovala, jak dlouho budu ve středu zájmu…

„Neboj se, všechno bude dobré,“ šeptala mi Alice u ucha tak, abych to slyšela jen já. Pevně mě svírala v objetí a rukou přejížděla po zádech, ale od strnulosti mi to nepomohlo. Byla jsem tak sevřená, až mi to nebylo příjemné, ale nedokázala jsem se uvolnit. Jen jsem čekala nekonečnou chvíli na jeho odpověď, přestože jsem ji ani nechtěla slyšet.

Ale odpověď nepřicházela. Zato jsem si byla stoprocentně jistá, že osob v místnosti přibylo…

„Je to moje vina, nezkontroloval jsem pořádně okolí…“ Zmučený hlas mi o to víc připomínal tu scénku. Nenáviděla jsem upíří paměť! Všechno jsem to znovu a znovu viděla tak jasně, byla jsem nucena to prožívat pořád dokola. Nebyl v tom žádný rozdíl, jako by se to dělo právě teď…

„Možná by nebylo od věci nabídnout jí místo,“ ozvalo se tím jedovatým hlasem. Nesnášela jsem jej, ale nyní jsem za něj byla vděčná. Vracel mé myšlenky do reality, aniž by o tom věděla, zvyšovala každým dalším slovem mé odhodlání.

„A víš co? Možná bys opravdu mohla! Alespoň bys pak skutečně pochopila!“ Snažil se znít klidně, ale moc dobře jsem v tom cítila tu zlost, která jím cloumala.

„Edwarde! Jak jsi to mohl dopustit?!“ Esmé zněla vážně naštvaně. Nechtěla jsem si ani domyslet, jak bude naštvaná na mě, když Edward za nic nemůže…

„Ano, je. Mrzí mě to, už to nikdy nedopustím.“ Proč se nebaví nahlas? Šíleně mě znervózňovalo, že jsem nevěděla, na co se Esmé ptala. Děsilo mě, co všechno se tím mohla dozvědět… Možná se bavili schválně tak potichu, abych nemusela být svědkem…

Znovu jsem se, navzdory Alicině snaze tomu jakkoliv zabránit, celá třásla. Chtěla jsem se uklidnit, ale bránily mi v tom lehké kroky, směřující k našemu pokoji. Nebylo pochyb o jejich majiteli…

Edward si jí nejspíš všiml taky.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ Podle zvuků ji chytl za paži a prudce si ji přetočil k sobě. Nechtěla jsem ji tady, ale tušila jsem, že tomu nikdo nezabrání. A ačkoliv jsem nechápala, jak je to možné, moje tělo jakoby vycítilo vážnost okamžiku a pomalu se uklidňovalo. Uvnitř jsem na tom byla sice stále stejně, ale takto jsem to mohla aspoň ukrýt pod masku. A to i když jsem nechápala, kde se ve mně ta síla vzala…

„Přátelsky si popovídat s tvojí přítelkyní. To přece můžu, nebo ne?“ Ta nenávist k ní mi nyní tolik pomáhala…

„Ne. Ne v našem pokoji.“ Tušila jsem, že se mě snaží chránit. Ale já to dokázala, byla jsem na ni připravená.

„Jsi úžasná!“ Zajásala mi naprosto tichounce do ucha Alice. Zajímalo by mě, co viděla. Ale dodala mi tím další sílu a odhodlání. Kdybych to nezvládla, neřekla by mi to…

„Dobře. Tak jinde. Koneckonců, kdo tvrdí, že to musí být zrovna u vás v pokoji?“ Živě jsem si dokázala představit ten její škodolibý úsměv a rozhodla se s ním skoncovat. Nemůže být přeci vždy jen po jejím…

„Přátelsky popovídat? Nevím o tom, že bysme byly… přítelkyně.“  Od první chvíle, co jsem vyšla z pokoje, jsem si naplno užívala její spokojenou masku, za kterou hodně dobře skrývala překvapení a zlost. Přesto jsem ji ale prokoukla a to do mě vlévalo další sílu. Rozešla jsem se za Edwardem a pokračovala, „ale jestli je to tak důležité, že to nepočká, tak tedy co máš na srdci, Lilith?“ Řádně falešně jsem se na ni usmála. Dělalo mi neskutečnou radost, že jsem ji dokázala vyvést z míry, i když se to snažila zakrýt.

Došla jsem k Edwardovi, opřela se o něj z boku a objala pažemi. Opatrně kolem mě omotal jednu svou paži, jako by se snad bál, že se každou chvíli sesypu. Stejně jako Lilith, i on se ze všech sil snažil co nejlépe zamaskovat překvapení. Sama jsem nechápala, jak je to možné, kde se ve mně ta síla bere…

„Tak jsem si říkala, jak ti dneska chutnalo?“ Na její tvář se opět vrátil ten škodolibý úsměv. Vnímala jsem, jak se Edwardovi z hrudi vynořilo vrčení, a jak nepatrně strnul ze strachu na moji reakci. Věděla jsem, že se nesmím zhroutit. Nesmím jí dát jakoukoliv další záminku k tomu, aby mě ničila…

Podívala jsem se na Edwarda a položila mu ukazováček na ústa. Pohled mi opětoval, musel v tom mém vidět strach a bolest. Jen na kratičkou chvíli jsem dovolila emocím vyplout na povrch a ihned jsem pochopila, že je to chyba. Na malý okamžik jsem pevně sevřela víčka a snažila se myslet jen na to, že čím víc k ní budu milá, tím víc ji to bude štvát. A přesně to jsem chtěla…

Ta myšlenka mě držela nad vodou. Okamžitě jsem otevřela oči, ve kterých teď nemohla být ani památka po původních emocích. Stále tam byly, ale uvnitř…

„Co bys řekla?“ odpověděla jsem jí otázkou. Potřebovala jsem získat čas na obrnění. Udělat ze sebe kamennou sochu bez špetky emocí. Byla to jediná možnost…

„Podle mě ti neskutečně chutnalo. Mně samotné stačí, když si představím tu lahodnou chuť, teplou hustou tekutinu, která proplouvá mým hrdlem a hasí dychtivé plameny uvnitř…“ dováděla mě k myšlenkám, kterým jsem nemohla dovolit zaplnit mou mysl, přesto jsem jim nedokázala vzdorovat…

Z toho oblouznění mě vytrhlo hrubé zavrčení. Kupodivu ale nepatřilo Edwardovi. Ozývalo se z obývacího pokoje, Jazzovi se nejspíš nelíbil proud jejích pocitů. O chvíli později už vybíhal z domu. Záviděla jsem mu jeho volnost, mohl před tím vším utéct…

Samu sebe jsem naposledy přesvědčila, že jsem si vytvořila dostatečnou nepropustnou zeď. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli to opravdu dokážu, ale musela jsem to zkusit.

„I přesto upřednostňuju zvířecí krev.“ Nehledala jsem v tom nic jiného než jen slova.

„Ale musíš sama uznat, že je ta lidská nesrovnatelně lepší.“ Zase ten její nechutný úsměv. A já ani nemohla odporovat, pro žádného upíra není nic lepšího, než lidská krev. Natož pro novorozeného.

Tušila jsem, že to v Edwardovi vře. Že má co dělat, aby nevystartoval a nerozerval ji na kusy. Ale to bylo to, co nesměl udělat nikdo z nás. Ona byla chráněná Volturiovými, mohla si dělat téměř vše, my jsme byly jen poslušné loutky, které čekají, jak se situace vyvine.

„Je, ale…“ Chtěla jsem vzdorovat, ale ta mrcha mi ani neumožnila doříct větu, obhájit svůj názor.

„Možná by se ti líbilo žít ve Volteře…“ Věděla jsem, na co mě chce nalákat, pochopila jsem to už dřív. O tomto rozhodnutí bych nikdy v životě neváhala, a tak jsem jen mohla znuděně čekat, až mi sdělí, co má na srdci. Chtěla jsem to nějak umocnit, aby i ona pochopila, jak mě to nezajímá, a tak jsem si založila ruce na prsou a nahodila naprosto znechucený výraz.

„Nemusela by sis odepírat to nejlepší, co vůbec existuje. Nemusela bys mít výčitky za to, co je pro nás přirozené. Nikdo by tě nehlídal, nemusela by ses ovládat. Představ si, co za požitek by sis dopřávala, kdykoliv bys jen chtěla.“

Jedna má část byla naprosto zhnusená tím, jak mluví o zabíjení lidí. Nechápala jsem, jak někdo může být tak bezcitný, a navíc k lidem! Vždyť i ona jím kdysi byla! Ale ta druhá… Ta cítila požár v krku a doufala, že se tato konverzace chýlí ke konci. Cítila, že všechna ta bolest prosakuje skrz hráz, kterou jsem se tak pečlivě snažila vybudovat.

„Ani za létající zlaté prase.“ Sesbírala jsem sílu na klidnou odpověď, která neprozrazovala, co se odehrává uvnitř mě.

A nejspíš se mi to i povedlo - měla jsem pocit, že se Edward usmívá.

„No nic, nezapomeň, že si to můžeš kdykoliv rozmyslet,“ odpověděla klidně, ale v jejích očích jí plála zlost a nenávist. Pochybovala jsem ale, že mě nenávidí víc než já ji.

„To se nestane,“ ujistila jsem ji z posledních svých sil. Ta maska už téměř nedržela.

Chytla jsem Edwarda za ruku a odtáhla ho do pokoje. Čekala jsem, že jakmile za námi zavřu dveře, sesypu se na zem, ale jeho náruč mi v tom zabránila. Donesl mě na pohovku a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Byla jsi úžasná,“ zašeptal mi u ucha sotva slyšitelně - tak, jak jedině byla konverzace možná, aby to neslyšeli ostatní, a vtiskl mi polibek do vlasů.

Čekala jsem na příval potlačovaných emocí, ale kromě mírného třesu, díky němuž jsem vyplavovala nashromážděné napětí, jsem se cítila téměř v pohodě. Ta bolest byla stále uvnitř mě, ale nevyplouvala napovrch. Nechápala jsem, jak je to možné, když mě to stálo tolik úsilí a přetvářky. Ale přivítala jsem to, stejně bych se tomu nemohla poddávat. A cítila jsem se… líp. I když to nebylo ani zdaleka pryč - spíš jako bych to jen potlačila a uzavřela vevnitř. Paradox na tom všem bylo, že mi snad nejvíc pomohla právě ta přetvářka, kterou jsem musela zahrát před ní.

Čekala jsem, až se přestanu třást. Pomalu jsem se začala připravovat, tohle byl jen začátek. Dole byla nashromážděná polovina rodiny, a i oni budou chtít znát pravdu. Až teď mi došlo, že to bude ještě těžší. Vidět ty zklamané pohledy…

Ne, na to jsem nesměla myslet. Snažila jsem se zaměstnat svou mysl něčím jiným.

„Kde je Alice?“ zeptala jsem se stejně tiše.

„Šla za Jasperem,“ odpověděl mi a přišlo mi, že by nejradši tuto konverzaci ukončil, a tak jsem jen přikývla a nechala to být.

Soustředila jsem se na pravidelné dýchání, dokud ze mě neopadly poslední zbytky napětí. Přesto jsem cítila jen malinký náznak, že je něco jinak. Jakoby mě to vyčerpávalo, ale jinak. Nedalo se to srovnávat s tím, co se mnou dělal před pár hodinami můj štít. A bylo to navíc tak zanedbatelné, že jsem tomu více nevěnovala pozornost.

Posadila jsem se a chtěla vyslovit tu tíživou, přesto ale neodvratnou, skutečnost. Zastavil mě ale jeho upřený pohled.

„Co?“ zeptala jsem se po chvíli mlčení. Chtěla jsem vědět, nad čím přemýšlí, co je důvodem jeho smutné tváře, které se po vyslovení toho slova ještě více stáhla.

„Jsi úžasná, jak jsi to zvládla, ale…“ začal tichounce, ale nechtěl pokračovat.

„Ale?“ snažila jsem se ho pobídnout. Pevně semknul víčka, jakoby bojoval sám se sebou, jestli to má říct. Když je pak otevřel, ještě chvíli se mi upřeně díval do očí, než uvěznil mou tvář v dlaních…

„Ale v očích máš tolik smutku, za který můžu já…“ Chtěla jsem uhnout pohledem, ale jeho ruce mi to nedovolily. Jediným možným únikem bylo sevření víček. Jenomže on jakoby čekal, až se na něj znovu podívám, a tak mi nezbývalo, než je zase otevřít.

„Mrzí mě to.“ Dívala jsem se na jeho smutnou tvář a snažila se potlačovat bolest, kterou jsem cítila uvnitř. Musela jsem ji tam uvěznit, ustoupit jí by byla chyba…

„Já vím.“ Schoulila jsem se mu do náruče a úmorně se snažila na to nemyslet. Byla to chyba, za kterou oba platíme, i když on neprávem. Ale byla jsem rozhodnutá – už se to nikdy, nikdy nestane…

Tento náš tichý rozhovor nemohl nikdo slyšet, ale nastal čas něco říct, udělat. Nemohli jsme se jen schovávat, to by vyvolávalo podezření...

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 32. kapitola: