Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 35. kapitola

31.07.2011 (13:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4891×

35. kapitola – Nevinná poznámka

Bella:

Těsně po zavření dveří od našeho pokoje jsem si to rozmyslela a chtěla se vrátit, ale už bylo pozdě. Přesto jsem nevědomky zůstala stát na místě, něco uvnitř mě mi bránilo pokračovat. Edward neudělal ani o krok navíc, jako by mě celou tu dobu sledoval a čekal právě na to, až zastavím. Otočil se ke mně, s povzbuzujícím úsměvem mě chytil kolem pasu a pomohl mi se znovu rozejít.

„Neboj, nebude to tak strašné, jak si myslíš. Nikdo se na tebe nezlobí,“ šeptal mi u ucha uklidňujícím hlasem. Jedna má část se bála čím dál víc, zatímco ta druhá byla Edwardovi vděčná, že mě nenechal couvnout.

Když jsme scházeli schody, naskytl se mi výhled na obývák, kde seděli na sedačce Emmett, Rose, Jazz a Alice. Ani jsem si nevšimla, kdy se vrátili. Dívali se na nějaký, pro mě neznámý, film, ale jakmile nás postřehli, získali jsme si veškerou jejich pozornost. Skvělé…

Emmett se šibalsky usmál a současně s tím Edward znepokojivě strnul. Stihla jsem se mu ještě podívat do tváře, ve které se zračila hrůza, než si pustil Emm pusu na špacír…

„Tak co, protáhls ho pořádně po těch letech? Nebo zůstal jako obvykle pod vrstvou oblečení?“ Už to nebyl jen Edward, kdo ztuhl. Najednou všichni až na mě a Emmetta zkameněli. A já se k nim přidala hned poté, co jsem pochopila…

Co jsem pochopila, že jsme snad mohli konečně doufat, že jsme Lilith za těch pár hodin dostatečně odradili, a tudíž že odejde a dá nám pokoj, ale jestli té poznámce bude přikládat váhu, může ji to zdržet. A to na dlouho… Protože co jiného by mohlo být větším přívalem odhodlání než naděje? Teď může mít pochybnosti, může si víc všímat. A to rozhodně nebylo dobré…

„Nechápu, že tě ty srandičky ještě nepřestaly bavit. Copak nikdy nedospěješ, Emmette? Roky už na to máš.“ Díky Edwardovým slovům, která to tak nějak zahrála do autu, se všichni dokázali částečně uvolnit - bylo to jako řetězová reakce. Jen mě to nepřestávalo děsit pořád stejně. Někdy totiž člověk slyší jen to, co chce. A ona obzvlášť.

„Na co se díváte?“ zeptal se Edward, aby tak změnil téma úplně. Já nedokázala nijak reagovat, bála jsem se, co se jí honí hlavou a jaké to bude mít následky…

„Na Moulin Rouge. Přidáte se?“ zeptala se Rose mile. „Pustili jsme to teprve před chvílí.“

Edward se otočil na mě. „Chceš se dívat?“ Jeho usměvavá tvář se vytrácela s každou další vteřinou, kdy mě pozoroval. A já se nedokázala přimět k úsměvu.

Přikývla jsem hlavou na souhlas, stejně jsme neměli co dělat a ten film jsem ještě neviděla. Zároveň jsem doufala, že bude pěkný, přece jen – staletí upíři by se asi na nic nepovedeného nedívali.

Naproti nám najednou kráčel Carlisle s Esmé po boku. Vycházeli z pracovny a Carlisle měl namířeno do práce. Přesto jsem věděla, že ho ještě rozhovor se mnou pozdrží…

„Z čeho máš takový strach? Opravdu se na tebe nikdo nezlobí, věř mi,“ šeptal mi u ucha Edward, zatímco si mě k sobě víc přitiskl a rukou mi uklidňujícími pohyby třel paži.

„Omlouvám se,“ vysoukala jsem ze sebe slabě a sklíčeně, když už byli těsně u nás. Esmé se na mě podívala s takovou něhou a lítostí, až jsem si nebyla jistá, jestli si moji omluvu vysvětlila správně. Přistoupila ke mně a objala mě tak jemně a mateřsky…

„Bello, zlato, už se tím netrap. Téměř každý z nás, co tu je, s tím měl potíže, a občas jsme jej nedokázali zastavit. I se mnou byly problémy, Edward by ti mohl vyprávět,“ usmála se na mě a pak se podívala na něj.

„No, vlastně někteří s tím mají problém dodnes,“ vstoupil do toho s provinilým úsměvem Jasper. Všichni se tomu zasmáli a i mně se koutky mírně zvedly.

„A i přesto je máme rádi pořád stejně,“ převzala štafetu Alice a hned poté Jazze políbila.

Carlisle mi položil ruku na rameno a vlídně se na mě usmál. „Důležité je, že ses pro to rozhodla a že chceš, že jsi odhodlaná bojovat proti té zvířecí součásti, kterou v sobě máme každý.“ Už jsem se dokázala uvolnit. Najednou jsem nechápala, proč jsem se předtím stresovala právě z tohoto okamžiku. Vždyť oni všichni si to prožili, ví, jaké to je…

„A za pár roků už nebudeš potřebovat ani Edwardovu pomoc,“ ozvala se Rose. Všichni na mě byli tak hodní. Nejspíš nevěděli, co se tam stalo doopravdy…

„Nebo spíš naši, když to Edward nezvládá.“ Emmett si neodpustil rýpavou poznámku, při níž se na jeho tváři roztáhl škodolibý úsměv.

„Za to můžu já,“ řekla jsem provinile a pohledem nyní provrtávala podlahu. Chtěla jsem to doříct, ale Edward mě obešel a položil mi ukazováček přes rty. Neuvědomila jsem si to a až teď mi došlo, jak lehké by bylo prořeknout se. Už jsem se Emmettovi nedivila, vždyť on se jen choval přirozeně…

„Doufám, že jsi mu dala pořádnou nakládačku.“ Dokonale se nad tou představou bavil. Uvědomila jsem si, že nejspíš nikdo z nich nevěděl ani skutečnost, jak moc jsem mu ublížila. A i to věděl jen on…

„I za tebe, Emmette,“ odpověděla jsem mu, aby měl radost, ale sama byla myšlenkami jinde. Vrtalo mi hlavou, proč to nikomu neřekl. Alespoň fakt, že jsem na něj použila svůj dar, aby se tak ochránil před obviňováním ostatních, že mi v tom nedokázal zabránit.

„Dokonalá rodinná idylka,“ vypouštěla opět tak jedovatě a výsměšně, zatímco scházela ze schodů. Měla jsem štěstí, že jsem stála zády k ní – mohla jsem si tak dovolit zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Byla jsem z toho otrávená – ona nám opravdu nedá ani chvilku pokoj. Ale víc mi vadila jiná věc. Možná jsem byla jen předpojatá, ale já v tom jejím hlase slyšela i něco, co jasně naznačovalo tomu, že té rodinné idylce, jak to ona sama nazvala, nevěří…

„Té rodinné idylce se říká opravdová rodina. Ostatní tě podrží, když potřebuješ. A mrzí mě, že to musím říct, ale to ty nikdy nezažiješ, takže se nemůžeme divit, že to nechápeš.“ Zrovna od Carlislea mě to překvapilo, ale právě od něj to bylo nejpřesvědčivější. Kdo jiný by to měl říct, než hlava rodiny?

Ale s jejím příchodem se ta rodinná atmosféra změnila. Už to nebylo tak uvolněné, všichni jsme hráli a přetvařovali se. Všichni… A to i přesto, že jsme nechtěli, ale nedokázali jsme být v její přítomnosti sami sebou…

„Esmé, doprovodíš mě?“ Opětovali si krátký zamilovaný pohled a už se nám ztráceli z dohledu.

„No tak vidíš, a ty ses tolik bála.“ Držel mé tváře v dlaních a díval se na mě uklidňujícím pohledem. Neubránila jsem se úsměvu, byla jsem ráda, že jsem to měla za sebou. A dokonce líp, než jsem i jen doufala, a ještě k tomu bez výčitek, bez vzpomínek…

Edward mě políbil na čelo, pevně mě objal a zabořil svou tvář do mých vlasů. Nezůstali jsme tak ale dlouho, po Lilithině odkašlání jsme se od sebe odtáhli.

„Edwarde, ráda bych si s tebou promluvila. O samotě.“ Věděla jsem, že by Edward nedopustil, aby šli do lesa, aby vůbec vyšli z domu. Přesto jsem se bála představy, že by šli do jiného pokoje…

„Tak to mě mrzí, protože já s tebou nechci mluvit a tím pádem musím odmítnout.“ Reakcí na jeho slova byl rychlý, otrávený úsměv, jakoby jeho reakci předpokládala.

„Nevadí, tak tedy ve zkratce,“ nahodila ten svůj škodolibý úsměv a pokračovala, „snad nikomu z vás nebude vadit, že se zdržím o něco déle.“ Po těch slovech jsem měla chuť utéct. Utéct a křičet, jak nejvíc by mi to hlasivky dovolovaly. Ještě se k němu přiblížila na maximální možnou vzdálenost, až se o něj otírala tělem, a zašeptala mu krátce do ucha větu, kterou jsem snad ani nechtěla slyšet. Ale na to jsem stála blízko.

„Rozhodla jsem se, že to vezmeme z jiného úhlu.“ Neměla jsem nejmenší tušení, co si pod tím představit, přesto jsem na tom neviděla ani zbla pozitivního. A tak jsem si užila alespoň to hrdelní vrčení, kterým jsem částečně vybíjela ten vztek a strach, co mnou cloumaly.

Neunikly mi ty řízené dotyky v průběhu celého jejího představení, které ovšem neměly žádný účinek.

„Skončilas?“ Její pokývnutí hlavy na souhlas bylo doprovázeno tím jejím otravným nechutným úsměvem. Ale ač jsem se snažila sebevíc, tentokrát jsem tam tu zlost nenacházela.

„Chceš se ještě dívat?“ zeptal se mě Edward takovým způsobem, až jsem si nebyla jistá, jestli před chvílí mluvil opravdu on.

„Určitě.“ Ten film mi dával vyhlídku na to, co jsem potřebovala. Na chvilku klidu…

„A chceš se dívat na toto? Můžeme se dívat na něco jiného,“ navrhla mi Alice, zatímco jsme se s Edwardem přesunuli k trojsedačce, kde seděl ještě Emmett s Rose.

„Ne, ráda se na ten film podívám, ještě jsem ho neviděla.“ Ve skutečnosti mi to ale bylo jedno, stejně ten film s největší pravděpodobností nebudu vůbec vnímat. Kolem mých ramen se obmotala Edwardova ruka, a tak jsem se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho hruď.

Bohužel jsme se s Edwardem posadili tak, že jsem seděla u opěradla a on blíž ke středu, a tak ta mrcha využila příležitosti, která se jí naskytla, a sedla si na volné místo doprostřed sedačky co nejblíž k němu. Mezi jejich těly se nacházelo sotva pár milimetrů…

„Sedačka pro vyvrhely je tam,“ řekla jsem jí už dost otráveně a ukázala na křeslo kousek vedle. Neměla jsem náladu ani sílu se s ní pořád přetahovat o Edwarda. Nedokázala jsem si ani užít ten dušený smích ostatních. Vážně jsem ten film chtěla využít ke klidu…

„Opravdu?“ To její přehnaně hrané překvapení mi děsně lezlo na nervy. „Nevidím tě tam sedět.“ Měla jsem co dělat, abych zabránila Edwardovi zaútočit na ni. Pevně jsem jej chytla za paže a mírně s ním škubla, abych si tak získala jeho pozornost. Nijak na to nereagoval, jako by nedokázal vnímat nic jiného, než to hluboké hrdelní vrčení, které otřásalo celým jeho tělem.

„Takhle o mojí Belle nikdy nemluv!“ Bála jsem se ho, děsivé vrčení podporoval zuřivým pohledem.

„Edwarde,“ zvýšila jsem hlas, přesto ne natolik, abych na něj křičela. Ulevilo se mi, když se zklidnil a otočil se na mě s omluvným výrazem. „Nevadí mi být vyvrhelem, když tam budu s tebou.“ Vložila jsem do toho ten jasný náznak, že tak můžeme zůstat sami, bez jakéhokoliv jejího otravného dotírání. A snad se mi tam podařilo dostat i trochu slabé svůdnosti…

„Miluju tě.“ Téměř jsem si neuvědomila, že jsem na zlomek vteřiny ztuhla. Způsob, jakým to řekl, byl tak neskutečně přesvědčivý, že bych za normální situace ani na okamžik nezaváhala, jestli je to skutečně pravda.

„Já vím.“ Jediné, na co jsem se zmohla, byl úsměv. Snad ukazovala alespoň má tvář něco jiného než to překvapení, co jsem cítila uvnitř…

„Tak tedy vzhůru do křesla vyvrhelů,“ zajásal, chytil mě do náruče a v mžiku jsme seděli v křesle. Neodolala jsem pokušení a ohlédla se na ni, hořela jsem nedočkavostí, jak se asi tváří. Ten pohled stál rozhodně za to. Opět ta zloba, které mi jasně dokazovala, že jsem v tomto malém sporu vyhrála.

Otočila jsem se zpět a uvelebila se Edwardovi v náručí. Konečně jsem si mohla dovolit vydechnout, alespoň na chvíli. Ale i za to jsem byla vděčná.

„Al, pusť to od začátku, takto z toho Bella nebude nic mít.“ Pochopila jsem Jazzovy úmysly pomoct mi a prodloužit tuto chvíli.

„Dobře,“ zašvitořila jenom Alice a vzápětí už jel film od úvodních titulek. Edward si mě k sobě přivinul a zlehka mě políbil do vlasů. Už to bylo všechno tak přirozené…

„Díky,“ řekla jsem potichu a usmála se na ně, než film začal…

Chtěla jsem vypustit a na nic nemyslet, jen si užívat relativně volné chvíle. Ale nemohla jsem. Celou dobu jsem cítila její pohled, který mě znervózňoval. Snažila jsem se přesvědčit, že sleduje Edwarda a snaží se jej obalamutit jejím darem, i když jsem nedokázala určit, kdy jej doopravdy používá. Přesto mi ale něco uvnitř našeptávalo, že to není Edward, koho tak upřeně sleduje, ale že to jsem já…

Moje milé čtenářky, děkuju Vám, že mě tolik podporujete v komentářích a že mi dáváte sílu psát dál a dál. Opravdu si toho vážím! :)

A teď k příběhu... Mám v plánu už jen málo kapitol, kde by figurovala Lilith, ačkoliv se to teprve začne rozjíždět, i když trochu jiným směrem než doposud... :D Čeká nás ještě spoustu perných chvílí, ale budou to převážně přechodové kapitoly nebo útržky, tak doufám, že Vás tím neodradím. Budu se snažit to napsat tak, aby to bylo čtivé... :D

A teď už se jenom budu těšit na Vaše názory... :))

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 35. kapitola: