Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 47. kapitola

26.10.2011 (14:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3956×

47. kapitola – Křeslo vývrhelů

Bella:

Ležela jsem na pohovce a co chvíli se přemlouvala, abych své myšlenky stočila zpět ke knize před sebou. Vůbec jsem se na ni nedokázala soustředit. Už zase jsem přemýšlela nad tím, co k němu vlastně cítím. A jestli to bylo opravdu jen přátelství, nebo jsem si to celou tu dobu pouze nalhávala…

Jakmile jsem si totiž poprvé uvědomila tuto možnost, začalo být všechno až moc jasné. Ty protichůdné pocity, které mi působily v hlavě takový zmatek, byly najednou mnohem pochopitelnější. Jakoby jen celou dobu čekaly na okamžik, kdy si to sama uvědomím a dám jim prostor vyplout na povrch.

Neznamenalo to však, že by se mi nějak ulevilo. Spíš naopak – bála jsem se pravdy. Bála jsem se i toho, jestli je to skutečné. Nejspíš i proto mi to předtím nedocházelo, vyhýbala jsem se těm myšlenkám jako čert kříži, zavrhovala jsem je ještě dřív, než se na ně v mé hlavě udělalo místo. A já stále netušila, která ta část ve mně je silnější…

Zaklepání na dveře mě vyrušilo z myšlenek a já věděla, že o ničem takovém nebudu v následujícím čase vůbec přemýšlet. S ním jsem byla úplně jiná…

„Ano?“ vyzvala jsem ho dál, a když se ve dveřích objevila jeho hlava, musela jsem se usmát.

„Pojď dolů, budeme se dívat na film.“ Okamžitě jsem zbystřila a jediným mým cílem bylo ukořistit si křeslo vývrhelů dřív než on.

Jenomže jeho zajímalo úplně to samé.

„Beru si křeslo vývrhelů,“ nezapomněl se ozvat, jakmile mu v očích vzplály jiskřičky. Měla jsem pocit, že to křeslo chce jen proto, aby mě naštval. Ale to už letěl chodbou ke schodům.

„No tak to teda ne, dneska je moje!“ Už jsem vybíhala z pokoje, kniha skončila bůh ví kde. Edward měl ale náskok, což mě donutilo přeskočit zábradlí a dopadnout rovnou do přízemí. Podlaha pode mnou bolestně zanaříkala, ale to jsem ignorovala. Dohnala jsem tak ten jeho náskok, takže jsme teď měli oba stejné vyhlídky. Pádila jsem směr křeslo a snažila se tam dostat jako první.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ prohlásil v rychlosti, když se najednou ocitl v lepší pozici. Stačilo opravdu málo k tomu, aby získal křeslo on. Odrazila jsem se a skočila na něj z boku, čímž jsme se oba svalili na zem a já jej svým tělem připlácla k podlaze.

„Ale já jo.“ Podepřela jsem se rukama, abych se zvedla a přesunula se na křeslo. Zastavily mě však jeho ruce za mými zády, které si mě přitáhly zase zpátky. Nečekala jsem to a tak jsem na něho znovu spadla. Očividně mu to ale nevadilo, jeho tváři dominoval široký úsměv.

„Hej!“ zanadávala jsem a snažila se od něho odtáhnout, ale držel mě příliš pevně, sotva jsem zvládla zvednout hlavu.

„Nepustím tě, dokud mi nepřenecháš křeslo,“ začal vyjednávat a já přemýšlela, jaké mám možnosti, když se skoro ani nepohnu. Vlastně mi o to křeslo zas až tak moc nešlo, ale to pomyšlení, že získám něco, co chce i on, bylo tak lákavé…

„Zapomeň, tentokrát se ho nevzdám.“ Rukama jsem se zapřela do jeho ramen a snažila se odtlačit. Brzo jsem však pochopila, že byl tento můj pokus zcela zbytečný. Nebylo to o síle, ale o pozici, kterou měl mnohem lepší. A to on bohužel moc dobře věděl.

„Tak to tu budeme dlouho,“ konstatoval mezi smíchem, jak se bavil nad mou snahou se z jeho sevření dostat.

„Dobře, dobře. Máš ho mít,“ rezignovala jsem. Ale jen na oko, v hlavě už se mi klubal plán na pomstu.

„Vážně?“ ptal se nevěřícně, určitě v tom tu mou čertovinu vycítil. Znal mě tak dobře, až mě to občas děsilo.

„Nemyslím si, že se odtud jinak dostanu.“ Opravdu jsem se snažila, aby na mně nic nepoznal. To proto jsem se lokty zapřela o jeho klíční kosti a podepřela si znuděně bradu.

„To ne. Jen se mi nějak nechce věřit, že by ses vzdala tak rychle.“ Sledoval mě přimhouřenýma očima a já věděla, že mu neunikne jediný nepatrný detail…

„Ber to jako ústupek,“ nadhodila jsem a složila ruce do kříže na jeho ramenou, protože místa pro pohyb jsem opravdu moc neměla. Když jsem však viděla jeho pobavený úsměv, musela jsem dodat ještě s vážnou tváří a rozhodným hlasem, „protentokrát.“

„No tak to jsem teda zvědavý,“ řekl podezřívavě, když se se mnou zvedal. Stále mě ale nepouštěl, abych mu snad nezasedla. Vážně jsem si teď připadala, jako by mi ty mé postranní úmysly červeně blikaly na čele. Povolil sevření, ale stejně jsem poznala, jak čeká, až vystartuju. Založila jsem si ruce na hrudi a nadhodila nevěřícný a zároveň pobavený výraz.

„Nic?“ zeptal se vážně hodně udiveně. Musela jsem zadržovat smích. A až teď jsem si všimla, že už se tu všichni dostavili a kromě toho, že nás pozorují a baví se na náš účet, taky zdržujeme.

„Vždyť sis to vyjednal. Ale jestli nechceš, sednu si tam já,“ začala jsem a rozešla se ke křeslu, najednou tam ale seděl on s širokým úsměvem na rtech. A já musela využít této situace…

Použila jsem svoji plnou sílu a rychlost a dostala se během nepostřehnutelné chvilky za křeslo. Chytila jsem jeho opěrku a zvrátila ji dozadu dřív, než si stihl stoupnout, takže spolu s křeslem letěl k zemi i pohodlně uvelebený Edward. Pocit zadostiučinění mi vykouzlil na tváři škodolibý úsměv. Nečekala jsem však, že udělá přemet dozadu a tím se tak dostane až příliš rychle na nohy. Otočil se směrem ke mně a přitlačil mě na stěnu za mnou. Rukama se opřel o zeď v úrovni mých očí a sám mě propaloval šibalským pohledem.

„Přece jsi nezklamala.“ Můj úsměv nabral novou, vítěznou podobu.

„Nemohla jsem jinak, bylo to silnější než já,“ utahovala jsem si z něho.

„Když se vy dva nemůžete dohodnout, bereme si křeslo my,“ osvětlil nám situaci Jasper, a když jsem se odpoutala od Edwardova pohledu, už na něm seděl.

„Néé,“ zasténali jsme společně. Vlastně mi bylo jedno, kde budu sedět. A i přesto jsem pokaždé bojovala za svoje místo, bavilo mě se s ním o něj přetahovat…

„S takovou tady z toho brzo uděláte kůlničku na dříví,“ smál se tím jeho typicky mohutným smíchem Emmett. „Ale aspoň se konečně chováš jako novorozená.“ Sklopila jsem pohled při vzpomínce na podlahu, které jsem předtím nevěnovala vůbec žádnou pozornost.

„Nic si z toho nedělej, kvůli Emmettovi už jsme dvakrát rekonstruovali celý dům. A to nemluvím o všech těch ostatních věcech…“ zastala se mě Rose, za což jsem jí věnovala vděčný úsměv.

„Tak co to bude tentokrát?“ zeptala se Al a tím započala vášnivou debatu na téma filmy…

***

Edward:

Nedokázal jsem zapomenout na ten okamžik v lese. Na tu kratičkou chvíli, kdy letmo přitiskla rty k těm mým. Štěstí se mi rozlilo do každé části těla, dokud nebylo přehlušeno pochybnostmi. Do doby, než jsem jej musel násilně ututlat pod masku přátelství.

Byl jsem rád za každý okamžik, který jsem s ní strávil. Být jejím přítelem se zdálo být jako to nejlepší řešení. A taky bylo. Jen udržet všechny ty city, co jsem k ní cítil, pod pokličkou bylo čím dál těžší. A já se bál, že si toho všimne a že tak opět všechno zkazím.

A přesto jsem s ní chtěl strávit každou chvíli. Připadalo mi, jako bych byl v její přítomnosti někdo jiný. Byl jsem šťastnější, úplný. Jako bych celé ty roky bez ní jenom přežíval a teď jsem pochopil důvod mé existence. Chtěl jsem ji chránit, splnit jí každé přání. Byl jsem tu jenom pro ni. Teď už ano…

Zatnul jsem zuby, aby se mi z úst nevydral sten bolesti, když její stisk opět zesílil. Rukama mi drtila paži, zatímco uvnitř sebe bojovala proti vůni daňka. Přál jsem si trpět za ni, ale jediné, co jsem mohl dělat, bylo sedět tu s ní. Opírali jsme se o kůru stromu, hlavu měla zabořenou do mé košile a já ji hladil po zádech. Byli jsme od něj hodně daleko, Bella však předtím nelovila. To proto to pro ni bylo o tolik těžší, i když už vůni býložravců po lovu zvládala poměrně dobře. Stále jí to sice dělalo problémy, ale s každým dalším lovem se zlepšovala.

Byl jsem to já, kdo navrhl, aby se pokusila překonat žízeň před lovem. A teď jsem toho taky litoval. Vidět ji, jak neskutečně trpí, a přitom vědět, že by nemusela, že to byl můj nápad, mě ničilo. A i když jsem věděl, že toto je jen začátek, nechtěl jsem ji vidět takhle. Nemusí se přece naučit ovládat hned, vždyť se to učí necelé tři týdny a přitom na to má roky, celou věčnost…

„Nemusíš to dělat, můžeme ještě počkat,“ zašeptal jsem jí u ucha a přitom se snažil, aby můj hlas zněl neutrálně, i když by to pravděpodobně ani nezaregistrovala. Jako odpověď jen slabě zakroutila hlavou – možná se bála promluvit. S povzdechem jsem si ji přitiskl blíž k sobě a hlavu sklonil k jejím vlasům, abych mohl vdechovat její nádhernou vůni. Sprostě jsem využíval situace, kdy tyto mé doteky nevnímala…

***

Nořil jsem se prsty do klaviatury a snažil se myslet jenom na zvuky linoucí se z toho úžasného nástroje, ale ve skutečnosti to jediné, na co jsem při tom dokázal myslet, byla ona. Každý stisk klávesy, každý tón byl doprovázený myšlenkou na ni…

I při hraní jsem věděl o každém jejím pohybu, takže když vyšla ze sprchy a vydala se po schodech dolů, doufal jsem, že ji její nohy zavedou ke mně. Jako téměř pokaždé, když jsem hrál. A musel jsem se usmát, když ke mně její nejisté kroky opravu zamířily.

„Můžu?“ zeptala se nejistě, jako by se ptala poprvé. Nechápal jsem, že za tu dobu ještě nepočítala s mým souhlasem. Teprve až když jsem se na ni s úsměvem podíval a kousek poposedl na židli, abych jí udělal místo, posadila se vedle mě.

Nic neříkala, jen mlčky pozorovala mé prsty pobíhající po klaviatuře. Opět jsem zatoužil vědět, na co myslí. Jestli jen bezmyšlenkovitě poslouchá, nebo přemýšlí nad něčím úplně jiným. Tak jako mě doprovázela drobná myšlenka, kdykoliv tady seděla se mnou. A tentokrát jsem se musel zeptat…

Zeslabil jsem, i když jenom trochu. Jen natolik, abych si upoutal její pozornost.

„Můžu tě naučit hrát,“ nabídl jsem jí, jakmile se na mě podívala. Na překvapení, co se objevilo na její tváři, jsem ani nemusel dlouho čekat.

„Ne. Ne, to rozhodně ne. Nikdy bych se to nenaučila,“ reagovala okamžitě, možná dokonce automaticky. Za tak krátkou dobu si to nemohla pořádně promyslet.

„Proč ne?“ ptal jsem se s širokým úsměvem – její reakce mě pobavila. Vždyť to bylo jen obyčejné hraní.

„Nenaučila bych se to ani za sto let, na takové věci jsem levá,“ snažila se mi vysvětlit, zatímco si já užíval její výraz.

„Ve skutečnosti na to máš víc než sto let,“ oponoval jsem jí. Přestal jsem hrát a otočil se k ní celým tělem, s jednou nohou v koleni skrčenou na židličce.

„Edwarde, to nejde. Byla by to jenom ztráta času.“ Díky jejímu nesmyslnému odporu jsem ji to chtěl naučit snad ještě víc. Nejenom, že bych si tak vydobyl další hodiny v její blízkosti, nyní se to pro mě stalo jakousi malou výzvou…

„Pokud to tobě nevadí, já ten svůj rád obětuju.“ Očima těkala mezi klavírem a mnou a já měl pocit, že váhá. Stejně tak ale mohla hledat výmluvu.

„Nikdy jsem nic takového nezkoušela, nepůjde mi to. Zbytečně bych tě obírala o čas. Radši tě budu jen poslouchat.“ Těmi větami mě ujistila o tom, v co jsem doufal. Někde uvnitř ní byla část, která se to chtěla naučit. Část, kterou ale násilně potlačovala.

„Ty se nechceš učit hrát, protože se bojíš, že by ti to nešlo? A že bys mě tak okrádala o čas?“ kroutil jsem nevěřícně hlavou nad jejím důvodem. Jako by nevěděla, kolik mám času. I když ona ještě nemohla chápat význam slova věčnost…

„Ne,“ odporovala nejistě, jiný důvod však nedodala. Silně jsem pochyboval, že nějaký byl.

„Tak proč?“ ptal jsem se, neskutečně mě bavilo škádlit ji a přivádět do rozpaků. Dívat se na ni, jak s provinilým úsměvem propaluje židličku, jak se jí div nekouří z hlavy, aby něco vymyslela…

„Edwarde… Znám své možnosti,“ stála si tvrdohlavě na svém. A ačkoliv nyní vypadala neoblomně, já tak nějak podvědomě tušil, že mám tento boj vyhraný. Nebo jsem to spíš jen chtěl vyhrát.

„Tak se můžeme vsadit. A vítěz to pak rozhodne.“ Vážně jsem doufal, že to zabere. Byla to téměř jistota – ani jeden z nás nikdy neodolal společnému zápolení. I když to já bezpochyby vnímal jinak…

Na chvíli sklopila hlavu, nejspíš hodnotila situaci. Když se pak na mě podívala, věděl jsem, že mám vyhráno. Nemohl jsem totiž přehlédnout ty šibalské jiskřičky v jejích očích.

„A o co?“ zeptala se, a ačkoliv to ještě ani jeden z nás netušil, já jsem byl už nyní přesvědčený, že tu sázku vyhraju. Musel jsem – chtěl jsem ji naučit hrát…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 47. kapitola: