Někdy stačí jen chvilka nepozornosti, aby se z nezkušeného upíra v mžiku stal navzdory svému přesvědčení a odhodlání lovec. Edward se může sebevíc snažit Bellu zastavit, ale díky jejich neustálým bitkám je Bella téměř rovnocenný soupeř. A s pudy lovce je snad i lepší... Udělal by cokoliv, jen aby ji zastavil. Ale je vůbec nějaká možnost?
Přeji příjemné čtení. :))
28.10.2011 (22:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3965×
48. kapitola – Jediná možnost
Edward:
Ještě chvíli jsme se proplétali mezi větvemi, než jsme se dostali zpátky na zem. Oba dva jsme se snažili za každou cenu vyhrát, oba jsme do toho dávali všechno. Naše zapálení do této bitky bylo víc než znatelné, zápasili jsme mezi sebou už bezmála hodinu. A ani jeden z nás se nehodlal vzdát…
Najednou se její oči změnily. Všechna ta roztržitost byla pryč, její pozici zaujaly chtivé oči lovce. Byla to otázka naprosto nepostřehnutelné chvíle, v dalším okamžiku silný poryv větru přivál lidský pach i ke mně. Pozdě mi došlo, že jsem se nechal příliš unést a zapomněl kontrolovat ovzduší, dokonce i místo.
Nečekal jsem ani zlomek vteřiny – na to nebyl čas. Rozběhl jsem se k ní téměř ve stejnou dobu, co ona začala lovit. To jediné, co mě nyní zachránilo, byla má rychlost. Bez ní bych ji nikdy nedoběhl. Ne v této chvíli.
Jakmile jsem zkrátil vzdálenost mezi námi na minimum, skočil jsem jí na záda. Padali jsme oba na zem, jenomže ona sebou při tom cukla a odhodila mě tak od sebe. V rychlosti jsem se postavil a znovu ji napadl, tentokrát z boku. Přirazil jsem ji k blízkému stromu, jehož kořeny se na jedné polovině tím nárazem uvolnily. Jen zběžně jsem si všiml jejích nyní černých zorniček. Z hrudi jí vycházelo hrozivé vrčení, cenila na mě útočně zuby. Přesto jsem si byl jistý, že mou přítomnost vnímá jen okrajově.
„Bello, nedýchej! Přestaň okamžitě dýchat!“ Doslova jsem na ni ta slova křičel, ale měl jsem pocit, že to nemělo absolutně žádný účinek. Ona snad dokonce dýchala ještě víc – to zvíře v ní ji ovládlo, úplně. Bylo to o to horší, že cítila dvě promíchané podmanivé vůně - podle pronikavého odéru bezpochyby mladých lidí. Urputně jsem se pokoušel přijít na způsob, jak nad ní zvítězit, jak ji zastavit…
V dlaních jsem křečovitě svíral její zápěstí tak, aby měla ruce co nejdál od sebe. Někde v pozadí mysli mi proběhla myšlenka na to, jestli ji to nebolí. Ale tomu jsem nemohl věnovat vůbec žádnou pozornost. Párkrát rychle škubla hlavou ze strany na stranu, držel jsem ji tak pevně, že se její hruď cukala jen nepatrně. Neustále jsem na ni mluvil, potřeboval jsem si získat její pozornost. Jen tak jsem ji mohl od lidské krve ochránit. Jenomže ona má slova vůbec nevnímala...
Z ničeho nic jsem jen nepatrně ucítil, že ji nyní držím ve vzduchu. Ale než jsem mohl cokoliv udělat, skrčila kolena, protlačila je mezi škvírou mezi našimi těly a prudce mě od sebe odkopla. A zatímco já letem vzduchem jen ztrácel čas, ona ho naopak získávala. Dopadla do dřepu, ladně se vyhoupla na nohy a už běžela směrem, odkud ta vůně přicházela.
Nad hlavou se mi mihla větev a já okamžitě zareagoval. Vyšvihl jsem ruku před sebe, abych ji chytil, a i když se s praskotem utrhla, dopadl jsem na větev pod ní. Začal jsem skákat ze stromu na strom, abych ji doběhl. A když jsem se k ní dostatečně přiblížil, odrazil jsem se a padal přímo na ni.
Byla příliš pozorná, dokázala mě strhnout pod sebe. Tím, že byla popoháněna instinkty, se ale snažila co nejrychleji dostat k nim a já ji nezajímal. To proto mě téměř bez povšimnutí pustila a chtěla se znovu rozběhnout. Využil jsem té příležitosti a podkopl jí nohy. Překulil jsem se na ni dřív, než by se mohla stihnout zvednout a snažil se ji co nejlépe zpacifikovat. Znovu jsem na ni začal křičet slova, která opět vycházela úplně na prázdno…
Za tu chvíli se naše vzdálenost od těch lidí zkrátila možná i na polovinu. A já jsem nemohl dovolit, aby mi ještě jednou vyklouzla, aby dostala další šanci se k nim přiblížit. Mohlo by to být naposledy, co bych ji neudržel…
Jenomže ona za těch pár dní získala až moc zkušeností, příliš rychle se naučila využívat zbystřené smysly a výhody novorozeného upíra. A já cítil, že ji dlouho neudržím. Podvědomě jsem tušil, že to byla má poslední šance. Že už mi znovu nedá možnost zabránit jí v lovu.
A já ji musel zastavit, prostě musel. Nebyla jiná možnost, nemohl jsem jí dovolit, aby ty lidi zabila. Už ne. A nejenom proto, že jsem jí slíbil, že ji ochráním, ale hlavně kvůli ní.
Nenapadal mě ale žádný způsob, jak ji donutit, aby mě poslouchala. Jak zkrotit tu část, která ji nyní plně ovládala. A to mě znepokojovalo, věděl jsem, že nemám čas. Věděl jsem to s jistotou – další šanci už nedostanu. A já se zoufale snažil přijít na způsob, jak ji přinutit, aby mě poslouchala, aby mě vnímala.
Hlavou mi prolétla jako blesk z čistého nebe spásná myšlenka. Myšlenka, kterou bych za jakékoliv jiné situace okamžitě ututlal do toho nejčernějšího koutu. Jenomže tentokrát jsem neměl na výběr, byla to jediná naděje. Naděje, jak jí pomoci, ačkoliv to mohlo znamenat konec našeho přátelství.
Jen chvíli se ve mně praly mé dvě já. Jedna má část to nechtěla udělat. Nechtěla riskovat její ztrátu. Moc dobře jsem věděl, jaké to pro mě bylo, když se mi vyhýbala. A ještě víc mě děsila představa, že by mě za to mohla nenávidět. Ale ta druhá část byla mnohem silnější. Byla to ta část, které záleželo především na Belle. Část, která by nikdy nedovolila, abych dal svému sobeckému já přednost před ní. Ta část, díky které bych udělal všechno proto, abych ji ochránil…
Naposledy jsem se nadechl a přerušil slova, která stejně nevnímala.
Doufal jsem, že mi odpustí…
Rychle jsem se k ní přiblížil, dřív, než by se mi mohla vysmeknout, nebo si to já rozmyslel. Pevně jsem k sobě semknul víčka, marně se tak snažíc zahnat odpor, kterého jsem byl plný. Něžně jsem přiložil rty k těm jejím a na okamžik zaváhal. Nechtěl jsem to udělat takhle. Ale neviděl jsem jinou možnost, musel jsem si získat její plnou pozornost. Za každou cenu.
Rozpohyboval jsem své rty a začal ji dravě líbat.
Nejdřív si toho snad ani nevšimla, dál se mi vzpírala pod rukama a na moje hrubé doteky nijak nereagovala. A já byl donucen ještě přitvrdit. Až surově jsem si bral její rty, vpíjel se do nich se vší vervou. A zatímco jsem se choval jako násilník, mé nitro krvácelo. Ani jednou jsem nepomyslel na fakt, že ji líbám. Mé myšlenky se točily jen kolem toho, jak ji líbám. A především kolem toho, jak se bude cítit, až to zjistí, až pochopí…
Netrvalo dlouho a ona se přestala vzpírat. Její dech se trhavě zadrhl uprostřed toužebného nádechu, tělo strnulo do nehybné sochy, její rty zkameněly. A já doufal, že jsem si mohl dovolit přestat být k ní tak hrubý, ačkoliv jsem se ještě bál přestat úplně.
Byl jsem rád, že mě očividně začala vnímat, že to přeci jenom pomohlo. Stále jsem však nevěděl, jak velkou pozornost jsem si zabral vůči těm lidem. Musel jsem to dotáhnout do konce.
To proto jsem plynule přešel v jemné pohyby mých rtů, ani na okamžik jsem je neodpojil. Snažil jsem se ignorovat fakt, že mi polibky neoplácí, že se jen marně snažím rozpohybovat ústa tvrdá stejně jako kámen. Neměl jsem ani odvahu otevřít oči, abych z těch jejích něco vyčetl. Cokoliv…
Cítil jsem, jak mě její reakce ničí. Jak je každý další pohyb těžší udělat. Měl jsem pocit, že se udusím, ačkoliv to nebylo možné. Tolik jsem chtěl přestat, padnout na kolena a omlouvat se jí klidně i tisíckrát, dokud by mi neodpustila.
Ale já musel pokračovat, musel jsem ji odsud dostat. Místo omluvy jsem využil její nehybnosti a uvolnil sevření rukou, které jsem přemístil k její hlavě. Co nejněžněji jsem sevřel mezi palec a ukazováček jedné ruky její nos, i když mi to bylo proti srsti. Nic z toho jsem nechtěl dělat, děsil jsem se toho, na co myslí. Nevěděl jsem, jestli předtím přestala dýchat díky tomu, co jsem dělal, ale já potřeboval mít jistotu, že už se nenadechne, že ji to znovu neovládne.
Naposledy jsem pohnul svými rty a v rychlosti se od ní odtáhl, zatímco moje druhá ruka už jí zakrývala ústa.
Teď jsem strnul i já, jen na rozdíl od ní moje tělo svírala křečovitá vnitřní bolest. Měl jsem pocit, že ten pohled nevydržím. Upíraly se na mě dvě k smrti vyděšené oči, plné spousty dalších méně zřetelných pocitů které jsem raději ani nechtěl rozluštit. Jejich čerň to všechno snad ještě zvýrazňovala.
„Bello,“ vydral jsem jen stěží z úst a uhnul pohledem na stranu, nevydržel bych její pohled už ani o vteřinu déle. Stále jsem neměl ani ponětí o tom, co se jí honí hlavou, jestli mě vnímá. Ale jakmile jsem si uvědomil, co vlastně ještě k tomu všemu musím udělat, proletěla mnou neskutečně silná vlna odporu.
Snažil jsem se zapomenout na to, že pode mnou leží ona. Jen tak jsem to mohl dokázat. Otočil jsem se na ni s nepřístupnýma očima a tvrdým výrazem ve tváři.
„Bello, nesmíš se nadechnout,“ mluvil jsem na ni ledovým, přísným tónem. Opravdu jsem doufal, že mě vnímá a že už se k ní nebudu takto chovat moc dlouho. Neobešel bych se bez neustálého připomínání si, že to dělám pro ni…
„Rozumíš?“ Ještě stále jsem dokázal udržet ten nesmlouvavý tón, ale cítil jsem, že ne na dlouho. Každá další vteřina, kdy jsem se díval do těch jejích nešťastných očí, bourala tu špatně postavenou hradbu. Zbývaly jen poslední kousky…
Její chabé přikývnutí hlavy a pohled, ve kterém nezbylo vůbec nic z lovce lačnícím po krvi, zničil poslední zbytky té tvrdé masky. Už jsem nedokázal dál předstírat. Mohl jsem jenom doufat, že mě poslechne.
„Bells… Prosím nedýchej. Odnesu tě co nejrychleji pryč, jen tě prosím, nedýchej…“ mluvil jsem na ni zoufale, po předchozí hrané neoblomnosti nezbylo ani památky.
V jejích očích vystoupila na povrch bolest těsně předtím, než pevně přitiskla víčka k sobě. Díky mé dlani, která byla ještě pořád přitisknutá k jejím ústům, jsem cítil, jak k sobě pevně přitiskla čelisti. Nasucho polkla, než mi znovu nepatrně přikývla.
Teď už jsem se nebál, že by ji to zvíře znovu ovládlo. Stáhl jsem ruce z jejího obličeje a v té samé chvíli už jsem stál na nohou a zvedal ji ze země. Jen náhodou jsem si všiml, že křečovitě zatíná pěsti. Tušil jsem, proč to všechno. Nyní jsem byl téměř s jistotou přesvědčený, že bych dokázal určit její myšlenky. Překonávala plameny v krku, snažila se ovládnout…
Přitiskl jsem si ji k tělu a rozběhl se s ní pryč.
Nejdřív jsem mířil k domu, brzo jsem však změnil směr. Musela něco ulovit dřív, než se vrátíme, potřebovala zahnat žízeň.
Za celou tu dobu jsem od ní neodtrhl pohled. Možná proto zabořila hlavu do mé hrudi, v rukou sevřela látku mého trika. A mě to nutilo přemýšlet…
Hlavou mi zběsile létaly myšlenky na ten… polibek. Když jsem si přehrával to, jak surově jsem si přivlastnil její ústa a neopustil je ani poté, co její tělo zkamenělo do nehybné sochy, měl jsem chuť to všechno vrátit. Až potom jsem si ale uvědomil, že bych to byl donucen udělat znovu. Nebyla jiná možnost, jak ji přinutit vnímat mě. Nebo alespoň jiná možnost, o které bych věděl. I kdybych na ni křičel, neposlouchala by – na to byla příliš oblouzněná vůní.
A já věděl, že udělám všechno pro to, aby mi odpustila…
Po vůni těch dvou už nebyla hodně dlouho ani památka, přesto jsem chtěl být dál, než by bohatě stačilo. Samotného mě překvapilo, jak daleko jsme se předtím dostali. Zachytil jsem vůni skupinky jelenů, a tak jsem se vydal tím směrem.
Za celou cestu se ani jednou nenadechla, ani jednou se v mé náruči nepohnula. Nevěděl jsem, co to znamená, ale ani to nechtěl vědět. Ještě ne, i když se tomu v brzké době stejně nevyhnu.
Zhluboka jsem se nadechl a pro jistotu jsem to opakoval ještě několikrát. Až když jsem si byl skutečně jistý, že kromě nich v okolí nikdo další není, zastavil jsem.
Nejistě ke mně zvedla hlavu, rukama stále pevně svírala tričko.
„Nedaleko je skupinka jelenů, můžeš se nadechnout.“ V jejích očích se mihl strach a odpor.
„Bells, máš úplně černé oči. Potřebuješ lovit,“ snažil jsem se jí vysvětlit, znovu už se mi ale nepodařilo zakrýt ten zoufalý tón. Nechtěl jsem, aby dál trpěla. Spustil jsem pravou ruku, kterou jsem ji držel v kolenou, a donutil ji tak stoupnout si.
Uvolnila sevření svých rukou a podívala se na mě s otázkou v očích. Přikývl jsem a pak už jen sledoval, jak vtahuje nejistě vzduch do svých plic.
Nebránila se svým loveckým instinktům, nyní na to určitě neměla jedinou myšlenku. Rozběhl jsem se za ní, chtěl jsem jí ulovit alespoň dva jeleny, než se rozprchnou. Pochyboval jsem, že by chtěla po tom všem ještě lovit, už i teď jsem z ní cítil malý odpor, i když musela mít hodně velkou žízeň…
S napětím jsem čekal, až dopije posledního jelena. Představoval jsem si, co jí řeknu, jak začnu. Ale nic se nezdálo jako dobrý nápad. Nejspíš to bude holá improvizace…
Nejdřív bych chtěla poděkovat všem, co mě tady neustále podporují a co to ještě nevzdali. Těmto osůbkám bych ráda věnovala tuto kapitolu... :))
Možná se Vám může zdát, že bylo v této kapitole až příliš Edwardovy lítosti. A asi ano, přiznávám to. Ale co jiného mohl cítit, když takovýmto způsobem ublížil dívce, kterou miluje?
Z jakého pohledu bude příští kapitola je ještě ve hvězdách, ale láká mě představa nechat Belliny emoce ještě chvíli v tajnosti... :D
A pak... Blíží se nám padesátka, takové pěkné kulaté číslo... 
(Takže doufám, že tam propašuju to, co bych chtěla... :D)
Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 48. kapitola:
tak to bude ještě hodně napínavé
Naprosto super kapitola. Moc se těším na další. A myslím si, že Bella to vezme dobře a ještě si ten polibek zopakují 
Faninko, nejdřív bych ti chtěla poděkovat za kritiku. Jo, možná je to zvláštní, ale uvědomuju si, že mám ještě hodně co zlepšovat a bez kritiky to nejde. 
S tím "už zase" máš pravdu. Sama jsem dlouho váhala, jestli to tak opravdu udělat, jenomže se mi ten nápad vryl do paměti a já ho z tama nemohla vydolovat... A abych pravdu řekla, ani teď bych tuto kapitolu nezměnila, kdybych mohla. Jednoduše se mi ten nápad líbí (snad není moc trofalé to tvrdit ) a navíc mi na to (i když zatím jenom v hlavě) navazují další kapitoly, s čímž mám někdy vážně problém. Vlastně bych mohla říct, že toto byl ten zlom. Ale kdybych mohla změnit kapitoly před, určitě bych to někde zkrouhla. Jenomže to už teď nemůžu... 
A co se týká toho ovládání, tak Bella se učí možná tak měsíc, což je podle mě krátká doba na upíra. V Stepheniině příběhu byla Bella ta vyjímečná, ta, která neměla problém s ovládáním už od samého začátku. Ale všichni víme, že byla ta vyjímka a že to tak normálně není. Vlastně právě kvůli tomuto tato povídka vznikla, toto byl ten počáteční červ, který mi nedal spát. Chtěla jsem Bellu potrápit, chtěla jsem, aby si to všechno musela vybojovat sama. Pokroky dělá, i když zatím jenom malé, ale podle mě trvá roky, než je upír schopen pohybovat se v přítomnosti lidí. I Jazzovi to dělá problémy, a to s Cullenovými žije už nějakou tu dobu... 
To jen na mou obhajobu... 
Vidím, že jsem se rozepsala o hodně víc, než jsem původně plánovala. 
Těší mě, že si i přesto snad přečteš další díl. A jsem vážně ráda, že mi bez okolků napíšeš, co se ti nelíbí. 
UŽ ZASE 
chák Bell's, já myslela že to sebeovládání jakž takž zvládá (a popravdě řečeno, už to začíná být ohraný 
, kde je vidě to zlepšení, jáv vím jde to pomalu ale přeci ... 
)
No aspon k něčemu to bylo, i když další polibek si nikdo z nás takhle nepřestavoval, chudák Edí, byl opravdu zoufalí 
no snad alespon jejich rozhovor dopadne dobře a oni se zase pohnou dál
tak se těším na další kapitolku
chudák Ed, krásná kapitolka
Edward se zachoval jako skutečný přítel! Bylo to moc krásný! 
wow wow a ešte raz wow! Ked som začínala čítat túto kapitolovku, tušila som len to, že určite bude dobrá. ale to že by bola taká dlhá... 50 - tka, ktorú onedlho dosiahneš je vážne obdivuhodné číslo. máš môj obdiv, že si to dotiahla tak daleko
a ku kapitole? nemyslím si, že by tam tej ľútosti bolo priveľa, ved edward belle ublížil, aj ked pre jej dobro, musel si vybrat z dvoch zlých ciest - a on si vybral tú šľachetnejšiu, teda svojím spôsobom. predsa len, radšej si zvolil to, aby sa mu bella vyhýbala, ako to, aby sa opät trápila preto, že niekoho zabila. obdivuhodná voľba hodná skutočného priateľa. viem si predstavit, aké hrozné to pre neho muselo byt...
a na záver len dodám, že ti tlieskam, pretože to bolo skutočne úžasné. teším sa na pokračovanie
Wow, tak to bylo parádní :) Nech nás ještě chvíli v napětí, jenom doufám, že Bella nebude přehnaně hysterická :)Ale dnešní kapitola byla vážně super. A také přidáváš kapitoly rychleji
Právě mám své soukromé vánoce.Dvě kapitoly v jednom týdnu!!!!Je to překrásné,kouzelné,citlivé atd.atd.
Ty mě jednou zabiješ! Nebo mi přivodíš infakrt, na který následně zemřu! Né, nic ti nevyčítám, ale jen si uvědom, že když nebude u další kapitoly můj komentář, tak jsem z nedostatků informací o Belliných pocitech umřela.
No ale teď ke kapitole. Líbí se mi, že Bella pořád není tak dokonalá jako v originále. Pořád prahne po krvi. A Edward? Já ho v této povídce miluju asi milionkrát víc než normálně. Je tak ohleduplný. To, co udělal Belle bylo pro její dobro, on to věděl... Ale přesto si to vyčítal. Cože mě přivádí k tomu, že jeho pocity jsi popsala na jedničku.
Tohle je prostě nejdokonalejší povídka na světě. Nikdy jsem ještě nic tak dlouhého nečetla. Teda jako četla, ale až to bylo dopsané. Tohle čtu skoro od úplného začátku a... A pořád mě to bav. Každá kapitola přinese něco nového. Buď brečím nebo se směju. Nikdy mě nepřestane udivovat tvůj styl psaní, se kterým se okamžitě vžiju do postav a celý děj mám před sebou.
Víc už ti asi dneska neřeknu, ale neskutečně tě obdivuji. Opravdu. Jsi jedna z nejlepších autorek na webu. 
chudák Edward, tak veľmi sa bojí, ale Bella sa veľmi nehnevala, ak vôbec, takže to nebude až také zlé, ja myslím, že už je pripravená prinajmenšom prijať fakt, že aj ona stojí o neho, len ako veľmi, každopádne je dobré, že ju dokázal zastaviť, lebo by si to neodpustila (a práve to je plus pre Edwarda) paráda
Nádhera rychle další
Týjo, už jsem myslela, že se mu nepodaří Bells zastavit Pravda, zastavil ji trochu divně, jenže ono by na ní opravdu asi nic jinýho nezabralo... 
No, každopádně mám pocit, že Belle ten polibek moc nevadil, že byla tak v šoku, že nevěděla, co s s ní děje a pak prozměnu nevěděla ,jak se zachovat. No, já jen doufám, že už kolem sebe nebudou jen tak chodit, že tohle byl zlomovej bod jejich vztahu
Jůjda, tohle je asi můj nejdelší komentář, kterej jsem týhle povídce věnovala
Mno být Edwardem tak toho nelituju ....prostě to udělat musel ...Jo kdyby byl příště Bellin pohled vůbec by me to nevadilo ...tož 50 to je to už hezky daleko a doufám že bude eče dlouho pokračovat protože bch to bez tehle povidky nepřežila Emoticon tak už jen dodat že se teším na další díl a doufám že bude brzo 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!