Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 49. kapitola

03.11.2011 (12:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4650×

49. kapitola – Odhodlání

Edward:

Odtáhla se od jelena a povolila sevřené prsty zarývající se do jeho srsti. Sedla si na svá lýtka, hlavu měla sklopenou. A já už dál nedokázal snášet tu nejistotu, která zaplňovala mou mysl jako černý dusivý kouř.

Vstal jsem a pomalým krokem se rozešel k ní. Nepohnula se, jen ještě víc sklopila hlavu a nechala tak spadnout další prameny vlasů kolem jejího obličeje. Znejistěl jsem. Marně jsem se snažil vytušit, co tahle její reakce mohla znamenat.

„Bello,“ oslovil jsem ji, můj hlas však nahradil podivný stažený chrapot. Sedl jsem si na nohy těsně vedle ní a chtěl ji chytit za ramena, něco mi ale nedovolilo ten pohyb dokončit. Pár centimetrů od jejích zad se mé ruce zasekly v pohybu, neschopné překonat tu krátkou vzdálenost.

„Edwarde, já…“ Stejně tak, jako já předtím nebyl schopný vyslovit nic jiného kromě jejího jména, její hlas vyšuměl do prázdna. Stáhnul jsem ruce do svého klína, nedokázal jsem v sobě najít tolik odvahy. Ne teď, když jsem nevěděl…

„Mrzí mě to, nechtěl jsem to udělat. Jenomže jsem tě nedokázal zastavit a já se bál, že to byla má poslední šance. A mě nenapadalo nic jiného, Bells, tolik mě to mrzí,“ omlouval jsem se jí zoufale, můj hlas nabíral s každým dalším slovem na intenzitě. Ale já se bál, že ani omluva neodčiní to, co jsem udělal.

Nestoupla si, jen se ladně přetočila tak, že jsme seděli naproti sobě. Dívala se mi do očí a já jen chvíli vzdoroval emocím, které jsem z nich vyčetl. Nechtěl jsem propadnout falešné naději, když by mi to nakonec neodpustila. Jenomže čím déle jsem se do těch vyplašených očí vpíjel pohledem, tím jsem si byl jistější, že v nich není ani kousek zrady, ponížení a nenávisti. Nebyla v nich ani špetka pocitů, které jsem čekal. Viděl jsem jen pochopení, omluvu a zahanbení...

„Ty se mi omlouváš?“ zeptala se překvapeně po chvíli ticha.

„Vím, že to tím nevrátím, ale doufal jsem…“ Na rtech mi spočinul její prst, pod tím jemným dotekem se mi samovolně téměř nepatrně zatřásly. Aniž by si to uvědomila, vzdálenost, co nás od sebe dělila, se tím pohybem zmenšila. Až moc jsem si uvědomoval její blízkost, bylo to však ještě silnější, než když jsme se neustále přetahovali…

Potlačil jsem všechny ty myšlenky, co mě nutily zapomínat na původ naší konverzace.

„Ne, tak jsem to nemyslela. Já jen… Chtěla jsem říct…“ S napětím jsem čekal na každé další slovo, visel jsem jí na rtech. Projelo mnou zklamání, když sklopila pohled a já jí tak nemohl číst z očí. Očividně byla nervózní a já si nebyl jistý, zda se nepotýkala s rozpaky. „Chtěla jsem ti poděkovat,“ vychrlila ze sebe nakonec na jeden výdech.

V tu chvíli jsem nebyl schopný nic říct, nijak reagovat.

„Za to, že jsi mě zastavil,“ dopověděla, když sesbírala novou odvahu. Dívala se mi přitom do očí a já v nich nenašel nic víc než moře upřímnosti a velké dík.

„Bells,“ vypustil jsem z úst společně s nezměrnou úlevou, když mi konečně naplno došel význam jejích slov. Natáhl jsem se k ní a bez rozmýšlení ji strhl do náruče. Nečekala to, to proto jsem si ji k sobě přitáhl jako hadrovou panenku, zády si ji přitiskl na hruď. „Tolik jsem se bál, že mi neodpustíš,“ šeptal jsem jí horlivě do vlasů, užíval jsem si opojný pocit štěstí, co se mi rozlil po celém těle.

„Není věc, kterou bych ti měla odpustit,“ zašeptala tak potichu, až jsem si nebyl jistý, jestli to opravdu řekla. Přesto jsem na to musel zareagovat.

„Ale je, nechtěl jsem tě tak hrubě… Políbit,“ přiznal jsem, ačkoliv jsem měl problém to vyslovit. Vrátily se mi vzpomínky na ten okamžik. Ovála mě vlna hořkého sarkasmu, když jsem si poprvé uvědomil, že právě to byl náš první polibek.

Přetočila se mi na klíně, oba jsme se snažili vyčíst co nejvíc emocí z očí toho druhého. A já doufal, že v tom mém vidí jen omluvu a zahanbenost, které bych nebyl schopen popřít. Doufal jsem, že v něm nevidí nic jiného. Že v něm nevidí nic víc... Naše obličeje si totiž byly až nebezpečně blízko.

„Neměl jsi jinou možnost. A já jsem ráda, že jsi to udělal…“ Sledoval jsem, jak z jejích očí postupně mizí vděčnost a jak ji nahrazuje zmatek. Bylo v tom ale ještě něco víc – něco, co jsem nedokázal rozluštit.

Uhnula pohledem na stranu, jako by vycítila, že se urputně snažím přijít na kloub pocitům, co její oči vyzrazovaly.

„Bells, co se děje?“ ptal jsem se zmateně. Měl jsem pocit, jakoby s něčím bojovala.

„Nic,“ zalhala mi, když se na mě v rychlosti otočila. Poznal bych to, i kdyby to neřekla tak zbrkle a nedívala se tak provinile. Propaloval jsem ji nevěřícným pohledem, moc dobře jsem věděl, jak to na ni působí. Nebylo to ode mě fér, ale ani to mě nedonutilo přestat. „Edwarde, nic se neděje,“ snažila se mě přesvědčit, nepočítala však, že by se jí mohl zlomit hlas. Nadzvedl jsem nevěřícně obočí, tak špatnou lež by jí nevěřil nikdo – natož já.

„Já jen, že… Jen se v sobě nedokážu vyznat. Všechno je to tak… jiné.“ Poslední slovo vyslovila jen velmi nejistě, jakoby chtěla původně říct něco jiného, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Vpíjela se mi do očí s takovým zaujetím, až jsem měl strach, co tam najde.

„Co máš na mysli konkrétně?“ pokusil jsem se ji rozptýlit, odvést její pozornost. Znovu sklopila hlavu, nejspíš se té otázce chtěla vyhnout. Nemohla tušit, že tím pohybem ve mně vyvolá neskutečnou touhu dozvědět se odpověď.

Najednou se totiž objevila nová naděje. Naděje, které jsem se nebyl schopen ubránit.

Celou tu dobu jsem se urputně snažil skrývat před ní všechny city, co jsem k ní choval. Chtěl jsem být s ní a tohle byla jediná možnost. Jenomže čím víc času s ní trávím, tím jsou mé city k ní silnější. A já cítil, že se ta chabá přehrada hroutí pod silným náporem naděje…

„Nemyslíš tu touhu po krvi…“ Tu větu jsem ani nepoložil jako otázku, bylo to pouhé konstatování. A já se mohl mýlit, ale tak nějak jsem tušil, že předtím nemyslela právě žízeň. Nepohnula se ani o milimetr, nedala mi najevo souhlas. Přesto jsem to tak bral, aniž bych byl schopný vysvětlit, co mě přesvědčilo.

Nevím, kde se ve mně vzalo tolik odhodlání. Jestli to bylo její reakcí na moji snahu ji zastavit, nebo jestli se ve mně něco zlomilo a já nedokázal mlčet – ne v této chvíli. Tu otázku jsem položil automaticky, bez toho, aniž bych si ji pořádně rozmyslel.

„Jsi zmatená kvůli tomu, co cítíš?“ zeptal jsem se opatrně. Nepodívala se na mě, její tělo se však mírně napjalo. A právě to mě utvrdilo v tom, že mám pravdu.

Mohla to myslet jinak. Ale já v to v té chvíli potřeboval udělat, ta poctivě udržovaná maska přátelství bez varování zmizela.

Zatímco jsem levou rukou přidržoval její záda, pravou jsem něžně položil na její tvář a s veškerou jemností ji donutil podívat se na mě.

Překvapilo mě, když byla její víčka přivřená a mírně se chvěla. Dodalo mi to ale odvahu k dalším slovům.

„Je to tak, že?“ I přes všechnu tu jemnost, kterou jsem se do těch slov snažil dát, se její oči prudce doširoka rozevřely a v momentě tak krátkém, že jsem to téměř ani nezaregistroval, už stála dva kroky ode mě, otočená zády.

„Edwarde, nedělej to, prosím,“ zašeptala, marně jsem se snažil rozluštit její emoce. Okamžitě jsem stál naproti ní.

„Co?“ ptal jsem se, ačkoliv jsem možná tušil. Pohledem propalovala díru do země, přesto jsem doufal, že odpoví. S každým dalším slovem vypuštěným z jejích úst, s každým dalším pohybem, který udělala, jsem si byl o něco jistější. Začal jsem věřit, že snad ke mně cítí i něco víc, než jen přátelství…

„Nenuť mě k tomu to přiznat,“ zasténala polohlasem.

„Nestraň se tomu,“ zašeptal jsem a nepatrně jsem vzdálenost mezi námi zkrátil. Byla si toho vědoma, okamžitě se na mě podívala. Teď už nebylo pochyb, že v sobě svádí nějaký boj. A jestli to opravdu bylo tak, jak jsem doufal, nehodlal jsem si ji nechat proklouznout mezi prsty. Nyní už ne.

„Edwarde, já nemůžu,“ promluvila naléhavě, krok vzad nebo cokoliv, co by vzdálenost mezi námi zase zvětšilo, však neudělala. A právě to mě nutilo pokračovat, mé odhodlání sílilo.

„Nemůžeš?“ ptal jsem se zmateně. Začínalo mi docházet, proč se tomu snaží vzdorovat. Bála se, i když já zatím netušil čeho.

„Je mi šestnáct, navždycky zůstanu puberťákem, který neví, co chce.“ Rozhazovala přitom bezmocně rukama, jako by se mi snažila vysvětlit něco, co je zřejmé.

„Mně není o nic víc. Vlastně ani ostatním, když nepočítám Carlislea s Esmé. Není to o tom, kolik ti je. Je to o tom, jaká jsi uvnitř,“ snažil jsem se jí vysvětlit, i když se mi konečně podařilo pochopit její obavy. Tušil jsem ale, že to není jediné, co ji trápí.

Udělal jsem ještě jeden nepatrný krok, díky kterému mezi našimi těly zůstala jen nepatrná škvírka. A já tu blízkost vnímal každou částí mého těla, byla tak nebezpečně blízko…

„Uvnitř nejsem o nic lepší…“ Opět vzdorovala, tentokrát jsem ji z toho nehodlal nechat vyklouznout tak snadno.

„Navenek jsi úžasná,“ oponoval jsem jí okamžitě, skoro dřív, než dopověděla svá původní slova.

„Edwarde!“ zoufale na mě zakřičela, nelíbila se jí má slova. Najednou jsem si byl téměř jistý, že mé city opětuje. A byl jsem odhodlaný ji přimět, aby si to přiznala.

„Ano?“ Možná jsem ji neměl tolik trápit, ale já si v tu chvíli nedokázal pomoct. Hřbetem ruky jsem jí přejel od spánku ke tváři, pozoroval jsem, jak nepatrně přivřela víčka. Nedokázal jsem se však smířit se skutečností, že bych měl ruku stáhnout. To proto jsem ji přetočil, nechal jsem dlaň na její tváři. Stejně jako před chvílí…

„Nedělej mi to ještě těžší.“ Ani tentokrát však neuhnula, nedala nijak najevo, že by jí moje přítomnost byla nepříjemná. Spíš naopak – cítil jsem zvláštní elektrický náboj vycházející z místa, kde se má ruka dotýkala její tváře. Ten pocit naplňoval každou buňku v mém těle…

„Snažím se ti to jen vysvětlit.“ Měl jsem nutkání opřít si čelo o to její. A jakmile jsem si to uvědomil, bylo pozdě na rozhodnutí. Okamžitě jsem zastavil pohyb, který jsem dělal nevědomky. Zase jsme si byli o maličký kousek blíž, ačkoliv jsem si předtím myslel, že už není možné přiblížit se ještě víc…

„Nechci tě ztratit jako přítele.“ Potvrdila mé domněnky – bylo víc důvodů, proč se bála přiznat si pravdu. A já hodlal říct něco, čeho možná budu později litovat. Přesto jsem to musel říct.

„Přítelem jsem ani nikdy nebyl…,“ přiznal jsem zahanbeně. Teď už jsem nepochyboval, že budu muset vyrukovat s celou pravdou. Ale s tím jsem stejně počítal, záležet to bude jen na ní…

Jasně jsem viděl, jak znejistěla. A i přesto, že to pro mě nejspíš nebylo dobré, jsem to nehodlal vzdát. Už nebyla cesta zpět.

„Ale já ani pořádně nevím, co cítím,“ vypadlo z ní nakonec opatrně, měl jsem pocit, že se tomu snaží ještě pořád vzdorovat.

„Víš to, Bells, ty to víš. Jen se tomu musíš přestat bránit.“ Bez toho, aniž bych to dělal vědomě, se její tváře z ničeho nic dotýkala i má druhá ruka. Byla tak blízko a zároveň tak daleko.

„To nemůžu.“ Bilo se to v ní. Navzdory jejím slovům se ode mě ani jednou nepokusila byť jen oddálit.

„Ale ano, můžeš. Zkus to, dej mi možnost ti to ukázat.“ Propaloval jsem ji odhodlanýma očima, zatímco se z těch jejích nevytrácel zmatek. Poprvé jsem v nich však uviděl i něco silnějšího, něco jako smíření…

Jemně jsem pohladil její tváře palci, dychtivě jsem čekal na její reakci. Nezklamala, tentokrát jsem však měl pocit, že se tomu doteku poddala úplně – bez odporu do sebe nechala zaklesnout víčka. A možná nejen jemu.

Jako by jí to došlo až poté – prudce oči otevřela.

„Nenávidím tě za to, jak se mnou umíš manipulovat,“ vypadlo z ní najednou rozhořčeně, přesto to byla jen maska, za kterou se skrývala poplašená Bells. Věděl bych to, i kdyby v tom nebyla tolik jasná prohra a zoufalství. Mohl jsem si jen domýšlet, že právě toto byl okamžik, kdy se před svými pocity přestala schovávat.

A právě to mě přinutilo říct další slova…

„Miluju tě právě kvůli tomu, jaká jsi…“

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 49. kapitola: