Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - Epilog

11.03.2012 (07:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5531×

Epilog

O pět a půl let později…

Bella:

„Připravená?“ zeptal se mě Edward s povzbuzujícím úsměvem, když zaparkoval na nejzapadlejším rohu školního parkoviště.

„Vždyť to proto jsme se odstěhovali na nové místo. Abych mohla začít s vámi,“ odpověděla jsem mu a pokusila se o úsměv, mírnou nervozitu jsem však skrýt nedokázala. Přestože jsem už prošla těžšími zkouškami, tohle byla moje premiéra. Začít spolu s ostatními. Někde jinde a od začátku…

Usmál se na mě a odepnul si pás, a tak jsem se zhluboka nadechla a udělala to samé. Ale on se místo toho, aby vystoupil, nahnul ke mně.

„Miluju tě,“ zašeptal mi se zjihlým pohledem upřeným do mých očí a potom pomalu spojil naše rty. Trvalo mi jenom chvilku, než jsem zapomněla na všechno okolo a věnovala se jen jemu. Celé tělo se mi z té blízkosti chvělo…

Z té kouzelné nevědomosti nás vytrhlo krátké zaklepání na okýnko. Edward s nevolí rozpojil naše rty, ale neodtáhl se.

„Má pravdu,“ přiznal zkroušeně. Rychle jsem střelila pohledem na stranu a viděla, jak Alice ladným krokem kráčí k Jazzovi. Ještě se jednou ohlédla a povzbudivě se na mě usmála, když spolu ruku v ruce odcházeli směrem ke školní budově. Dál jsem jim nevěnovala pozornost a s otázkou v očích se otočila zpátky na Edwarda.

„Nechceme přijít první den pozdě. I tak na sebe upoutáme víc pozornosti, než bychom chtěli,“ vysvětlil mi jejich tichou konverzaci. S povzdechem jsem nechala sklouznout ruce z jeho krku. Věděla jsem, jak to myslel. Ta pozornost byla o to horší, že mým jediným přáním bylo splynout s davem. Dávno jsem ale pochopila, že to nebude možné – nikdy a nikde.

Políbil mě ještě krátce na čelo a už obcházel auto. Otevřel mi dveře a dřív, než jsem vystoupila, jsem se zhluboka nadechla a snažila se přivyknout na tu vůni. Bylo to snadné, okolní vzduch dokázal vůni lidské krve poměrně rychle rozptýlit. A navíc se parkoviště za tu dobu mírně vylidnilo.

Ještě jednou jsem se na něj podívala. V jeho pohledu bylo nesmírné povzbuzení a bezmezná důvěra, za kterou jsem mu byla pokaždé vděčná a kterou jsem nyní potřebovala snad víc, jak kdy jindy.

Vydali jsme se ke škole a já si hned přivlastnila alespoň jeho ruku, když jsem si s ním propletla prsty. I přes malý počet studentů jsem na sobě okamžitě cítila jejich zkoumavé pohledy. Snažila jsem se to ignorovat a připravit se na to, co mě čeká uvnitř…

Při vstupu do budovy jsem si dávala bedlivý pozor, abych se s nikým nedotkla. Do nosu mi okamžitě udeřila neskutečná vůně, všechny její možné odstíny. V ústech jsem měla ihned plno jedu a tušila jsem, že i když byly mé oči ještě před pár vteřinami zlaté, nyní se mohly pyšnit maximálně nepropustnou černou.

Cítila jsem stisk Edwardové ruky a vnímala i to, jak mě tělem nepatrně chránil. Byla jsem vděčná alespoň za to, že i když jsme byli hlavní atrakcí této chodby, jejich lidské instinkty přece jenom fungovaly a tak si od nás drželi odstup.

Konečně jsme našli třídu, ve které jsme měli mít první hodinu, a zapadli do poslední lavice. Sedla jsem si blíž k oknu, i když šlo spíš jen o můj vlastní pocit, než aby mi to nějak usnadnilo moje trýznění. Edward vytáhl z tašky učebnice a sešity, a když mi pak přejel prsty po ruce, uvědomila jsem si, že svírám ty své v pěst. Donutila jsem se je rozevřít a alespoň v rámci možností se pokusit uvolnit.

Ulevilo se mi, když konečně zazvonilo a do třídy vešel polo plešatý profesor, protože jsme konečně přestali být středem pozornosti. Pomalu jsem si na tu vůni začínala zvykat, i když se má žízeň naopak zvětšovala…

Poslední hodina pro mě byla utrpením. V hlavě jsem si odpočítávala vteřiny, a přestože jsem se to snažila zakrýt, poznala to i Alice, která měla tuto hodinu společně s námi. Edward mi dával co chvíli najevo, že je tu se mnou, čímž mi neskutečně pomáhal. Zdálo se mi ale, že i on byl chvílemi nesvůj, což jsem nechápala.

Ještě stále jsem měla tu krvežíznivou část pod kontrolou, i když se v tomto prostředí přímo vyžívala. Nezůstala bych tu, kdyby tomu tak nebylo. A věděla jsem i to, že bych to ještě nějakou dobu zvládla. Jen ta žízeň už nyní zaplňovala veškerou mou pozornost.

Zvuk zvonku bylo to jediné, co jsem teď chtěla slyšet, a tak když se rozřinčel, projela mnou téměř hmatatelná úleva.  Snažila jsem se nejít příliš rychle, ale zřejmě se mi to moc nepovedlo. Během několika málo vteřin jsme vyšli na parkoviště a já se mohla konečně svobodně nadechnout. I když už zde pár studentů bylo, ani zdaleka nemohla jejich krev prostoupit vlhký vzduch tak intenzivně, jako tomu bylo uvnitř. Tady jsem je téměř nevnímala…

Po cestě k autu se mi na tváři rozlil spokojený úsměv. První školní den jsem měla za sebou. A dokázala jsem si představit, že takto strávím každý den. Místo oběda pak budeme trávit hodinu volna někde poblíž v lese, na čerstvém vzduchu.

„Zvládla jsi to skvěle,“ řekl a kouzelně se přitom usmál. Koutky úst se mi samovolně zvedly do mírného úsměvu - na víc jsem momentálně neměla sílu - a letmo jej políbila na tvář.

Znejistěla jsem, když se mu rozvibrovala hruď a z úst mu uniklo tiché, pro lidi nepostřehnutelné, zavrčení. S otázkou v očích jsem se na něj podívala a on se provinile usmál.

„Nejsem zvyklý na chtivé myšlenky, které se týkají mojí lásky,“ vysvětlil mi a mě to překvapilo.

„Chtivé myšlenky?“ divila jsem se, když mi otevíral dveře na straně spolujezdce. Se šklebem zavřel dveře a obešel auto.

„A ty se divíš?“ Pozorně sledoval každý můj pohyb, když mi hřbetem ruky přejel po tváři. Přivřela jsem oči a nasucho polkla. Potřebovala jsem na lov…

„Upoutala jsem na nás moc pozornost?“ zeptala jsem se se strachem, když jsem si to všechno znovu přehrávala v hlavě.

„Ne víc než Jazz první den,“ odpověděl mi a já přemýšlela, jestli to náhodou neřekl jen tak. „Potřebuješ na lov,“ dodal, když jsem jej hypnotizovala potemnělýma očima, a vyjel z parkoviště.

Zarazilo mě, když neodbočil na vedlejší cestu, která by nás dovedla k domu, a místo toho jel po hlavní. Nebral ohledy na moje námitky, že mi stačí lovit v blízkých lesích, a jel se mnou do nejbližší menší rezervace. I tak to pro mě v tuto chvíli bylo daleko, ale o to víc jsem si užila následující lov.

„Měli bysme jít, je pozdě,“ ozvalo se mi za zády a já si až teď uvědomila, že už je vlastně tma. Čas pro mě pomalu přestával mít váhu, i když jen v menším měřítku. Dokonce ani teď jsem si nedovedla představit pojem věčnost. Ani šest let mi na to nestačilo…

S nově nabitou sílou a odhodláním potřebným pro dnešní ráno jsme se vydali domů. Sotva po pár minutách jízdy se ale naše cesta změnila, Edward zatočil k městu. S napětím jsem přemýšlela, co má za lubem – toto nebylo ani zdaleka v plánu a pár minut před druhou hodinou ranní, co jsem mohla vyčíst z hodin na palubní desce, tu jen těžko někdo bude.

Neptala jsem se jej, už jen jeho šibalský úsměv, který se marně snažil skrývat, to všechno potvrzoval. Jen mě trochu mátla mírná nervozita, kterou jsem z něj nyní cítila, když zaparkoval na - pro mě zatím neznámém - místě.

„Prosím,“ zasalutoval, když mi otevíral dveře. Už jen to, že používal přirozenou rychlost, mě utvrdilo v tom, že tu opravdu nikdo není.

„Překvapení?“ zeptala jsem se tiše, když jsem vystupovala z auta a rozhlížela se kolem sebe. Hledala jsem nějaký záchytný bod, ale tušila jsem, že ještě nejsme na místě.

„Jak se to vezme,“ odpověděl mi stejně tiše a vedl mě osvětlenou ulicí neznámo kam. To tajemno se nedalo přehlédnout a já z nějakého nevysvětlitelného důvodu cítila, že je to tentokrát jiné. Jen jsem si to nedokázala vysvětlit.

Došli jsme na starobylé náměstíčko, na jehož okrajích stály prastaré pouliční lampy a dodávaly místu úžasnou atmosféru. Vprostřed byla fontána, jejíž hladina však, k mojí smůle, zůstávala neměnná. Kolem byly lavičky a několik pečlivě udržovaných okrasných květin.

„Páni,“ uniklo mi nevědomky z úst. To místo mi připadalo spíš jako z pohádky, než aby to bylo skutečné. Pomalu jsme se ocitli před fontánkou a já sledovala drobné světélka pod vodou, které jako jediné osvětlovaly vodu v ní.

„To místo sem nepatří,“ vysoukala jsem ze sebe přiškrceným hlasem, ohromená tím vším kolem, a přitiskla se Edwardovi do náruče. Pochybovala jsem, že to tu bylo ve dne krásnější. Připadala jsem si jako v jiném století. Jen mě mrzely ty nefunkční trysky…

„Město si na tomto náměstí zakládá, je to nejkrásnější místo tady,“ vysvětlil mi a vzápětí protrhlo to příjemné ticho bublající potrubí. Trvalo už jen chvilku, než se z trysek vynořila voda a světle žlutá světélka se změnila na barevná.

V dáli jsem jen matně slyšela kostel, nevěnovala jsem tomu zvuku však téměř žádnou pozornost. Tou jsem vnímala jen zvuk šplouchající vody a nekonečnou krásu a atmosféru kolem.

„Ale jak to? Nikdo tady není,“ ptala jsem se ohromeně, překvapená, že jsem vůbec dokázala tu větu vyslovit.

„Nebylo těžké to zařídit. A nemusel jsem podplácet ani moc lidí,“ odpověděl mi se smíchem a políbil mě do vlasů. Ještě chvíli jsem beze slova hypnotizovala tu nádheru, než jsem se dokázala vrátit zase do přítomnosti. Teda pokud se to tak dalo říct, protože v přítomnosti jsem si rozhodně nepřipadala.

„Edwarde?“ oslovila jsem jej a zvedla hlavu k němu. Chtěla jsem vidět ty krásné oči, milovala jsem pohled, jakým se na mě díval…

„Ano?“ Okamžitě jsem si získala celou jeho pozornost.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem do ticha a pozorovala, jak jeho oči zaplnilo něco nepopsatelného.

Ta slova znamenala víc, než by se mohlo zdát. Víc, než jsem si myslela, že je vůbec možné. Postupem času jsem pochopila, že milovat znamená v upířím světě něco ještě mnohem hlubšího, než jsem si vůbec kdy dokázala představit. A na tom už se nemohlo nic změnit…

„Taky tě miluju,“ zašeptal sametovým hlasem a políbil mě. Nechtěla jsem, aby vůbec kdy přestal, ale on odpojil naše rty příliš brzy.

„Bells?“ vydechl a odtáhl se, což se mi moc nelíbilo. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo být v jeho náruči.

„Slib mi, že nebudeš panikařit, prosím.“ Ta slova ve mně vyvolávala zvláštní nervozitu. Netušila jsem, jestli je to dobře, nebo ne, ale neměla jsem jinou možnost, jak to zjistit. A tak jsem přikývla…

Usmál se, ale já v tom vycítila mírnou nervozitu. Stejnou, jaká z něj vyzařovala v autě. Rozpojil naše ruce a sáhl do kapsy od bundy. A když pak ruku vytáhl a v ní držel krabičku z hladkého černého saténu, dech se mi zrychlil. Klekl si přede mě na jedno koleno a upíral na mě ten nejkrásnější pohled…

„Isabello Swanová, slibuju, že tě budu milovat a chránit po zbytek věčnosti. Vezmeš si mě?“ zeptal se mě a já přestala dýchat. Rozevřel krabičku, ve které byl usazen ten nejkrásnější prstýnek, co jsem kdy viděla.

Zaplavilo mě štěstí a láska tak obrovská, až jsem chvíli přemýšlela, jestli se mi tohle všechno jenom nezdá. Byla jsem tou otázkou víc jak překvapená, ale nemohla bych odpovědět jinak…

„Ano,“ řekla jsem a sledovala jeho nádherný úsměv. V očích se mu zrcadlily všechny ty pocity, které jsem cítila i já.

Milovala jsem ho stejně, jako on miloval mě. A já konečně pochopila význam slova napořád.

Až do konce věčnosti…

Konec

Takže jsme se konečně dohrabali ke konci. Ale ještě předtím, než definitivně uzavřeme Novorozenku, bych se ráda vykecala… :D

Sama nemůžu uvěřit tomu, že zrovna moje prvotinká povídka dosáhla počtu šedesáti kapitol a ještě dvou navíc. Pro zajímavost jsem si to spočítala a vyšlo mi 272 stran ve wordu (a to bez toho, aniž bych dávala nové kapitoly na samostatné stránky) a necelých 130 000 slov. Je to pro mě neuvěřitelné už jen z toho důvodu, že když jsem začínala psát prolog, plánovala jsem dvacet kapitol. :D Brzo mi došlo, že to neprojde, a tak jsem po dalším neplatném plánování třiceti kapitol slevila na padesát. No i to nakonec nevyšlo, takže pro příště už si raději nic plánovat nebudu. :D

Chtěla bych Vám všem, co jste tu se mnou byli, poděkovat. A to hrozně moc!

Protože bez Vás bych tu povídku pravděpodobně nedokončila. Občas mi totiž dávala pěkně zabrat… :D

Moje největší díky patří však třem osobám, které se, ač možná nevědomky, podílely velkou částí a neskutečně mi pomohly. A jsou to právě tyto tři osůbky:

Verunka – to ona může za mou povídkovou mánii, může za vznik a vůbec celkově mi byla podporou i ve chvílích, kdy si to ani neuvědomovala. To jí jsem po nocích podstrkovala moje výmysly a nutila ji ponocovat…

LadySadness – protože ona mi pomáhala ve chvílích, kdy jsem byla bezradná a dostala osoby do situací, ze kterých jsem je nedokázala sama vysekat. Byla mým kritikem a podporou zároveň, čehož si strašně vážím…

leacullenfun – protože ona mi byla neskutečnou oporou ve svých komentářích hned od prvopočátku. A taky proto, že jako jediný človíček vydržel po celý rok a půl a nepověsila moji povídku na hřebík ani v době mých občasných odmlk…

A teď už Vám dám teda pokoj a budu doufat, že se s Vámi potkám zase u nějakého jiného mého výplodu… :))

Ještě jednou moc a moc děkuju!!! :))

Prolog

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - Epilog: