Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedokončený polibek! 17. kapitola

20.06.2012 (09:30) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3002×

17. kapitola

Povzdechla jsem si a dotkla se bříška, které teď bylo zakulacené víc, než mi bylo milé. Dotkla jsem se rukou v kříži a slastně zasténala, když bolest polevila. Těhotenství jsem si užívala v několika málo týdnech. Stejně jako tomu bylo u Belly, i moje těhotenství mělo rychlý spád.

Carlisle odhadoval, že porodím každým dnem. A já byla vděčná, že se Cullenovi rozhodli zůstat. Bella mi byla velkou oporou. I když jsem byla silná a jako poloviční upír jsem nemusela mít strach, že bych dopadla jako Bella, vysilovalo mě to. A její rady byly cennější než všechno zlato světa.

„Páni!“ vykulil Alec oči a překvapeně si mě změřil. „Jsi obrovská.“

„To žena vždycky ráda slyší,“ zašklebila jsem se.

„Ale no tak, myslím to dobře,“ mrkl na mě a otevřel mi dveře.

Vešla jsem do sálu a na čele se mi perlil pot. Pohladila jsem si břicho a dítě jako na povel koplo. Upíři ke mně otočili hlavy a v jejich očích se leskla posvátná úcta. Připadala jsem si jako sedmý div světa. Upírky kolem mě poskakovaly, sahaly mi na břicho a muži naopak obklopovali Caia, aby mu gratulovali, jaký je hrdina. Jako kdyby to byl on, kdo to dítě musí nosit pod srdcem.

„No maličký, jestli budeš opravdu kluk, vychová z tebe tvůj otec arogantního osla, jako je on sám,“ špitla jsem si sama pro sebe.

„Já to slyšel,“ ozvalo se za mnou vesele.

Otočila jsem se a střetla se s Marcovým rudým pohledem.

„Viděl jsi pokoj pro dítě?“ zeptala jsem se s úšklebkem.

„Pokud máš na mysli ten ráj hraček, co nechal Caius vybudovat, potom ano. Aro a já jsme se angažovali taky,“ usmál se.

Protočila jsem oči a vydechla. Takže to nebyl jenom Caius, kdo se úplně zbláznil.

„Co když to bude holka?“ zeptala jsem se pomstychtivě.

„Pochybuješ snad o mých schopnostech?“ zeptal se mě Caius pobaveně, když se mi objevil po boku.

„O tvých?“ nadzdvihla jsem nevěřícně obočí.

Caius se zasmál a políbil mě do vlasů.

„O našich,“ připustil po chvíli. „A i kdyby to byla holčička, miloval bych ji úplně stejně.“

Spokojeně jsem pokývala hlavou a pohladila vystouplé břicho. Chtěla jsem se posadit, ale v tu chvíli mi břichem projela nesnesitelná křeč a já zasténala.

„Carlisle!“ vykřikl Caius a chytil mě do náruče.

„To nic,“ dostala jsem ze sebe těžce.

Nikdo mě neposlouchal. Ucítila jsem další bodnutí a bylo mi jasné, že to něco bude. Moje dítě se chystalo přijít na svět. A hlásilo se o svá práva vážně sveřepě.  

Caius

Pochodoval jsem před dveřmi ložnice a drtil nadávky mezi zuby. Byl tu se mnou Marcus a Aro a i oni vypadli, že jim není úplně dobře. Carlisle mě vyhodil z ložnice před víc jak devíti hodinami a stále nebylo po všem.

„Á!“ Ten výkřik se mi zaryl až na dno duše a já cítil, jak mě obcházejí mrákoty.

Upír sice omdlet nemohl, ale já k tomu měl zatraceně blízko. Bolest mojí ženy byla nesnesitelná, Tiařiny výkřiky mě bolely stejně jako ji.

„Už se mě nikdy nedotkne!“ vykřikla právě Tiara.

„Nikdy, miláčku, nikdy,“ přitakal jsem nepřítomně hlavou a pohladil dveře, za kterými trpěla.

Kdybych to byl věděl, nedovolil bych si ani se k ní přiblížit. 

Ozval se dlouhý výkřik a potom nastalo ticho. Zarazil jsem se a vyděšeně pohlédl na Ara. V tu chvíli ale ticho hradu proťal křik, který mi vykouzlil úsměv na tváři. Právě zaplakalo moje dítě.

Vtrhl jsem do ložnice a můj pohled okamžitě padl na postel, kde Tiara spokojeně odpočívala a v náruči chovala naše dítě.

Na její krásné tváři se perlil pot a vlasy měla slepené, ale pro mě byla nejkrásnější žena na světě. A dítě, které chovala v náruči, to mě okouzlilo o to víc.

Došel jsem až k nim a klesl na kolena vedle postele. Tiara se na mě podívala a usmála se.

„Máš syna,“ oznámila mi chraptivým hlasem, který zhrubl po prodělané námaze.

„Tiaro,“ vydechl jsem.

Natáhla ruce a podala mi uzlíček zabalení do přikrývky. S posvátnou úctou jsem ho pozvedl a dával pozor, abych ho moc nesevřel. Dokonale bledá tvářička mě uchvátila a já se usmál. Můj syn otevřel ústa a zívl. Potom se jeho víčka zachvěla a on otevřel oči.

Překvapeně jsem se zadíval do fialových duhovek a nemohl uvěřit tomu, co bylo tak zřejmé. Měl moje oči. Ty, které jsem měl jako člověk. Fialová barva byla zřetelná a tohle znamení nesla moje rodina po celé generace. Ta barva se dědila z otce na syna. A já nemohl uvěřit, že se přenesla i na mého potomka. I přes upíří geny vlastnil něco z mé lidské stránky.

Pohladil jsem ho prstem po tvářičce a dotkl se vlásků, které měly barvu slunce. Byl to můj syn. Byl mi podobný ve všech směrech a moje mužská ješitnost jásala nad tím, že má ze mě úplně všechno. Oči, vlasy a dokonce i ten malý ďolíček v pravé tváři. Ale pohled plný citu, ten patřil Tiaře.

Chtěl jsem se o ten zázrak podělit s celým světem, s celou Volterrou. Chtěl jsem, aby každý viděl mého syna.

„Ukaž jim ho,“ ozvala se Tiara unaveně.

„Cože?“ otočil jsem se na ni.

„Ukaž ho Volteře. Já jsem moc unavená, Caiusi, ale je to tradice. A oni by mi to nikdy neodpustili. Vím, že na něj dáš pozor,“ usmála se a víčka jí ospale klesla.

„Vrátím ti ho za pár minut,“ políbil jsem ji na čelo.

„To doufám,“ pousmála se.

Vykročil jsem ke dveřím a otevřel je. Aro s Marcem okamžitě otočili hlavy a upřeli pohled na dítě, které jsem držel v náručí.

„Je to chlapec,“ usmál jsem se pyšně a přistoupil k zábradlí, abych mohl shlédnout do haly, kde se to hemžilo upíry.

„Volterra má dědice,“ pozvedl jsem svého syna do výše a pode mnou se ozval jásot.

Přitiskl jsem si své dítě na hruď a políbil jeho bělostné čelíčko.

„Ty a tvá matka jste celý můj svět, chlapče. Nikdy nedovolím, aby vám ublížili,“ zašeptal jsem do jeho ouška a otočil se k odchodu.

Tiara se po synovi okamžitě natáhla a já jí ho vložil do rukou, abych si vedle nich mohl přilehnout a obejmout je.

„Jak mu budeme říkat?“ zeptala se a hladila ho po tvářičce.

„Saxerius,“ navrhl jsem opatrně.

Tiara se na mě překvapeně otočila a nechápavě svraštila obočí.

„Tak se jmenoval můj otec,“ vysvětlil jsem zdráhavě a čekal na její reakci.

Tiara se usmála a pohlédla na syna. „Saxi, slyšel jsi tátu? Budeš se jmenovat po dědečkovi.“

Dítě jako zamrkalo a spokojeně zabroukalo. Bral jsem to jako souhlas a vděčně svou ženu objal. Miloval jsem je oba. Víc, než si dokázali představit.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedokončený polibek! 17. kapitola: