Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (16)

12.11.2012 (18:30) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1639×

16. kapitola - Další informace

Pohled Setha:

Mnoho jsem o její kráse slyšel, ale slyšet a vidět na vlastní oči jsou dvě různé věci. Sice další upíří pach byl pro můj nos trochu nechutný, na Edwarda i Emmetta jsem si již zvykl, ale to mi v tu chvíli nezabránilo na ni hledět téměř s ústy do kořán.

Pohodila tou svou blonďatou hřívou a zahleděla se na svého manžela, který při pohledu na ni oněměl.

„Rosie?“ zašeptal nakonec a téměř v tom samém okamžiku už ji svíral v náruči. „Rosie!“ zopakoval znova nadšeně a líbal ji po celé tváři, která jí roztála v milém úsměvu.

„Emmette…“ vydechla a své paže obmotala kolem jeho těla. Hlavu mu položila na hruď a já si říkal, že by jim prospěla chvilka samoty. Oba s Edwardem jsme se skoro dávali na ústup, když se jakoby probudila a zaměřila se na čtenáře myšlenek.

„Víš, proč jsem tu. Sice mi to bylo proti kůži, stále ti nevěřím, ale…“ Pohledem se na chvíli zastavila na Emmettově tváři. „…ale nemohu ho tady nechat samotného. Doma mi už chybí… Ale není to jediný důvod, proč jsem tady.“

Edward jí určitě do hlavy viděl, ale evidentně to chtěla říct nám všem, protože se znova nadechla a pokračovala.

„Víš, že jsme tehdy se sourozenci čekali u cíle. Bella stála kousek od nás, v rukou připravenou výhru pro vítěze, o němž jsme ani jeden nepochybovali. Projeli jste kolem nás, my fandili, rozhodně jsme netušili, že bychom si měli dávat pozor na slova a činy… Avšak předtím, co přijeli ti tajní ve svých tmavých vozech, tak nějaký z těch psů se neustále rozhlížel, jakoby na něco čekal. Kdybychom si toho více všímali, možná bychom tě stačili dříve varovat… Ale jak víš, Alice v jejich přítomnosti nic nevidí a v tu chvíli jsme rozhodně neměli myšlenky na to, abychom si dělali nějaké starosti.“

„Dobrý, Rose, děkuju. Ani netušíš, jak se každá malá drobnost jednou může hodit. Doufám, že se k pravdě dopídím. Nejde mi tu o reputaci, tu potřebuju jen pro to, abych se dostal blíže k lidem a k jejich sdílnosti. Pro mě je důležité…“

„Ona,“ přerušila Edwarda s malým úsměvem. „Chápu tě. Spíš obdivuju, žes ji ještě neunesl někam daleko ode všeho a tam ji neukecal. Protože podle mého tě stále ještě chce.“ Vymanila se Emmovi z náručí a došla k němu.

„Neříkej mi nic takového, nechci si dělat naděje,“ zamumlal tiše a prsty si přejel po čele. Vypadal v tu chvíli zarmouceně.

„Sleduji ji a teď vidím tebe. Můžete si oba nalhávat, jak chcete, ale rozhodně vás k sobě táhne silné pouto, které se nepřeruší jen tím, že je jeden z vás s někým jiným,“ říkala však dál a pohladila ho po vlasech. „Mám tě ráda, Edwarde. Přestože tato situace je zvláštní, přestože ještě nejsem schopná ti věřit, věřím Emmettovi. Možná pro tebe nebudu správná sourozenecká podpora, ale pokusím se k tomu dostat s tebou. Ale ne pro tebe. Pro Emmetta.“

„Já ti, Rose, děkuji. Uvědomuji si, že tohle je pro tebe těžké, takže si myslím, že rodinných povídaček už zanecháme. Vy si dělejte, co chcete, já musím…“

Emmett nebyl ve stavu, kdy by mohl začít s naším plánem. Čím déle jsem sledoval tuhle zvláštní rodinnou idylku, tím více mě bolelo srdce nad tím, že je budu muset opustit. A to mnohem dříve, než jsem si přál… Ale rozhodně jeden z nás musel něco udělat. A tím „jeden z nás“ jsem měl na mysli sebe.

„Ty nafoukanče!“ rozkřičel jsem se náhle. Všichni tři se na mě podívali jak na nějakého blázna, ale jediný Edward v tu chvíli s rozšířenýma očima sledoval tu mou vnitřní bitvu. Pokýval hlavou, že chápe, přičemž se mi udělalo ještě o něco hůř.

Davy kolem nás začaly pomalu umlkat. Má tvář se neochotně stáhla do nenávistné grimasy, dlaně v rozčileném smutku zaťaly v pěst, a má ústa říkala věty, které jsem nikdy, nikdy nechtěl vypustit z úst.

„Jak si to teď jako představuješ, hm? Vyhrál jsi nad Mikem, ale tím to pro tebe končí. Pro nás. Nemíním sedět na zadku a čekat, kdo by tě náhodou vyzval. A co vlastně. Ve tvé partičce oddaných už nezůstanu! Snad se najde pro mě místo v jiné části, i kdybych měl začít zase od začátku. Alespoň se vypracuji já sám a ne pod vedením někoho, kdo si hraje na ubožáčka, kterému celou dobu šlo jen o to, aby vládl městu. Pf, jaká pravda?“

„Jdi si, kam chceš. Já tě nedržím,“ odvětil mi chladně Edward na to a založil si ruce na prsou. „Měl jsem dojem, že ses u mě měl celkem dobře. Ale jak vidím, potřebuješ svou vlastní popularitu. Tak si ji jdi vzít.“ Pokrčil rameny.

Mé nitro se ale sesypalo. Neměl jsem nic. Neměl jsem parťáka, teď jsem pro veřejnost ztratil přítele, se kterým si pokecám nejdřív, až vše klapne. Ale mé nitro se teď trhalo na neuvěřitelně malé kousíčky. Přišel jsem vlastně o vše – o dobrou partu, o skvělé přátele. Ale hlavně o vcelku dobré jméno, které jsem si pod ním vybudoval. Když jsem si uvědomil, že teď vše bude padat na mou hlavu a ne na jeho, trochu jsem se zděsil.

Stále visíc pohledem na něm, jsem si všiml, že se mu mírně zvedly koutky úst. Lehce pokýval hlavou, což mě vcelku povzbudilo. Ano, pro teď o přátele přijdu. Ale za pár měsíců se zase sejdeme, snad ve finále, které nakonec dopadne dobře pro naši stranu.

„Sethe!“ Jakási osoba běžela naším směrem. Podle hlasu jsem věděl, kdo se za námi prodírá, takže jsem se překvapeně teď otočil já. Neviděl jsem ji tak dlouho, proto jsem byl překvapen její přítomností zde.

„Lee?“ otázal jsem se pro jistotu, jestli mě zrak nešálí. Když mě však dvě ruce přitiskly ke svému tělu, jen o něco málo menšímu než mé, a ucítil její vůni, nebylo pochyb.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se. Vůbec jsem netušil, co dělá právě tady a teď.

„Ale… Dostala jsem echo, že se tu vede bitva. A tu si nenechá jen tak nějaký závodník ujít. Víš, jaké to je…“ V tu chvíli zmlkla. Mé pocity se rychlostí blesku dostaly k bodu mrazu. Zřejmě si uvědomila, co řekla, protože se mi začala hned omlouvat.

„To je dobré, Leah. Vím, že jsi tím nemyslela nic zlého. A teď mi řekni, proč ode mě nezdrháš?“ Poslední slova jsem řekl se značnou ironií v hlase.

„No, tvá slova se nedala přeslechnout. A rozhodně pochybuji, že se někam dostaneš sám, takže jsem se rozhodla, že budu tvou parťačkou. Aspoň spolu strávíme nějaký čas, než si najdeme své otisky. Co ty na to?“ Téměř poskakovala nadšením. A já byl vlastně rád, nemusel jsem přemýšlet nad tím, komu bych se měl ozvat, kdo by měl zájem se mnou jezdit.

A i když jsem s ní nemluvil několik měsíců, za volantem jsem ji viděl… Ani nepamatuju, ale když si dobře sedneme, proč nám nedat šanci.

Otočil jsem se, abych se alespoň myšlenkami ještě s nimi rozloučil, ale za mnou už nikdo z nich nestál. Upíří aroma sice bylo silné, ale pomalu jej rozfoukával vítr. A i když se mi nedostalo poledního slova, nemínil jsem se už zdržovat.

„Jdeme,“ zavelel jsem a vykročil ke svému autu.

„Kam?“ ptala se mě zmateně a zastavila mě.

„Nejdřív potřebuji na naši administraci. Tam se odhlásím a pak… Pak pojedeme k Alici,“ řekl jsem, došel k autu a nastoupil.

Nad městem byla hluboká noc, avšak pro nás teprve život začínal.

Vím, že mi to trvalo. A taky se za to omlouvám. Ale teď skoro nemám čas psát a jsem ráda, když si ukousnu pár minut fakt jen na psaní. Tuto povídku chci rozhodně dokončit, i když jsem kolikrát přemýšlela, že ji nechám smazat... Ale pomalu se blížíme ke konci, ale zatím se tím nestresujte.

Budu ráda za jakýkoliv komentář, potěší mne. A také děkuji za komentáře k minulým kapitolám. Vaše zuzu

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (16):