Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (4)

20.10.2011 (13:15) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2100×

4. kapitola - Centrum dění

Po další den jsem si připadal jako zvířátko v ZOO. Spoustu lidí ke mně chodilo, aby si ověřili, že jsem opravdu zpět a že včera se nepřehlédli. Stále mě otravovali myšlenkami, že jsem jen namyšlený blb, který chce zpět něco, co mu nikdy vlastně nepatřilo.

Škoda byla, že Setha jsem dnes ještě neviděl, tak jsem na ty lidi byl sám. Dělal jsem si o něj starosti, ale přesto nebyl to můj sluha, jen kamarád, takže si mohl dělat co chtěl. Jen jsem si za poslední dny na jeho přítomnost tak zvykl, že jsem si teď přišel trochu opuštěně.

Přicházeli ve skupinkách i v jednotlivcích a vyptávali se mě na ty tři léta, co jsem byl pryč, ale to je vlastně nezajímalo. I kdybych neodpovídal, bylo by jim to jedno, protože jediné, na čem těm lidem záleželo, bylo vidět mě na vlastní oči a přesvědčit se, že jsem to opravdu já.

Pak vždycky za rušných hovorů odcházeli, aby se přivalila další salva. Unavovalo mě to, ty lidi mi vadili, ale nemohl jsem jim říci: „Vypadněte!", protože by si asi pomysleli, že nejsem normální.

Konečně kolem půlnoci odešel poslední zvědavec a já se konečně mohl natáhnout na pohovku. Znuděný těmi lidmi jsem přemýšlel nad tím, kde může být Seth.

Celý den se mi neozval a trochu mě hryzalo svědomí, co se s ním může dít.

Odpočíval jsem a přemýšlel, když jsem zaslechl kolem garáže váhavé tiché krůčky. Rychle jsem se posadil a svraštil čelo. Tohle obcházení mi celkem vadilo a z myšlenek toho dotyčného jsem nedokázal vyčíst, co tady pohledává.

Chvíli jsem ještě zůstal na místě, ale pak mě již zvědavost přemohla. Potichu jsem se přesunul k vratům své garáže, a když ten dotyčný začal hledat západku či cokoliv, aby to mohl otevřít, udělal jsem to za něj.

„Ježiš!" vykvikl ten dotyčný polekaně a pak jsem se zahleděl na ohromnou postavu... Svého bratra?!

„Emmette, co tu děláš?" šeptl jsem výhružně, ale na druhou stranu... Byl jsem překvapen, že za mnou došel sám.

„Já... Chtěl jsem se k tobě přidat, Edwarde, ale neměl jsem moc odvahy..." Styděl se do morku kostí, že se mi neozval, ale zase mu to ostatní zakazovali, co jsem pochopil z jeho myšlenek.

„Ale co tvá rodina? Co tvá manželka?" ptal jsem se. Pro něj sice tato slova byla jako rány šípy, ale stejně byl rozhodnut trávit čas se mnou tímto způsobem.

„Není to jen má rodina, Edwarde," šeptl po chvíli velice tichoučce a pak zaparkoval na místo, které jinak patřilo Sethovi.

„Hele, tři roky se mi nikdo neozval a sami jste mi hovory nebrali, jak je tedy mohu považovat za rodinu? U tebe se nedivím, ty zapomeneš i na to, že jsi upír, ale ostatní?" postěžoval jsem si trochu. Příčilo se mi o nich mluvit, ale potřeboval jsem se z toho konečně vykecat.

„Oni... My... Všichni věří tomu, žes to tenkrát na nás nějakým způsobem nastražil..."

„Jasně, tak proto teď je město naprosto v nepořádku, že?" odvětil jsem kysele a posadil se do křesla, Emmetta jsem nechal na pohovce. Zahanbeně sklopil hlavu.

„Já si to myslel taky, ale nedávno jsem slyšel hovor Belly a Jacoba... S tím, že se Jacob bavil na tom, kam to schválně co nejdál dotáhneš... A vůbec to neříkal hezkým tónem," prozradil mi. Jeho veliké důvěřivé oči se dívaly do těch mých a já si v duchu oddechl. Mám konečně aspoň jednoho sourozence zpět.

„Emmette, tak rád tě vidím. Já se omlouvám za své chování, ale když je člověk sám a po zjištění, že mu nikdo nedůvěřuje, tak má pochybnosti..." snažil jsem se mu vysvětlit, ale on místo slov ke mně došel a objal mě. Musel jsem se zachechtat, prostě to byl Emm.

„Víš, brácha, já tušil, že mě vezmeš. Doma mě teď berou za zrádce, hlavně Alice. Sice je jako hezké, že si támhle jezdí, ale ona se nebaví teď s nikým, jen s Jasperem a to ještě jen někdy. Prý má moc práce se svým teritoriem."

„No jo, Alice. Čekal bych, že bude chytřejší. U ní mě zrovna mrzí, že mi nevěří, protože musela aspoň část vidět, ale co s tím nadělám?"

„Hele, tak mě teda zítra zaregistruješ k sobě do party?" ptal se mě zvědavě.

„Tohle není jen moje věc, Emme. Rád bych tě přijal všemi deseti, ale nejsem v partě sám. Musím se domluvit se Sethem," vysvětlil jsem mu.

„Proč s ním musíš mluvit, když jsi kápo?"

„Je to jen papírová záležitost, ve všem ostatním si jsme rovni, Emmette."

„Ale..."

„Ale co, Emmette! Snad mě znáš a víš, že o ničem nerozhoduji sám!"

Zahanbeně sklopil hlavu. V myšlenkách se mi omlouval a dával mi za pravdu. Oddechl jsem si, že aspoň tohle máme vyřešené.

Celou noc jsme si povídali o všem možném, já se dozvídal, co dělali oni po dobu mé nepřítomnosti a zas já sděloval, co se dělo se mnou.

Nebyl jsem na ta tři léta moc pyšný, dá se říci, že jsem se jen flákal. Peníze upír nepotřebuje, takže jsem občas nějakou brigádu dělal, abych měl na benzín, a jezdil všude možně.

Začínalo svítat a já se ošil. Emmett si toho samozřejmě všimnul a tázavě zvedl obočí.

„Mám starost o Setha. Sice nejsem jeho máma, ale včera se mi celý den neozval a ani nepřijel, tak nemám jistotu..."

„Chápu. Tak co kdybychom se ho vydali hledat?" nabídl mi s úsměvem.

„Ty bys to pro mě udělal?"

„No jasně, brácha, sourozenci si přece pomáhají, nemyslíš? Dej mi jeho pachovou stopu," řekl s úsměvem. Podal jsem mu tričko, co tu Seth nosil. Pak se zvedl a ještě dodal: „Jdi z jihu, já jdu ze severu. Prošmejdi každý kout a pak se sejdeme na hlavním náměstí, no víš, na tom velkém. Auto nech tu, prostě to projdeme svou přirozenou rychlostí." Jen mě udivoval svým přemýšlením, ale i z něj někdy vypadlo něco chytrého.

Každý jsme se vydali na svou stranu města a zase jsem osaměl. Procházel jsem ulici po ulici, barák po baráku, ale po Sethovi jako by se slehla zem. Byl jsem čím dál více zoufalejší.

Nakonec asi po hodině jsme se s Emmem sešli na náměstí a jeho myšlenky odrazovaly jen to, co já už jsem věděl.

„Nikde nic," povzdechl jsem si, ale pak se u něj vynořila myšlenka na jeho pachovou stopu.

„Já cítil, že stopa vede za město, ale tam už jsem zatím hledat nechtěl," vysvětlil hned na to.

„Tak to prozkoumáme." Doufal jsem, že ho najdeme. Bál jsem se, že se mu něco stalo, a věřil jsem, že je v pořádku, ale pochybnosti stále byly.

Jeho pach byl čerstvý. Vydali jsme se po něm a dostali se k lesu, kam stopa pokračovala. Nedůvěřivě jsme na sebe pohlédli a pak vpadli mezi stromy.

Šli jsme čím dál tím hlouběji a vůně sílila, ale pomalu se mi přestávalo vše líbit. Vonělo to po Sethovi, ale podle myšlenek jsem tu zaregistroval více lidí, jenže voněli tak... Divně? Jo, to bylo to správné slovo. Vůbec se nedali dýchat.

Náhle jsme vpadli na mýtinku mezi šest vlků. Porozhlédl jsem se po nich a zarazili mě jejich myšlenky, byly lidské. V hlavě se mi náhle ozvalo šest hlasů, ale nejvíce jsem slyšel varovný Jacoba a polekaný od Setha.

„Co se to tu ksakru děje?" zavrčel Emmett. Nechápal, že kolem něj jsou vlkodlaci, kteří ho chtějí roztrhat na kusy.

„Na stromy!" vykřikl jsem rychle, odhodil Emma na jednoho a sám se po jiném dostal až do koruny. Okamžitě jsem metal k sobě domů, kde bych měl mít klid. Nevěděl jsem, jakou mají sílu, a nechtěl jsem riskovat svůj život jen proto, že jsou jiná stvoření.

Posadil jsem se na postel a vydýchával jsem ten šok. Emmett doběhl o chvíli později, přeci jen neběhá tak rychle jako já.

„Co to mělo být?" ptal se mě zaraženě.

„Vlkodlaci. Jsou to vlkodlaci a Seth patří mezi ně."

„Vždyť ale není úplněk!"

„Asi budou tedy něčím jiným než přímo vlkodlaky, ale prostě jsme narazili na něco, co neznáme. Teď už nemluv, chci přemýšlet."

Zabořil jsem se do křesla a myslel na to, jaký podivný úkaz jsem vlastně viděl.

*   *   *

Pohled Setha:

Jedině Jacobův příkaz mě držel na místě, jinak bych běžel za Edwardem. Chtěl jsem mu vše vysvětlit, ale nevěděl jsem, čím bych se ospravedlnil.

Tušil jsem, že není normální člověk, ale když se mi stala tahle přeměna, tak jsem získal jistotu. Je upír, a proto se ze mě stalo to, čím jsem. Ale nevadilo mi to, byl jsem naopak za to i celkem rád.

Nech si ty myšlenky, okřikl mě vztekle Jacob, ale zakázat myslet už nemohl. Jen ať se pořádně vydusí v tom, že mě tu drží. Já chci být se svým nejlepším přítelem a ne s těhlema hlupákama, co si říkaj super parta.

Sethe, tyhle myšlenky si schovej pro někoho, koho to zajímá, ale nás tím neotravuj, okřikl mě Jacob znova, ale já si z něho nic nedělal.

Když mě chce mermomocí u sebe, tak ať si poslouchá. Já bych šel za Edwardem a probrali bychom další závod, ale myslím, že teď už to asi nebude možné. Bylo mi to všeho líto, ale co jsem měl dělat?

Naštěstí se rozhodl mě ignorovat a rozběhli jsme se všichni k němu do hlavního stanu, jak to sám nazýval.

Nechtěl jsem být s tímto konvojem spojen, ale teď už mi nic nezbývalo. Byl jsem zklamaný, že jsem nemohl být se svým nejlepším přítelem, jenže...

Konečně jsme dostali povolení přeměnit se do lidské podoby. Samozřejmě jsem od Jacoba dostal přednášku za své hříšné myšlenky, ale jeho výlev jsem pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Strávil jsem v jeho úžasné společnosti pár hodin a už mi lezl krkem. Nenáviděl jsem ho za to, jaký byl, jak všemi oral, ale jako alfa naší smečky měl nad námi nadváhu.

Přál jsem si Edwardovi vše vysvětlit a doufal jsem, že zítra na to budu mít čas.

3. kapitola <-> 5. kapitola

Ahojky lidičky, omlouvám se, že je kapča trošku kratší, než jste zvyklí, ale chtěla jsem, abyste si ji přečetli co nejdříve, tak mi to snad prominete.

Zase tato kapitolka patří těm, co jste mi minulou kapitolku napsali komentíčky a doufám, že nějaké najdu i pod touto kapčou. Děkuji vám všem, vaše zuzinecckaa

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (4):