Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (8)

22.12.2011 (13:45) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2189×

8. kapitola - Sprint

Můj řidič se za ty dva dny trochu srovnal. Sice stále vypadal jako obluda - poté, co ho Emmett tak sťal, ale i myšlenky měl znova průzračné a prostě... Jeho.

Zrovna se blížilo k poledni a já cítil, že takhle nemohu dál existovat. Řekl jsem Sethovi, ať si na mé náklady objedná jakékoliv jídlo, a mazal jsem si zalovit. Když jsem tak při cestě v autě k lesu přemýšlel, naposled jsem lovil asi před týdnem... Vlastně v tu dobu, co jsem dorazil do města.

Na konci lesní cesty, která se vinula mezi stromy, jsem zastavil, vystoupil a zhluboka se nadechl. Vůbec jsem neřešil, z jakého zvířete se nakrmím. Pro mě bylo důležité, aby to nebyl člověk.

První, co bylo, jsem ucítil stádo jelenů. Na nic jsem nečekal a blížil jsem k nim svou rychlostí. Zastavil jsem se až u jednoho z nich, když jsem ho začal sát.

Žízeň se mi momentálně probudila na plno. I když se stádo snažilo zachránit, predátor, jako jsem já, neměl žádnou námahu je dohnat.

Uklidnil jsem se až po dalších třech. Vůbec jsem netušil, že jsem byl tak vyhládlý. No jo, ve městě jsem nad tím moc nepřemýšlel, jen jediná vůně by mě dokázala položit. A pochybuji o tom, že ona by mě chtěla vidět.

Zahrabal jsem mrtvoly, vrátil se ke svému autu a rychlou jízdou se dostal ke svému bydlišti. Setha jsem neslyšel, co se týká myšlenek, ale zvuk řezání pily z mého obýváku dával jasně najevo, co můj společník dělá.

Nechal jsem ho spát a potichu se přesunul do pokoje, kde k mému radostnému překvapení čekal Emmett. Jak to, že jsem ho neslyšel?

„Čau, brácha. Nechápu, jak sis mě nemohl všimnout. Ale výjimečně jsem se snažil na nic nemyslet... A ono to vyšlo!" vytahoval se a s potěšením mě bouchl do ramene.

„No jo, nikdo není dokonalý," zamručel jsem. On měl teď hlavu plnou myšlenek, že dokázal oklamat zrovna mě. A furt se vytahoval. Po chvíli jsem se musel smát.

„Emme, tohle je pro tebe snad lepší než jakékoliv Vánoce!" popíchl jsem ho. Jen pokýval hlavou, než zase zvážněl.

„Přišel jsem sem jako vaše podpora. Chci ten závod vidět, chci vidět, jak jim to nandáte," řekl vážným hlasem a i jeho mysl zvážněla.

„Já jezdím pro radost. A pro pravdu," odvětil jsem. Nevěděl jsem, co jiného na to říci. Jo, ještě jsem zapomněl.

„Ale děkuji. Ani já netuším, jak to tehdy bylo... Jen chci najít svou pravdu. Je mi jedno, zda do té doby u mě budeš chtít stát." Emmett se ke mně naklonil blíže.

„Opustil jsem je. Opustil jsem hlavně ji. Myslím, že tohle je velká oběť tomu, čemu chci věřit. Ale přesto... Chci se také dovědět pravdu. Je mi jedno jak, ale neuvědomuješ si, jak mi chybělo to tvé vtíravé čtení myšlenek." Tak ten tomu nasadil doslova korunu a já se musel prohýbat smíchy, i když jen ta druhá půlka byla vtipná.

„Já tě chápu. Ani netušíš, jak se jim bojím jít na oči. Carlisleovi, Esmé... Jasperovi... A hlavně Alici. Na tu se těším ze všech nejméně..." Nebyla to pravda. Všechny jsem chtěl po těch letech vidět. Hlavně Alici, se kterou jsme byli pomalu jako jednovaječná dvojčata. Bez jejího popichování, bez ledové královny Rose, bez mrňouska Emmetta... Můj život se mým odjezdem naprosto rozsypal. Musel jsem jej začít skládat dohromady a Emm byl první puzzle.

„Stýská se ti?" Kdybych mohl, asi by mi teď slzy tekly proudem. Nechtěl jsem truchlit, ale teď... S Emmemm po boku...

„Strašně. Ani nevíš, jak bych to všechno vrátil zpět. Musím se pravdy dohrabat, co nejrychleji to půjde, abych jim ji mohl předložit na stříbrném podnose." Emm se jen usmál mé metafoře a pak jsme se zabírali svými myšlenkami.

Čas se dosti posunul a začalo se pomalu stmívat. Už jen pár hodin, možná nanejvýš tři, a budeme muset se Sethem pomalu vyrážet.

Zaposlouchal jsem se do řezání pily, které počalo ustávat. Dech se mu zrychlil a srdce také počalo bít nepravidelně. Jeho očima jsem sledoval to, jak se zmateně rozhlédl, než si uvědomil, že je u mě.

Vešel jsem do obýváku. Seth si akorát po vydatném spánku protřel oči, a když na mě pohlédl, viděl jsem, že je mu mnohem lépe. Vypadal, že tohle opravdu po svém zkratu potřeboval.

„Jak se cítíš?" zeptal jsem se a sedl si do křesla naproti němu. On jen vyhlédl ven a srdce se mu zběsile rozbušilo. Viděl jen tmu.

„Edwarde, my to propásli... Ježiš, co teď?" plašil a nervózně těkal pohledy po celé místnosti.

„Evidentně se cítíš dobře," zkonstatoval jsem si sám pro sebe. „Neboj, závod se koná až za dvě hodiny. Vzbudil bych tě včas, ale nemusím, jak vidíš."

„Uf, to se mi ulevilo," oddechl si. Pak pohlédl do mých očí.

„Byl jsi na lovu. Ještě než jsem usnul, byly černé." Přikývl jsem.

„Kde?"

„V lese za městem, kam jinak bych měl jít?" odvětil jsem s úsměvem.

„Hele, já jsem snad vzduch?" křikl nám do hovoru Emmett a nacpal se vedle Setha na gauč. Jak bylo atipické vidět taková dvě stvoření vedle sebe. Jen jsem nad svými myšlenkami pobaveně zakroutil hlavou.

„Tak jo, chlapi, co jdeme řešit?" ptal se zvědavě. My se Sethem na sebe pohlédli s cukajícími koutky.

„Fajn, asi budu trpět samomluvou. Tak jo, Sethe, jak ti jde běhání?" optal se Emmett Setha na jeho druhou část života, pro nás naštěstí odkrytou.

„Je to..." Jeho oči se zasnily. „Nepopsatelné. Rychlé. Úžasné. Nemusíš na nic myslet, prostě jen běžíš. Ale to ty musíš znát lépe než já."

„Vím, že je to super, ale ty jsi v tom nováček. Já v tom chodím již několik desetiletí." Sethovi slova Emma vytvořila jen na tváři veliký úsměv.

Já jsem vypnul. Bavili se o rychlosti běhání, také o tom, kdo by koho předběhl. Já je nevnímal. Toulal jsem se po dlouhé době vzpomínkami na ni.

Když jsem ji tehdy poprvé spatřil na závodní linii... Než ke mně dolehla její vůně, která mě srazila na kolena. Její nevšímavost vůči mně, když jsem jí i přes to nemohl přečíst ani jedinou myšlenku... Když mi poprvé řekla ano na další z mých pozvánek na rande... První polibek, kdy mě málem netvor ve mně překonal...

Ale čas byl neúprosný a ukrajoval si své kousky.

„Měli bychom jít." Z letargie mě probudil Sethův hlas blízko u ucha.

„Jo, jasně," odpověděl jsem a zvedl se ze židle. Každý jsme nasedli do svých aut a vyjeli na startovní část.

Tam zase bylo lidí. Evidentně si někdo pustil pusu na špacír, protože všem se honily myšlenky jen kolem toho, jestli vyhraju, či ne. Už mi to lezlo na nervy.

Jedni mi věřili, že zvítězím. Ti mou dobu zažili, takže doufali, že bych v budoucnu mohl porazit i Jakea. Další skupina asi tušila, že vyhraji, ale vůbec mi to nepřáli. A ti poslední zoufalci se jen jak v duchu, tak i nahlas vytahovali, že mě by předjeli i v traktoru.

Já vůbec nechtěl vnímat tu masu lidí, ale jejich mysli mě nenechávaly na pokoji. Byl jsem nervní, ale pak jsem slyšel Emmetta a Setha, kteří si uvědomovali, co cítím, a jejich chlácholivé hlasy po chvíli utlumily ten zbytek.

Se Sethem jsme se zařadili na konec aut, co jeli závod s námi. Protože jsme byli poslení přihlášení... Takové pravidlo tu platilo.

Dnes jsem chtěl jet dle sebe. Jel jsem i předtím, ale... Už jen pro svůj klid jsem chtěl mít závod hlavně na kontě já. Prozkoumal jsem mysli závodníků před sebou, než nám slečna dala povel ke startu.

Nevozita nebyla. Prostě jsem dělal, co bylo zvykem. Řadil jsem, řítil se do zatáček jak blázen, předjížděl jsem ostatní a pak je všechny nechával daleko za sebou. V tomto závodě tu nebyl nikdo moc šikovný na to, aby se mi dostal aspoň do blízkosti.

Nechtěl jsem být namyšlený, či co, ale prostě... Občas ta pýcha vylezla na povrch.

Ani jsem si to neuvědomil a už jsem projel cílem. Tam na mě Emmett čekal a radoval se jako malé dítě. Zatavil jsem se, vylezl z auta a objevil se v jeho ocelovém objetí.

„Já to věděl, já to věděl!" křičel radostně na celé kolo, než se mi ho podařilo trochu zchladit. Pak jsme spolu sledovali, jak Seth těsně projel na druhém místě a radovali se nanovo.

Kartičku o vítězství jsme hrdě donesli do centrály a zase se rozvalili u mě v obýváku. Od teď tomu začínal říkat základna, protože nikam jinam jsme moc nechodili a porady se konaly vždy tady.

„A další vydobyté vítězství..." zamumlal si Emmett šťastně pod nos, i když on na něm neměl podíl. Vůbec mu to nevadilo. Chtěl se dobrat tak jako já toho, čemu dle svého chtěl věřit. A tím pádem musel věřit v to, že já mám pravdu.

Mluvili jsme o všem možném, když se u mé garáže ozval hlasitý skřípot gum. Třísknutí dveří, zaklepání a rozzuřené myšlenky Mika na mě čekaly za dveřmi.

Nasadil jsem neutrální výraz a otevřel. Jemu z očí metaly vzteklé blesky a obličej mu snad tou teplotou hrozil, že vybouchne, jak byl rudý zlostí.

Aniž by dostal pobídku, chtěl se narvat dovnitř, ale jakmile za mnou spatřil Emmetta a Setha, kteří se potichu přikradli, zůstal stát přede mnou.

„Ty... Ty... Cullene! Vím, že závodíš na mém území. Netuším, že to Jacob dovolil, ale řeknu ti jednu věc. Ty nikdy mé území nedostaneš! Tři vyhrané závody nic neznamenají... Ještě tě čeká hodně dlouhá cesta k tomu, abys mě mohl vůbec vyzvat. Rozhodně nepočítej s tím, že ti to usnadním." Netrpělivě si založil ruce na hrudi a evidentně čekal na mou odpověď.

„Mikeu... Je mi jedno, co si myslíš. Ty jsi jen malá ryba, kterou chci dostat. A taky budu rád, když mě nebudeš otravovat!" odvětil jsem nesmlouvavým hlasem a chystal se zavřít.

„Ještě jsem s tebou nedomluvil." Asi čekal tisíce omluv či co, ale nenávist ke mně byla silnější než cokoliv, na co právě myslel. Kývl jsem hlavou, ať pokračuje.

„Jen si závody vyhrávej. Ale neočekávej, že mě porazíš. Když jsem dokázal srazit na záda i tady toho tvého přítelíčka, ty mi nebudeš dělat o moc větší problém." Seth se pod posměšnými slovy trochu přikrčil, ale stále se hrdě vypínal za mnou. Už se mu to tolik nedostávalo pod kůži. Pro něj by bylo horší, kdyby tohle slyšel ode mne.

„Nevím, na co si hraješ, Mikeu. Pokud vím, tys nikdy nedokázal porazit skoro ani myš. Myslím, že Seth ti to vítězství jen věnoval. Takže věřím, že se potkáme u závodů, které rozhodnou o tom, kdo tohle území bude vlastnit." Tím jsem definitivně náš rozhovor ukončil a zabouchl mu dveře před nosem.

Možná se tam vztekal, proklínal mě, ale to už mě nebralo. Poplácal jsem Setha po ruce a šel se znova posadit do křesla, abych mohl rozmýšlet nad další cestou, kterou musím vykonat. Pro svou pravdu.

7. kapitola <-> 9. kapitola

Ahojky, lidi, moc se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo. Chtěla jsem dopsat jinou kapitolovou povídku, naštěstí už se tak stalo. Teď se budu věnovat téhlé i ostatním, co píšu.

Nastavím tu ale nový řád. Na začátku jsme komentovali hodně, že jsem měla přes desítku, teď to upadá. Bude limit. Nechci na vás být zlá, ale jen mě zajímá, kdo se na další kapitolu těšil. A nebo také... Proč jste přestali komentovat? Copak píšu tak hrozně, tak odporně, že to nestojí ani za jeden smailík? Protože říkám, že když chcete být líní vy, já také zlenivím. Abyste to jen věděli.

Jinak děkuji za komentáře k minulé kapitole a jsem zvědavá, jak zareagujete u téhlé. Vaše zuzinecckaa.

P. S. Od vilinky bude v jednom z příštích dílů trailer k této povídce. Moc ti za něj děkuji, vilí!!!

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (8):