Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nehmotná pouta 2. kapitola

06.08.2011 (18:45) • Serafim • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1619×

II. Fakt dobrej vtip

... a Jacob se mi pořád díval do očí. Koutky úst se mi začaly stahovat do širokého úsměvu. Nepřestávala jsem se na něj usmívat. Potom do mě Paul šťouchl a i jemu jsem věnovala dlouhý pohled. Jela jsem a dva krásní kluci běželi po mém boku...

Vtrhla jsem do domu jako stíhačka a opřela se o dveře. Zprudka jsem vydechla. Leah, která se dívala na televizi, se na mě zmateně podívala.

„Ono hoří?“ zeptala se vyjeveně. Nahmatala ovladač a vypnula televizi. Chvilku bylo ticho. Byla jsem pořád v šoku a zrychleně dýchala. Potom jsem se usmála.

„Vůbec ne,“ odpověděla jsem jí rychle. „Jen... jsem v šoku,“ řekla jsem popravdě. Dva krásní kluci za jeden den, to je teda výkon, Catalino. Znovu jsem se té představě zasmála.

„Řekneš mi už konečně, co se děje?“ naléhala. Potichu zasténala a chtěla si znovu zapnout televizi.

„Vlastně nic. Hele, znáš Jacoba a Paula?“ Neřekla jsem jí ani příjmení a moc dobře jsem věděla, že je bude znát.

„Ty dva hrozné zmetky?“ skoro vykřikla. Pak se na mě otočila a všimla si mého pohledu. Radši se zklidnila.

„Jo, znám. Co je s nimi?“

Ignorovala jsem její otázku a přimhouřila oči. Zmetky? Oni jsou špatní? Téměř jsem se té představy hnusila. Ale znám je jen jeden den, jak mohu vědět, že jsou fajn?

Sedla jsem si k Leah na gauč a chtěla začít vyprávět. Nejprve nechtěla, abych jí to říkala, ale nakonec se obrátila ke mně a každé moje slovo komentovala chichotáním, sarkastickou poznámkou nebo děláním, že zvrací. Nevadilo mi to. Potřebovala jsem kamarádku, které bych mohla všechno říct a to Leah byla.

„… no a nakonec se oba rozhodli, že za mnou raději poběží, než aby mě pustili,“ dokončila jsem vyprávění a znovu se usmála.

„Jenomže oni nikdy žádnou holku nechtěli…“ Vrtěla netrpělivě hlavou. „Jak jsi je poznala?“

Nadšeně jsem zatleskala a znovu začala vyprávět:

„Jacob do mě narazil. Nevím, jestli omylem nebo jestli to udělal schválně. Ale potom se na mě tak podíval a já...“

„Jak?“ přerušila mě Leah.

„Jako kdybych byla...“ přemýšlela jsem o vhodném slovu, „slunce.“

Leah vykulila oči a rozesmála se na celé kolo. Nechápala jsem, proč se směje. Tak jsem jen vrtěla hlavou.

„Jenže,“ začala jsem, „s Paulem to bylo úplně stejně. Věnoval mi stejně upřený pohled. Úplně stejný.“ Zamyslela jsem se při té myšlence, ale jen jsem se zasmála vlastní blbosti.

Leah už se nesmála a podívala se na mě stejně vyjeveně, jako předtím.

„Úplně stejný? Oba dva...“ zlomil se jí hlas. Pak ale najednou hystericky zakřičela:

„Do hajzlu!“ A téměř vyskočila z domu. Zůstala jsem vyděšeně sedět na pohovce a zírala jsem na pláž. Leah se vydala opačným směrem – k lesu. Tam zmizela mezi stromy. Nechápala jsem, co se stalo, ale určitě to má nějaké logické řešení.

Ležela jsem na gauči neschopná slova. Kam zmizela Leah? Kdy se vrátí? Pokládala jsem si stále ty samé otázky.

Nakonec jsem zůstala sesunutá na zemi a přemýšlela. Bylo to jako bych byla... bez duše. Zabořila jsem si hlavu do dlaní. Proč jsem tak smutná? Vždyť se vůbec nic nestalo. Leah jenom zařvala, do hajzlu‘ a utekla kdovíkam. Nemusím si vůbec dělat starosti.

Vzdychla jsem. Leah je pryč. Alespoň mám v mysli ty dva krásné kluky – Jacoba a Paula. Ale stejně nechápu, jak to že si mohli všimnout mě. Vždyť jsem úplně normální holka, takových jako já běhají po světě tisíce. Ačkoliv babička mi vždycky říkala, že každý je originál a na světě není žádný člověk, který by byl stejný. Myslím, že tomu začnu konečně věřit.

Ještě víc jsem se sesunula. Rozhodla jsem se, že bych v této poloze mohla zůstat dalších pár minut a potom si sednout vzpřímeně, abych protáhla kosti.

Ale už! Proč si s tím dělám starosti? Leah je chytrá, nezávislá holka. Může si dělat, co se jí zlíbí. Takže se na to pěkně vykašlu a budu dělat, jakože nic. Jo. To přesně udělám!

Rázně jsem se zvedla a upalovala do ledničky pro něco k snědku. Vytáhla jsem mléko a krabici cornflakes. Za chvíli jsem už seděla zpátky u televize a chroustala lupínky. Moje tělo bylo unavené a já chtěla odpočinek.

Změnila jsem polohu a lehla si. Potom jsem zavřela oči.

***

Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhla banda kluků. Upřímně, lekla jsem se a nedivila bych se, kdybych začala koktat. Měla jsem kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Rukou jsem si je snažila dát trochu dohromady, ale nevím, jestli za to výsledek stál.

„Co... Uááá... co je?“ zívla jsem. Byla jsem polekaná, ale nedala jsem to na sobě znát.

Chtěla jsem, aby viděli, že jsem spala. Přivřela jsem podezřívavě oči a znovu zívla.

„Promiň, Catalino. Jsem Sam Uley,“ představil se vážně.

Nepochopila jsem.

„A?“

Vypadalo, že ho to pobavilo. Viděla jsem, jak stiskl rty.

„Nedivíš se, proč tě znám?“ zeptal se téměř zklamaně. Zdálo se, že na tuto otázku měl připravenou perfektní odpověď.

„Ani ne.“ Znalo mě skoro celé La Push. Všichni věděli, že přijdu. Ohlásila jsem to pár dní dopředu.

Se smíchem přikývl. „Dobře, tak teď bychom měli probrat to, proč jsme přišli. A chtěli bychom ti něco důvěrného říct. Něco, co nemůžeš nikdy a nikomu říct. Je to tajemství.“ Celou dobu, co tohle povídal, jsem jen přikyvovala hlavou. Stále jsem bylo mimo. Nedokázala jsem se dost soustředit, aby mě to vyvedlo z míry.

„A oč jde?“

Vzdychl si a přisedl si ke mně. Ostatní ho následovali. I Leah.

„My jsme... vlkodlaci,“ vyhrkl na mě. Zpočátku to se mnou nic nedělalo, ale pak jsem si uvědomila, co mi právě řekl.

„Hahaha...“ odsekla jsem sarkasticky. „Fakt dobrej vtip.“

Sam zavrtěl hlavou. Asi si myslel, že mu na tuhle divnou blbinu skočím.

„Catalino,“ oslovil mě, znovu vážně. „To je pravda. Chceš to vidět?“

Uchechtla jsem se. Vrtěla jsem neustále hlavou a naznačovala mu, že na takové druhy legrácek zrovna nemám čas.

„Sethe,“ oslovil kluka v pozadí. Seth vystoupil dopředu a začal se pomalu chvět, od páteře až ke kotníkům. Zavrčel a vydal opravdové vlčí vytí. Potom chlapec vybouchl a zanechal po sobě jen cáry potrhaných kraťas. Místo něho se objevil zlatavě-zrzavý vlk.

„Ach“ bylo jediné, nač jsem se zmohla. Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Jen jsem s vykulenýma očima šokovaně pozorovala vlka, který se procházel obývákem.

Sam mě upřeně pozoroval.

„Ne, ne, ne...“ opakovala jsem. Nakonec jsem se pohnula. Vystřelila jsem z gauče a pádila z domu. Ocitla jsem se na pláži a písek mi hladil nohy. Když jsem viděla, že se za mnou chtějí rozběhnout, utekla jsem.

Běžela jsem dál a dál, až na konec pláže. Netrvalo dlouho a doběhli mě. Stulila jsem se do klubíčka a vzlykala.

„To přece není možné,“ hlesla jsem. „Copak tu není nic normálního?“

Leah byla první, kdo si ke mně dřepl. Pohladila mě po vlasech a utěšovala.

„To bude v pohodě, Caty. Na to si zvykneš. Neboj se.“

„A ty taky, Leah,“ šeptla jsem. Potom jsem zabořila obličej do písku, abych ztlumila křik.

Všichni mě sledovali s hrůzou v očích. Nedokázala jsem se jim podívat do tváře. Zvláště těm dvěma.

Autor: Serafim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nehmotná pouta 2. kapitola: