Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nehoda... 1. kapitola

11.08.2010 (21:00) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2750×

1. kapitolka

S Edwardem jsme něco málo přes dva roky, už u nich bydlím. Strašně ho miluju, ale už mi začíná vadit, že mě tak hlídá, hlídá… To je špatné slovo, prostě má o mě strach, pomalu už ani z baráku nemůžu vyjít, jedině s jeho doprovodem. Chápu ho, má o mě strach, jsem ještě člověk, jsem slabší než on, než upíři, ale co by se mi tak mohlo stát? Že bych nabourala do stromu? Nebo by mě přejelo auto? Vždyť na planetě je tolik lidí, kteří takhle žijí, vždyť je to normální. Bych se nedivila, kdyby mi koupil obrněný tank… To to s tou ochranou bere tak vážně? Já vím, že mě miluje a chrání mě, aby se mi něco nestalo, ale co je moc, to je moc.

„Edwarde, jedu do města,“ řekla jsem mu a chystala se.

„Jojo, jen se obleču a vyjedeme,“ usmál se na mě a začal hledat oblečení.

„Jedu!“ zdůraznila jsem.

„Jedem, pojedu s tebou.“

„To nemáš nic jiného na práci? Já si potřebuju něco zařídit,“ vybafla jsem na něho.

„Nemám nic na práci, chci být s tebou.“

„Musím jet k Angele,“ vymyslela jsem si.

„Tak tě tam zavezu.“ Myslel si, že má vyhráno, ale já se jen tak nevzdám.

„Pojedu sama a tečka!“ zakřičela jsem na něho. Už jsem byla hodně naštvaná, nebude mi říkat, co mám a co nemám dělat, není to můj otec!

„Miláčku, já tě tam raději hodím.“

„To se o mě tak bojíš a podceňuješ mě, že si myslíš, že ani do města sama nedojedu?“

„Bojím se o tebe moc, lásko, já tě tam raději hodím, je to jednodušší a mně to nic neudělá,“ mrknul na mě.

„Ale mě to něco udělá! Mám toho dost, pokud se neozvu teď, tak už by mohlo být klidně i pozdě, hrnec už přetekl, já už to nezvládám, Edwarde! Už jsem minimálně rok zavřená tady v baráku, jo, vlastně, chodíme spolu na procházky a nakupovat, ale já si potřebuju na chvilku oddychnout, chci jet sama, pročistit si hlavu, sednout si do auta, projet se, víš, jak dlouho jsem už neřídila? Od té doby, co jsme spolu, ty mi to nedovolíš!“ řekla jsem všechno, co jsem v sobě dusila celou dobu, co spolu jsme.

„Tak proč si mi to neřekla dříve, lásko? Já bych tě nechal řídit, někdy,“ dodal.

„Tady se nejedná o to auto, nebo tak, ale o ten princip, všechno mi nosíte až pod nos! Jste moc hodní, ale já bych to zvládla sama… Co třeba takové jídlo, nosíte mi to až do pokoje, jako bych byla invalida! Za chvilku mě budeš krmit, ne?“ chladně jsem se zasmála.

„Miláčku, promiň, já nevěděl, že ti to tolik vadí,“ omlouval se.

„Tak mě aspoň pusť jet samotnou,“ prosila jsem ho.

„Lásko, já mám o tebe strach, promiň.“ Tak toto přehnal!

„Hele, tak si vyber, buď se odstěhuju, protože už toho mám dost, nebo mě pustíš samotnou!“ křičela jsem na něho a ruce si založila na prsou.

„Tak toto je vyhrožování, to nesmíš,“ ohradil se.

„Ať je to klidně šikana, mně je to fuk, vyber si, máš dvě možnosti.“ Edward byl velice smutný, snažil se mě přemluvit, koukal na mě psíma očima, zkoušel i ten jeho zkřivený úsměv, nakonec mě začal i líbat a mezi polibky mě prosil, abych nikam nejezdila, ale já se nedám! Pojedu a basta! Ať se třeba staví na hlavu.

„Já prostě pojedu! Ať se ti líbí nebo ne!“ řekla jsem a šla si do pokoje pro věci, celou dobu šel za mnou. Vzala jsem věci a šla, směr garáž.

„Lásko, já tě tam hodím, prosím,“ prosil, ale má smůlu.

„Taky tě mám ráda, miláčku, tak já budu do hodinky zpátky, ahoj,“ rozloučila jsem se s ním, dala mu polibek a jela.

Užívala jsem si ten pocit, po takové dlouhé době opět řídit…  Vyjela jsem z Forks, zapnula jsem si rádio a poslouchala. Jela jsem směr Seattle. Už mi zbýval jen kousek do města, jela jsem jednou táhnutou, nepřehlednou zatáčkou podél skály, když se to stalo…

Uviděla jsem kamión, který jel jako splašený, bylo vidět, že řidič nad autem ztratil kontrolu. Snažila jsem se hodit oblouček, abych se mu vyhnula, ale nemohla jsem, na druhé straně byla skála, nabourala bych a bylo by po mně. Tak jsem tedy dupla na brzdu a čekala, že se mi auto vyhne. Dupla jsem tak prudce, že jsem vystřelila a zabrzdila až o bezpečnostní pásy. Podívala jsem se na náklaďák, stále se přibližoval a já jsem věděla, že to bude to poslední, co v životě uvidím…

Ucítila jsem náraz, kamión byl v mém autě, mé auto bylo na šrot, ale to je jedno, nezáleží na autu, já jsem necítila své tělo, postupně jsem ani neviděla, oslabovala jsem se a oslabovala, jediné, co jsem vnímala, cítila jsem tu bolest, cítila jsem, jak postupně chřadnu… už jsem ztrácela i vidění… Viděla jsem jen černo. Černo. Černo a černo.

Slyšela jsem, zvuk, snažila jsem se ho identifikovat, stále se přibližoval, najednou mi to kleplo do hlavy, jasně vždyť to je záchranka, už pro mě jedou.

Ucítila jsem doteky, někdo mě vyprošťoval z auta…

„Pomozte mi někdo,“ řval ten někdo na toho druhého.

„Chytni jí nohy!“ zařval. Ten druhý mi chytl nohy a připoutal k lehátku, asi to bylo lehátko, bylo to něco měkčího, a rovného.

„Jak je na tom ten chlap?“ optal se ten jeden.

„Auto je totálně rozmasakrované, on potom naboural do skály ještě k tomu a je mrtvý, chlapi už tam jeli,“ řekl mu.

„Chudák slečna, nezasloužila si takový konec,“ řekl ten jeden. Pak jsem se zamyslela, jaký konec? Já jsem mrtvá? Nebo co? Nemůžu být mrtvá, vždyť já slyším, cítím… já vnímám, tak co se děje? Ptala jsem se sama sebe.

Ležela jsem tam v klidu, uslyšela jsem kroky, někdo se ke mně přibližoval, kdo to jenom může být?

„Lásko, co se ti to stalo?“ vzlykal ten dotyčný. Podle hlasu jsem poznala, že je to Edward. Smažila jsem se nějak naznačit, že ho slyším, dát mu polibek, nebo tak něco, ale nešlo to…

„Jedeme!“ zavelel jeden z nich.

„Kam jedete?“ optal se Edward, věděl kam, přečet si to v jejich myslích, ale potřeboval se zeptat, vypadal by blbě.

„Do nemocnice,“ oznámili mi a už nasedali.

„Jedu s vámi,“ nasedl za mnou dozadu a jeli jsme.

„Sál č. 15,“ slyšela jsem hlasy.

„Budu tu s vámi, neodjedu,“ slyšela jsem Edwarda, jak se dohaduje s doktorem. Pak mu asi něco předal, protože bylo ticho a oba vešli dovnitř. Podle mě to byla asi nějaká suma peněz…

„Bello, ty to zvládneš,“ řekl mi a políbil mě na čelo.

Cítila jsem, jak mi někdo něco do žíly nabodl, asi to byla infuze… postupně jsem začala upadat do spánku, nevnímala jsem, co se děje. Ne jen, že jsem necítila tělo, ale už jsem ani nevnímala.

„Za chvíli by se měla probudit,“ náhle jsem uslyšela něčí hlas. Cítila jsem, jak jsem nepatrně pohnula rukou, někdo mě za ní chytnul, nevěděla jsem co se děje, kde to jsem.

Pomalounku jsem otevírala oči, viděla jsem strop, pootočila jsem hlavu a tam stála nějaká osoba, byl to muž, kdo to jenom může být? Není oblečen v bílém, tak to asi nebude doktor, ale co když je v civilu? Zmateně jsem se podívala.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se sekaně, vůbec jsem nepoznávala svůj hlas.

„V nemocnici,“ řekla ta osoba.

„A kdo jste vy?“ zeptala jsem se.

„Já, já… kdo jsem já? Já jsem Edward,“ řekla ta osoba zmateně.

„Edward, jaký Edward? Ty tady pracuješ?“ ptala jsem se. Kdo to jenom může být, Edward…

„Nepracuju tady, Bello, my spolu chodíme, jsem tvůj kluk,“ řekl mu a já se zasekla.

„My? Spolu? To těžko, teď tě vidím poprvé.“

„Už jsme spolu přes dva roky, ty si nic nepamatuješ?“ ptal se mě nadále.

„Teď jsem se vzbudila, jsem v nemocnici a vůbec nevím proč a nějaký cizí kluk mi říká, že spolu chodíme, zbláznila jsem se?“

„Aha, ty si nepamatuješ nic?“ ptal se mě zoufale.

„Co bych si měla pamatovat?“ nevěděla jsem, co po mně chce…

„A kdo jsi?“ zeptal se mě.

„Jáá… Bella?“ zeptala jsem se, ale odpověď jsem protáhla spíše do otázky.

„Ano, Bella Swanová, ale teďka bys měla odpočívat, až si odpočineš, všechno ti vysvětlím…“ usmál se na mě a já ho poslechla, byla jsem unavená a taková nesvá…

Zavřela jsem oči a za chvilku jsem nic nevěděla, zdál se mi sen, byla jsem tam já a ten kluk, Edward… Edward se jmenoval. Bavili jsme se spolu někde v kavárně, já jsem popíjela džus… Dále už jsem spala asi tvrději, protože si nic víc nepamatuji…

Děkuju za přečtení, prosím, řekněte mi, jestli mám pokračovat, byl to takový nápad... této kapitolovky. ;)) Děkuju za každý komentář :).

Další kapitola:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/nehoda-2-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nehoda... 1. kapitola: