Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejasné proroctví 1. kapitola

24.05.2015 (18:00) • kacenka1409 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1680×

1. kapitola

„…a proto ti pořád opakuju, žes to jenom nepochopil. On chtěl umřít, věděl že ji tím zachrání. Miloval ji. Obětoval se pro lásku. Byl tak úžasnej a citlivej, a ty jeho vlasy…“

„Ale hovno nepochopil. Já ti říkám, že to myslel úplně jinak, on totiž…“

„Ty vůbec nechápeš romantiku, Taylore. Tím gestem dával najevo, že je mu dražší než jeho život.“

„To si vážně myslíš? Tak já ti povím, princezno, co jí tim dával najevo. Zasvětím tě do skrytých tajů chlapského uvažování…“

A takhle už to šlo víc než půl hodiny. Sedím na sedačce spolujezdce Mikeova auta. Jedeme z kina a pro mě je tenhle výlet katastrofou už od té doby, co jsem vytáhla paty z domu. Mimochodem jmenuji se Bella Swan. Jsem studentkou na střední škole ve Forks. V tomto malém deštivém městečku žiju se svou rodinou již od narození. Jo, a málem bych zapomněla, mám o rok mladší sestru. Angelu. A právě ona je viníkem dnešního trapasu. Před pár dny za mnou přilítla do pokoje jako uragán a vychrlila, že na mně záleží celá její budoucnost. Kluk, kterého tajně miluje již od školky, ji pozval na rande. To je ta lepší část příběhu. Horší bylo, že pouze pod tou podmínkou, že to bude rande ve čtyřech. Jeho nejlepší kamarád, Mike, je ten třetí. Podezřívám ho, že jeden z hlavních důvodů je ten, že Mike má auto. No, a jak už je lehké si domyslet, já musela být ten čtvrtý díl skládačky. Oba pánové se mnou chodí do třetího ročníku a rande s Mikem už se úspěšně vyhýbám tři roky. Musel vědět, že své mladší sestřičce nebudu chtít zkazit celou budoucnost, jak prohlásila, a proto jsem se nechala po velmi dlouhé době překecat. Ale byla to veliká chyba. Film vybírala Angela. Byl to jeden z těch romantických přeslazených blábolů, které tak nesnáším. A jen co jsme vylezli z kina a nasedli do auta, začali se Angela s Taylorem dohadovat o snad každé scéně. Já jejich handrkování vypustila a snažím se myslet na klid svého tichého pokoje. Už se nemůžu dočkat, až budu doma. Ale Mike, který se tváří popuzeně, vypadá jako před výbuchem. Toto rande určitě nebylo takové, jaké si ho představoval. Ještě před kinem, když jsme byli chvilku sami, jsem mu naznačila, že ten dnešek dělám jen kvůli sestře. Je mi ho líto. Je to hezoun třídy a na takové jednání není zvyklý, ale myslím, že upřímnost je nejlepší.

Angela s Taylorem mluvili jeden přes druhého. Každý si mlel své a už začínali řvát docela nahlas. Mikeův obličej nabíral červenou barvu. Venku byl tak silný liják, že světla se tou bariérou vody prodrala sotva pár metrů. Stěrače pobíhaly po předním skle, ale jejich zoufalá snaha byla marná. Napadlo mě, že kdyby byly vypnuté, výsledek by se nezměnil.

A právě v tu chvíli nastala ta doba, kdy Mikeovi ruply nervy. Otočil hlavu na páreček paviánů na zadním sedadle a zařval

„Nemůžete už chvíli držet hubu? Já se tady snažím řídit a vy mi to moc neulehčujete. Tak už sakra sklapněte!“

Když vedl tento svůj rozohněný proslov, osazenstvo zadního sedadla sice utichlo, zato jsem začala řvát já.

Když se totiž Mike otočil dozadu, zapomněl u toho zpomalit. Auto se s námi řítilo kupředu a dálková světla matně osvětlovala něco velkého přímo uprostřed silnice před námi.

Poté co si uvědomil, co se děje, dupl na brzdu. Vůz s námi začal tancovat po mokré silnici. Smýkal s sebou ze strany na stranu. Zapřela jsem se rukama o palubní desku a zavřela oči. I tak jsem se praštila o boční sklo okénka tak silně, že mi v hlavě vypukl ohňostroj bolesti.

Odvážila jsem se otevřít oči. Už jsme stáli na místě. Déšť jako mávnutí proutku ustal a za mrakem vykoukl měsíc. Světla reflektorů dopadala na silnici před námi, na které stály tři osoby v dlouhých pláštích. I přestože obličeje měly zahalené ve stínech temných kápí, jejich nehybný postoj vyzařoval hrůzu. Než jsem se však vzpamatovala, Mike vystoupil z vozu a velmi rozhořčeným krokem se vydal k nim. I přes bubnování deště do kapoty jsem zaslechla útržky nadávek adresovaných třem neznámým. Vztekle rozhazoval rukama. Prostřední osůbka se poprvé pohnula. Nepatrně pokynula hlavou k té nalevo. A v té chvíli Mike ztuhnul. Vytřeštěně zíral před sebe, ústa nepatrně pootevřená. Světla reflektorů osvětlovala tu hrůznou scénu a temná hradba lesa za ním pouze umocňovala podivnost celé situace.

Všichni tři jsme vyskočili z auta a rozběhli se k němu.

„Mikeu, jsi v pořádku? Co je s tebou? No tak, chlape, prober se sakra,“ pokřikovali jsme jeden přes druhého, ale naše slova, jako by k němu ani nedolehla. Stále jen s tím svým strnulým výrazem zíral před sebe.

„Alecu, postarej se o ně, ať na to máme klid. Jsou strašně hluční.“ Otočila jsem se za majitelkou toho krásného zvonivého hlasu. Patřil té prostřední postavě a hlas napovídal, že je to malá roztomilá holčička. V ten moment však nastalo nepřirozené ticho. Když jsem pohlédla zpět na Angelu a Taylora, zahalila mě hrůza. Jejich výraz ve tváři byl úplně stejný jako v Mikově. V nehybně zírajících očích se jim zrcadlil strach a panika.

„Co jste jim to udělali?“ vypískla jsem, když se mi podařilo najít hlas. Ale nikdo si mě nevšímal.

„Myslela jsem o všechny. Ji taky.“ Teď už to nebyl ten jemný hlásek, ač pocházel od stejné osoby. Připomínal spíš hadí uštknutí.

„Já se snažím, Jane. Nejde to.“

„Jak nejde? Je to jen člověk.“ To poslední slovo plivla s takovým pohrdání, až mě zamrazilo v zádech.

„Nevím, co se děje. Prostě to nefunguje,“ bránil se nevěřícně Alec.

Jane se vrátila do hlasu vyrovnanost. „Ale ale, takže slečinka má eso v rukávu? Nevadí, je jí to k ničemu. Postaráme se o ni později. Demetri, nejdříve oni.“

Osoba napravo, tedy Demetri, přistoupil o pár kroků k nám. Byl o dvě hlavy vyšší než my všichni. Postava rýsující se pod pláštěm napovídala, že tráví většinu dne v posilovně. Pomaličku si sundal kápi z hlavy. Pohlédla jsem mu do obličeje. V tu chvíli jsem přestala dýchat. Zíraly na mě dvě oči tak rudé, že ve svitu měsíce zářily jako rubíny. Zúžily se do úzkých štěrbin a já si připadala jako malý bílý králíček zahnaný do pasti predátorem. Když viděl paniku v mé tváři, jeho obličej s ostrými rysy se stáhl do tvrdého úsměvu. „Ahoj kočko, ještě si spolu užijeme.“

Jeho slova jako by mi vrátila půdu pod nohama. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala o pravdivosti tohoto výroku. Krok k lesu. Poté další a ještě jeden. Asfalt pod nohama se změnil na měkkou hlínu pokrytou nánosem jehličí. Demetri se pohnul a během vteřiny překonal vzdálenost mezi námi. V jednom momentu stál na místě a v dalším měl obličej těsně u mého. Tak jsem se lekla, že mé nohy zradily a já skončila na zadku mezi prvními stromy.

Demetriho smích se rozléhal po lese, dokud ho neutnul rozhořčený hlas Jane. „Dost! Hrát si můžeš potom. Nech ji běžet, však ona se daleko nedostane.“

To už jsem na nic jiného nečekala a rozběhla se. Utíkala jsem, co mi síly stačily. Některé provázky měsíčního světla se přes husté koruny stromů probojovaly na zem, aby matně osvětlily tu hustou změť chaoticky trčících větví a křovisek. Ani jsem si nevšimla, kdy přestalo pršet a vyšel měsíc. Drala jsem se houštím, bylo mi jedno kam. Hlavně pryč od těch krvavých očí. Kameny mi škodolibě skákaly do cesty a stromy dychtivě strkaly své kořeny pod mé nohy. Několikrát jsem upadla na zem, ale hned se zase sebrala a prodírala se dál. Jako by stál celý les proti mně. Ruce, nohy i tvář rozedrané větvemi, vlasy rozcuchané. Mezi houštinou jsem zahlédla světlejší místo a vydala se k němu. Přede mnou se rozprostřela neveliká louka, na jejímž konci se tyčil vysoký skalnatý útvar.

„Už jdu pro tebe, zlatičko. Cítím tě,“ ozval se někde v dálce za mnou slizký Demetriho hlas.

 Opět jsem se rozeběhla a zastavila se před skalnatým převisem. V ten moment se o slovo přihlásily zbytky zdravého rozumu, jež se probudily z šoku.

Mike, Angela, Taylor. Nechala jsem je tam. Sprostě a zbaběle jsem utekla a zanechala je těm třem zrůdám napospas. Co s nimi je? Jak jsem je mohla takhle opustit? Co když je zabijí? Moje malá sestřička je v nebezpečí a všechno kvůli mně. Musím se tam vrátit. Zachránit je nebo aspoň čelit trpkému osudu s nimi.

Než se však mé nohy přiměly k činnosti, z houštiny na druhé straně louky se vynořil Demetri. „Tak už tě mám, kotě. Teď se trošičku pobavíme.“

Autor: kacenka1409 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejasné proroctví 1. kapitola: