Tak další dílek :-)) . Je opravdu kraťoučkej, ale musela jsem to zase trochu rozjet. Prosím komentíky.
10.09.2009 (14:15) • Adell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1221×
7. Nové začátky
Mohla jsem být mrtvá, ale byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že ne. Měla jsem sen: Přijela jsem domů a zůstala jsem tam až do konce života, stárla jsem tam, měla děti, slušnou práci…
Nechtělo se mi otevřít oči, protože jsem věděla, že když se probudím bude mi hrozně. Ale probudit jsem se přece musela.
„Adie, bude to dobrý, uvidíš.“ Byla to Elisabeth. Pořád dokola si něco šeptala, nemohla jsem ji moc dobře slyšet. Měla jsem pravdu – přišla bolest. Bolelo mě všechno, ale nejvíc hlava, nebylo to tak hrozné jako při pádu.
„Jasně, že bude.“ Pohnula jsem nezřetelně ústy. Někdo mě chytil za ruku. Začala jsem pomalu otevírat oči, ale moje těžké víčka mi to znemožňovaly. Zkoušela jsem to tak dlouho až se mi to konečně povedlo.
„Ach, Adie.“ Vydechla Elisabeth a po tváři jí stekla . Nikdo mi nemusel dvakrát říkat, kde jsem, smrdělo to tu dost. „Dala si nám zabrat.“ Usmívala se.
„Já vím.“ Sice jsem věděla, kde jsem, ale co se stalo jsem nevěděla. „Co se stalo?“
„Ani přesně nevím, ale asi jsi spadla ze schodů, zlatíčko promiň, měli jsme to zaregistrovat dřív, musela jsi tam ležet dlouho.“ Po tváři se jí kutálelo nespočet slz.
„V pořádku.“ V tom jsem si vzpomněla, vzpomněla jsem i si na mámu.
„Ne, není to v pořádku, máš hrozné zranění - rozbitou hlavu, zlomenou ruku a rozdrcenou nohu, to není dobrý.“ Plakala.
„Máš telefon?“ zeptala jsem se jí.
„Co?“
„Telefon, potřebuju zavolat domů, máma má problém.“ Elisabeth zalapala po dechu. „My jsme jim neřekli, úplně jsem na to zapomněla. Byla jsi v komatu přes tři dny a já jí to neřeknu.“ Vyběhla z pokoje. Super, pomyslela jsem si. Teď jsem nemohla ani zavolat jestli se něco změnilo, mohla jsem jen bezmocně ležet a čekat.
***
Doktoři mě pustili za dva týdny domů, ale musela jsem ještě další dva týdny ležet. Když jsem byla v nemocnici, tak za mnou každý den večer někdo chodil, nejčastěji ale Michael.
„Všechny jsi nás vyděsila k smrti.“ Řekl mi, když za mnou přišel poprvé „Víš, Jess si myslí, že za to může ona, je tak hodná, nikomu už si nestěžuje, je to super.“Mohli jsme si povídat hodiny a nikdy jsem si nevzpomněla na nic hroznýho, byl tak rozzářenej a párkrát přivedl i Luka.
Domů jsem volala hned druhej den. Mamka se mě pořád ptala jak mi je a jestli by neměli přijet.
„Ne, nejezděte, spíš mi řekni jak to zvládáte vy.“ Naléhala jsem.
„Není to lepší je to spíš horší. Zítra je soud, nevim jak to vyjde. A navíc jsem chytla chřipku, Anička nechodí do školy a stará se o Toníka. Doufám, že už to bude za náma.“
Přemluvila jsem Elisabeth, aby mě pustila do školy dřív, zase jsem začala chodit do školy, se sádrou na noze.
Soud dopadl nepříznivě – a tátu zavřeli, toužila jsem se stát právničkou a z vězení ho dostat. Mamka byla dost mimo a našla si jinou práci. Říkala, že nové začátky jsou těžké, ale stojí za to…
Autor: Adell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nejhezčí sen a nejhorší můra - 7. kapitola (Nové začátky):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!