Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší kamarádky - Prolog

11.04.2011 (16:15) • Stefka22 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1546×

Prolog - První dojem


Miminko 1 (Jak se jmenuje? Poznáte v posledním odstavci!)

A už je to tady. Nechce se mi, ale musím ven. Z tepla maminčina bříška na ošklivý, studený svět.

„Uááá!" Já chci zpět! Tady je moc světla a je tu hrozná zima! Dej ze mě ty špinavý pracky pryč! Nějaké velké ošklivé stvoření, které na sobě mělo něco divného přes pusu a drželo mě to jako kdybych měla každou chvilku vybuchnout, mě neslo pryč od maminky. Položilo mě to na takovou velkou bílou věc a přiložilo to k mému tělíčku studenou, placatou tyčku na které bylo něco napsáno. Potom si to sundalo tu věc z pusy a řeklo to:

„Máte krásnou holčičku! Váží tři kila dvacet a měří padesát dva centimetrů!" Ječela jsem dál, ale nikdo si mě nevšímal. To stvoření mě (teď už umytou a zabalenou do něčeho hebkého a měkkého) už zase neslo zpět. Najednou mě ovanul teplý dech mé mámy. A už mě vinula k sobě. Tulila jsem se k ní, jak jen to šlo, využívala jsem každičké chvíle. Dokonce jsem i ztichla, aby si mě náhodou nevšimli ti doktoři, jak jim maminka říkala. Bylo to krásné. Mé první chvíle na světě nakonec stály zato. Maminka mi najednou začala šeptat do ouška nějaká nesrozumitelná slůvka:

„Neboj se, miláčku, jsem u tebe. Ty jsi ale krásná holčička. Alice. Neplakej už, moje děťátko. Neplakej, Alice. Jsi u mě, nemusíš se už ničeho bát. Já tě ochráním. Alice..." Nevím sice, co všechna ta slovíčka znamenala, ale to jedno slůvko se mi líbilo nejvíce. Slůvko Alice.


Miminko 2 (Jak se jmenuje? Poznáte v posledním odstavci!)

Panebože. Panebože, konečně se dostanu pryč z této místnosti, jestli se tomu dá tak říkat. Vlastně vůbec nevím, kde teď jsem. Pryč, na ten krásný svět. Už je to tady...

„Uáááá!" Páni - tak tady se mi líbí. Hned po mém příchodu se mě ujaly něčí ruce. Ledové, velké ruce. Položily mě na takovou bílou misku a přiložily ke mně placatou věc, kterou jsem nebyla schopna identifikovat, a pak někdo prohlásil nějaká nesrozumitelná slova:

„Je to nádherná dívenka. Měří přesně padesát centimetrů a váží tři kila osmnáct." Předávali si mě jako hadrovou panenku. A pak mě uchopily ruce, které patřily mé mamince. Kterých už jsem se nechtěla nikdy pustit. Tiskla mě k sobě a já přestala brečet - najednou jsem se cítila v bezpečí. Začala mi něco šeptat do ucha. Tahle slova byla jiná, než ta předešlá. Byla plná lásky ke mně a to se mi velmi líbilo. Šeptala mi:

„Zlatíčko, ty jsi ale krásná. Neplakej, budeš v pořádku." Tahle slovíčka se mi líbila. Nevím, co znamenala, ale byla krásná.

„Jak jí budeme říkat, Esmé?" Tohle byl úplně jiný hlas, než ten maminčin. Ale přesto jsem cítila, že je mi příjemný a líbí se mi. Stejně jako hlas mé maminky.

„Já nevím, Carlisle. Co třeba... Co třeba Rosalie? Rosalie, Rosalie, Rose, to se mi líbí," řekla maminka tichým hláskem. Ani jednomu slovíčku jsem nerozuměla, ale slůvko Rosalie se mi líbilo ze všech slovíček, co jsem slyšela, nejvíce. Bylo krásné, příjemné. Možná, že takhle mi budou říkat. Ten pán říkal mamince Esmé. Maminka říkala tomu pánovi Carlisle. A já? Já budu nejspíš Rosalie.