Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 1. kapitola

28.06.2012 (18:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3967×

1. kapitola - Kung-fu

Vytáhla jsem kabelku zespod ze skříně a dala do ní klíče, mobil a peněženku. I když jsem doufala, že to za mě Jacob zaplatí. Věděl, jak na tom teď s penězi jsme. Zkontrolovala jsem své líčení a účes – musela jsem přece jenom uznat, že dnes vypadám o trochu líp než normálně – a šla jsem do obýváku, kde na mě čekal. Když jsem vešla, zrovna byli s Charliem uprostřed horlivé diskuze o novém filmu, na který jdeme. Má to být něco o bojových uměních s Jackiem Chanem. Jsem opravdu nadšená...

„Tak, děti, já už vás nebudu zdržovat. Vrať mi ji brzy a nezlobte,“ žertoval Charlie. Byla jsem ráda, že si na Jacoba zvykl. Ze začátku strašně žárlil, dělal, jako kdyby mi bylo deset. Byl můj první kluk, se kterým to začalo být vážnější. Už předtím jsem s pár kluky chodila, ale to byly jenom ty dětské lásky.

„Jasně, šerife,“ mrkl na něj Jacob. Šla jsem se obout a vzít si bundu a mohli jsme vyrazit. Nakonec ale bunda ani nebyla potřeba. Na to, že bylo sedm, bylo docela teplo. Dala jsem si ji jen přes ramena a vyrazili jsme směrem ke kinu. Čekala jsem, že mi třeba nabídne rámě, ale asi jsem se trochu přepočítala. Už hodně dlouho jsme nikam nevyrazili. Jacob byl o rok mladší a byl právě ve druháku, takže času měl sice dost, ale trávil ho se svými novými kamarády. Já jsem se pomalu začala obávat maturity, protože jsem nedokázala pochopit, kam se všechen ten čas tak rychle poděl.

Ke kinu to bylo pár kroků, takže jsme se rázem octli před okýnkem pokladny. Ještě jednou jsem zadoufala, že to Jacob zaplatí za mě, ale když si řekl o jeden lístek, tak mě to docela nakrklo. Znechuceně jsem šla k pokladně a koupila si ten svůj. Musím jít na tuhle kravinu a ještě si to platím. Peněženku jsem zase vrátila do kabelky a šla za Jacobem, který na mě ani nepočkal. Myslela jsem, že když už se konečně odhodlal vzít mě na rande, tak se tak bude chovat. Doma byl samá pusinka a hebký dotek, ale venku se ke mně choval jak ke kamarádce. Uvaděčky zkontrolovaly naše lístky a my se začali cpát do sálu, našli jsme svá sedadla a usedli. Po nekonečných reklamách začal film. Nebyl o moc lepší. Seděla jsem na sedačce vedle něho a doufala, že až zhasnou světla, tak mě třeba chytí za ruku.

Po hodině mě film začal už neskutečně nudit, a tak jsem řekla, že si chci odskočit. Když jsem vešla do haly, začala jsem se rozhlížet po záchodech. Po třetí otočce jsem konečně spatřila dveře s panenkou, vešla jsem do nich a pak se zamkla v kabince. Potom si umyla ruce, podívala se na sebe do zrcadla. Dneska jsem opravdu vypadala dobře. Jednou za sto let jsem se sama sobě líbila. Vyšla jsem ze záchodů a spatřila „stánek“ s popcornem a občerstvením. No, proč ne. Přišla jsem blíž, nikde jsem neviděla obsluhu. Podívala jsem se za pult a tam, skryt strojem na popcorn, seděl pohledný kluk shrbený nad knihou.

„Ahoj,“ řekla jsem tak, abych získala jeho pozornost. Hned vymrštil hlavu a zůstal na mě koukat. Ne koukat, přímo civět. Byla jsem z toho nesvá. „Můžu tě poprosit o jeden malý popcorn?“ poprosila jsem nesměle. Najednou v něm škublo, jeden koutek rtů mu vystřelil do úsměvu, zamrkal a promluvil.

„Co prosím?“ zahlásil zmateně.

„Jeden malý popcorn, prosím,“ zopakovala jsem. Pořád se na mě usmíval, vypadal jak muž, co spatřil královnu krásy. Asi má nějak poškozený zrak.

„Jo, hned to bude.“ Zvedl se ze židle, a tak jsem mohla spatřit jeho ohromnou výšku. Musel mít skoro dva metry. Vzal jeden kornout a začal do něj sypat popcorn. „Na co tu jsi?“ zeptal se.

„Na jedný kravině o kung-fu,“ postěžovala jsem si.

„Takže hádám, že ses podřídila příteli?“ upřel na mě své oči.

„Už to tak bude...“ prohlásila jsem zklamaně. Opravdu mě to tu nebavilo. „A na co jsi tu ty?“ zeptala jsem se, když mi ticho bylo nepříjemné, a okamžitě mi došlo, co jsem to pustila ven za blbost.

„Já? No... Na hororu o kukuřici,“ zasmál se. Všimla jsem si knížky, co odložil, aby mohl naložit můj popcorn.

„Co to čteš?“ zeptala jsem se ho s nepředstíraným zájmem. V dnešní době narazit na prodavače popcornu v podprůměrném kině, co si čte knížku, je docela ojedinělé.

„Ale, učím se na zkoušku z ekonomie,“ řekl s úsměvem, ze kterého se mi podlamovala kolena. Bello, prober se! Jsi tu s přítelem a necháš se sbalit od prodavače popcornu…?! Jo, nechám a ráda...

„Studuješ účetnictví?“ vyptávala jsem se dál, i když popcorn čekal jenom na to, až si ho vezmu.

„To taky, ale jinak managment. Nic lepšího mě nenapadlo,“ zasmál se a já rozdýchávala pohled jeho očí, bílé zuby, široký úsměv, ďolíčky ve tvářích a rozvrkočené vlasy.

„A proč teda pracuješ tady?“

„Přišlo mi to jako dobrý nápad. Potřeboval jsem něco, kde budu převážně večer a budu mít čas a klid na učení,“ usmál se na mě.

„To tě rodiče nedopují?“ ptala jsem se celá zaujatá.

„Jestli myslíš nedotují, tak ne,“ začal se znova smát a já se začala červenat. Ztrapnit se před hezkým klukem, to jsem celá já.

„Já jsem Bella,“ řekla jsem a podala jsem mu ruku.

„Těší mě, já jsem Edward,“ potřásl mou rukou a usmál se.

Ještě dlouho jsme si povídali, když mě upozornil na to, že film bude za chvíli končit, tak aby se po mně můj přítel nesháněl. Skoro mi přišlo, že se mu ode mě nechce tak stejně jako mně od něj. Ale i tak jsme se rozloučili a já šla zpátky na své místo.

„Kde jsi byla?“ zeptal se mě ledabyle Jacob.

„Čekala jsem na popcorn,“ řekla jsem a doufala, že se nebude dál vyptávat.

„Hmm.“ To byla jeho jediná reakce. Díkybohu.

Ani jsem nestihla dojíst popcorn a byl konec. Ale je pravda, že mně jídlo trvá strašně dlouho. Nicméně ten film jsem stejně nevnímala. Celou dobu jsem musela myslet na Edwarda. Takový krásný jméno... Edward... Ed... Edie... Ty krásný oči, nazrzlé vlasy, úsměv...

„Jdeš, Bells?“ vyrušil mě Jacob.

Zvedla jsem se a šla s ním ven z kina. Najednou mi došlo, s kým chodím a že mi toho strašně moc chybí. Když jsme spolu začali chodit, byl pozorný, pořád jsme si povídali, byl milý. A teď na mě akorát štěká, se svejma povedenejma kamarádíčkama je víc jak se mnou a ještě se ke mně chová hrozně. Zděsila jsem se, když jsem si to všechno uvědomila, ale ještě víc mě vyděsilo to, že jsem si toho dřív nevšimla. Toho, že mi neříká, že mě miluje, že mě už tak často nelíbá a že těch několik polibků, které mi věnuje, není zdaleka tak plných lásky a vášně, jaké bývaly. Snažila jsem se přijít na to, kdy jsme se tak odcizili, ale nemohla jsem si ani zaboha vzpomenout.

Už jsme byli na rohu, pár kroků od bytu, když se se mnou Jacob začal loučit.

„Promiň, Bells, ale musím dělat úkoly, tohle už dojdeš, já musím pospíchat, tak ahoj,“ líbnul mě na tvář jak nějakou známou a odešel. Vzdychla jsem si, zadívala se do země a po chvíli šla dál. Najednou jsem zahlídla zlatého retrívra, který stál před naším vchodem. Pomalu jsem šla kolem něho. Ne, že bych se psů bála, ale neměla jsem ráda ty cizí. Když mě zaslechl, podíval se na mě. Díval se na mě krásnýma, psíma, smutnýma očima. Zakňučel, pomalu se zvedl a přišel ke mně, čumákem drcl do mé ruky a sedl si. Dřepla jsem si naproti němu a pohladila ho po hlavě. Upřeně se na mě díval zlatozelenýma očima. Hmm, nikdy jsem neviděla psa, co by měl zelené oči. Ještě jednou zakňučel a svou hlavou se otíral o mou ruku a po chvíli ji na ni položil, ale pořád mě sledoval.

„Ztratil ses?“ promluvila jsem na něj. Jen se mi opět podíval do očí. „Tak se mnou pojď nahoru, třeba přemluvíme naše, abys u nás mohl zůstat.“ V tu chvíli mu oči zasvítily, zvedl se, já s ním, a šel ke vchodu, jak kdyby věděl, co jsem mu řekla. Otevřela jsem dveře, přemýšlela jsem, jak ho přidržet, aby třeba na někoho nezaútočil. Neměl obojek a tím pádem ani známku. Naštěstí šel celou dobu hned vedle mé nohy, jako kdybych ho měla na vodítku. Vešli jsme do výtahu, ve kterém nikdo nebyl, a vyjeli jsme do našeho patra. Odemkla jsem dveře, v předsíni ze sebe shodila boty a mé návštěvě zašeptala, ať zůstane. Zatím to totiž vypadalo, že je cvičený. Poslušně si sedl a vyplázl jazyk. Šla jsem do obýváku a přemýšlela jsem, jak to co nejšetrněji sdělit.

„Tati? Jakej je tvůj názor na psy?“ Byla jsem ráda, že Renée měla službu, protože ta by se asi zbláznila. Psy sice měla ráda, ale tenhle byl trochu špinavej a z ulice. Vyšilovala by, jestli nemá vzteklinu nebo něco podobnýho. To je ta profesní deformace.

„Mám je rád, proč?“ řekl, aniž by zvedl hlavu od časopisu.

„Protože jsem jednoho našla tady u vchodu a tak trochu mě ukecal...“ Charlie zvedl hlavu a podíval se na mě. Já jsem se pokusila zavolat toho zlatýho krasavce. Přiběhl, štěkl na pozdrav a téměř se usmíval. „Myslíš, že bychom si ho mohli nechat?“ Dala jsem hlavu vedle tý jeho a společně jsme se na něj dívali smutnejma očima.

„Ale vykoupeš ho a mamce to řekneš sama,“ řekl a zase se vrátil ke čtení. V tu chvíli jsem vystřelila, protože jsem byla tak šťastná. Psa jsem chtěla vždycky, ale buďto jsem na něj byla malá, anebo bych na něj neměla podle rodičů čas. Charliemu jsem skočila kolem krku a vlepila mu pusu.

„Děkuju!!! Ty jsi ten nejvíc nejlepší tatínek na celým světě!“ zahlásila jsem.

„No jo, už ho běž umejt, ať tu neudělá bordel.“

Tak teď se ukáže, jak je vycvičenej. Většina psů nemá moc ráda mytí. Šla jsem do pokoje pro ručník a on šel za mnou. Pak mě napadlo, že to mytí bude snad probíhat líp, když se budeme znát jménem. Sedla jsem si na postel a on si sedl naproti mně a zase mi nacpal čumák do ruky.

„Umíš dát pac?“ Nato zvedl hlavu a do ruky mi místo ní dal jednu zašpiněnou tlapu.

„Ahoj, já jsem Bella. Jak se jmenuješ ty?“ zasmála jsem se. „Brok? Azor? Rex? Ne, to se k tobě nehodí... K tobě se hodí něco jako... Horacio!“ znovu jsem se zasmála a on se na mě znechuceně podíval a zakňučel. Podívala jsem se do těch jeho zelených očí a hned jsem si vzpomněla na studenta, co prodával popcorn. „Ne, budu ti říkat Edie.“

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 1. kapitola: