Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 5. kapitola

13.08.2012 (16:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2473×

5. kapitola – Grilovačka

Řekla jsem si, že po škole si zajdu pro prášky na alergii. Taky nevím, proč ty balení nedělají větší. Devadesát tablet, co to je... I tak jsem ale musela zajít nejdřív domů a vyvenčit Edieho. Asi by mě zrovna dvakrát neměl rád za to, že se bude muset vyčůrat doma. A ráda by mě neměla ani mamka, až jí zničí koberec. Přišla jsem domů, hodila batoh do kouta, čapla Edu a pádila s ním na procházku. Bylo tak krásně, že mě až překvapilo, jak daleko jsme došli. Přemýšlela jsem o tom, že bych Edu vzala s sebou, abych se nemusela vracet domů, ale nakonec jsem si řekla, že bude lepší, když nebude muset čekat před ordinací.

Ani se mi tam po tom všem chození nechtělo, a kdybych za sebou neměla pár hnusnejch záchvatů, tak by mě tam ani nikdo nedostal. I když by to člověk neřekl, tak ordinace mojí doktorky byla docela daleko. Ještě jsem podcenila oblečení, takže mi v půlce cesty začala být zima. Přidala jsem do kroku a za chvíli už byla na místě. Vešla jsem do čekárny a překvapilo mě, že byla skoro plná. Zůstala jsem stát u dveří, jdu si jenom pro léky, to mě odbaví sestřička a hned půjdu.

Po deseti minutách se otevřely dveře a v nich se objevila sestřička.

„Dobrý den, mohla bych dostat předpis na léky?“ zeptala jsem se jí co nejmileji. Sestřička hodila tlamu a s otráveným výrazem zpracovávala můj dotaz.

„No, můžete, ale musíte si počkat, až na vás přijde řada.“ Podívala jsem se po čekárně se zděšením, že tu dřív zešedivím, než se dostanu na řadu, přesto jsem se snažila mile přikývnout a poděkovat.

„A jak se jmenujete?“ zeptala se ještě přes rameno nepříjemně.

„Swanová,“ odpověděla jsem.

„Tak si počkejte,“ odpověděla pořád stejně znuděně.

Povzdechla jsem si a přesunula váhu na druhou nohu. Tady to bude na dlouhé lokty... Sestřička propustila pacienta a poprosila dalšího, aby vešel. Všichni se po sobě koukali, až se jedno vyděšený dítě zvedlo a vešlo do ordinace. Pročítala jsem si všechny plakáty a reklamy, co byly na zdech, ale stejně mě to moc nezabavilo. Tak když už k té doktorce půjdu, tak se jí aspoň zeptám... No, sice nevím na co, ale na něco se jí zeptám.

Po úmorných dvaceti minutách znovu vykoukla sestřička, zavolala dalšího a strčila mi recept do ruky. Super, tohle nemohla udělat hned na začátku... Zmateně jsem jí poděkovala, rozloučila jsem se a odešla z ordinace. Přemýšlela jsem, kde je nejbližší lékárna a jak jsem byla zabraná do svých myšlenek, tak jsem skoro narazila do dvoumetrovýho obra. Jo, to se povede jenom mně.

„Emmette?“ podivila jsem se, když jsem se tomu obrovi podívala do tváře.

„Jéé, čau, Jogobello, co ty tu?“ Po tváři se mu rozlil úsměv a lehce mě šťouchl do ramene.

„Jogobello?“ podivila jsem se. „No, byla jsem si tu kousek pro prášky. A co ty tu?“ ptala jsem se.

„Čekám tu na přítelkyni,“ zazubil se.

„Ty máš přítelkyni? O tom jsem neměla ani tušení.“

„Jasně, už tři roky,“ culil se téměř hrdě.

„Tak to gratuluju,“usmála jsem se.

„Jsem tak přemýšlel... Ne že bych rád trávil svůj volný čas se ségrou, ale včera to bylo docela fajn, co bys říkala, kdybychom ve třech zašli třeba... do divadla?“ ptal se vážně. Emm v divadle? To mi moc nešlo dohromady.

„Proti tomu nic nemám, ale neměl bys do divadla brát spíš přítelkyni?“ zeptala jsem se zaraženě.

„To asi jo, ale ona divadlo nerada... Což mě docela štve, protože já bych tam mohl bejt furt.“

„Dobře, tak se nějak domluvíme, já půjdu, čau a užijte si to,“ zamávala jsem a pokračovala v cestě domů. I když jsem tu jeho přítelkyni neviděla, tak i přes to bych jako divadelního člověka označila spíš ji než Emma.

Zašla jsem si vyzvednout prášky do lékárny a pak rovnou domů. Přivítala jsem se s Ediem, hodila jsem prášky na linku a šla si lehnout na gauč. Ed přišel za mnou, skočil na gauč vedle mě a lehl si. Zapnula jsem televizi, přepnula na něco koukatelného a položila si hlavu k té Edově. Lehce jsem ho škrabkala za uchem a nakonec jsem k němu přitulená usnula.

„Ahoooj,“ probudil mě řev mého otce, který právě vcházel do bytu. Edie vystřelil z gauče a šel ho pozdravit.

„Čau, čau,“ zamumlala jsem rozepsale a začala si mnout oči. Sakra! Nedošlo mi, že jsem si je dneska výjimečně namalovala. Podívala jsem na začernalé prsty a ještě jednou zaklela. Zvedla jsem se a šla do koupelny a hledala obličejové tampóny a odličovací vodu. Umyla jsem si ruce, přetřela jsem si obě oči vatičkou, zkontrolovala se v zrcadle, a když jsem zhodnotila to, co jsem viděla jako dostačující – i přes otlačenou tvář, tak jsem se vrátila do obýváku, kde mě Ed začal vítat, jako kdybych byla pryč celý den.

„Podívej se, co jsem dneska koupil.“ Táta stál zády ke mně a čelem k lince a vyndaval z tašky nějakou krabici. Byla velká asi jako papír A4 a tlustá pět centimetrů. Zněl natěšeně, jako dítě před tím, než dostane zmrzlinu. Přišla jsem k němu a podívala se mu přes rameno.

„Sada pro grilování?“ ptala jsem se zmateně.

„Jasně. A taky jsem vzal nějaký ty párečky se slaninou. Dneska se nadlábnem!“ zajásal. Ach jo, nesnáším párky.

„Aha... A kde to plánuješ grilovat?“ ptala jsem se trochu nepříjemně.

„Hele, mluv se mnou trochu slušně. Na balkóně, ne?“ Vyndal talíř z linky, začal na něj pokládat párky, pak vzal ještě jeden menší a na něj kydnul trochu hořčice a kečupu. Oba talíře a tu krabici nesl na balkón. Pro jistotu jsem šla za ním. Což znamenalo, že se k nám připojil i Edie.

Na balkóně taťka vybalil z krabice malinký, jednoduchý stojánek z drátu a alobalový pekáč s briketama, kouskem papírku na nich a tenkou mřížkou přes pekáč. Vypadalo to, jak takový ty barevný svíčky z boku a zespodu obalený alobalem nebo čím. Začal nahlas číst návod.

„Položte pekáč na stojánek.“ Přerušil čtení a učinil tak. „Zapalte papír a počkejte přibližně patnáct až dvacet minut, než všechny brikety pokryje bílá vrstva. Dřív na mřížku nepokládejte žádné jídlo.“ Začal lovit po kapsách, až vytáhl sirky. Škrtl, přiblížil se s ohněm k papírku, který vzplanul. Celé to začalo hořet. Teda, asi tak, jak to hořet má.

„Docela plamen, co?“ hodnotil Charlie.

„Ještě někdo zavolá hasiče,“ smála jsem se. Z pekáče se kouřilo, plameny se o trochu zvětšily a uhlí, nebo co to bylo, začalo bělat.

„Tak budem předstírat, že to jde od sousedky,“ řekl zcela vážně.

„Jasně, budou se na nás dobejvat, hodíme jí to na balkón a až na nás budou klepat, tak řekneme, že u nás nic nehoří, ale od sousedky jde nějakej divnej kouř, viď?“ smála jsem se.

„Že váháš,“ odpověděl jistě.

„Doufám, že víš číslo na hasiče, já radši půjdu dělat úkoly... nebo něco,“ zasmála jsem se a odešla. Snad nepodpálí celej barák. Sedla jsem si před televizi a znova jsem na ni začla koukat. Edie si lehl vedle mě, položil si hlavu na můj klín a po chvíli usnul. Charlie stál pořád u pekáče na balkónu a po chvíli si začal pozpěvovat.

„Obama, Obama, zajel starou bobama...
Sarkozy, Sarkozy, včera si šách na kozy...
Fico, Fico, ten ví všelico...
Sobotka, Sobotka, zbyde z něho jen botka...
Ráth, Ráth, Ráth, ty si ale hovado...“ ukončil veselou melodii.

„To ti nějak nevyšlo, ne?“ smála jsem se z obýváku.

„No co, ne na každého se najde rým,“ řekl s drobným, rozpuštilým úsměvem.

Za půl hodiny tatík nadšeně přišel i s opečenými párky a položil je na stůl u gauče. Vzala jsem si jeden párek a málem si spálila prst.

„Jau,“ zařvala jsem, až Edie vylítl a bouchnul se o mojí ruku. Až teď mi došlo, že celou dobu ignoroval vůni párků. Na maso byl vždycky jak ujetej. Když zjistil, že jsem v pořádku, tak si zase lehl. Utrhla jsem mu kousek párku, pofoukala, aby se nespálil, a dala mu ho před čumák. Chvíli k tomu čuchal, pak si odfrkl a nakonec si zase lehl. Asi mu budu muset sehnat nějaký granule, který mu budou chutnat, protože lidské jídlo mu zřejmě nesedne.

Vyšli jsme z chodby a do nosů nás praštil krásný čerstvý vzduch. Edie byl pořád trošku rozespalý, ale jak jsme se dostali ven z bytu, tak se probral. Ocasem kmital jako zběsilý, zase kolem mě poskakoval plný energie. Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem se začala bát, že mu něco je. Dohopsali jsme do parku a celý ho obešli. Párkrát jsem mu hodila klacík, který s radostí aportoval, a když se pořádně vyprázdnil, tak jsme se vrátili k teplu domova.

Tak, co nevidět se začne něco dít. Co to bude, to vám neprozradím, ale doufám, že se aspoň trochu pobavíte. =D

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 5. kapitola: