Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! 11. kapitola

10.09.2010 (19:15) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4249×

S velkým přemáháním jsem  polkla poslední sousto. Carlisle se na mě zvědavě podíval.

„Nechutná mi to,“ šeptla jsem a položila ten talíř na stůl, bylo to, jako když jím bláto.

„Hlad už nemáš?“ vyzvídal Carlisle.

„Nemám hlad, ani chuť,“ brblala jsem.

„Dobře,“ usmál se spokojeně Carlisle a já konečně usnula, poslední dobou strašně moc spím, ale všem to přišlo normální, prý jsem unavená.

(...)

Probudila jsem se v obýváku, díky bohu mě nikdo neodnesl, nevím, jak bych zvládla ty schody.

Zívla jsem a protáhla jsem se, v krku mě už moc nebolelo.

„Bell, dáš si něco k jídlu?“ ptala se Esmé jen co jsem se probudila.

„Ne,“ šeptla jsem a zakroutila hlavou.

„Bell, víš, co říkal Carlisle!“ mračila se na mě.

„Jo, ale teď tu není,“ odvětila jsem a snažila se natáhnout pro ovladač od televize.

„Něco sníst musíš,“ povzdychla si a prosebně se na mě podívala. Zakroutila jsem záporně hlavou a zapnula televizi. Esmé s povzdechem odešla.

Uslyšela jsem bouchnutí dveří, ohlédla jsem se a uviděla Edwarda a Alici, oba táhli spoustu tašek.

„Ahoj, Bell!“ usmíval se Alice.

„Ahoj,“ zachraptěla jsem.

„Bell, jedla jsi něco?“ ptal se Edward a přitom mě rentgenoval pohledem.

„Nemám chuť.“

„Bell, něco jíst musíš, víš, co říkal Carlisle!“ rozčiloval se.

„Jo, ale ten tu teď není,“ odvětila jsem a zírala do televize, proč to všichni svádí na Carlislea?

V televizi dávali Simpsonovi.

„Hurá!“ zašeptala jsem a zesílila zvuk.

Uprostřed toho nejlepšího se přiřítila Alice s tím, že mi udělá manikůru.

Chtěla jsem si jí zbavit, tak jsem jí na to kývla.

„Hotovo!“ vypískla, podívala jsem se na svoje nehty a zděsila se, byly červené! Úplně červené, měly stejnou barvu jako krev.

Chtěla jsem jí říct, ať to okamžitě odlakuje, ale byla pryč.

Všichni o něčem horlivě debatovali v kuchyni, zvědavost mi nedala a já se šla podívat.

„Nemůžeme do Volterry, co by tady dělala Bella sama?“ šeptala Esme.

„Arovo pozvání nemůžeme odmítnout, Volturiovi se neodmítají,“ uvažoval Carlisle.

Volturiovi? Proč mě nechtějí vzít sebou? Já tam musím, já jsem taky Volturi! Tedy, apoň to říkala ta prodavačka, když jsem platila kreditkou.

„Ta oslava je už za dva dny, tak to snad nebude tak zlé a Bellu vezmeme když tak sebou,“ vložila se o toho Alice.

„Jo, já chci taky jet!“ mračila jsem se, nechci tu být sama bez Edwarda.

„Bell, ale my pro tebe nemáme letenku a lety jsou prý obsazeny,“ začala Alice, věděla jsem, že lže, nechce, aby se mi něco stalo, ale já do Volterry prostě musím!

„Tak mě zavřete do kufru a vezmete do letadla, ale prostě pojedu!“ ani nevím, proč tam tolik chci, něco mě tam táhlo, jako kdybych ve Volteře nechala kousek svého já.

„A co když budou ten kufr kontrolovat a uvidí tě tam?“ smál se Emnm.

„Tak vyskočím a zařvu – Hello, I‘m Lindsay Lohan!“ blábolila jsem.

Emmett se začal ještě víc smát.

„Dobře, pojedeš,“ rozhodl Carlisle, všichni se na něj překvapeně podívali.

„Tady je napsané, že mají dojet všichni – bez výjimky a Aro by stejně viděl Bellu v našich myšlenkách,“ vysvětloval Carlisle.

Všichni kývli, jakože rozumí, Alice byla šťastná, že může nakupovat a vytáhla mě na nákupy, samozřejmě že byla od Edwarda a Carlisla poučená, že jsem nemocná a musí se mnou zacházet opatrně.

Dny plynuly a konečně nastal den, zítra odjíždíme.

Podle Carlislea jsem byla vyléčená, pořád jsem jedla, i když jsem neměla hlad, nejvíc mi chutnaly okurky.

Esme slíbila, že mi jich pár vezme sebou, doufám, že v Itálii budou mít okurky, jinak to nepřežiju.

„Bello, začínáš tloustnout!“ smál se Emm.

Vyplázla jsem na něj jazyk a ignorovala ho, snědla jsem to, co bylo v lednici – aby se to náhodou nezkazilo, než dojedeme zpátky sem.

(...)

Probudila jsem se, všechno bylo jako vždy, venku sněžilo a bylo zataženo, vylezla jsem z postele a šla ke skříni, vytáhla jsem krásné červené upnuté triko, oblékla jsem se do něho a všimla si svého kulatého bříška.

„Ne, to nemůže být možné,“ zašeptala jsem a přitiskla jsem ruce na bříško, ucítila jsem jemné šťouchnutí.

Vyděšeně jsem ucukla rukama, nemůže to být pravda, nemůžu být…

Rukama jsem si promnula obličej, je to jen sen, teď se probudím a vše bude jako vždy.

Nic… rukama jsem si objala břicho a sedla si na postel.

Nikdo se to nesmí dozvědět, nikdo. Vstala jsem a ze skříně vytáhla volné triko s motivem Mickey Mouse – taková roztomilá myš.

Triko jsem měla pod zadek a plandalo mi všemi směry, což jsem přesně potřebovala – zamaskovala jsem svoje bříško.

Aspoň teď to utajím, stejně na to přijdou, ale co pak, vezmou mi moje malé, ne, to nedovolím.

Vzala jsem si modré volné rifle a tenisky.

Byla jsem nesvá, ruce se mi klepaly a čelo se mi potilo, měla jsem strach, že na to přijdou a bude po výletě.

Sešla jsem schody do obýváku, všichni tam na mě čekaly.

„Bell, není ti dobře?!“ vyjekla Esme a přiběhla ke mně.

„Ne, je mi dobře,“ usmála jsem se.

„Klepeš se a nevypadáš vůbec dobře!“ byla vyděšená.

„Esme, Esme, nic mi není, dobře? Jen je mi trochu zima,“ uklidňovala jsem ji.

„Vážně?“ ujišťovala se.

„Ano, vážně,“ usmála jsem se a objala ji.

„Můžeme vyrazit, máme vše?“ ptal se Carlisle a kontroloval seznam.

„Máme,“ odsouhlasila jsem to.

Až teď mi to došlo, vždyť já budu máma, budu mít něco, po čem jsem toužila – rodinu.

Malého andílka, který bude můj a Edwarda, někoho, kdo můj život zpestří a udělá ho krásnějším.

Vzala jsem tašku, ale taška mi z ničeho nic zmizela z rukou. Viděla jsem Alici, jak se usmívá a přitom si ukazuje na břicho.

Sakra, ona to ví, to její vidění budoucnosti mě začíná štvát! Sedla jsem si, protože kdykoliv jsem něco vzala do ruky, tak přilítla Alice a vzala mi to.

Všichni seděli v autě, jelikož jsme měli všechno sbalené, Carmen s Eleazarem nás odhlásily ze školy s tím, že jedeme za nemocnou babičkou a nevíme, za jak dlouho se vrátíme.

Alice kolem mě procházela s krabicí v ruce, chytla jsem ji za loket a táhla ji stranou.

„Alice,“ začala jsem, ale ona mě předběhla.

„Proč mu to nemůžu říct?“ vyjekla a mračila se na mě.

Bude sad end, ale jelikož je misppule zamilovaná, tak to bude nejspíš happy end. :D

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! 11. kapitola: