Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! 14. kapitola

16.10.2010 (20:45) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3961×

Edwardův pohled:

„Vítám vás," usmál se Aro a vstal.
Byl znuděný, ale zajímalo ho, co vše zažil Eleazar a Carlisle.
„Eleazare," usmál se a podal mu ruku.
Bella byla znuděná, opřela se Alici o rameno, kdyby mohla, tak by usnula - Alice ztuhla, nechápala, proč se neklepe strachy, obvykle to tak bylo.
Aro držel Eleazarovi ruce, jeho pohled znepřítomněl.
Po chvíli pustil Elezarovi ruku, usmál se a rozhlédl se.
„Isabell," slizácky se usmál.
Bella se ušklíbla a doslova Ara ignorovala.
Aro vypadal naštvaně.
„Demetri, můžeš dojít pro mé bratry?" řekl a posadil se na trůn, chránil si přede mnou myšlenky.
„Dimko?" zašeptala Bella a otočila se.
„Princezno," usmál se Felix, uklonil se a odešel.
„Co se tu děje?" zeptal se Carlisle, podle myšlenek jsem poznal, že nic nechápe a já taky ne.
„Isabella je následnicí Marcusova trůnu," vysvětlloval Aro a pyšně se usmíval.
„Ale já si na vás nepamatuji, je mi to tu vše povědomé, mám dojem, že jsem tu byla, ale má rodina je tady," brebentila Bella a šla ke mně, řekla, že jsem její rodina, tohle slovo mě zahřálo u mého mrtvého srdce.
Dal jsem jí ruku kolem pasu a přitiskl si ji k sobě, kdo ví, kdy ji zase budu mít v náruči.
Uslyšel jsem Marcusovy a Caiusovy myšlenky, Marcus byl naštvaný a mrzutý, nechtěl sem jít, ale když mu Demetri řekl, že tu na něj čeká překvapení, tak přišel.
Caius byl znuděný a otrávený, mám dojem, že jsem v jeho myšlenkách našel i smutek.
Caius se na mě díval jako na největší špínu světa, poté sklouzl pohledem na Bellu a vykulil oči.
Bella se ke mně přitiskla, vypadala vyděšeně.

Nastalo ticho, Marcus se udiveně díval na Bellu, jeho myšlenky byly zmatené a udivené. Bellu už někde viděl.
„Bells?" zašeptal Marcus udiveně, jeho myšlenky byly šťastné, myslel na to, že našel svoji dcerušku, že se mu domů vrátila dcera.
Byl jsem mimo - Bella a jeho dcera? To nedávalo smysl.
„Tati?" zašeptala Bella a odstoupila ode mě.
On jen kývl a usmál se.
Bella překvapeně vydechla a rozeběhla se k Marcusovi a padla mu do náručí, pocítil jsem nával zuřivosti. Ona je Marcusova dcera a nic nám neřekla?!
Marcus Bellu objal a položil hlavu do jejích vlasů, žárlil jsem, tak moc jsem chtěl, aby byla v mém náručí.
Bella od Marcuse odstoupila a usmála se na něho, jemu se na rtech objevil jen náznak usměvu, pstem jí setřel slzu, která jí stékala po tváři.
Marcus měl ve vtáři vypsanou otázku, nechápavost a také radost.
„Demetri, odvedeš Isabell do jejího pokoje," řekl a sedl si.
Bella udělala pukrle. Demetri se uklonil a nabídl Belle rámě, Bella zaváhala, ale rámě přijala a Demetri ji odvedl pryč.
„Tak co se tu děje?!" zeptal jsem se naštvaně.
„Nejdřív bychom vám chtěli poděkovat, Eleazare - za to, že jste nám dovedli Isabell zpět," začal Aro.
„Ale ona patří k nám do rodiny - je s Edwardem a je těhotná!" vložila se do toho Alice.
Všichni tři se jako na povel zamračili.

„Ona si vás ale nepamatuje," zašeptala Esmé, taky nechtěla o Bellu přijít.
„Ona si vzpomene!" řekl tvrdě Caius.
Co když už nechce patřit do vaší rodiny?"
Aro vstal a se zamyšleným výrazem šel ke mně, nastavil ruku, váhal jsem, ale chtěl jsem, aby viděl, jak byla Bella s námi štastná, jak se pořád smála, jak byla střeštěná.
Položil jsem svoji ruku na jeho dlaň, Aro se usmál a vzal moji ruku do svých, jeho pohled znepřítomněl.
Viděl jsem, jak se mu na tváři mění emoce, chvíli se usmíval, potom se mračil, chvíli vypadal rozzuřeně.
Pustil moji ruku a všechny si měřil naštvaným pohledem.
„Proč jste hned nepřijeli, když jste ji našli!"
„Nevěděli jsme, že je Volturi, nic si nepamatovala, věděla, že je Isabella - nic víc, nic míň," odpověděl Eleazar.
„Měla na krku přívěšek se znakem Volterry," vložil se do toho Marcus, vypadal naštvaně.
Eleazar sáhnul do kapsy, vytáhl řetízek, který se ve svitu svící třpitil jako diamant, přívěšek byl ve tvaru znaku Volterry.
Eleazar ho podal Arovi, který ho dal Marcusovi.
Marcus si ho vzal a prohlížel si ho, v očích měl lásku? Ne, to není možný.
„Stejně jsme vám vděční za to, že jste ji sem vzali, Felixi, doprovoď Cullenovi do jejich pokoje," poručil Aro a sedl si zpátky na trůn.
Felix vypadal nabručeně, neměl nás rád, ale v mysli nám děkoval za to, že jsme sem dovedli Bellu, prý to tu bez ní bylo strašné.
Byla tu nuda - to se ani nedivím, s ní se člověk nenudí.
Odvedl nás k pokojům, byly slušně zařízené, ale nebylo to nic moc, můžu být rád, že se tu neprochází krysy.

Bella:

 
Vybalila jsem si věci do té skříně, byla obrovská, vešla bych se tam nejméně desetkrát, ne - li víckrát.
No, kdo by to počítal, skřín byla z půlky zaplněná, byly tam plesové šaty, ale i normáloní oblečení, ale toho tu moc nebylo.
Ty plesové šaty byly opravdu nádherné, byly černé, měly na hrudi zlaté vyšívání a byly poseté rudými a bílými kamínky, sukně byla taktéž vyšívaná zlatou nití a byly tam rudé a bílé kamínky, ta sukně měla nabírání, byla až na zem.
Vůbec sjem si nevšimla, že do mého pokoje někdo přišel, byl to Demetri.
„Odpusťte, že vás ruším, ale váš  otec by s vámi chtěl mluvit," pronesl Demetri galantně.
„Jistě," odvětila jsem, položila šaty na postel a šla ke skříni.
„Bylo by dobré, kdybyste si vzala tyto šaty," řekl a podal mi ty černé šaty z postele.
Usmála jsem se na Demetriho tak oslnivě, že málem oslepl a šla se převléct do koupelny, vlasy jsem si nechala rozpuštěné, nechtělo se mi je nijak česat.
Vyšla jsem z koupelny, Demetri stál u dveří a nabídl mi rámě.
Usmála jsem se a nechala jsem se jím vést.
Vedl mě do té kulaté místnosti, kde jsme byli předtím, bylo to něco jako trůní sál.
Vešli jsme dovnitř, Demetri mě dovedl do prostřed té místnosti a šel si stoupnout ke zdi, na trůně byl jen táta.
„Chtěl jste se mnou mluvit, otče?" zeptala sjem se slušně.
„Ano, Isabell," usmál se.
„Něco jsi ztratila," pronesl a zvážněl.
„Já něco ztratila? To si nepamatuji a jakto, že si nepamatuji kdo jste?" vyptávala jsem se.
Táta si povzdechl, vypadalo to, že o tom nechce mluvit.
„Jela jsi na misi, měla jsi ten nejlepší výcvik z celé Volterry, jenže jsme nečekali, že tam bude Laura, ona má velice důvtipný dar, dokáže vymazat vzpomínky, proto si nic nepamatuješ, když jsme tam došli, nebyla jsi tam, Laura jim do mysli vložila vzpomínku, na to, jak ti nějaký upír utrhl hlavu, nezdálo se nám to, jelikož ty jsi mocná a máš nejlepší výcvik a když jsme zjistili, že jsi použila kreditku, tak nám došlo, že je to podfuk," pronesl a já sotva dýchala. Z ničeho nic vytáhl z kapsy nějaký řetízek s přívěškem, zalapala jsem po dechu, to byl můj řetízek!
„Kde jste ho našel, otče?" Tyhle zdvořilé fráze mě přestavaly bavit. Samé otče - a proč mu vykám?!
Tady je to všechno postavený na hlavu. Nic neřekl, šel blíž, připnul mi řetízek, dal mi plést černý plášť se zlatým lemováním.
„Zítra bude slavnost, půjdeš si s Heidi, Jane a Demetrim koupit šaty," řekl po cestě na trůn.
„Jasně, v kolik se staví?" vyhrkla jsem. Táta se tomu zasmál.
„V sedm!"

 „A můžu jít?" řekla jsem a zhoupla se na botách.
„Můžeš!"

„Dík, čau!" křikla  jsem  na něj ve dveřích. Kruci a jak se dostat do pokoje?! Jak to bylo - doleva, doprava, rovně? Ne! Sakra, kdybych se jen dívala, když jsem šla s Demetrim! Vztekala jsem se.

(...)
 

Bloudila jsem tu už hodinu, asi jsem neměla hodinky. Po dalších asi 30 minutách jsem narazila na Demetriho.

„No konečně!" vykřikla jsem a rozeběhla jsem se k němu.

„Demetri, já se normálně ztratila, nevíš, kde mám pokoj?" 
„Právě vás hledám, za chvli odjíždíme, musíte se rychle převléct!" mluvil a táhl mě do mého pokoje.

 U zdi se válel kousek křídy, aspoň to tak teda vypadalo. Sebrala jsem ji a nenápadně jsem si značkoval cestu. No, jestli se té dlouhé čáře dá říkat tajná značka, doufám, že si toho nikdo nevšimne. Haleluja! pomyslela jsem si, když jsme došli k mému pokoji.

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! 14. kapitola: