Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek 15. kapitola - konec

26.10.2010 (17:45) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4122×

Rychle jsem se převlékla, vyčesala jsem si culík, vzala si tašku a běžela za Demetrim.
Vlezla jsem za Jane do auta - na zadní sedačku, Heidy seděla na místě spolujezdce a Demetri řídil, jak jinak, že?
Taky aby někde nechyběl.

„Musíme ti koupit nové oblečení a jídlo, jelikož se ve špajzu oběsila myš," smála se Heidy a plánovala, co mi všechno koupí.
Druhá Alice, panebože, já jsem uplně zapomněla na Edwarda a ostatní!
„Heidi, jsou tu ještě Cullenovi?" ptala jsem se zahanbeně, jak jsem na ně mohla zapomenout!
„Ještě ano, hned po plese ale odjíždí," usmívala se.
„Odjíždí, jak jako odjíždí?!" nechápala jsem, to mě tu jako nechají.
„To jako že se vrátí domů." Heidi se na mě divně dívala, nejspíš si myslela, že jsem blázen, mám odjet s Cullenovými a nebo tu zůstat.

 
Ve Volteře je hezky, ale domov mám u Cullenů, to oni jsou moje rodina.
„Už jsme tu!" vypískla Heidi a už mě táhla ven z auta, zase jsem si vzpomněla na Alici.
Heidi mě táhla k obchodnímu centru a Jane jí nadávala, že se má uklidnit jinak se pojede domů.
Hodila jsem zoufalý pohled na Demetriho, ale ani ten nebyl schopný mě dostat z Heidiných spárů.
No jo, holt to budu muset přežít.
Heidi lítala po obchodě a všechno co se jí líbilo strakala rovnou do košíku, nehledě na velikost.
Využila jsem situace a vypařila jsem se, nikdo si nevšiml, že jsem odešla, ani můj strážce, což bylo jen dobře, furt mám někoho za zadkem.
Vylezla jsem z obchoďáku a zhluboka se nadechla, rozhodla jsem se na ně počkat u obchoďáku, byla tam lavička.
Čekala jsem tam skoro už hodinu, ale pořád nikdo nepřicházel, Heidi ještě pořád nakupovala.
Zakručelo mi v břiše, měla jsem strašnej hlad a prcek určitě taky.
Zvedla jsem se a zamířila s to k nejbližší restauraci.
Pořád jsem přemýšlela o tom, jestli mám zůstat ve Volteře, nebo odejít s Edwardem.
Zastavila jsem se u nějaké restaurace a vešla dovnitř, sedla jsem si za stůl a čekala na číšnika, objednala jsem si pastu, čili těstoviny a k tomu džus.

Dojedla jsem, zaplatila a šla ven z restaurace, Heidi a ostatní tu pořád nebyli, kam jen mohli jít, že by ještě pořád nakupovali?
Dostala jsem příšernou chut na zmrzlinu, mlsně jsem se olízla a vydala jsem se hledat zmrzlinárnu.
Bingo! Hned na rohu jsem našla jednuz malou zmrzlinárnu, do kelímku jsem si nechala nandat melounovou, pistáciovou, lesní plody a takovou tu modrou.
Zaplatila jsem a pustila se do té sladké dobroty. Po pár lžičkách se mi zhoupl žaludek, no jo, tak prcek asi nebude na sladký.
Hodila jsem kelímek se zmrzlinou do koše, opřela se o lavičku a snažila se to rozdýchat, popravdě jsem nechtěla ohodit lidi kolem mě.
Po chvíli mě to přešlo, ale pořád mi bylo špatně.

„Princezno!" Uslyšela jsem vystřašený hlas Demetriho.
„Už dvě hodiny vás tu hledáme, nemůžete utíkat, váš otec mě zabije! Je vám dobře?"
„Jen mi jen špatně, ale to přejde, omlouvám se. Nechtěla jsem, ale měla jsem hlad," odpověděla jsem s hlavou v koši.
„Jedeme domů," rozhodl.
„Ale co Heidy s Jane?" zeptala jsem se a povytáhla obočí, bylo na něm vidět, že má o mě strach, nebo spíš měl strach z mého táty.
„Ty si odvoz zařídí, můžou si vzít taxi, nebo půjdou pěšky," řekl a v očích měl zlost?
„Ty se zlobíš?" zeptala jsem se smutně, mohla jsem za to já, kdybych neutekla.
„Ano, zlobím se na sebe, protože jsem vás neuhlídal, mohlo se vám něco stát," prskal a jeho oči nabraly černý nádech.
„Ale ty za to nemůžeš, tebe Heidy nastrkala do kabinky," šeptla jsem a pohladila si bříško.
„Ne, mohu za to já!" odsekl a už mě táhl k autu.
„Demetri!" vykřikla jsem, jelikož se mi zase zhoupl žaludek.
Demetri se zastavil a vyděšeně se na mě podíval.
„Ne tak rychle," zašeptala jsem a dala si ruku přes pusu, zhluboka jsem se nadechla.
„Odnesu vás!" navrhl pohotově a v očích se mu zablesklo.
„Ne, to by bylo ještě horší," radost z jeho očí zmizela.
„Jsem k ničemu, ani odvést vás k autu nedokážu," povzdechl si a sklopil hlavu.
„Demetri, to bude tím, že jsi ještě nikdy nehlídal těhotnou holku, ale já vím, že jsi skvělý bojovník a že se na tebe můžu spolehnout a vím, že mi vždy kryješ záda," usmála jsem se.
„Už je vám líp?" zeptal se s úsměvem, takže moje podpora zabrala? Super!
„Jo, je to lepší," řekla jsem a dala si ruku na břicho.
Demeri mi nabídl rámě, přijala jsem ho a opřela se o něj, byla jsem unavená, Demetri mi pomohl do auta.

(...)

Za chvíli jsme byli ve Volteře, Demetri mě doslova vytáhl z auta a vedl mě do mého pokoje.
„Demetri, kde má pokoj Edward?" musela jsem mu říct, jak jsem se rozhodla, musela jsem mu říct, že chci být s ním.
„V druhém patře, třetí dveře od kraje, proč?" zarazil se.
„Musím mu něco říct, zavedeš mě tam, prosím?" udělala jsem na něj štěněcí pohled.
„Jistě," usmál se a šel se mnou k výtahu, nohy mi nesloužily, sotva jsem šla, oči se mi zavíraly, potřebovala jsem spánek.
„Jsme tu," oznámil Demetri.
„Díky, můžeš jít, zpátky už trefím," usmála jsem se a šla ke dveřím.
Demetri se na mě zvědavě podíval, nejspíš čekal, že spadnu.
„To nebyla prosba, Demetri, to byl rozkaz," zamračila jsem se na něj, Demetri se uklonil a zmizel.
Sebrala jsem zbyteček svojí odvahy a zaklepala na dveře.
Slyšela jsem ránu a kroky ke dveřím, netrvalo dlouho a ve dveřích stál překvapený Edward, určitě tu překvapenost hrál, jelikož určitě slyšel můj rozhovor s Demetrim.

„Bello," zašeptal vyděšeně a pohladil mě po tváři.
„Ahoj," usmála jsem se a odvážila se Edwardovi podívat do očí, jen co jsem to udělala, hned jsem toho litovala, viděla jsem v nich smutek, strach a možná i trošku lásky.
„Co potřebuješ," řekl odtažitým tónem, zarazilo mě to, choval se ke mně jako by mě neznal.
„Já, chci ti něco říct," zašeptala jsem.
„Pojd dovnitř," řekl a o krok ustoupil, kývla jsem, opřela jsem se o rám dveří a dovrávorala dovnitř, cítila jsem se strašně slabá, jako kdybych byla hadrová panenka.
„Já," začala jsem, ale Edward mě přerušil.
„Já vím, zůstaváš tady, máš tu rodinu, já patřím do Forks a ty sem, nic na tom měnit nebudem!" řekl tvrdě a v očích měl zlost.
Do očí se mi nahrnuly slzy, tajně jsem doufala, že si to rozmyslí, ale jeho postoj jasně říkal, že ne.
Otočila jsem se k oknu a koukala do tmavé zahrady.
„Ne, chtěla jsem ti říct, že odjedu s tebou, ale když to chceš takhle, tak ti nebudu bránit, možná to tak bude lepší, možná to tak mělo být," zašeptala jsem a setřela si slzu, která mi stékala po tváři.
„Když to tak cítíš, já ti nebudu bránit." V pokoji bylo strašné ticho, vítr si hrál s bílými záclonkami.
Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a řekla to slovo, slovo, které mi způsobovalo strašnou bolest, slovo, které mi drásalo srdce.
„Sbohem," zašeptala jsem a chtěla odejít.
Edward mě chytil za ruku a přivinul si mě k sobě, donutila jsem se tvářit se jako že je mi to jedno.
Edward přitiskl svoje rty na ty moje, zapletla jsem mu ruce do vlasů.
„Ne!" křičela na mě moje mysl, vymanila jsem se Edwardovi z náručí.
„Sbohem," pronesla jsem do ticha a odešla, slzy mi stékaly po tvářích, nedokázala jsem přestat brečet.

Jen co jsem odešla z Edwardova pokoje, svezla jsem se na podlahu, mé tělo ovládaly vzlyky.
Cítila jsem, že mě někdo bere do náručí.
„Neměl jsem vás tam pouštět," zašeptal Demetri a já ho objala kolem krku, Demetri mě položil do postele a chtěl odejít, ale já ho nepouštěla, potřebovala jsem někoho, komu můžu říct vše, někoho, komu věřím a to byl on, vzlykala jsem mu do košile, která byla celá mokrá.
„Pšš," tišil mě Demetri.
„Takhle jsem vás tišil, když jste byla malá a nemohla jste se dívat na pohádku.
Usmál se Demetri a já se rozbrečela ještě víc.
Nakonec jsem usnula únavou, když jsem se vzbudila, tak tu Demetri pořád byl, věděla jsem, že je to přítel, sice se ke mně chová jako k dítěti, ale to bude asi tím, že se o mě staral, když jsem byla malá. Z ničeho nic jsem začala mít v břiše křeče, vykřikla jsem bolestí a sedla si, sáhla jsem si na břicho a uviděla krev!

Nikdo:

Dívka se vystrašeně podívala na svého přítele, který se okamžitě vydal hledat pomoc, ale netušil, že už je pozdě.
Netušil, že už své chráněnce nepomůže.
„Ne," šeptala dívka objímajíc svoje bříško.
„Zabila jsem, zabila, zabila jsem svoje dětátko," šeptala a slzy jí tekly po tvářích.
Nenáviděla se, nenaviděla se za to, že potratila.
„Nechtěla jsem ti ublížit, maličký, odpusť mamince," promlouvala dívka ke svému bříšku.
„Nemůžu, nemůžu bez něj být, zabila jsem život, který ve mne klíčil, zabila jsem Edwardovo dítě."
„Zabila jsem, jsem vrah!" šeptala dívka, vstala, nepřestávajíc si objímat bříško.
Zakrvácenou rukou si otevřela dveře, přes slzy nic neviděla, rukou se opřela o zeď, na zdi zůstal otisk její zkrvácené ruky.
Hledala tajnou cestu z hradu, nemohla tu být, vše jí tu připomínalo její maličké, pach její krve se nesl celou Volterrou, dívka se přikrčila do malého výklenku a zatlačila proti zdi.

Jen co to udělala, se chodbou prohnal studený noční větřík, dívka vzala louč, která visela vedle výklenku.
Prošla tajnou chodbou, která se snižovala víc a víc do podzemí, vítr si hrál s jejími vlasy, její bílé šaty byly celé od krve.
Byla už na konci tunelu, když za sebou zaslechla kroky.
Bylo jí jedno, kdo to je, nebála se, myslela jen na jedno - na smrt...
Po tvářích jí stékaly nové slzy, věděla kam jde, jde si pro smrt, jedině voda z ní smyje vše, vinnu, krev, žal.
Rozeběhla se k útesu, který byl schovaný daleko v lese, nikdo o něm nevěděl, jen ona, bylo to její tajemství.
Za sebou slyšela nčí kroky, cítila něčí přítomnost, věděla, že kdyby ji chtěl ten dotyčný zachránit, tak to nestihne, měla náskok.
Doběhla na kraj útesu, stála tam a užívala si tu volnost, vina tížila její srdce, ale ne na dlouho, za ní křupla větvička, Bella se pomalu otočila a spatřila Boha.
V očích se mu mísilo několik pocitů najednou, smutek, vztek, strach.
Na tváři ucítila další slzy, oči ji pálily. Edward k ní pomalu natáhl ruku, Bella však couvla blíž k útesu.
Edward se vyděšeně podíval na Bellu. Bála se ho? Myslela si, že jí bude dávat za vinu smrt jejich dítěte.
„Bell," zašeptal Edward.
Bella zvedla hlavu a pohlédla mu do očí, udělala další krok, od moře ji dělil jediný krůček.
„Miluji tě," řekl Edward.
„Miluji tě," zašeptala Bella a udělala poslední krůček.
„Ne!" vykřikl Edward a vyrhl se za ní, ale bylo už pozdě.
Jeho láska zemřela.
Celá staletí žil s pocitem viny na srdci, s bolestí, která se nedá popsat, ztratil to, co tak dlouho hledal, ztratil to, po čem tak toužl, ztratil lásku.
A tak skončil náš příběh, příběh o neštastné lásce.

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek 15. kapitola - konec: