Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! 7. kapitola.

13.08.2010 (19:30) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4008×

Moucha si sedla na Edwardovu hlavu.

„Nehejbej se," šeptla jsem a praštila ho.

„Co blbneš?" nechápal.

„Jsem lovec much!" smála jsem se.

„Dej si bacha, aby tě ty mouchy nesežraly!" zavrčela Tanya a šla pryč.

„Neboj, mám mucholapku!" křikla jsem na ni a začala tu mucholapku rozmotávat.

Jenže jsem ji omylem omotala kolem sebe a Edwarda.

„Ono to fakt lepí!" smála jsem se a snažila se odlepit od Edwarda, ale nešlo to, rameno jsem měla přilepené k jeho rameni.

A nohu k jeho stehnu.

„Ted se mě nezbavíš!" smála jsem se.

„No to mám teda radost," řekl otráveně.

„Co zkusit vodu!" navrhla jsem.

„To by šlo," zasmál se.

Pomalu jsem se začala zvedat, jenže mi to podjelo a já zase spadla na Edwarda.

„Au," smála jsem se.

„Asi jsem si vyrazila zuby," konstatovala jsem.

Edward se tomu jen zasmál.

„To nevadí, Eleazar má ve stole zuby po dědovi!" přemýšlela jsem nahlas.

Edward se začal ještě víc smát.

„No fakt, ty nosil jeho děda ještě za Rakouska Uherska," smála jsem se.

Edward se začal zvedat a táhl mě s sebou nahoru.

Přesněji jsem měla nohy omotané kolem jeho pasu, ale divně - držela jsem se ho jako klíště.

Pomalu jsme šly po schodech do koupelny, napustila jsem do vany teplou vodu.

Strčila jsem Edwarda do vany a spadla tam za ním.

„Výhoda je, že máme tak velkou vanu!" smála jsem se.

„To jo," odkýval mi to.

Cítila jsem, jak na mě padá únava, taky to byl pernej den.

Zavřela jsem oči a usnula.

S Edwardem mi bylo dobře, byla s ním legrace a nebral všechno vážně, jako moji bráškové.

Těm stačí jen říct, že jsou blbý, a hned se urazí, Edward je jiný, asi jsem se do něj zamilovala, nebo už mi vážně hrabe.

Probudil mě až strašný řev.

Zamžourala jsem a posadila se, díky bohu jsem byla odlepená od Edwarda, nechtěla bych být samolepka, jeto hroznej pocit někde držet a nemoct se odlepit.

„Co je?" ptala se Carmen a šla sem, uslyšela jsem lapání po dechu.

„Oni už tu plavali, když jsem přišel!" bránil se Luk.

„Co se tu dělo?" ptala se podezřívavě Carmen.

„Nic," lhala jsem se staženejma půlkama.

„Něco jo!" trvala si na svém Carmen.

Ten křik přilákal Esme.

„Co se tu dělo?" ptala se, bože ty matky, ony jsou snad nastavený stejně, přijdou a hned se muselo něco dít.

„Nic se nedělo," lhala jsem.

„Bello, dít se něco muselo, jinak byste tu neleželi oblečený ve vaně," poučovala mě, ale koutky úst jí cukaly do úsměvu.

„Přilepila jsem se na něj," řekla jsem a pokrčila rameny.

„Chci pravdu!" vrčela Carmen.

„Tak fajn, ale nejdřív se převleču!" rezignovala jsem, vzala si osušku a šla do svého pokoje.

Převlékla jsem se, vysušila si vlasy a šla dolů do obýváku. Po cestě jsem potkala Edwarda.

„Taky jdeš k výslechu?" smála jsem se.

„Jo, jdu," usmál se.

Nějakej divnej.

„Děje se něco?" ptala jsem se ho.

„Jo, kvůli tobě mám průšvih," odsekl.

„No tak promiň, no!" zavrčela jsem s chtěla odejít, ale on mě chytl za ruku a strhl zpátky.

„Co chceš!" vyštěkla jsem.

„Nic, Carmen si myslí, že jsme spolu spali," vypadlo z něj.

„Co je to za blbost?" nechápala jsem, ne že by mi to vadilo, ale i tak.

„Carmen!" zařvala jsem a šla do obýváku.

„S Edwardem jsem nic neměla!" řekla jsem hned ve dveřích.

„A to ti mam věřit?!" řekla pochybovačně.

„Nemusíš, nejsi moje matka!" odsekla jsem.

Carmen se naštvala a dala mi facku, poprvé v životě mě uhodila.

Nahrnuly se mi slzy do očí, překvapeně jsem si dala ruku na tvář.

„Jak si mohla," zašeptala jsem a utekla do svého pokoje.

Zavrtala jsem hlavu do polštářů a tiše plakala.

Uslyšela jsem vrznutí dveří.

„Jděte pryč!" zavrčela jsem.

Uslyšela jsem cvaknutí dveří, myslela jsem, že ten dotyčný odešel a zase jsem začala plakat.

Jen tak tak jsem v sobě udržela vzlyky.

Ucítila jsem studený dotyk na mém rameni.

Překvapeně jsem se ohlédla a uviděla Esmé.

„Co tu děláte?" zašeptala jsem.

„Bell, neber si to osobně, Carmen se uklidní, uvidíš," konejšila mě.

„Já jsem s ní nadobro skoncovala!" zašeptala jsem a utřela si slzy.

Esmé se na mě soucitně usmála, nevydržela jsem to a padla jí kolem krku.

Esmé překvapeně vydechla.

„Proč mě tak nenávidí?" šeptala jsem.

„Bell, má tě ráda, jen je trochu impulsivní," šeptala Esme.

„Nemá mě ráda," trvala jsem na svém.

„Bell, všechno bude dobré, uvidíš," usmívala se.

„Díky mami, teda Esme," opravila jsem se.

Esme se na mě vykluleně podívala, asi nemohla uvěřit tomu, že jsem jí řekla mami, ale ona se tak chovala.

Chovala se jako moje matka, ne jako Carmen, ta se o mě nezajímala, Esme mi připomínala matku, kterou jsem nikdy neměla.

„Běž spát, zítra bude všechno jiné," usmála se Esme a pohladila mě po tváři.

Tohle by Carmen nikdy neudělala. „Dobrou mami," zase ten přeřek.

„Omlouvám se," zašeptala jsem.

„To nic, mně to nevadí," usmívala se Esme.

„Dobrou," usmála jsem se.

„Dobrou," zašeptala a zmizela.

Spala jsem jako nemluvně, vzbudil mě až Edward s tím, že musíme jít do školy.

„Cože, ona není sobota?" zaskučela jsem.

„Ne, je pátek," smál se.

Zaskučela jsem a otočila se na druhý bok. Zavřela jsem oči a snažila se usnout.

„No tak, Bello, vstávej!" zasmál se Edward.

„Hm," zabručela jsem.

Do pokoje vletěla Alice, začala mi přehrabovat skříň.

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! 7. kapitola.: