Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 14. kapitola

01.03.2011 (08:15) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1758×

Bella:

„Alice, tak už si sakra vyber!“ neudržela jsem a vyjela na ni. Po čtyřech hodinách v jednom obchodě jsem už nakupování měla dost i já. Navíc mě stále ještě děsil ten sen. Byl tak opravdový. Opravdu by byl Aro schopný něčeho takového? Odpověď byla jasná, ano. Aro byl tvrdý, přísný, nelítostný a rozhodně nesnesl, aby si někdo dovolil zpochybnit jeho vůli a proto jsem ho také obdivovala a milovala. Tak proč ve mně ten sen vyvolával stále větší hrůzu? A proč mi tak záleželo na Edwardově životě? Sex s ním byl více než uspokojivý a bylo mi s ním dobře, cítila jsem se s ním v bezpečí. Možná jsem ho i milovala, ale mohlo mi na něm záležet víc než na Arovi? Jistě byly tu další věci, Aro nikdy nešel pro ránu daleko, naopak Edward byl vždy jemný a neskonale něžný, i při našich divokých hrátkách stále dával pozor, aby mi neublížil a každá nová modřina ho trápila i několik dní. Arovi byla má zranění ukradená, bylo mu jedno, co se mi stalo a pokud to způsobil on sám, taktně jsme o tom mlčeli a ignorovali to.

A přesto jsem si stále nebyla jistá, co udělat, jak se rozhodnout. A to mě ničilo.

„Bello, ty jsi dneska nějak naježená,“ ohradila se naštvaně, ale po chvíli drapla jedny šaty z té hromady a šly jsme k pokladně.

Alice právě vytahovala peněženku, když v tom se zastavila a její pohled zkameněl.

„Alice, co je ti? Jsi v pořádku?“ vyděsila jsem se a lehce s ní zatřásla, zbytečně.

Po chvíli jako by se probrala a v jejich očích se zračil strach.

„Musíme okamžitě domů!“ vykřikla a už mě táhla pryč z obchodu, šaty zapomenuté na zemi.

„Co se ti děje? Můžeš mi vysvětlit, co ti zase přelétlo přes nos?“ nechápala jsem. Její náhlé změny nálad na mě dnes byly přece jenom už trochu moc.

„Neptej se a pojď. Je to důležité.“ Byla celá její odpověď a já už seděla pevně připoutaná na předním sedadle a jen bezmocně sledovala krajinu míhající se za oknem jedoucího vozu.

„Počkej! A co kluci?“ vzpomněla jsem si a tázavě na ni pohlédla. Tohle chování jí vůbec nebylo podobné.

„Dorazí po svých. Beztak by nebylo nejlepší, aby vás spolu viděl,“ odsekla zamyšleně Alice a dál už mi nevěnovala pozornost.

„Ale kdo? Vysvětlíš mi laskavě, co se to tady děje?“ snažila jsem se vyprostit z pásu, ale marně.

Asi jsem na chvíli usnula, protože když jsem znovu pohlédla z okna, vítala mě důvěrně známá zeleň obklopující Cullenovic dům. Alice konečně zpomalila a kola lehce zachroupala po štěrku na příjezdové cestě. Musely jsme zaparkovat dobrých pět set metrů od domu, protože nás blokovala kolona černých limuzín s kouřovými skly precizně zaparkovaných jedna za druhou až k samotné verandě. Nepoznávala jsem čísla ani poznávací značky, přesto mi však byly nějak podivně známé.

„Co to je za pitomce?“ povzdechla jsem si. Vzápětí jsem však svých slov litovala.

Přesně stejnými auty jsem jezdila v Itálii! Ach to ne!

Nervózně jsem si skousla spodní ret a cítila, jak se mi strachy začínají třást kolena. Co tady může chtít? Vždyť mám mít ještě sedm měsíců. Dozvěděl se snad o tom, co se tady děje? Donesla mu snad nějaká krysa můj románek s Edwardem?

Ne, to určitě ne. Třeba mě jen přijel navštívit. Jistě se tu jen zastavil cestou do Brazílie. Uklidňovala jsem sama sebe. Teď už jsem chápala Alicinu hrůzu, pokud viděla jeho příjezd, bylo se čeho bát.

 „Bello, co je s tebou? Teď není nejvhodnější doba, aby ses složila. Musíš se vzchopit a dokázat mu, že je všechno v pořádku,“ šťouchla do mě Alice a jemně mě vzala kolem ramen.

Ano, měla pravdu. Teď nebyl čas se hroutit, ale to se jednodušeji řekne, než udělá…

„Drahá, to je dost, žes dorazila. Už jsem se o tebe začínal bát,“ vítal mě už u dveří s úsměvem Aro.

Jen při pohledu do jeho krvavých očí mi přejel mráz po zádech. Za ty čtyři měsíce s Cullenovými jsem si tak zvykla na ten tekutý med, že mi teď byl purpur najednou cizí.

Chtělo se mi brečet, řvát, kopat, utéct, cokoliv, jen abych se vyhnula přímé konfrontaci s mým snoubencem. V tu chvíli jako by na mě dolehla úplná tíha mých činů. Jak jsem mohla být tak lehkomyslná? Myslet si, že mi to jen tak projde. Vždyť je to přece král upírů!

Na lítost už ale bylo pozdě. Nyní už nebylo cesty zpět, karty byly rozdány a já se musela s černým petrem pokusit udělat to nejlepší.

Zhluboka jsem se nadechla a rázným krokem vyšla vstříc Arově drtivé náruči.

„Aro, to je ale překvapení! Už si mě konečně odvezeš domů? Je to tady bez tebe hrůza,“ zafňukala jsem a vysloužila si tak ledový pohled od Esme.

„Máme nějaké starosti s jednou rodinou v Brazílii a tak jsem se cestou zastavil, abych zkontroloval svou holčičku. Doufám, že jsi byla hodná,“ usmál se a levou rukou mi majetnicky zajel pod sukni šatů doprovázený znechuceným pohledem Carlislea.

„Samozřejmě, že ano. Jak tě vůbec může napadnout opak? Znáš mě, jsem anděl,“ zašvitořila jsem a jemně se otřela svými rty o jeho. Jednou v jeho náruči, předstírání bylo najednou jednoduché, tak přirozené. Jako by tomu nikdy nebylo jinak, jako by se nic z uplynulých čtyř měsíců nestalo a vše bylo v pořádku. A přesto, jen vzpomínka na Edwarda mě vytrhla z příjemné letargie a já znovu pocítila strach.

„Děje se něco, drahoušku? Není ti snad zima?“ zeptal se se zájmem Aro a přitiskl si mě k sobě blíž. Což bylo naprosto iracionální, protože pokud bych se skutečně třásla zimou, tak by mi bližší kontakt s jeho ledovou pokožkou zcela určitě nepomohl.

„Ne, je mi dobře. Jen jsem se tě už nemohla dočkat,“ zalhala jsem nepřesvědčivě a vyloudila na tváři něco mezi kyselým šklebem a utrpením. Aro si oho ale ani nevšiml, neboť byl právě v tu chvíli plně zaměstnán mými ňadry a absolutně ignoroval svět okolo.

„Aro, nejsme tu sami,“ upozornila jsem ho a jemně se odtáhla. Vražedné pohledy Carlislea s Alicí vypovídaly za vše a já se děsila toho, co se stane, až dorazí Edward.

„Co kdybychom šli nahoru do mého pokoje?“ navrhla jsem a v duchu si gratulovala. Pokud bychom byli v pokoji, až Edward dorazí, Carlisle by mu jistě vysvětlil celou situaci a předešel by tak katastrofě. Avšak, příliš pozdě.

Zuřivé vrčení, které se ozvalo ode dveří dávalo jasně najevo, že katastrofa se blíží mílovými kroky.

Pomalu jsem se otočila a pohlédla na něj. Jeho výraz mě vyděsil, v jeho tváři se zračila bolest, vztek a utrpení, když jeho pohled sklouzl na Arovu paži lehce obtočenou kolem mého pasu a já se v ten okamžik nenáviděla snad ještě víc.    

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 14. kapitola: