Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 15. kapitola

11.06.2011 (12:00) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1746×

Bella:

„Lásko, omluvíš mě na chvíli?“ usmála jsem se a nenápadně mrkla na Edwarda v zoufalé naději, že ještě není úplně mimo sebe a pochopí.

Vyběhla jsem do lesa za domem a netrpělivě čekala. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, avšak jistě nebyla delší než několik minut, jsem konečně uslyšela kroky. Otočila jsem se a tam stál, vzteky nahrbený, duhovky černé jako noc.

„Co tady dělá?“ procedil přes zatnuté zuby a začal se pomalu přibližovat. Nevěděla jsem proč, ale najednou mě zachvátil strach. Jeho chování mi připomnělo, proč se upírům říká nejnebezpečnější predátoři světa.

„Jak to mám asi vědět. Říkal, že tady měl něco k vyřízení a tak se zastavil,“ odpověděla jsem naštvaně. To si snad myslí, že jsem ho sem pozvala, nebo co?

„Řekneš mu to?“ ignoroval mou odpověď a tázavě na mě pohlédl.

„A co myslíš?“ Rozhodla jsem se předstírat hloupou. Na tuhle konverzaci jsem momentálně neměla náladu a dost pochybovala, že vůbec někdy mít budu.

„Co asi myslíš, to o nás,“ zavrčel rozzuřeně.

„A čemu by to asi ta pomohlo? Edwarde, neblázni. Nechtěj zbytečně vyvolat Arův hněv, ničemu by to nepomohlo,“ snažila jsem se ho jemně uklidnit. On mě však jen odstrčil a začal zuřit ještě víc.

„To snad nemyslíš vážně! Ničemu by to nepomohlo? A jak si to představuješ asi tak dál? To to jako teď přetrpíme a pak, až odjede, budeme předstírat, že se nic nestalo? A co potom, za šest měsíců? To jen tak zmizíš? Copak pro tebe naše láska nic neznamená?“ vyjel na mě a já cítila, jak mi vlhnou oči.

„Ty víš, že tě miluji,“ zašeptala jsem neslyšně.

„Vážně? Tohle je podle tebe láska? Nebuď směšná! Ty miluješ jen sama sebe, každého jen využiješ a když se ti nehodí, tak ho odkopneš.“ Edward byl nemilosrdný a i přesto, že jsem věděla, že jeho nenávist je oprávněná, bolest, kterou mi svými slovy působil, nebyla nijak menší.

„Edwarde, prosím,“ zavzlykala jsem a už se ani nenamáhala skrýt slzy.

„Ne, Bello, žádné prosím. Budeš si muset vybrat,“ odpověděl nemilosrdně a najednou byl pryč, nechávajíc mě samotnou s mými myšlenkami.

Jak se mohlo všechno tak sesypat? Všechno bylo tak skvělé a pak najednou nebylo. Během několika mála vteřin se mi zhroutil celý svět.

Co teď? Věděla jsem, že mě Aro bude během chvíle postrádat a tak mi nezbylo nic jiného, než se vzchopit a bojovat. Nemohla jsem si dovolit, aby někdo poznal, jak moc mě Edwardova slova zasáhla.

„Kampak jsi mi to zmizela? Už jsem se málem začínal bát,“ zavrněl mi do ucha Aro, jakmile jsem vstoupila do domu. Byli jsme sami, ostatní se někam vypařili a celý dům se zdál prázdný.

„Půjdeme nahoru? Už se tě nemůžu dočkat,“ pokračoval a rukou mi zajel pod sukni.

„Já tebe taky, tolik jsi mi chyběl,“ přitakala jsem a přinutila se vášnivě vzdychnout. Jako herečka bych jistě měla úžasnou kariéru.

Vzala jsem Ara za ruku a sebejistě ho vedla do mé ložnice. Ložnice, kterou se mnou poslední měsíce sdílel někdo jiný. Když jsme vešli dovnitř, zamkla jsem dveře a navedla nás oba do postele. Dál už jsem ale nemohla, tohle byl vrchol mého hereckého umění. Nedokázala jsem se už přinutit začít ho svlékat, to už bylo moc. Aro však žádné další náznaky nepotřeboval. Začal hladově plenit má ústa a rukama trhat mé oblečení, dokud jsem před ním neležela nahá. Jakmile se ale vrhnul na své vlastní, nedokázala jsem to už snést. Cítila jsem se hrozně, špinavá a zneužitá, potřebovala jsem se z toho nějak dostat…

„Aro, lásko, počkej. Chci si s tebou o něčem promluvit,“ začal jsem a lehce ho odstrčila.

„Teď? Nemůže to počkat?“ zavrčel Aro a znovu se ke mně naklonil.

„Ne, nemůže,“ nedala jsem se odbýt a doufala, že si mě alespoň trochu váží.

„Tak dobře, co máš tak důležitého?“ povzdechl si a překulil se na bok vedle mě.

„Chci jet domů,“ vyhrkla jsem to první, co mi přišlo na mysl, a uvědomila si, že je to vlastně pravda. Už jsem tady neměla co dělat. Když zmizím už teď, možná bude bolest menší a rychleji zapomenu.

„Já asi špatně slyším. Nebyla jsi to náhodou ty, kdo prosil o rok volna? A teď se ti to zase nelíbí?“ Koukal na mě pobaveně.

„Aro, prosím. Já už to tady nevydržím ani minutu,“ zafňukala jsem.

„Chovají se tady k tobě snad špatně? Jestli ano, tak si to s nimi vyřídím,“ zavrčel rozzuřeně a začal se zvedat z postele. Skvělé, to jde od desíti k pěti.

„Ne, to ne. Ale nemůžu už to bez tebe vydržet,“ zašvitořila jsem a stáhla ho zpět do postele.

„Tak to je něco jiného. V tom případě bychom mohli pokračovat v naší předchozí „rozmluvě“,“ usmál se a přitáhl si mě blíž.

„Lásko, já bych radši až doma. Tady i stěny mají uši,“ namítla jsem a než se stačil vzpamatovat, už jsem stála u skříně a oblékala se.

„Co si mám s tebou počít, čekám dole. Tak ať to netrvá celou noc,“ zamručel Aro a já se ocitla sama, dnes v noci už podruhé…

Pokud jste na tuhle povídku ještě nezapomněli, moc Vám děkuji. Omlouvám se za tak dlouhou pauzu, ale nebyla jiná možnost. Teď už jsem zpátky a plnou parou se vrhám zpět do psaní, takže se brzy můžete těšit na další kapitolku. :) Vaše Lovely

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 15. kapitola: