Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 11. kapitola - Jiskření

01.05.2010 (18:00) • Hanulka, Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4274×

11. kapitola - Jiskření

Isabella

„Jak pokračují tvé plány s Edwardem?“ zeptal se šeptem a já na něj chvíli nechápavě hleděla, potom jsem si však vzpomněla na naši zajímavou dohodu a usmála se na něj.

„Nech se překvapit, drahý švagre. Nemohu ti to říct. Stačil by Arův nepatrný dotek a vše by přišlo nazmar. Vyčkej času, poslední tah připadne do tvých rukou.“

„Dobře, ale doufám, že mi to prozradíš již brzy.“

„S tím bych nepočítala. Toto je dlouhodobý plán.“

„Nezbude mi tedy nic jiného, než trpělivě čekat, že?“

„Bohužel,“ pokrčila jsem rameny. „Prozatím se měj.“ Otočila jsem se na podpatku a odcházela pryč. Uf, tohle bylo o fous. Děkuj své chytré hlavičce, Bello.

Nemohla jsem přeci před Caiem prozradit, že jsem se svých hanebných plánů vzdala. Za posledních pár dní a hlavně během dneška jsem Edwarda poznala více, než předtím a nemohla jsem snést pomyšlení, že bych ubližovala někomu tak kouzelnému, jako byl on. Vždyť mi tak neskonale pomohl, chápal mě a já zjistila, že je to v jádru opravdu skvělý člověk. S příjezdem mého otce jsem pochopila, jak hrozně jsem byla zaslepená mocí. Jak moc jsem toužila všechny ovládnout. Viděla jsem, co se ze mě stalo za zrůdu a sama jsem se za to nenáviděla.

Mířila jsem do královských zahrad, aby vystavila svou ztuhlou tvář slunečním paprskům. Díky mému poloupírství jsem na slunci nezářila tak, jako plnohodnotný upír, ale ani to mi nezaručovalo, že budu v zahradách sama. Když jsem vešla obrovskou tepanou branou do sluncem prolitých Volterských zahrad, cítila jsem na sobě pohledy všech stráží. Připadalo mi, že mi každý vidí až do žaludku, že je ze mě znovu ta nicotná Bella, která se bojí každého problému, a to se mi vůbec nelíbilo. Přikázala jsem strážím, aby odešli a nechali mě tu samotnou.

Posadila jsem se na lavičku a zamyslela se. Nechtěla jsem být ani jednou Bellou, ani tou zlou, ani tou nemožně slabou. Chtěla jsem se vrátit zpět do dětských let, kdy jsem si nemusela lámat hlavu starostmi. Přála jsem si vrátit se do dob, kdy jsem jen tak splašeně pobíhala po lukách a smála se tátovi starosti o mě. Musela jsem znovu oživit tuhle část mě a jediný způsob, který k tomu vedl, bylo přestat se svými podlými intrikami. Jenže pokud bych s nimi přestala nadobro, hrozilo by mé prozrazení a já bych nechtěla, aby se kdokoliv dozvěděl, co jsem tady od příchodu Edwarda prováděla. Bylo nutné uzamknout většinu Isabelly Volturi v sobě a propustit z části na povrch tu křehkou, dětsky smýšlející Bellu, která jsem před léty přijela světem neotřelá kvůli vdavkám z donucení.

Moje rozhodnutí být staronovou Bellou mě z části uklidňovalo a osvobozovalo od mých teď již triviálních starostí. Dívala jsem se na slunečnou oblohu a užívala si sluneční paprsků, opírajících se do mé tváře.

„Sluší ti to.“ Uslyšela jsem líbivý hlas a otevřela oči. Nesměle jsem se usmála a posunula se, aby si ke mně mohl Edward sednout.

„Chtěla bych ti poděkovat,“ promluvila jsem po chvíli zahloubaného mlčení.

„Za co?“ zeptal se zmateně.

„Já nevím, za vše. Za dnešní den. Moc jsi mi pomohl.“

„Byla jsi za Carlislem?“

„Byla,“ přikývla jsem.

„Říkal jsem, že to nebude nic těžkého.“

„To ne. Jsem ráda, že jsi mě přesvědčil. Děkuji.“

„Nemáš zač. Ono by ti to časem došlo samo.“

„To možná ano, ale táta i já bychom se trápili mnohem déle.“ Chtěla jsem ještě něco dodat, ale přerušilo mě taktní odkašlání jednoho z gardistů. Vzhlédla jsem a upřela na něj zvídavý pohled.

„Omluvám se, že vás ruším, Vaše Veličenstva, ale Heidi se brzy vrátí.“ Nechápala jsem, proč nám to říká, ale Edward se zvedl a tázavě se na mě podíval.

„Ty nejdeš?“

„I když žiji zde, stále přežívám na zvířecí krvi.“

„Závidím ti tvé odhodlání a sebeovládání.“

„Byla jsem v tom vychována, ale není problém si stejné sebeovládání vytvořit. Určitě bys to zvládnul, kdybys chtěl.“

„Nevydržel jsem to posledně,“ zavrtěl zklamaně hlavou.

„To bylo ale něco jiného, i mě by činilo problém udržet se mezi krvácejícími lidmi. Pojď se mnou dnes na lov. Pomůžu ti s tím. Nenechám tě znovu uklouznout,“ přemlouvala jsem ho. „No tak, vidím, že to chceš,“ usmála jsem se, vstala a zpříma se mu podívala do očí. „Zvládneš to. Vím to,“ povzbuzovala jsem ho dál. Potěšeně se usmál a přikývl.

„Dobře.“

„Tak pojď,“ zašveholila jsem, chytila ho za ruku a táhla ho pryč.

„To jdeme hned?“

„Ano, nač bychom měli čekat? Už včera bylo pozdě.“ Stále jsem ho držela za ruku a vedla ven z hradu. Ten dotyk našich spojených dlaní jsem si užívala a z toho pocitu jsem byla nešťastná. Cítila jsem k Edwardovi takové zvláštní pouto a byla jsem z toho nervózní. Jako správná manželka bych přeci měla být po boku svého manžela, pomáhat mu v těchto těžkých chvílích a ne se bavit s jeho synem! Jenže jsem se nemohla připravit o ty radostné pocity, které mě naplňovaly v blízkosti Edwarda. Až moc se mi líbila jeho přítomnost a to mě děsilo.

Pochodně v chodbě osvětlily dřevěné, ztrouchnivělé dveře, do kterých jsem trošku drcla, a rázem jsme se ocitli uprostřed lesa. Rozběhli jsme se hlouběji a já si užívala ten lehký pocit volnosti, který mě při běhu naplňoval. Dovedla jsem Edwarda ke skupině srnek a jelenů, jejž se poklidně pásli na louce. Nebylo to nic moc, ale stále lepší než nějaké veverky. Edward se netvářil zrovna nadšeně, ale povzbudila jsem ho úsměvem, a tak se ladně vrhnul na největšího jelena. Okouzleně jsem ho sledovala, a teprve když se na mě tázavě podíval, jsem se dala taky do lovu. Skolila jsem dvě srnky, pak se posadila na blízký kmen a užívala si šum lesa, zpěv ptáků a lehké doteky paprsků, které mě lechtaly po tvářích. Cítila jsem Edwardovu vůni, když se vedle mě posadil a rozvířil tak vzduch.

„Dobrý?“ zeptala jsem se ho a podívala se na něj. Musela jsem se usmát, na rtu mu zůstaly kapičky krve. Natáhla jsem se a setřela ty poslední důkazy o tom, co právě dělal. Chvíli na mě vyjeveně koukal a zdálo se, že ho mé chování překvapilo, ale pak se potěšeně usmál.

„Pokud mi pomůžeš, myslím, že to zvládnu.“

„Neboj, nenechám tě v tom. Asi bychom se už měli vrátit zpět.“ Edward přikývl na souhlas, pomohl mi vstát a pak jsme se rozběhli zpět vstříc znovu té tajné chodbě, vedoucí do hradu. Vešla jsem jako poslední a znovu pevně zavřela dveře, aby se nikdo nezvaný do hradu nedostal. Otočila jsem se a nohou zavadila o nerovný povrch. Neudržela jsem rovnováhu a padala jsem nosem přímo do udusané hlíny pod sebou. Naštěstí mě včas zachytily Edwardovy paže a já skončila v jeho náručí. Dívala jsem se do jeho smaragdových očí a nemohla uvěřit, jak někdo může mít tak úchvatné oči. Naše obličeje od sebe byly vzdálené sotva pár milimetrů a mou tvář ovanul Edwardův sladký dech.

„Jsi v pořádku?“ optal se ustaraně.

„Nic mi není,“ šeptla jsem a znovu se podívala do jeho očí. Bylo by tak jednoduché překonat tu kratičkou vzdálenost a okusit chuť jeho rtů, ale připadala jsem si, jako bych podváděla svého manžela už jen pouhým pomyšlením na ten polibek. Odvrátila jsem hlavu a Edward mě s povzdechem postavil zpět na nohy. Nemluvila jsem, nevěnovala jsem mu jediný pohled, prostě jsem se jen rozešla chodbou zpět do hradu a Edward mě následoval. I on byl zticha.

Po minutce svižné chůze jsme se vynořili na chodbě vedoucí k trůnnímu sálu. Otočila jsem se na Edwarda a vlastně ani nevěděla, co říct. Edward se už nadechoval, ale umlčela jsem ho mávnutím ruky.

„Ne, prosím, nic neříkej,“ zašeptala jsem tiše, otočila se a mířila do trůnního sálu. Chtěla jsem nějak zastínit ten pocit hanby, který jsem pociťovala, a tak jsem mířila za svým manželem. Slyšela jsem za sebou tiché kroky, ale doufala jsem, že se Edward ode mě odpojí.

„Isabello, Edwarde,“ pozdravil nás radostně Aro, když jsme se objevili v trůnním sále. „Kde jste se toulali?“

„Vzala jsem Edwarda na lov. Rozhodl se zkusit znovu vegetariánství.“ Viděla jsem, jak se Aro zachmuřil. Vadilo mu, že se tak živým já, a teď dokonce i jeho vlastní syn, krev jeho krve, tedy obrazně řečeno. Kdybych neskoncovala se svým plánem, ponižovat Edwarda před Arovýma očima, tohle by byl vynikající tah. Proč mě to jen nenapadlo dřív? Všimla jsem si Caiova nepatrného úsměvu, který mi věnoval. Snažila jsem se o příjemný výraz, ale událost, která se málem odehrála v té chodbičce, pořádně zamávala s mými pocity a myšlenkami. Postavila jsem se za Arův trůn po jeho pravé ruce a Edward po té levé. To jsem si opravdu pomohla. Nevnímala jsem, co se tady řeší, stejně to byly problémy s válkou, která se hradeb Volterry dotýkala stále více a více. Město už bylo párkrát bombardováno, lidé hromadně prchali a ti, kteří tu zůstali, brakovali místní obchůdky. I když jsem potřebovala lidské jídlo, během války jsem se jeho potřebu snažila omezit. Dokázala jsem přežít jen na krvi a jídla teď byl nedostatek pro obyčejné lidi, kteří ho potřebovali mnohem více než já.

Střelila jsem pohledem po Edwardovi, který mě velice nenápadně pozoroval a jako já nevnímal, co se v sále děje. Tohle už na mě bylo moc, potřebovala jsem si s někým promluvit.

„Aro, omluvíš mě?“ optala jsem se.

„Jistě, má drahá,“ přikývl a políbil mě na čelo. Pokusila jsem se o úsměv a pak rychle utekla před Edwardovým pohledem. Přemýšlela jsem, kam půjdu. S Jane mluvit nemohu, protože Aro by se to pak mohl jediným dotykem vše dozvědět, ale za kým mám jít? Vždyť tady nikoho jiného nemám.

A pak jsem se břinkla rukou do čela. Co táta? Okamžitě jsem změnila směr svých kroků a pospíchala do jeho pokoje.

Zaťukala jsem a pootevřela dveře. „Tati?“ zavolala jsem a vkročila dovnitř. Vykoukla na mě usměvavá Elise.

„Ahoj, Carlisle tady není. Skočil si na lov. Za chvíli se vrátí, tak tu na něj můžeš počkat.“

„Děkuji.“ Vděčně jsem se na ní usmála a posadila se na pohovce. Nervózně jsem seděla na pohovce, ošívala sebou, mysl zaplněnou jedinou osobou.

„Bello?“ Elise mi položila ruku opatrně na rameno. „Co se děje? Jsi taková neklidná, duchem mimo. Můžu ti nějak pomoci?“

„Já… Jsem zmatená.“

„Z čeho, holčičko?“ Objala mě okolo ramen a já se cítila, jak v náručí své matky. Tolik jsem si přála, aby tady se mnou mohla být. Chtěla bych jí říct všechna svá trápení, vyprávět jí o tom zmatku, který uvnitř sebe cítím. „Já nechci být dotěrná, ale pokud by sis potřebovala s někým promluvit, chci, abys věděla, že tu jsem pro tebe.“

„Díky, Elise. Nezasloužím si, abys na mě byla takhle hodná. Chovala jsem se k tobě zle.“

„To je v pořádku, vše odpuštěno. Chceš si tedy o něčem promluvit?“

„Ne… Tedy, vlastně ano. Nechápu, co se to semnou děje. Od Edwardova příjezdu jsem jako vyměněná a poslední dny nedokážu myslet na nic jiného, než na něj. Jsem zmatená ze svých pocitů k němu. Vždyť je to syn mého manžela a…“ Nedokázala jsem ze sebe vysypat další slůvka, i když jsem jich byla plná.

„Ššš, to bude dobré.“ Nedošlo mi, že ty podivné zvuky, které se linou pokojem, jsou mé vzlyky.

„K-když já ne-nevím, co mám dě-lat.“

„Víš, Edward je opravdu hodný chlapec. Během té doby, kterou u nás s Carlislem strávil, jsem měla možnost ho poznat. Je milý, soucitný, hodný a zaslouží si štěstí. Jste si v tolika věcech podobní. Carlisle mi vyprávěl tvou statečnost, s jakou jsi přijala manželství s Arem, ale nebyla to svatba z lásky. Věřím, že sis k Arovi vytvořila jakýsi druh lásky a máš provinilý pocit, že ho podvádíš, ale svým citům nemůžeš zabránit, Bello. To ti ani mocný vládce, jakým je Aro, nemůže zakázat. Neříkám, že je to správné, že ses zamilovala do syna svého manžela, ale sama vím, že citům nelze poroučet.“

„Ale, co mám dělat? Pokud dám svým citům volný průchod, Aro by se mohl mstít na tobě, Edwardovi i tátovi. Nechci, aby se vám kvůli mně něco stalo. To přeci nejde.“

„Bello, holčičko. Věřím, že tvůj otec by byl tolik šťastný, kdyby se dozvěděl o tvých pocitech vůči Edwardovi. Má ho rád a vím, že někoho podobného si pro tebe vždy představoval. Ač byl úzkostlivý a nechtěl si představit, že se jednoho dne vdáš, kdyby sis zvolila někoho jako je Edward, nic by nenamítal. Má černé svědomí, že povolil tvou svatbu s Arem.“

„Nemohl s tím nic udělat. Byla to Arova volba, která se nedala zvrátit a já se tady nemám zas až tak špatně.“

„To on ví, ale lituje toho, že tě provdal, aniž bys měla možnost se zamilovat, poznat ten neochvějný pocit lásky, který tě teď naplnil, ale ne v manželství. Nedokážu si představit, jak těžké to pro tebe teď musí být.“

Z předsíňky se ozval tátův hlas. „Lásko, jsem tu.“

„Jsme tady,“ zavolala Elise s úsměvem a já si otřela slzy.

„Ahoj, Bello,“ usmál se na mě táta a políbil Elise. „Co se děje?“

„Nic, nic. Jen jsme si povídaly,“ vyhrkla jsem rychle, než Elise stačila něco říct.

„To jsem rád.“ Táta se vmáčknul mezi nás a obě si nás přitáhl k sobě. „Jsem tak rád holky, že jste se seznámily a nic už proti sobě nemáte. Mám vás obě moc rád.“

„I my tebe, tati,“ zasmála jsem se a vlepila mu pusu. „Tak já půjdu, potřebuju se trochu rozptýlit a nechám vás tu o samotě. Elise, moc ti děkuji.“

„Nemáš zač, Bello, ráda jsem ti pomohla,“ mrkla na mě a já věděla, že by náš rozhovor neprozradila ani tátovi.

Pospíchala jsem do tréninkových místností a doufala, že tam Demetriho najdu. Vběhla jsem do místnosti jako velká voda s pozdravem na rtech, ale všimla jsem si, že Demetri trénuje s Edwardem. Chtěla jsem se rychle vzdálit, ale Demetri si mě všiml.

„Bello, zač vděčím tvé návštěvě?“

„Chtěla jsem trénovat, ale přijdu později, jen pokračujte.“

„Počkej, už budeme končit,“ zastavil mě Demetri a posunky mi ukázal, abych se posadila. Svezla jsem se na lavičku a snažila se dívat všude možně, jen ne na bojující dvojici. Tedy hlavně toho zrzavého hezouna, který neustále okupoval mou mysl.

Dívala jsem se po stěnách, ale stejně jsem se pohledu na Edwarda nevyhnula. Párkrát se jeho smaragdové oči setkaly s těmi mými a já vždy poplašeně ucukla.

„Tak, Edwarde, pro dnešek končíme. Bello, můžeš,“ pokynul mi Demetri. Vstala jsem a postavila se naproti Demetrimu, doufala jsem, že Edward odejde, ale zaujal moje místo na lavičce. Povzdechla jsem si a připravila se na útok, ale nebyla jsem schopná se soustředit. Demetri mě napomínal, upozorňoval mě na mé chyby, až jsem po jedné ráně odletěla přes celou místnost.

„Kruci,“ zaklela jsem a zavrtěla hlavou, abych odehnala myšlenky na upíra, který mě se zahloubaným pohledem pozoroval. Chtěla jsem zaútočit, když se najednou otevřely dveře.

„Demetri, Aro s tebou chce mluvit,“ zakoulel očima Felix mezi dveřmi a zase hned odešel. Demetri se na mě omluvně podíval.

„To nevadí, budeme pokračovat někdy jindy.“

„Nebo bys mohla chvilku trénovat s Edwardem,“ navrhl a já ztuhla.

„J-já nevím. Edward asi nebude chtít.“

„Mě to nevadí,“ ozval se z rohu Edward a přešel k nám. V duchu jsem zaúpěla, ale oba dva mí společníci se zdáli tímto nápadem nadšení. Demetri se vypařil a nechal nás tady svému osudu. Edward se postavil do útočné pozice a mě nezbylo nic jiného, než ho napodobit. Byla jsem rozhozená. Rozptyloval mě jeho pohled a nebyla jsem schopná se soustředit. Takže nebylo divu, že jsem po chvíli skončila s ošklivým úderem do hlavy na zemi.

„Ježiš, Bello, jsi v pořádku?“ Najednou se nade mnou skláněly ustarané oči. Za jeho pomoci jsem se zvedla a oklepala ze sebe prach a špínu.

„Jo, nic mi není. Asi toho mám už dneska dost. Radši půjdu.“ Ani jednou jsem se mu nepodívala do očí a rovnou vyrazila pryč.

Schovávala jsem se u sebe v pokoji a snažila se spát. Aro dnešní noc trávil ve své pracovně a mě sužovaly hrozné myšlenky. Myšlenky hrozné pro mé manželství. Jak jsem mohla toužit podvést svého manžela s jeho synem. Synem, který mě tak neskonale přitahoval a já toužila ochutnat jeho rty. Čtyři stěny pokoje nedávaly mým myšlenkám dost prostoru, aby se mohly volně rozeběhnout, a tak jsem se zvedla a zamířila si to do nocí ztemnělých zahrad, kde jsem se snažila najít útěchu pro svou ztrápenou mysl. Dívala jsem se na noční oblohu, ale hvězdy zářící na ní jsem neviděla. Měla jsem před očima pouze obraz kouzelného upíra s povlávajícími bronzovými vlasy, smaragdovýma očima a dychtícím úsměvem.

„Bello?“ ozval se tichý hlas a já nadskočila. Vedle mě se objevil ten, jemuž jsem se snažila vyhýbat.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“

„To nic, už stejně odcházím.“ Vstala jsem a chtěla okolo něj projít.

„Počkej,“ vykřikl tiše a chytil mě za paži. Narazila jsem do jeho hrudi a vzhlédla k jeho utrápeným očím.

„Edwarde…,“ vzdychla jsem, ale nevěděla jsem, jak bych měla svou myšlenku dokončit.

„Nemůžu už okolo tebe jen chodit. Takhle to dál nejde, Bello.“ Začal ke mně sklánět hlavu a já se snažila o poslední protesty.

„To nejde.“

„Nechceš?“ zeptal se zklamaně.

„Ne, to ne,“ odpověděla jsem rychle a v jeho očích zaplál znovu ten spalující plamen. „Ale je to špatné, to nemůžeme.“

„S tím posledním nesouhlasím.“ Pak už na nic nečekal a přitiskl své rty na mé. Nešlo se vzpouzet. Tolik jsem po tom toužila, tak moc jsem si přála cítit jeho rty na svých ústech. Brzy jsem mu začala polibky oplácet a on mě pevně sevřel okolo pasu. Když pak praskla větvička a něco se pohnulo ve stínech keřů.

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), Petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 11. kapitola - Jiskření: