Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 17. kapitola - Všechno zlé je pro něco dobré

20.07.2010 (20:15) • Hanulka, Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3973×

17. kapitola - Všechno zlé je pro něco dobré

Bellin pohled

„Nechceš mě tu?“ zeptal se a vážně se mi podíval do očí. Nebyla v nich ani špetka humoru. Tohle byla naprosto vážně položená otázka.

„O to nejde a ty to víš,“ zašeptala jsem.

„A o co tedy jde?“ zeptal se a v jeho hlase zazníval podtón hněvu.

„Jsem vdaná za tvého otce! Nemůžeme to nechat zajít tak daleko…“

„Ale držet se za ruce a líbat se nevadí?! I to je podvádění, Bello,“ přerušil mě Edward.

„Já vím, ale nevím, jestli jsem připravená udělat tu nejhorší věc, jakou bych mohla provést.“

„Nejhorší?“ V jeho hlase zaznívala taková bolest, až mě z toho bodlo u srdce.

„Ne, Edwarde… Ne, to jsem nechtěla. Já…, nemyslela jsem to tak, jak to vyznělo.“

„V pořádku, chápu to. Myslím, že moje místo je dole na pohovce.“ Edward se zvedl a zamířil ke dveřím. „Hezky se vyspi,“ zašeptal bolestně.

„Edwarde…,“ zamumlala jsem do ticha prázdného pokoje a po tváři mi skanula první slza. Co jsem to jen provedla? Ublížila jsem člověku, kterého miluji, jen proto, abych neublížila ještě víc svému muži, jehož, ačkoliv se to zdálo nemožné, také miluji. A byla to jen má vina. Kdybych si uměla udělat ve svých citech pořádek, bylo by vše jednodušší. Mé srdce přece nemůže být tak velké, aby milovalo dva muže. To přeci nejde. Nebo ano? Můžu mít své srdce otevřené pro oba dva stejně? Tolik otázek a na žádnou jsem nenacházela odpověď. Nevěděla jsem, co bych měla dělat.

Lehla jsem si zpět do své postele a najednou se cítila tak sama. Toužila jsem po mužném objetí, lehkém pohlazení… sladkém políbení. Ale byla jsem tak nenasytná, že jsem se nedokázala rozhodnout, od koho bych ty krásné polibky chtěla dostávat. Pod náporem slz a bouře emocí jsem vyčerpaně usnula, aniž bych došla k nějakému kloudnému závěru mých patálií s láskou.

Neustále jsem uvažovala nad tím, co se stalo ten hrozný večer. Tolik jsem mu ublížila, a i když se to snažil nedávat najevo, viděla jsem jeho bolest, která byla zároveň mou bolestí. Elise si povšimla ochladnutí našeho vztahu a věnovala nám mnoho skrývané pozornosti. Snažila jsem se nezůstávat ani s jedním o samotě. S Elise, abych se vyvarovala jejího zvídavého pozorování, a s Edwardem, abych se vyhnula jeho bolestivým pohledům, které se do mého srdce zabodávaly jako nože zármutku a nenávisti sebe samé.

Nemohla jsem se dívat na to, co jsem mu provedla. Chtěla jsem na jeho tváři vidět ten bezstarostný úsměv, chtěla jsem cítit jeho doteky na své kůži, horké polibky na svých rtech…

Vstala jsem z postele a zamířila po ztemnělém domě do přízemí. Jak moc vhod mi přišlo, že jsme byli s Edwardem sami v domě. Táta s Elise vyrazili na nějaký večírek, který pořádala nemocnice, aby odlehčila to napětí, které panovalo i tady v průběhu války, a neměli se vrátit dříve než po půlnoci. Já jsem se vymluvila na únavu a Edwarda také dlouho nepřesvědčovali.

Sešla jsem do obývacího pokoje, který ozařovaly jen poskakující plamínky ohně v krbu, jenž zaléval místnost příjemným teplem. Edward ležel na pohovce a zrak upíral právě do oněch tančících plamínků. Vůbec si nevšiml, že jsem tady.

„Edwarde?“ zeptala jsem se opatrně. Nevěděla jsem, zdali se mnou bude chtít po tom všem mluvit. Vzhlédl a zadíval se na mě. To bylo vybídnutí k tomu, abych ze sebe dostala to, proč jsem přišla. Přešla jsem k pohovce a posadila se vedle něj.

„Moc, moc, moc mě to mrzí. Vypustila jsem z pusy šílenou hloupost. Jde jen o to, že jsem s Arem strávila hodně dlouhou dobu a vybudovala jsem si k němu určité city. Bylo to pro mě nečekané, když ses objevil u mě v pokoji a… a chtěl náš vztah posunout někam dál. Za hranici toho, co se na vdanou ženu sluší. Jenže mě došlo, že už jsem tu hranici stejně mílovými kroky překročila. Miluji tě, Edwarde. Moc tě miluji.“ Původně jsem chtěla říct z celého srdce, ale nechtěla jsem mu lhát do očí. Půlka mého srdce totiž patřila Arovi.

Edward se na mě díval a nic neříkal. Bála jsem se. Tolik jsem se bála, že mou omluvu nebude schopen přijmout, že jsem mu až moc ublížila, a tak jsem začala znovu mluvit.

„Nesnesu pohled na to, jak moc jsem ti ublížila. Ničí mě to. Potřebuji, aby ses smál a byl šťastný. Pochopím, když nebudeš chtít, aby to bylo se mnou. Bylo by to vlastně pochopitelné. Jistě bys chtěl ženu bez závazků, která by tě mohla vzít veřejně za ruku, políbit, říct ti, že tě miluje, aniž by se strachovala, kdo se to dozví a jaké následky by to mohlo mít. Pochopím, když už mě nebudeš chtít. Stačí jen říct a já odejdu a…“

„Přestaň!“ přerušil mě rázně Edward a uchopil mou hlavu do svých dlaní. „Kolikrát jsem ti řekl, že tě miluji? Jedna hádka na tom přece nic nezmění. Možná jsem na to šel moc rychle…, ale miluji tě, Bello. Miluji tě nadevše na světě.“

„Edwarde,“ zašeptala jsem a nechala stéct jedinou slzu po své tváři. Byla to slza štěstí. Edward se mi podíval zpříma do očí a pak přitiskl své rty k mým. Jemně, něžně se o ně otřel a já vzdychla. Vstala jsem z pohovky a Edward na mě zmateně pohlédl. Natáhla jsem k němu ruku a on ji okamžitě uchopil do své. Vytáhla jsem ho na nohy a pomalu ho vedla ke schodům do patra. Ani na vteřinku jsem se mu nepřestala dívat do očí, protože ty mluvily za vše. Byla v nich láska, oddanost, touha a chtíč a já věděla, že to samé vidí v těch mých.

Vešli jsme do mého pokoje, jenž byl zalit jen měsíčním světlem, a já se zastavila.

„Jsi si jistá, že tohle chceš?“ zeptal se váhavě. Podívala jsem se mu znovu do očí a do toho pohledu se snažila dát veškeré své odhodlání a lásku. Přistoupila jsem k němu blíž a přitiskla rty na jeho. Doufala jsem, že to pro něj byla jasná odpověď.

Edward se sklonil a vyzdvihl si mě do náruče. Pevně jsem mu omotala paže okolo krku, co nejvíce se k němu přitiskla a zasypávala jeho krk svými polibky. Edward mě opatrně položil do postele a hladově mě políbil na rty. Cítila jsem vášeň, která kolovala v mých žilách, a nechala ji prostoupit do každého kousíčku svého těla. Edward se nadzvedl na pažích a já mu roztřesenými prsty rozepnula knoflíčky košile. Veškeré obavy a zábrany povolily a uměle vystavěné hradby, které doposud zabraňovaly tomuto okamžiku, prolomila smršť dělových koulí v podobě chtíče. Pod jeho doteky jsem ztrácela dech. Nechala jsem ho, aby mě zbavil mého oblečení, a snažila se zapudit ten prchavý pocit studu.

„Bell…,“ zašeptal Edward a políbil mě do důlku klíční kosti, „jsi nádherná.“ Zlehka jsem se usmála a Edward se mi podíval do očí. Natáhl ruku a shrnul mi  vlasy z tváře. „Miluji tě.“

„A já tebe,“ opětovala jsem jeho vyznání a natáhla se pro polibek. Edward se zbavil posledního kousku oblečení a spojil naše rozvášněná těla v jedno. Zatínala jsem mu prsty do zad a nechala svým tělem prostupovat ten blažený pocit rozkoše a naplněné touhy. Bylo to jiné, ale bylo to krásné. Z našich těl vyzařovala vzájemná láska a vášeň.

Spokojeně jsem oddechovala a ležela Edwardovi na hrudi. On mě laskal ve vlasech a já konečky prstů přejížděla po jeho nahém těle. Cítila jsem, jak se jeho rty vtiskly do mých vlasů, a slastně jsem přivřela oči. Mé tělo se rozplývalo blahem, cítila jsem každý kousek odhalené, rozpálené kůže, pamatovala jsem si každičký dotek, každý polibek a dokázala si ho s přesností připomenout.

„Děkuji ti, lásko,“ zašeptal Edward do ticha ztemnělého pokoje, jež byl svědkem našeho vzájemného vzplanutí.

„Za co?“ uchichtla jsem se.

„Za to, že tě mám,“ vysvětlil Edward vážně a já se mu podívala do očí. Lehce jsem se pousmála a přitiskla rty na jeho. Edward najednou zkameněl a já ze zdola uslyšela divoké rozražení dveří. Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda a snažila se mu pohledem naznačit, aby rychle odešel. Bylo mi jasné, kdo to je. Edward však jen smutně zavrtěl hlavou.

„Je pozdě, všechno ví.“ Zavřela jsem oči a připravila se na slovní přestřelku. Tohle bude těžké… Dveře se rozrazily a v nich stál běsnící táta. Omotala jsem si okolo nahého těla přikrývku a postavila se otci tváří v tvář.

„Než na mě začneš křičet, dovol, abych ti to vysvětlila,“ zastavila jsem ho ještě před tím, než se z něj začala řinout slova. Táta na mě vyjeveně zíral a nebyl schopný promluvit.

„Vysvětlovat?!“ zahřměl. „Tady není co vysvětlovat! Vše je naprosto zřejmé. Poskvrnila jsi svou čest a nedostála jsi svého slova, jež jsi slíbila v den tvého sňatku! Podvádíš svého manžela a ještě k tomu s jeho synem!“

„To je sice pravda, ale –“

„Ale! Ale?! Tady není žádné ale! Pro tohle neexistuje omluva! Porušila jsi svatební slib. Měla by ses za sebe stydět.“

„Carlisle, nech si to vysvětlit,“ promluvil poprvé Edward a objevil se za mými zády.

„Ty mlč,“ odvětil chladně táta. „Postaral jsem se o tebe, pomohl ti a ty se mi takhle odvděčíš?!“

„Carlisle, uklidni se. Pojď dolů a nech ty dva, ať ti vše vysvětlí. K tomu, co dělají, mají své důvody. Copak ses nezamyslel, že by za tím mohla být láska?“ uklidňovala měkce mého otce Elise a já jí byla neskonale vděčná, že se snaží celou situaci zachránit.

„Tys o tom věděla?“ obrátil táta svůj hněv na svou budoucí manželku.

„Ano, věděla jsem o tom.“

„A nic jsi mi neřekla?“

„Přislíbila jsem Belle svou mlčenlivost. Moc dobře věděla, proč ti to neříct. Podívej se, jak vyvádíš!“

Ač se zdála Elise křehkou ženou, v jejím hlase zaznívala neochvějná autorita a tvrdost jejích slov, jež dopadala na otcova bedra.

„A neměl bych snad vyvádět?! Podvedla svého manžela s jeho synem. A jako třešnička na dortu, na to nesmím zapomenout, je jejím manželem samotný Aro!“

„A z jakého důvodu je Aro jejím manželem?! Z donucení. Nikdy si ho vzít nechtěla, nebyla to svatba z lásky. Tudíž když je ve svazku bez jediné dávky vlastních citů, nemá právo se zamilovat? To tím chceš říct? Myslela jsem si, že nejsi takový pokrytec, ale zmýlila jsem se v tobě.“ Elise se chladně podívala na mého otce a odešla. O vteřinu později se ozvalo prásknutí domovních dveří, jak naštvaně opustila dům. Táta chvíli hypnotizoval místo, kde před tím Elise stála, než po mně vrhl vyčítavý pohled a odešel z mého pokoje.

Ani jsem si to neuvědomila a z očí mi začaly kanout slzy.

„Bello, ššš, to bude dobré, uvidíš. On se umoudří,“ uklidňoval mě Edward a třel mi ramena. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Tohle je vážné, Edwarde. Táta by nebyl schopný to říct Arovi, to by mi neudělal, ale zklamala jsem ho. Zklamala jsem jeho přesvědčení o posvátnosti manželského slibu. To mi jen tak neodpustí. A navíc se kvůli tomu pohádal i s Elise. Nechci, aby se jim kvůli mně jejich vztah rozpadl. Nic takového jsem přeci nechtěla…“ Přestala jsem přes příval vzlyků, jež se mi hrnuly z hrdla.

„Lásko, neplakej. Za nic přeci nemůžeš. Nesmíš všechnu vinu svalit na sebe. Co se týče nás dvou, můžeme za to oba. A Carlisle s Elise si to musí vyřešit sami. To už není tvá věc, za to nemůžeš -“

„Ale já jsem důvodem té hádky,“ přerušila jsem ho.

„Bello, přestaň s tím obviňováním sebe sama, ano?!“

„Musím si jít promluvit s tátou,“ rozhodla jsem se a vyrazila ke dveřím.

„Ne,“ prohlásil Edward tvrdě a chytil mě za ruku. Strhl si mě do náruče, shrnul mi vlasy z obličeje a položil mi dlaně na tváře, aby mě donutil podívat se mu do očí. „Ráno moudřejší večera, jak pro tebe, tak pro Carlislea. Určitě to bude zítra lepší. A teď si pojď lehnout.“ Sklonil se, aby mě měkce políbil na rty, pak mě vzal do náruče a položil mě do postele. „Dobrou noc, Bells.“ Políbil mě na čelo a zvedl se z postele.

„Edwarde, zůstaneš tu se mnou?“ zašeptala jsem.

„Určitě?“ zeptal se opatrně.

„Ano, teď už nemusíme nic skrývat. Alespoň tady.“

„Dobrá,“ souhlasil Edward a lehl si vedle mě. Položila jsem si svou hlavu na jeho hruď a Edward mě začal vískat ve vlasech.

„Kéž by bylo vše tak jednoduché,“ vzdychla jsem.

„Já vím,“ zašeptal Edward. „A teď už spi, musíš si odpočinout, dnes jsi měla perný den.“ V Edwardově hlase jsem slyšela lehké rozjaření. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře. V očích mu zářily jiskřičky a rty byly zkroucené do uličnického úsměvu. Smutně jsem se pousmála a lehce se otřela o jeho rty. Edward spokojeně zavrněl a já se s úsměvem uvelebila na jeho rameni a nechala se odnést do říše snů.

Arův pohled

Seděl jsem na svém trůnu a nervózně poklepával nohou. Jak si vedou naše oddíly na hranicích? Nehlásí se proto, že byli poraženi, nebo se jim daří uchránit naše hranice před Rumuny? Vstal jsem a začal přecházet po sále, ruce spojené za zády. Možná bych se tam měl vydat já sám a pomoci gardě chránit naše území, náš domov. Co se stane, když Rumuni naši obranu prolomí? Vniknou do města, pobijí všechny a převezmou vládu nad naším světem. Vyjdou s pravdou najevo, nechají upíry volně pobíhat mezi lidmi. Všichni budou ohroženi a dlouholetá vláda Volturiů se rozplyne v prach. Ne, něco takového nesmím dopustit. Slíbil jsem své milované ženě slibnou budoucnost, chtěl jsem jí zajistit domov a hlavně bezpečí.

Dveře sálu se rozletěly a dovnitř vběhl nějaký gardista.

„Pane, Rumuni prolomili naši obranu, dali jsme se na ústup, abychom chránili město, již brzy budou za hradbami.“

„Kde jsou ostatní?“

„Kousek za mnou,“ odpověděl gardista a v tu chvíli dovnitř vešel zbytek gardy. Všichni byli zubožení, měli potrhané oblečení, na tvářích se jim skvěly nové bitevní šrámy. Když jsem přejel svou gardu pohledem, nemohl jsem si nevšimnout Jane krčící se v náručí Aleca, jak divoce vzlyká. Znovu jsem si prohlédl celou gardu a pak mi to došlo.

„Ach, Jane, drahoušku, je mi to tak líto.“ Přistoupil jsem k Jane a poplácal ji po rameni a pak jsem se otočil na Aleca. „Jak se to stalo?“

„Demetri se snažil být všude, chránil Jane, aby neměla nic na práci, ale ani on nemohl pokořit takovou přesilu.“

„Jane, možná by ses měla zdržet dalších bojů, nerad bych přišel i o tebe.“

„Ani náhodou!“ vykřikla zlostně. „Chci jich pobít, kolik jen půjde,“ dodala už klidněji.

„Dobrá tedy. Měli bychom se připravit na obranu našich hradeb. Felixi, vezmi si dvacet gardistů a běžte k severní bráně. Alecu, ty si vezmi dalších dvacet a jděte k jižní bráně. Santiago, ty si vezmi patnáct gardistů a běžte na hradby směrem od zahrad. Jane, vy jděte k západním hradbám, Chelsea, ty půjdeš s dalším oddílem k východním branám a zbytek se rozptýlí po městě a po hradě. Jděte!“

„Aro,“ přišel ke mně Marcus a položil mi ruku na rameno, „to zvládneme.“

„To doufám,“ přitakal jsem. „Omluvíš mě na chvíli, jdu napsat dopis Belle, kdyby náhodou…“

„Vše dopadne dobře,“ ujišťoval mě Marcus a já se na něj vděčně usmál. Pak jsem odešel do své pracovny, kde jsem si sedl za stůl a začal psát dopis.

Dopis jsem složil, vložil jej do obálky a vstal od stolu. Porozhlédl jsem se naposledy po své pracovně, třeba už sem nikdy nemusím vkročit, a pak za sebou zabouchl dveře. Prvnímu gardistovi, kterého jsem potkal, jsem vložil dopis do rukou a požádal jej, aby ho odeslal. Nechtěl jsem se spoléhat na lidskou poštu, ale každý boje schopný muž teď musel zůstat ve městě, abychom mohli ubránit naše území. Urovnal jsem si plášť a šel se podívat na hradby.

„Jak jsme na tom, Felixi?“

„Už se blíží, pane.“

„Měli bychom se připravit na lítý boj, příteli,“ odpověděl jsem zamyšleně a poplácal ho po rameni. „Hodně štěstí. Budeme ho všichni potřebovat…“

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), Petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 17. kapitola - Všechno zlé je pro něco dobré: