Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 6. kapitola - Válka

02.02.2010 (10:15) • Petronela, Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5335×

6. kapitola - Válka

Isabella

Procházela jsem chodbami hradu a přemýšlela, jak požádat Ara o návštěvu táty. Během těch pěti let jsem ho viděla jenom jednou, když se na mě přijel podívat a tak jsem se nemohla dočkat, až ho znovu uvidím.

Před jedním rokem začala starým kontinentem zmítat válka a tak jsem měla trochu strach i o otce, protože se do války zapojila i Amerika. Vím, zní to nesmyslně, abych se bála o otce, když je upír, ale i tak se mu přece může něco stát. Je sice nesmrtelný, ale rozhodně není nezničitelný. Doufám tedy, že mi Aro jeho návštěvu povolí.

Den probíhal stejně jako každý předtím. Lidé mimo hrad se zavírali do svých domů a neustále je trápil hlad. Všichni měli strach z toho, jak se bude dál válka vyvíjet. Všechno záleželo na tom, jaké bude mít Mussolini štěstí. Již před mým příchodem do Itálie se ujal vlády a teď držel její otěže pevně a nemilosrdně. Jeho vojáci si brali vše, co chtěli a na chudé lidi nezbývalo vůbec nic, nebo jenom takové málo, že se to tomu nic velmi rychle vyrovnalo.

První jeho útok na Francii, ale skončil pohromou a Italové se museli vzdát svého pohraničí. Vnímala jsem všechny ty změny jenom okrajově a nijak jsem to neřešila. Do Voltéry přicházeli noví a noví lidé a ve městě už nebylo co jíst. Ani pravidelné příděly jídla nevystačily a tak všichni jenom přivítali, když některý jejich soused jen tak zmizel. Arovi se sice nelíbilo, že takto ohrožuje naše výsostné postavení, ale musel se o to starat, lidé už neměli kde bydlet a tak padl nápad, nastěhovat přistěhovalce do hradu a to jsme nemohli dopustit. Hrad je přece náš!

Blížila jsem se k trůnnímu sálu, kde jako každý den, během války, probíhala porada, jak se zachovat, abychom se neprozradili. Přece jen si ti lidé venku mysleli, že ve Voltéře nejsou řádní upíři už několik století a to díky svatému Markovi, který je údajně vyhnal z města. No jasně, můj švagr je svatý, to jste nevěděli? Když v tom hradem otřásl nějaký náraz. Neotřásl s ním úplně, ale jasně jsem cítila ty záchvěvy. Takže teď už ani Voltéra není v bezpečí.

Přidala jsem do kroku. Po chodbě jsem míjela řady upírů a přestože měli všichni na spěch, vždy se přede mnou zastavili, aby se mi mohli poklonit. Když se tak stalo poprvé, cítila jsem se zvláštně, tváře mi hořely a cítila jsem se nejistě, ale po těch pěti letech se to stalo naprostou samozřejmostí a tak jsem to odbyla jenom rukou. Jsem přece královna, ne?

Se vztyčenou hlavou jsem rozrazila dveře do hlavního sálu a hrdě přešla k manželovi, který se na mě nepřestával usmívat. Náš vztah se v průběhu těch let nijak moc nezměnil. Aro si mě vážil a možná mě i miloval, ale já jsem k němu lásku rozhodně necítila. Měla jsem ho ráda, to ano, ale láska to nebyla. Vážila jsem si ho a cítila jsem k němu úctu, ale to pořád nestačilo, abych byla úplně šťastná. Užívala jsem si přepychu, který mi jako mocný vladař mohl poskytnout a žila s ním v poklidném svazku.

„Válka nás dostihla.“ Promluvil ke mě a úsměv na jeho tváři se proměnil ve chmury. Hodně ho trápilo, co se stane s jeho městem, kde žil od chvíle, kam až sahá jeho dlouhá paměť. Takže teď asi není zrovna vhodná chvíle na to, ho požádat o návštěvu svého otce. Přešla jsem sálem a stoupla si vedle jeho trůnu. Jedním uchem jsem poslouchala nápady ostatních upírů a taky mých zeťů, ale druhým to šlo hned ven. Nesoustředila jsem se na jejich plané žvásty a přemýšlela nad návštěvou otce.

Z myšlenek mě nevyrušily ani prudce otevírané dveře a příchod několika našich. Zvykla jsem si, tvářit se přítomně, ale mé myšlenky se vždy toulaly všude možně, jenom to nebylo po Voltéře. Všichni si vyžadovali mou přítomnost a tak jsem jim tu radost udělala. Nikoho přesně nezajímalo, jak to všechno beru. Jednou jsem se to snažila vysvětlit Jane, ale ani ta mě moc nechápala. Přece jenom byla ještě o něco starší než já a tak měla na svět a dění kolem jiný názor než já.

„Co se děje?“ zeptal se s pramalým zájmem Aro.

„Tenhle mladík,“ řekl s opovržením jeden upír z nově příchozích a předhodil mladíka před trůny. Mladík se zavrávoráním dopadl na kolena a zůstal tak klečet, přesto měl hrdě zvednutou hlavu a pozoroval mého manžela, „nás málem prozradil, začal se krmit přímo na ulici.“

„Ale a to jenom tak? Copak neznáš pravidla? Je sice zlá doba, ale to neznamená, že my naše pravidla budeme porušovat.“ Začal Aro svou obvyklou káravou řeč. Pokaždé tak začínal a i kdybych nebyla upír, uměla bych ji nazpaměť.

„Byla to nehoda, šel jsem právě sem, ale ta krev byla všude.“ Začal a k uším mi dolehl jeho melodický hlas. Zdál se mladý a nezkušený, co se týče našich pravidel, ale co by tu měl pohledávat. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě a zarazila se u jeho očí. Nebyly krvavě rudé, ba právě naopak, byly nádherně zelené. Copak on je taky poloupír?

Nevím, jestli si toho Aro všiml, ale raději jsem ho na to chtěla upozornit. Položila jsem mu zlehka ruku na rameno a tím upoutala jeho pozornost. Chvíli jsem se soustředila a poté mu v myšlenkách ukázala, co mě na tom mladíkovi zaujalo a bylo vidět, že si toho vážně nevšiml. Byl natolik zadumaný, že neslyšel, že se k mému srdci přidalo ještě jedno.

„Co tě k nám tedy přivedlo?“ zeptal se ho mile Aro a rukou odehnal toho upíra stojícího za mladíkem. Ten se opatrně postavil na nohy a dál si ho prohlížel. Poté se však jeho pohled přesunul na mě. Vím, že ho moje přítomnost hodně překvapila, ale rozhodla jsem se ukázat, že mě ta jeho naprosto nezaujala a tak jsem se upřeně dívala před sebe a snažila se v myšlenkách navázat tam, kde předtím, tedy v plánování cesty za tátou, ale moc to nešlo.

„Mladíku, pán se tě na něco ptal.“ Upozornil ho další upír, když jeho upřený pohled na mou maličkost trval moc dlouho.

„Pardon, jenom mě překvapilo, že nás je víc takových, jako jsem já. Moc se omlouvám.“ Začal se překotně omlouvat a já se musela držet, abych se nerozesmála.

„To je v pořádku, jenom na ni tak nezírej, nemá to ráda.“ Zaslechla jsem zase toho upíra, který se snažil mladíkovi vštípit základní znalosti etiky, zatímco stál před námi a choval se tak neomaleně. Po upírových slovech mladík sklopil pohled a díval se na své zaprášené boty. Vážně jsem se skvěle bavila. Nikdy bych nečekala, že se tady budu někdy bavit tak, jako zrovna dneska. A za všechno mohla válka, nebýt jí, asi bych se zase užírala nudou, nebo ne? Přišel by, i kdyby nebyla válka?

„Tak, co tě k nám přivádí?“ zeptal se znovu Aro s přívětivým úsměvem.  Zřejmě mu přišel stejně zábavný, jako mě. Neuměl se ve společnosti vůbec chovat, což bylo na jeho věk docela nepravděpodobné. V jeho věku přece stále probíhaly vstupy do společnosti nebo ne? Snad tu nejsem tak dlouho, aby se něco tak zásadního změnilo. Nebo je snad ještě starší? Tak to by se měl, ale umět chovat.

„Přišel jsem za svým otcem.“ Promluvil pevným hlasem a upřeně se díval na Ara.

„Kdo je tvým otcem?“ zeptal se a já měla takový zvláštní pocit, že se teď dozvím něco, co sama vědět nechci. Něco, co změní můj život. Stále jsem měla položenou dlaň na Arově rameni a mladík, jehož jméno jsem stále neznala, se na ni díval. Viděl ten zlatý kroužek na mém prstě a muselo mu hned dojít, že jsem Arova manželka a zřejmě proto se také zachmuřil.

„Má matka se jmenovala Catherine Piercová.“ Začal mluvit a já bych mohla skoro přísahat, že se Aro při vyslovení toho jména napnul, jenom jsem nechápala proč. Přece ji nemůže znát, nebo ano? Ten pocit, že bych tohle slyšet neměla, ve mě zase sílil. Co se dozvím a vědět bych neměla?

„To jméno je mi povědomé.“ Odpověděl Aro.

„Myslím, že víc než povědomé,“ poté se na chvíli odmlčel a nakonec dodal „otče.“ Myslela jsem, že snesu všechno, co bych se mohla dozvědět, ale tohle bylo moc. On! On, je jeho syn? Hleděla jsem na toho kluka, který mému manželovi řekl, že je jeho otec. Zalapala jsem po dechu a upoutala znovu Arovu pozornost. Zvedl svou ruku a chtěl ji položit na mou, ale já mu to nedovolila.

„To bude nějaký omyl, mladíku. Jak bych mohl být tvým otcem?“

„Určitě víš, jak se to stalo. Jednou, když ses ukázal v Americe, jsi ji potkal a ona se do tebe na první pohled zamilovala. Nevěděla, kdo jsi, a když jsi po dvou dnech odešel, zjistila, že je těhotná. Porod nepřežila, ale tvůj obraz byl to poslední, na co myslela, když umírala.“

„Nevěděl jsem to.“ Promluvil potichu Aro a tím vlastně všechno přiznal. Ruku, kterou jsem doteď měla opřenou o opěrku trůnu, jsem stáhla k tělu a se vztyčenou hlavou jsem se vydala ven ze sálu. Tohle už poslouchat nebudu. Teď je čeká dojemné vítání ztraceného syna a u toho macecha být nemusí.

Nasupeně jsem si to rázovala do pokoje a třískla za sebou dveřmi, že to musela slyšet celá Voltéra, ale mě to bylo jedno. Takže náš vladař má syna, jak dojemná a šťastná zpráva. Bylo to tak ponižující, stát v sále a poslouchat, jak se při návštěvě zřejmě zamiloval do nějaké ženy a potom s ní měl i dítě. Už v tom sále se mi chtělo brečet, ale za posledních pět let jsem se naučila svoje pocity na veřejnosti neukazovat a proto jsem se rozbrečela až v pokoji.

Ležela jsem na posteli a tiše vzlykala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se tam vrátit a tvářit se mile? Nebo odjet a nechat je poznat se? Ne, nemohu odjet. Ten mladík, vlastně syn mého manžela by mohl ohrozit mé místo a to přeci nemohu dovolit. Mé rozhodnutí bylo jasné. Otce navštívím jindy, zůstanu tady a zjistím, co sem toho mladíka přivádí. Co chce po Arovi? Chce mě vyšachovat ze hry a připomenout Arovi jeho dávnou lásku? Ne, sám řekl, že matku nemá a kdo jiný by se měl o něj měl postarat, než jeho nová macecha? Já jsem Arova manželka a já se o svého nového syna postarám, jak se sluší a patří.

Byla jsem rozhodnutá se s Arovým synem spřátelit, ale nejdřív jsem ze sebe potřebovala vybít tu zlost, kterou ve mně jeho příchod způsobil. Nevím, čím to bylo, možná jsem si až moc zvykla na ten poklidný a jednotvárný život v tomto celkem nudném hradě a nechtělo se mi na tom nic měnit, ale to bych byla hodně hloupá, kdybych si nechtěla zpříjemnit tu věčnost.

Došla jsem až do tělocvičny, kde právě trénovali dva upíři z gardy a několik dalších je sledovalo. Zřejmě probíhala výuka nových nadaných upírů, kteří rozšíří naše již tak docela početné řady. Nikdo si mě nevšímal a tak jsem mohla také sledovat, jak ti dva trénují. Jejich styl boje byl již hodně propracovaný a když jeden toho druhého přirazil k zemi, až to zadunělo, byl konec. Z řad nových upírů se ozvalo pochvalné mručení a já jsem Demetrimu zatleskala. Vždy byl dobrý.

„Madam, nevšiml jsem si, že jste zde.“ Omluvil se, když zjistil, kdo mu tleská. Všichni se v ten moment poklonili.

„Nic se neděje, jenom jsem se chtěla zeptat, jestli na mě budeš mít čas.“ Vím, že se Arovi nelíbilo, že s Demetrim trénuju boj, ale bylo to příjemné oživení té nudy a číst knížky mě taky po roce přestalo bavit. Nikdy jsem ho neporazila, pokud to sám nechtěl, ale alespoň byla zábava.

Když si teď vzpomenu na své první hodiny s ním, musím se usmát. Kolikrát jsem tenkrát skončila na zádech. Zacházel se mnou opatrně, ale i přesto jsem nebyla dvakrát šikovná, ale časem se to vylepšilo a jednou za čas, když ho překvapím je na zemi zase on.

„Ale zajisté. Skupino, můžete se rozejít, budeme pokračovat zítra ve stejnou dobu.“ Zvedl se ze země, podal poraženému upírovi ruku a pomohl mu stanout ze země.  Skupinka upírů už mizela z tělocvičny a tak jsme tam s Demetrim zůstali sami.

„Nechtěla jsem rušit tvou hodinu.“ Usmála jsem se mile.

„Bello, jako bys někdy rušila.“ Odbyl to mávnutím ruky. Už před několika lety jsem ho přesvědčila, že když budeme sami, může mi tykat. Nějak mi oslovení madam a paní přišlo hodně formální na to, aby mě tak oslovoval kamarád.

„Už jsi slyšel, že máme návštěvu?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem a rozepínala si plášť, který jsem odhodila do kouta a přešla do středu tělocvičny.

„Ne, kdo přijel? Jsem celý den zavřený tady a nic se nedozvím.“ Postěžoval si a kroužil kolem mě.

„Arův syn se na nás přijel podívat.“ Odpověděla jsem jako by nic a jeho tím dokonale vykolejila, z jeho jinak naprosto vyrovnané formy. Zasekl se v půli kroku a díval se na mě, jestli v dalším okamžiku třeba neřeknu, že je to jenom legrace, ale když jsem se nadále tvářila vážně, nedalo mu a musel se zeptat.

„Aro má syna?“ byl stejně překvapený jako já.

„Jo, před hodinou ho přivedla stráž, protože nás ohrožoval. Začal se krmit na ulici.“ Pokrčila jsem rameny a začali jsme opět ve cvičení. Přešli jsme k sobě a začali proti sobě útočit.  Vycítila jsem, že dneska je Demetri nějak nesoustředěný a tak jsem toho využila a pořádně ho udeřila kopancem do hrudníku. Demetri jenom zavrávoral a už zase stál v obrané pozici. Zřejmě ho ta novinka, co se ode mě dozvěděl, rozhodila víc, než se zdálo. Ještě štěstí, že tu není Jane, ta by mi dala, kdybych jejího miláčka zmlátila.

„Jak to mohl tajit?“ zeptal se, když jsem odrážela jeho útok zase já.

„Zdá se, že to sám vlastně nevěděl. Alespoň se zdál hodně překvapený, když ho ten mladík, ani nevím, jak se jmenuje, nazval otcem.“ Pokračovala jsem a odfoukla pramen vlasů, který se mi přilepil na obličej. Další nevýhoda poloupírství, pocítíte únavu a při hodně velké námaze se i zpotíte. Přesto jsem se ho nehodlala vzdát. Mohla jsem spát a snít o lepší budoucnosti a to se mi líbilo, dovolovalo mi to uniknout ze skutečného reálného světa alespoň na několik málo hodin denně.

„A jak se Aro zachoval?“ pokračoval ve vyptávání.

„Nevím, odešla jsem. Bylo toho na mě moc.“ Přiznala jsem se. Jenom jsem nedořekla to, že mám strach, že by mohl nějak ohrozit moje výsostné postavení, které jsem sňatkem s Arem získala. Mohla jsem totiž do všeho mluvit, když jsem tedy chtěla a někdy jsem opravdu měla co říct.

„To si dokážu představit,“ řekl a já se zaduněním dopadla na zem. Demetri se na mě usmíval, jako by to bylo bůhví jak zábavné. Mrštně jsem vyskočila a pustila se do tréninku s ještě větší vervou, než jsme začali. Potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat. Aro si mě vzal, přestože nemohl tušit, že někde po světě chodí jeho potomek. Vzal si mě a žena, která mu porodila dítě je teď mrtvá. Vím, jak se musel ten kluk cítit, když mu došlo, co udělal. Stejně hrozně jako já, když jsem zjistila, že jsem mámu zabila, ale o mě se staral ještě táta, ale on ho poznal až teď. Co proboha dělal těch osmnáct let?

Ano, už jsem věděla, jak je starý protože jsem od Ara věděla, že v Americe byl jenom jednou a to tehdy, když mě a otce zachránil před těmi upíry, co se nás chystali zabít a od té doby se do světa více nepodíval. Opět se zavřel ve svém hradě a zase nikam necestoval. Nevím, jestli to bylo proto, že ho cestování nebavilo nebo byli jeho bratři natolik neschopní vládnout bez něho, že tu musí zůstat a dělat to za ně, ale bylo mi to celkem jedno.

Sama bych ráda cestovala, ale nějak jsem neměla tu možnost. Aro měl o mě starost a tak by se mnou chtěl neustále posílat někoho z gardy a to jsem nechtěla, protože bych ven mohla chodit jenom v noci a přestože jsou všechna města v noci pěkná, chtěla jsem je vidět i během dne. Voltéru jsem znala už zpaměti a dál jsem se nedostala, tedy kromě chvíl, kdy jsem šla na lov, to jsem mohla až do lesa vzdáleného 5 kilometrů, no považte, jak daleko od domova jsem se už dostala.

„Moc děkuju, že sis na mě udělal čas, ale ještě si musím něco zařídit.“ Omluvila jsem se Demetrimu asi po hodině, kdy jsem byla zase celá rozlámaná, ale spokojená. Teď jsem připravená na to, setkat se s nevlastním synem.

„Nemáš vůbec za co, s tebou je vždy potěšení trénovat.“ Spiklenecky na mě mrkl.

„Jo s tebou taky, ale Jane to zase nemusí vědět.“ Odpověděla jsem mu stejnou mincí. Přes ramena jsem si přehodila nenáviděný černý plášť, rozpustila jsem si vlasy a vydala se hledat Arova synáčka.

„Ahoj.“ Došla jsem do zahrady, kde na jedné lavičce seděl Arův syn.

„A - ahoj.“ Odpověděl mi poněkud překvapeně a posunul se, abych si mohla sednou vedle něj. S úsměvem na tváři jsem tak tedy učinila a opět ho tím překvapila.

„Zatím nebyla příležitost, abych se ti představila, tak to napravíme, co říkáš? Já jsem Isabella a ty?“ snažila jsem se na něj být milá a on na mě koukal jako na nějaký přízrak. Co jsem zase udělala? Vždyť jsem ho jenom pozdravila a představila. To je pořád takový vykulený? Tak to bude vážně zábava.

„Promiň, já jsem Edward.“ Představil se mi, až jsem mu rukou zamávala před očima, byl úplně mimo. Takhle vykolejeného upíra jsem nikdy neviděla. Opřela jsem se o opěrku lavičky a zamyslela se, o čem bych s ním měla mluvit. Napadala mě spousta otázek, ale všechny byly nemístné. Potřebovala jsem vymyslet nějakou normální otázku, jak s ním navázat rozhovor a hned ho nenaštvat.

„Takže…“ začali jsme oba unisimo a pak se na sebe nervózně usmáli.

„Tak začni.“ Vybídla jsem ho, protože sama jsem neměla otázku ani pořádně promyšlenou a vlastně mě zajímalo, na co se chtěl zeptat.

„Ty jsi Arova manželka?“ zeptal se a pozoroval mou ruku a přesněji prst se zlatým kroužkem, který mi Aro navlékl na prst v náš svatební den.

„Ano, to jsem a už to bude nějaký ten pátek.“ Snažila jsem se o bezprostřední chování, ale myslím, že mi to nešlo. Vždy mi dělalo problémy bavit se s cizími lidmi a navíc teď, když jsem tak dlouho žila jenom v hradě, kde jsem denně potkávala ty samé tváře a s nikým, kromě manžela, jeho bratrů, Jane, Aleca a několika málo gardistů, jsem nemluvila, bylo hodně těžké vymyslet nějakou jednoduchou otázku.

„Aha,“ tak ta jeho odpověď taky nebyla nijak inteligentní.

„A ty jsi sem přijel proč?“ zeptala jsem se zvědavě. Potřebuju znát jeho plány, mohl by být nebezpečný, ale to já dokážu taky. Když něco chci, tak to dokážu. Jenom jednou jsem musela Ara vydírat slzami, aby mi dal to co chci, ale nakonec povolil a tak jsem si otestovala, jak jednoduché je ovládat muže ve svém okolí. Ani jeden totiž nechce vidět ženskou brečet, neví totiž, jak se mají v takové situaci chovat a já toho náramně využívala.

„Vím, že je to zvláštní, že jsem přijel až po takové době, ale chtěl jsem poznat muže, který zpečetil matce život.“ Odpověděl a pohrával si s malým medailonkem na krku. Zřejmě šlo o nějaký dárek.

„Vidím, že už jste se seznámili.“ Zaslechla jsem Arův šťastný hlas. Přicházel k nám z hradu. Na tváři měl úsměv a já jsem mu ho kysele opětovala.

„Ano, už jsem měla tu čest Edwarda poznat.“ Podotkla jsem.

„Máš milou ženu, otče.“ Dodal Edward a oslovením otče se mě dotklo.

„Ano, Bella je moje láska. Ke všem je milá a nebýt jí, asi by ze mě byl zatrpklý upír, vůbec nepodobný tomu, koho vidíš teď.“ Usmál se a objal mě kolem ramen. Dneska mi byl i jeho dotek nepříjemný, ale nemohla jsem ji setřást, protože jsem musela hrát šťastnou a hlavně zamilovanou manželku.

„Ale, nechval mě moc nebo se budu červenat.“

„Červenání ti moc sluší.“ Nedal se jen tak odbýt a políbil mě. Polibek jsem mu znechuceně opětovala a když už mi přišlo, že jsem to vydržela dlouho, jsem se odtáhla.

„Doufám, že mě teď omluvíte. Jsem ještě domluvena s Jane.“ Potřebovala jsem se zase nadechnout čerstvého vzduchu, ačkoliv jsem právě byla venku a kolem mě ho bylo víc než dost.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Jane, když jsem po vyzvání vstoupila do jejího pokoje.

„Ahoj!“ odpověděla mi s úsměvem a dál se věnovala česání své plavé hřívy „Co tě za mnou přivádí?“ zeptala se a přes zrcadlo mě sledovala.

„Copak nemůžu přijít jenom tak? Navíc, už jsme spolu dlouho nemluvily.“

„To máš sice pravdu, ale ty stejně nechodíš jenom tak. Na to tě za poslední čtyři roky znám moc dobře. Ten první rok, co jsi tu byla jsi mohla přijít jenom tak na kus řeči, ale potom ses změnila…“ ano změnila jsem se a to hodně. Potkat někoho z dřívějších přátel, asi by mě nikdo nepoznal a to nemluvím o vzhledu. Stále jsem vypadala jako ta křehká Bella, kterou si Aro před pěti lety vzal, ale uvnitř jsem se hodně změnila.

„Máš pravdu, nejsem tu jenom tak,“ utnula jsem její řeči o mé změně.

„Tak, co tě tedy přivádí?“ zeptala se a konečně se začala věnovat jenom mě a ne svým vlasům.

„Jenom jsem si s někým chtěla promluvit. Aro je teď se svým synem a tak jsem je nechtěla rušit a…“

„… a poslední kdo tě napadnul byla Jane, co?“ doplnila mě pohotově Jane.

„Ne, byla jsi právě první, která mě napadla.“

„Dobře, ale pokud chceš se mnou mluvit, máš asi tak půl hodiny, potom mám něco domluvené s Demetrim, protože se bude muset začít věnovat Edwardovi. Aro ho požádal, aby mu dělal společnost a tak na sebe teď nebudeme mít tolik času jako doposud.“

„Takže Demetri se bude věnovat Edwardovi?“

„Ano, Aro ho o to požádal, ale to už jsem ti říkala.“ Odpověděla na mou otázku, o které jsem ani nevěděla, že jsem ji vyslovila nahlas, Jane. Tak tohle se mi začíná vážně zdát. Takže Demetri bude muset trávit čas s Edwardem a na mě se nebere ohled?!

„Promiň, už musím jít.“ Omluvila jsem se Jane a naštvaně jsem vyšla z jejího pokoje. Takže teď přijdu i o své pravidelné tréninky s Demetrim. To, že se Aro chce věnovat synovi, mi moc nevadí, jeho společnost mi stačí jenom v noci, kdy se jí nemůžu vyhnout, ale on mě připraví o Demetriho!

Za chvíli potom za Edwardem bude chodit procesí všech upírů, aby mladému pánovi udělali vše, na co jen pomyslí a já zapadnu v zapomnění, nikdo mi nebude věnovat pozornost, zapomenou, že jsem Arova manželka, že by mi měli prokazovat úctu. Tak to tedy ne! Já se o své postavení nenechám jenom tak připravit. Jednou jsem Arova manželka a spolu s ním vládkyně ve Voltéře a tak to i zůstane. Nikdo, dokonce ani jeho syn, mě o toto postavení nepřipraví.

Možná to nedělá úmyslně, ale i přesto se mu daří pomalu a jistě získávat si postavení Arova syna a hraje to hodně dobře. Hraje si na hloupoučkého, nevzdělaného hejska, který kvůli Arovi zabil svou matku. No jo, pokud chce boj, má ho mít a pokud chce válku, tak ji má mít taky!

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), Hanulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 6. kapitola - Válka: