Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 14. kapitola

29.03.2011 (16:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1684×

DRUHÁ ČÁST

14. KAPITOLA (Edward)

Nemohl jsem se z toho místa pohnout. Vůbec jsem se nedokázal pohnout. Nedokázal jsem ani pochopit obraz, který jsem viděl před sebou. Les, ve kterém zmizela Bella, se zdál být tak klidný. Byl naprosto netečný k tragédii, která se pod jeho korunami právě odehrála. Jako by se to ani nestalo.

Moje vědomí mě ale palčivě ujišťovalo o tom, že se to stalo. Bella byla pryč. Odešla. Moje ruce zůstaly prázdné a nezůstalo mi vůbec nic, čeho bych se chytil. Ona byla vždycky vším, čeho jsem se držel. Byla střed mého světa, který se nyní, v její nepřítomnosti, proměnil ve změť neuspořádaných trosek, postrádajících své slunce.

Nedokázal jsem se ani nadechnout, moji hruď svírala bolest. A tak jako jsem nedokázal, a vlastně ani nechtěl, dostat vzduch do svých plic, tak stejně jsem nedokázal přimět svou mysl, aby se naplnila myšlenkami. Byl jsem prázdný.

A přece ve mně něco zbylo. A to něco vyplňovalo celé mé nitro. Byla to palčivá potřeba dostat ji zpět. Mít ji zase u sebe. Bez ní jsem nemohl existovat. V představách jsem marně natahoval své ruce směrem, kterým zmizela, ve zbytečné snaze přitáhnout si ji zpět. Přitom jsem zůstával stát bezmocně na místě. Co mám proboha nyní udělat? Je vůbec něco, co mohu udělat?

Esméiny prsty se mě dotkly na rameni. Cuknul jsem pod tím dotekem, který ve mně svou soucitností probudil hněv. Odmítal jsem soucit, odmítal jsem ho potřebovat, stejně jako jsem odmítal důvod toho soucitu. Jakýsi zbytek mého vědomí mi říkal, že se chovám neurvale, ale to mi v té chvíli bylo dokonale jedno.

Zvrátil jsem hlavu a potlačil řev, který se mi dral z hrdla. Uvnitř mě všechno křičelo. Esmé se mě znova dotkla a její ruce mě objaly kolem ramen. Mírně mě pootočila směrem k domu a když mě postrčila, mé nohy se daly do pohybu.

Všechno kolem jsem viděl rozmazaně. Nebyl jsem schopen cokoli z toho víc vnímat. Carlisle s Emmettem odnášeli do domu Alicino nehybné tělo. Alice. Je zraněná, hlesl ve mně slabý hlas. Nedokázal jsem mu ale věnovat dostatek pozornosti.

Prošli jsme vstupními dveřmi. Za nimi stála Rose a podávala ruku Happy, která se snažila vylézt nahoru. „Už jsou pryč, můžete ven…“ slyšel jsem Rosaliin hlas, který se v mé hlavě nesl jakoby s ozvěnou.

Mé a Happyiny oči se střetly. Zabránil jsem Esmé, aby mě postrkovala dál. Nevím proč, ale potřeboval jsem se chvíli dívat do těch očí. Do těch nevinných, bezelstných očí, díky kterým jsem ztratil Bellu.

„Edwarde?“ hlesla Happy. Nedokázal jsem odpovědět, jen jsem dál zíral. Nakonec jsem pevně stisknul víčka, sklopil hlavu a rozešel se dál směrem, kterým mě Esmé odváděla.

„Edwarde, co se stalo?“ slyšel jsem za sebou Happyin roztřesený hlas, který jakoby přicházel z velké dálky. „Proboha, Alice!!! Co je jí?“ Její hlas se lámal zděšením.

- - -

Čas za okny ubíhal, a jednotlivé minuty neměly vůbec žádný význam. Venkovní světlo se měnilo s přibývajícími hodinami a spolu s ním i světlo v místnosti, ve které jsem byl. Ložnice Carlislea a Esmé. Někde za mnou stála velká postel a já stál opřený o rám okna, nehybný jako socha. Poskytli mi tento úkryt, jelikož jsem nyní nedokázal vstoupit do naší, mé a Belliny, části domu. Všechno by mi ji tam připomínalo. Z každého koutu, z každé maličkosti by na mě křičela její ztracená přítomnost.

Neměl jsem nejmenší důvod se navenek jakkoli hýbat, ale uvnitř mě bouřily vlny oceánu. Tříštily se o skály a v krůpějích se rozstříkávaly uvnitř mé bolestí ochromené mysli. Nedokázal jsem to zastavit. A ani jsem nechtěl.

Před očima jsem to viděl znovu a znovu. Jeho rty neúprosně se tisknoucí na ty její, a Bellu, jak se nejprve brání a potom ho začíná objímat. Ten obraz byl ničivý. Co se to vlastně stalo? Nedokázal jsem to pochopit. Jak ji dokázal přinutit, aby ho během několika vteřin přestala odmítat? Jak na mě mohla za tak krátký okamžik zapomenout? Síla Venomova polibku byla ještě hrozivější, než jsem se domníval. A stále dokola jsem tomu odmítal uvěřit.

A ta druhá, neodbytnější záležitost dál sžírala mou mysl.

Musel jsem ji získat zpátky. Musel.

Moje zmučené myšlenky ale stále narážely na nezničitelnou zeď, která ji ode mě oddělovala. Jak? Jak to mám udělat? Krotil jsem svoje impulsy bezmyšlenkovitě vrazit do Paláce, najít ji a unést. Věděl jsem, že bych veškeré své šance ztratil hned v prvních vteřinách. Potřeboval jsem plán. Dobrý plán.

Kdesi pod povrchem svého vědomí jsem věděl, že získat ji zpět a přitom uchránit Happy, nejspíš znamená postavit se Venomovi. A porazit ho. A právě tohle vědomí na mě doléhalo nesnesitelnou vahou. Pravděpodobně za celý svůj život jsem nestál před tak obtížným úkolem. Před něčím, co by mi dávalo tak malou šanci.

Ale nebylo zbytí. Musel jsem ji získat zpátky. Nemohl jsem ji nechat napospas temnotě, do které spadla. A můj život bez ní ztratil smysl. Ta noc, která mě nyní obklopovala, byla navíc o to horší, že nyní jsem už věděl, jaké to je prožívat své dny ve světle toho nejzářivějšího slunce.

Veškerou svou energii jsem věnoval tomu vymyslet, jakým způsobem se tomu postavit. Jak se dostat až k ní. Jak ji zbavit kletby, která ji ovládala.

Z Esméina pokoje se ke mně donesly hlasy.

„Nevím, co mám dělat!“ Hlas Happy. „Je to tak strašné, tak strašné! Bella je pryč, Edward je zničený, Alice a Jasper jsou v bezvědomí… A to všechno jenom proto, abych se tam nemusela vrátit. Esmé, prosím, za to to nestojí! Ta cena je příliš vysoká! Půjdu tam a vrátí vám Bellu. Nemůžeme ji tam nechat.“ Její hlas zněl zoufale.

„Nemůžeš přece věřit, že by Venome dodržel svoje slovo. I kdyby dostal tebe, Bellu nám zpět nevydá,“ slyšel jsem Esméin měkký a láskyplný hlas. „Jeho zloba upřená naším směrem je příliš velká. Jakmile dostane co chce, nebude se rozpakovat se nám pomstít.“

Happy šokovaně vzlykla. „Co ale budeme dělat?“ ptala se přiškrceným hlasem…

„To nevím, holčičko…“ odpověděla jí Esmé. „To nevím. Ale jenom díky tobě ho zatím můžeme držet v šachu. Snad něco vymyslíme.“

Neodbytnost mých myšlenek mě propalovala. Sevřel jsem ruce v pěst a potlačil vlnu zoufalství a vzteku, která se na mě tlačila.

Tak sakra, soustřeď se! Musí existovat nějaký způsob. Vždycky je způsob.

- - -

Držel jsem v ruce Alicinu ruku. Její oči byly stále zavřené, ale věděl jsem, že díky Carlisleově péči se uzdraví. Ona i Jasper. Podle Carlisleova pozorování se jejich těla pomalu zbavovala jedu, který porušil odolnou kůži a dostal se do jejich těla. Sebeobnovovací schopnost upírů již dělala svou práci. Rány po jedu pomalu mizely.

Ale byli stále nepřítomní. Nevěděl jsem, jestli vnímali své okolí, ale díky probíhajícímu hojení jsme alespoň věděli, že jejich těla jsou ještě svým přirozeně pokřiveným způsobem naživu.

Svíral jsem Alicinu ruku, která na moje doteky nereagovala přesto, že její prsty byly poddajné, a byl jsem vděčný za přítomnost mojí rodiny, která mě držela na nohou a nedovolila mi udělat nic neuváženého. Ale přes veškerou jejich péči jsem zde byl přítomný jen polovinou své mysli. Tou druhou jsem byl stále tam, u Belly. A soustavně jsem si přál být s ní.

„Synu?“ ozval se za mnou Carlisleův hlas. Přišel až k lůžku, na kterém ležela Alice, a zůstal stát vedle mě.

„Tati,“ řekl jsem prostě a neměl jsem dalších slov, která bych pověděl. Všechno nevyřčené ale bylo téměř hmatatelné v atmosféře, která se vznášela mezi námi.

Otočil jsem hlavu, abych se mu podíval do očí, ale radši jsem svůj pohled hned sklopil. Neměl jsem sílu na nic dalšího, potřeboval jsem ticho a klid, abych se mohl soustředit a konečně donutit svůj mozek se pohnout a vymyslet řešení neřešitelného. Přemýšlel jsem o tom neúnavně, stále dokola.

„Vím, že se trápíš,“ promluvil nakonec Carlisle.

Trápím?! To je slabé slovo. Najednou se mi slova hrnula na jazyk, aniž bych je mohl kontrolovat, a můj hlas zněl hrubě: „Bella tam nemůže zůstat, nemůže! Musíme ji odtamtud dostat! A zbavit ji toho svinstva. Ať už jí udělal, co chtěl. Ale nevím, zatraceně, nevím, jak to udělat, když ani nevím, co se to s ní stalo… Jak to ksakru dokázal? Odporná všivá krysa…“

„Edwarde, Edwarde…“ mírnil mě Carlisle a zdvihl ruku do vzduchu, aby zastavil proud mých slov. „Leccos jsem o síle jeho polibku slyšel. Ani já jsem ale neměl ponětí, že jeho účinky mohou být tak… zásadní. Nejspíš právě tohle bude schopnost, kterou měl už jako člověk a která se po přeměně zdokonalila. Ženy mu vždycky padaly k nohám. Jemu stačilo si pomyslet, zapůsobit, a každá byla jeho. Nyní to nejspíš má ještě snazší. A dost možná v tom hraje nějakou roli i působení jeho jedu…“

„Ale co její štít? Jak to, že ji neochránil? A jak to, že jsem nedokázal odrazit jeho myšlenky?!“ vztekal jsem se.

„Je jediný svého druhu. Jak to vypadá, nic na něm není obvyklé,“ odpověděl mi rozvážně.

Svíral jsem pěsti a zatínal čelisti při těch slovech. „Nechutnej parchant… Neměl se vůbec narodit!“ ulevoval jsem si.

„Je mi líto, ale lepší vysvětlení ti dát nemohu. Nemáme dostatek informací.“

„K čertu s nedostatkem informací!“ vybuchnul jsem opět. „Je mi úplně jedno, co všechno nevíme. Já ji prostě musím dostat zpět.“

„Co chceš dělat?“ ptal se.

„Nevím, prostě nevím. Třeba mu ji ukrást, když to bude třeba. A když ne ukrást, půjde to jinak. A přijdu na to jak! Nemám na vybranou.“ Byl jsem bezradný.

Zadíval se mi přímo do očí. „Edwarde, nesmíš udělat nic zbrklého.“

Odfrkl jsem si. „Neboj se. Chci ji zachránit a ne mu přidat další zářez na pažbě.“ Potom jsem si vzdychnul. „Prosím, uklidni i Esmé. Nedám jim nic zadarmo, nemusíte se bát.“

„Dobře, synu,“ pokýval hlavou Carlisle a sejmul ze mě svůj zneklidněný pohled. „Kdybych věděl, co ti poradit, poradil bych ti. Kdybychom aspoň měli Listara…“

Jen jsem kývnul a poté se Carlisle zvednul, zběžně zkontroloval Alici a Jaspera a opustil místnost.

- - -

Další dlouhá prázdná noc.

Další dlouhé minuty beze smyslu.

Další hodiny naplněné zmučeným úsilím mé mysli.

Díval jsem se skrz střechu středu na mraky, které se posunovaly po noční obloze. Místy mezi nimi probleskovalo světlo měsíce. Na mojí obloze ale měsíc chyběl. V mém světě chybělo jakékoliv světlo.

Vrazil jsem si hlavu do dlaní a zmučeně v prstech sevřel své vlasy.

Dal bych cokoli, cokoli, za to dostat ji odtamtud. Kdybych mohl, obětoval bych sám sebe za její svobodu. Raději jsem nemyslel na to, čím vším si tam musí procházet. Snad trochu mě uklidňovalo, že pokud Venomovo kouzlo stále působí, nic si neuvědomuje. Dokonce je možná i šťastná.

Ať je to jakkoli, byl jsem si jistý, že bych vyměnil svou nyní naprosto bezcennou existenci za to získat zpět její vůli, její svět, umožnit jejím krokům pohybovat se volně po zemi.

Ta myšlenka mě prudce postavila na nohy. Stál jsem najednou uprostřed pokoje, naprosto bdělý, s očima doširoka otevřenýma. Ano!!! To bylo ono!!! Řešení jsem měl celou dobu přímo před nosem, ale nejspíš se klíč k branám Paláce houpal až příliš blízko mým očím nato, abych ho mohl vidět.

Udělal jsem pár kroků po místnosti a snažil jsem se uklidnit. Získat zpět rozvahu a raději si to všechno pořádně promyslet. Hlavou mi vířily myšlenky. Ano, bylo to riskantní. Ale zároveň nadějné. Opět mě pohltily chmury. Věděl jsem, že s takovým řešením by má rodina nejspíš nesouhlasila. Ale já i tak už v této chvíli věděl, že to bude přesně to, co udělám.

Co na tom, že jsem znal jen první krok. První, ale zásadní krok. V téhle chvíli to znamenalo obrovský posun z místa. Musel jsem krotit svoji horlivost a vůbec jsem nepřemýšlel o ceně, kterou budu muset zaplatit. V té chvíli jsem nevěděl, jak bude vysoká, a bylo mi to jedno. Před očima jsem viděl jen Bellu.

Opustil jsem pracovnu a okamžik jsem váhavě sáhnul na kliku dveří, vedoucích do naší části domu. Mé a Belliny. Zavřel jsem oči a stisknul ji. Dveře povolily a přede mnou se otevřel pohled na všechny známé věci.

Ve všem, v každé částečce toho prostoru byla ona. Přistoupil jsem k opěradlu pohovky, sejmul z něj její šátek a přitisknul si ho k nosu. Okamžitě mě obklopila její vůně. Koncentrovaná a nebesky krásná. Na prchavý okamžik jsem ji cítil vedle sebe.

Měl jsem odejít a věděl jsem, že to udělám ještě dnes v noci. Nemělo smysl čekat. Na nic. Ale nechtěl jsem odejít bez rozloučení. Věděl jsem, že můj návrat je nejistý. Prohlížel jsem si každý detail toho místa, procházel jsem všechny místnosti. A objevil jsem několik drobností, které doteď unikaly mé pozornosti. Vedle postele byly Belliny boty. Nevzpomínal jsem, že by takové měla. V koupelně byl vedle zrcadla zavěšený jednoduchý řetízek s přívěskem ve tvaru hvězdy. Na Bellině stole v poslední době nejspíš přibyl další obrázek miminka, kterého jsem si všimnul až nyní. A vedle něj leželo pero, které Bella nestihla zavřít. Vzal jsem ho do ruky a přitom se posadil za stůl.

Nemohl jsem odejít jen tak. Místností se záhy nesl zvuk pera skřípajícího o desku stolu skrz tenký papír, který jsem nakonec, pokrytý slovy, nechal ležet na stole. V duchu jsem se omlouval mé rodině, že jsem se nemohl rozloučit lépe, věděl jsem ale, že by můj úmysl neschválili. A nebo jsem nad tím přinejmenším váhal. Ale uklidňovalo mě, že až si dopis přečtou, budou vědět, kde jsem a proč. Věřil jsem, že to pochopí.

Dále jsem už na nic nečekal, vyskočil jsem oknem ven a nasměroval své kroky do černé noci. Vše, co jsem doposud měl, jsem zanechal za sebou a ve svých náhle obnažených rukách jsem svíral jen nejistou naději, kterou bych si ale za nic na světě nenechal vzít.

Pokračování:
15. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 14. kapitola: