Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 22. kapitola

06.05.2011 (14:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1447×

22. KAPITOLA (Edward)

Bella se mírně zamračila, když mi vracela pohár. V jejím výrazu byly poznat rozpaky. Dnešní dávka jedu zůstala zavřená ve skříni a Bella poprvé dostala vypít pouze čistou krev. S napětím jsem čekal na její reakci.

Zatěkala očima po pokoji a mírně se ošila. „Díky,“ zamumlala potom a odebrala se do stísněné části své cely, kde se položila na postel a bez zájmu začala listovat jednou z knih.

Měl jsem co dělat nezůstat na ni zírat a s pocitem pomalu se blížící bouře jsem se otočil a odložil pohár k umyvadlu, jako i prve. Zůstal jsem zírat na kraj umyvadla a snažil se ignorovat stísněnost, která se mě zmocňovala. Zatím mi to prošlo – co bude dál? Očekával jsem, že něco se musí stát.

Během toho čekání jsem se musel něčím zaměstnat. Aniž bych se na to úplně soustředil, četl jsem názvy knih vyskytujících se vedle mé postele. Většina toho byly neznámé tituly, ale objevilo se tam i pár klasických, starých románů… Hrabě Monte Christo, Bídníci, Hrozny hněvu, Jindřich VIII.,… Ty knihy byly plné dramat, smyšlených, ale to, co jsem cítil na vlastní kůži, bylo drama skutečné. Neměl jsem proto nejmenší chuť nějakou z těch knih otevírat, i bez toho jsem musel sbírat sílu na to, co jsem tušil, že přijde.

To čekání bylo k nevydržení.

Poslouchal jsem zvuky z její cely. Normálně vydržela hodiny bez hnutí, v klidu, omámená. Nyní ke mně stále zazníval šramot. Neviděl jsem na ni, ale slyšel jsem, jak roztržitě listuje knihou, jak přechází po pokoji. Jednou nebo dvakrát zasyčela. Vnímal jsem ji tak jako nikdy, ačkoliv jsem na ni neviděl a pokoušel se jí do poslední chvíle nechat tu trochu soukromí. Moje mysl ulpívala na každém jejím pohybu, každém jejím kroku, zvuku…

Nevydržel jsem to. Blížila se půlnoc. Od vynechání dávky tedy uplynulo už skoro pět hodin. Postavil jsem se ke mříži a podíval se na ni.

Naprázdno jsem polknul. Vypadala… o hodně hůř, než před těmi pěti hodinami. Její oči jako by plály zadušeným ohněm, vypadala jako v horečce. Když mě zahlédla, odfrkla si. „Co koukáš?“

„Ujišťuji se, že jsi v pořádku,“ odpověděl jsem co možná nejvíc neutrálně. „Zdáš se mi být neklidná.“

„Tak zase koukej zalézt a nech mě na pokoji. Nic mi není,“ odsekla.

„Opravdu si to přeješ?“

Zaváhala, kousla se do rtu a očima opět zatěkala po pokoji. „Rozhodně si to přeju. Přestaň na mě zírat.“

Popošel jsem tedy za zeď a výdechem jsem se zbavil přetlaku. Byla na tom špatně, stačil jediný pohled a věděl jsem to. Očekával jsem, že bude hůř a to pomyšlení mě svíralo jako železná pěst. Kdybych mohl, trpěl bych za ni. Přesto jsem věřil, že to utrpení má svůj smysl, a až na ni přestane jed působit, přijde k sobě. Kéž to netrvá moc dlouho!

S hlavou v dlaních jsem seděl za stěnou na kraji postele, když najednou se objevila u mříží a podívala se na mě. Bylo to za celou dobu poprvé, kdy se vůbec postavila k mříži, aby mě vyhledala.

„Edwarde,“ hlesla nervózně.

Okamžitě jsem byl na nohou a postavil se naproti ní. „Ano?“

„Byl ten dnešní pohár… v pořádku? Byl tak jako vždycky? Chutnal jinak.“ Vypadalo to jako, že se stydí na to zeptat. Jako by to bylo něco, čemu se bránila.

„Ano, paní. Vše bylo jako vždy,“ odpověděl jsem co nejpřesvědčivěji. Ještě ne. Ještě nebyl čas na to jí říct pravdu, ještě byla příliš v jeho moci.

„To není možné,“ rozhodila rukama. „Něco mu chybělo… ta chuť… jako by to nebyl stejný druh krve.“

„Byl to přesně ten druh krve, který ti dávám vždy.“ V tomto případě jsem ani nemusel lhát.

„Nelži mi!“ rozkřikla se nečekaně prudce. „Hned se mi na tom něco nezdálo, hned od první chvíle. Já to poznám. Nemohlo to být to samé.“

„Paní Isabello, buď rozumná. Bylo to totéž. To, co ti dávám vždy.“

Zasyčela. „I vůně byla jiná! Edwarde, já nejsem hloupá!“

„Jestli si přeješ, paní, můžeš se sama podívat a porovnat…“ Otočil jsem se ke chladící skříni a vyndal z ní další dávku krve. Věděl jsem, že jed je ve svých ampulkách dokonale utěsněný a nemohla tedy cítit jeho vůni. Tu vůni, na kterou byla zvyklá. Navíc jsem si s úlevou uvědomil, že ampulky jsou ve skříni vyskládány až za nádobami s krví, takže je nemohla vidět.

Podal jsem jí nádobu s krví na další den. Nasála její vůni. „Ano, to je přesně to, co jsi mi dal. Ale ne to, co mi dáváš jindy.“

„Ale to je to jediné, co tu pro tebe mám,“ nechal jsem ji nahlédnout to skříně, aby viděla, že je plná stejných nádob.

Zlostně si odfrkla a otočila se. „To snad už nemám věřit svým smyslům? Jsem blázen, nebo co?“ Udělala pár kroků a pohlédla do stropu. „Snad to dělá to místo, tohle sklepení…“

Prsty jsem pevně stisknul mříže, kterých jsem se držel, když jsem ji sledoval.

Sesunula se do křesla a ztěžka dýchala, vypadala jako bledý nemocný člověk. A bojovala sama se sebou. Tlumené světlo ten pohled dělalo ještě děsivější. Ležela tam bez hnutí a já se sesunul na zem, zády jsem se opřel o stěnu, ramenem jsem se dotýkal mříže. Tak, abych na ni viděl. Nehodlal jsem ji nechat bez dozoru, teď už ne.

Mučivě dlouhou dobu byl klid. Počítal jsem její občasné nádechy, pomáhaly mi nějakým způsobem vnímat čas. Po nějaké době si rukama objala hrudník a zkroutila se do nepohodlné polohy. A tak opět zůstala další dlouhou dobu. Její oči byly zavřené.

Bello, Bellinko, vydrž… Až to skončí, budeš se cítit lépe. Ze všech sil jsem doufal, že to pro ni bude co nejméně bolestné.

Najednou jsem zaznamenal, že se její dech zrychlil a prohloubil. Dýchala čím dál rychleji. Nakonec se z jejího hrdla vydral příšerný výkřik. V další vteřině opět stála u mříží, její oči plály ohněm, který ji stravoval. Byly to oči plné šílenství, utrpení a nenávisti.

„Co jsi mi to udělal, ty bídáku! Myslíš si, že ti na to skočím?! Koukej mi dát to, co jsi mi dával dřív. Vím, že dneska to bylo jinak! Já to vím! A nepřej si vědět, co s tebou Venome udělá, až se to dozví! Pomstí se ti! A já mu s tím pomůžu!“

Ohnula se ke mně dolů k zemi, prostrčila ruce mřížemi a chytla mě pod krkem. Její stisk byl pevný, tvrdý.

„Bello…“ vyslovil jsem dřív, než jsem se stačil rozmyslet, co chci říct. Její utrpení mě drásalo.

„Opovaž se mi říkat Bello! A připrav mi ten pohár!“

„Dal jsem ti už všechno, co jsem mohl,“ pokusil jsem se odpovědět s vědomím, že jakékoliv vysvětlování je už marné a chytil jsem ji za ruce. Jen jsem ji držel a nechal jsem ji svírat moje hrdlo. Věděl jsem, že teď už její ruce nesmím pustit. Od této chvíle jsem ji musel udržet u sebe. Nesměl jsem dovolit, aby v nějakém dalším záchvatu stiskla ten zvonek. Zatím ještě ne.

Chvíli jsme se kroutili v sevření a já jsem pro jistotu prověřil mysli strážců stojících před dveřmi z ohnivé chodby. Musel jsem zjistit, jestli něco neslyšeli. Jejich bezstarostné myšlenky mi potvrdily, že k nim ten výkřik nedolehl. Vydechl jsem úlevou.

Bella na mě dál upřeně zírala a potom v dalším náhlém popudu vyštěkla: „Neslyšel jsi? Jdi a nalej mi další pohár! A tentokrát ten správný!“

Dál jsem držel její ruce a neochvějně se jí díval do tváře, která byla k nepoznání proměněna. Její rysy byly zlé, útočné, tvrdé… a tím vším pronikala bolest, která ji trýznila.

„Lituji, ale nemohu toho pro tebe více udělat,“ odpověděl jsem a raději se díval do země. Její bolest byla horší, než jsem čekal. Ještě chvíli na mě zírala a potom… se se zmučeným zasténáním svezla na zem. Nyní jsme tedy oba seděli na své straně mříží. Povolila svůj stisk a já jsem její ruce uchopil lépe – tak, aby to nám oběma bylo pohodlnější. Její tělo ochablo, hlava jí klesla na kolena. „Pusť mě…“ zasténala slabě.

Jen jsem němě zavrtěl hlavou. Nemohla mě vidět, ale vlastně na tom nezáleželo.

Zůstali jsme takto další dlouhou dobu, když jsem si všimnul, že se začala třást. Slabě, ale vytrvale. Chytil jsem obě její ruce do jedné své a volnou ruku jsem prostrčil mříží, abych ji pohladil. Lehce jsem přejel prsty přes její vlasy a nakonec nechal svou ruku položenou na jejím temeni. Neodstrčila mě, neuhnula. Jen slabě pootočila hlavu a pootevřela své zmučené oči. Škvírkou mezi víčky na mě pohlédla a zase je zavřela.

Bylo děsivé ji vidět tak zbídačenou, tak vyčerpanou, tak zesláblou. Bylo děsivé vidět její utrpení. Každý její nádech, každý vzdech a každý náznak bolesti jsem vnímal jako svůj vlastní. Dost možná moje vlastní bolest by bolela méně, tohle bylo něco, co se nedalo snést. A přitom jsem si zakazoval projevit jakoukoli známku vlastního utrpení, věděl jsem, že tím bych jí nepomohl.

Ubíhaly další hrozné minuty, hodiny. Bella se stále třásla a svíjela se na tom kousku místa, který jsem jí mohl poskytnout. Křičela na mě, nenáviděla mě a opět upadala do stavu polovědomé agónie.

S rukou v jejích vlasech jsem k ní začal mluvit. „Zapomeň na tuhle díru v podzemí a představ si úplně jiné místo, nejkrásnější místo na zemi. Louku uprostřed lesa posetou žlutými a fialovými květy. Louku, na kterou dopadá sluneční světlo a to se odráží od tvé třpytivé kůže. Procházíš se po té louce a jsi jako anděl, tvé bílé šaty splývají až na zem a hladí trávu, když kráčíš…“ Nebylo poznat, jestli mě vnímá. Nepohnula se, téměř ani nedýchala, ale mluvil jsem dál. „Záříš a tvoje tvář je plná úsměvů. Vlasy ti poletují kolem hlavy, když foukne vítr. A všude kolem tebe je volnost, nekonečné moře prostoru, nekonečná dálka, kam je možno se vydat. Záleží jen na tobě… V ruce protáčíš stonek trávy a přemýšlíš, sníš…“ Můj hlas se nesl tichým prostorem, dokud mi nedošla slova. Bella se stále nehýbala, jen čas od času zasténala.

Když už jsem věděl, že více toho nesnesu, když už jsem cítil, jak se mi tvář stahuje do bolestivého výrazu, když už jsem věděl, že potřebuju trpět s ní… zvedla hlavu a její oči se otevřely. Poprvé za dlouhou dobu je dokázala otevřít více než na malou škvírku.

A z nich na mě padl náznak světla, náznak její vlastní vůle a podstaty. Vydechl jsem úžasem a přejel mi mráz po zádech. Tohle jsem neviděl už tak dlouho! Věky! To byla Bella! Anebo aspoň její kousek.

Prostrčil jsem ruce mřížemi a objal ji. Studený kov mi nedovolil ji k sobě přitisknout více, ale objal jsem ji alespoň tak, jak to bylo možné. Nevzpouzela se. Potom jsem rychle opět chytil její ruce. Nedovolil jsem si ještě ji pustit.

„Edwarde?“ zaostřila na mě. „Co jsi mi to udělal…“ její hlas zněl vyčerpaně.

„Bello?“ zeptal jsem se opatrně, a aniž bych pustil její ruce, kleknul jsem si, abych jí mohl být blíž. „Jak je ti?“

„Měla jsem pocit, že hořím. Teď je to lepší… Ale nechápu nic… Co to mělo znamenat?“ podívala se na mě a já v jejím pohledu opět uviděl tu záři, která, ač byla slabá, překonala svou krásou všechno ostatní. Nevěřil jsem svým očím. Přesto, že stále vypadala jako v horečce, něco se změnilo.

„Bello, Bello, všechno ti vysvětlím,“ opakoval jsem její jméno a znovu ji hladil ve vlasech.

„To bys měl…“ konstatovala a znovu se na mě podívala. „Co se to se mnou děje?“

Nevěděl jsem, odkud začít. Kromě toho jsem nevěděl, jak na to, co jí povím, bude reagovat. Uvědomil jsem si, že váhám, zda mám opravdu začít mluvit.

Opřela si hlavu o studený kov mříže a její pohled padl na její dlaň, kterou jsem svíral ve svých prstech. „Proč mě pořád držíš?“

„Protože tě nedokážu pustit…“ řekl jsem a byla to pravda, i když to nebyl jediný důvod.

„Edwarde… nemyslím, že by to bylo vhodné,“ pronesla a omluvně se na mě zadívala. „Vím, co jsme pro sebe dříve znamenali, ale je to pryč…“

Zamrazilo mě. Jedna věc byla vědět, předpokládat, že to tak bude, druhá byla slyšet to z jejích úst, takhle otevřeně. Bylo to tedy tak. Nemilovala mě. Ztracená moc jedu jí sice dovolila uvažovat, ale sílu Venomových schopností to zrušit nedokázalo. Nemohla milovat, přesně tak, jak jsem pochopil z Venomových myšlenek. Ani na okamžik jsem nevěřil, že by naše láska mohla být pryč doopravdy – to bylo nemyslitelné.

Její ruce jsem nepustil a zeptal se tak přímo, jak mluvila i ona. „Miluješ Venoma? Proto to není vhodné?“

Unaveně si oddechla. „Ne, tím to není…“ Uniklo jí tiché náhlé zakvílení a zabořila hlavu mezi kolena. „Pamatuju si to. Bože, já si to pamatuju, všechno…“ Hlas se jí zlomil. „Jak jsem mohla být tak… bláhová. Jak jsem si mohla myslet, že patříme k sobě?“ Otřásla se.

„Nemyslela sis to, věř mi.“ Alespoň tady, že to tedy fungovalo! Její očištěnou mysl nic nenutilo dál lpět na té zrůdě. Zachvátila mě úleva. Byla tedy naděje.

Zvedla hlavu, podívala se na mě a mezi očima se jí objevila vráska: „Jak to myslíš?“

„Omamoval tě pomocí … svého jedu. Plnil jím tvou mysl a přetvářel si ji ke svým vlastním účelům.“

„Cože? Dával mi jed? Jak?“

Stisknul jsem čelisti. „Svými polibky. A v pohárech s krví, které jsi dostávala ode mě.“

Zamračila se ještě víc. „Cože?! Ty jsi mu v tom pomáhal?!“ V jejím obličeji bylo znát zmatení a překvapení.

„Dělal jsem to proto, abych našel způsob, jak tě toho zbavit. Věř mi, celou dobu jsem hledal způsob, jak to udělat.“

Zalapala po dechu a vytřeštěně se dívala k zemi. Kroutila hlavou a opět se začala mírně třást.

„Bolest, kterou jsi si teď prožila, byla právě proto, že jsem ti jed nedal. Všechno ti vysvětlím, budeš-li o to stát. Teď na to ale není čas. Musíme odsud odejít – venku bude lepší příležitost a dost času si o všem promluvit. Nebo tady snad chceš raději zůstat?“

„A počkat na další dávky… jedu?“ Polkla. „Ne, to ne. Ale jak to chceš udělat? Jak se odsud chceš dostat?“ Její výraz byl dychtivý, ale špatně jsem to rozpoznával. Nedívala se na mě.

Chtěla ven, stejně jako já. Pustil jsem její ruce. Po dlouhých hodinách je protáhla na svou stranu a promnula si lokty. Krátce se na mě podívala a potom uhnula pohledem. Díval jsem se na ni a zakazoval jsem si myslet na to, co bude, až budeme venku. Zatím jsme stále vězeli zakopáni pod zemí.

Pokusil jsem se jí vysvětlit plán. „Zazvoníš a přivoláš stráže. Pokusím se je ovlivnit, nedovolím jim udělat cokoli proti nám. Postavíme se jim, nezadrží nás. A kdyby to náhodou nestačilo, použijeme tohle…“ přistoupil jsem ke skříni a vyndal z nich ampulky jedu. Bylo jich osm. „Venomův jed. Mělo by stačit vpravit jim to do úst – každému tři… A ty dvě další budeme možná ještě potřebovat…“

Zadívala se zamyšleně na ty malé skleněné lahvičky a rychle z nich sejmula zrak, potom sevřela pěsti a začala chodit po místnosti. „Tři? A já jsem… dostávala vždy jednu?“

Přikývl jsem. „Více by ti mohlo ublížit.“

„Proklatej slizkej had,“ zasyčela.

„Teď už ti neublíží,“ zadíval jsem se na ni.

Nervózně se ošila. „Myslíš, že se to povede?“

„Musí,“ konstatoval jsem prostě. „Palác je poloprázdný. Najdeme cestu ven.“

Přikývla. „Mám tedy zazvonit?“ Objala se rukama a přešlápla. Vypadala vystrašeně.

„Ještě ne,“ přistoupil jsem k mříži a chvíli si ji prohlížel. „Neboj. Nesmíš se bát. A tohle budeš možná potřebovat, stráž přijde k tobě, ne ke mně...“ Prostrčil jsem mříží ruku se třemi ampulkami jedu a rozevřel jsem prsty. Díval jsem se jí přímo do obličeje, sledoval jsem každý jeho detail. Zvedla ke mně oči a vzdychla. Věděl jsem, že tahle chvíle má rozhodnout o všem. Mohla moji důvěru zradit nebo si zasloužit. Věděl jsem ale, že bez důvěry se můj plán stejně nemohl povést… vsadil jsem všechno právě na ni.

Udělala pár malých krůčků a těsně předtím, než ampulky sebrala z mé dlaně, se zachvěla. Třesoucí se rukou je potom zvedla a prohlédla si je proti světlu. „Jsem si jistá, že je budu potřebovat,“ pronesla potěšeným tónem a třesoucími se prsty otevřela jednu z nich.

Jako by mnou projelo tisíc nožů. „Bello! Ne! To nedělej!“ Natiskl jsem se k mříži a vší silou jí zacloumal. Ani se nepohnula. Pokusil jsem se ji prorazit, probourat…

Ani se na mě nepodívala a obsah ampulky skončil v jejích ústech. „Děkuji, Edwarde,“ šeptla. „A promiň.“ Hned potom se posadila do křesla, opřela se a slastně zavřela oči.

„Ne!!!“ vykřikl jsem… „Ne…“ můj hlas zanikl v podivném skřeku, když se mé hrdlo stáhlo zklamáním, bolestí, další zradou, další ranou mířenou do těch nejbolavějších míst.

Nevěřil jsem vlastním očím. Nemohl jsem tomu věřit. Bella vypadala opět šťastná, opět klidná… a všechna naděje na to dostat se z tohoto příšerného místa byla pryč. Chvíli jsem šokovaně zíral na to, co vidím. Tolik jsem si přál jí uvěřit…

Proč!!! Zachvátila mě vlna vzteku. Proč se to muselo stát zrovna takhle! Proč se to nemohlo podařit… Proč to má vypadat, že se odsud nikdy nedostaneme, já ani ona… Vzteky jsem třískal a kopal do všeho kolem sebe, aniž bych se namáhal mířit. Všechno bylo k ničemu. Všechno! Její bolest, moje bolest… nic z toho nemělo smysl… Měl jsem pocit, že každou chvíli vybuchnu. Měl jsem chuť ničit, měl jsem chuť prosit, udělal bych cokoli, jen aby se tohle nemuselo stát.

Trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem pochopil, že situace je nezvratná. Že je to opravdu tak. Byl jsem opět sám, Bella byla opět ve Venomově pomyslném náručí. A měla u sebe další dávky, takže jsem věděl, že teď to bude ona, kdo o tom bude rozhodovat… A potom už nebude na další pokus dost času.

Měl jsem jedinou šanci a tu jsem nedokázal dovést k úspěchu. Věděl jsem, že zbytek dní, které budu muset v téhle kobce strávit, se bude podobat pobytu v  samém středu pekelných plamenů, které budou pálit již tisíckrát spálené. Věděl jsem, že mě bude stát veškeré zbytky sil se zase zvednout.

A nad tím vším se jako černý hustý dým vznášela ta nejstrašlivější myšlenka – snad tohle nebyla má šance jediná a poslední! Co všechno si bude Bella pamatovat? Co všechno se Venome dozví? Co přijde potom?

- - -

Čekal jsem na tu chvíli jako na vysvobození. Poslední hodiny a dny už mi splývaly v jednu nepřehlednou, rozmazanou šeď, kterou má ztýraná vyčerpaná mysl sotva zaznamenávala.

Konečně klapl zámek ve dveřích a ty se otevřely. V nich se objevil Venome sám. Na rtech mu zahrál pobavený úsměv, když uviděl mě, jak vyčerpaně a zároveň strnule sedím na kraji postele a Bellu, jak se s vcelku spokojeným výrazem probírá pramínky svých vlasů.

„Takže, zdravíčko!“ pronesl lehce konverzačním tónem, když vstoupil do Belliny cely. Bella okamžitě přelétla místnost a vrhla se mu kolem krku. „Isabello, rád vidím, že jsi to přestála bez úhony…“

„Já vidím mnohem radši, že tys to přestál bez úhony…“ vydechla mu Bella do vlasů.

„Moje sladká květinko, jistěže. Neměli šanci. Dovedl bych si sice představit ještě lepší výsledek bitvy, ale účel byl splněn. Nebudou otravovat.“

Automaticky jsem v jeho myšlenkách našel to, co neřekl. Některé z nich pobili, někteří ale prchli. I oba Volturiovi. A slušný počet Stínů i venirů se zpátky nevrátil. Navenek se tvářil spokojený, uvnitř zuřil. Jistě, nebude přede mnou přece přiznávat svůj neúspěch…

Smetl jsem jeho problémy ze stolu. Sám jsem byl napjatý až k prasknutí. Co se teď stane? Země pod nohama jako by mi hořela.

„Bylo o tebe dobře postaráno?“ ptal se Venome Belly a já jsem se pokoušel o co nejuvolněnější výraz, ačkoli se mi chtělo zatínat pěsti.

Bella se zatvářila rozpačitě. „Asi ano… Jen jsem měla něco jako… horečku. Nejspíš proto, že nesnáším malé prostory, navíc tak dlouho. Zdálo se mi něco o… o zimě plné sněhu, potom o louce se žlutofialovými květy, potom zase byl všude kolem oheň. Edward na mě celou tu dobu dohlížel. Staral se o mě, držel mě.“

Venome se zamračil a na tváři se mu objevila jistá podezíravost. Pustil Bellu a vkročil ke mně do cely. Otevřel skříňku s krví a jedem, aby pouhým pohledem zjistil, že počet zbývajících ampulek jedu souhlasí. Jeho myšlenky si dávaly pět a pět dohromady. Víc jedu Bella dostat nemohla, chyběl by. Zabít jedem jsem ji tedy nechtěl. A vzhledem k tomu, v jak příjemném ji našel stavu, zjevně hladina jedu v jejím těle byla v pořádku. Potom řekl: „Měl jsi mi říct hned, že tvoje bývalá žena špatně snáší malé prostory. Možná by se našlo jiné řešení. Rád ale vidím, že jsi svůj úkol splnil.“

„Ano, pane,“ odvětil jsem a snažil se vší silou nedat na sobě znát údiv nad tím, co mu Bella nakonec řekla. Dostal jsem druhou šanci, tak snadno! Nemohl jsem tomu uvěřit.

„A paní Isabella už je na tom lépe,“  pokračoval jsem a můj hlas zněl kupodivu nenuceně a přirozeně. Sám jsem to nechápal.

„Dobře, myslím, že si zasloužíš odměnu. Co budeš chtít? Ženu? Tu nejlepší krev? Živou oběť? Peníze?“

Neodpověděl jsem. Vystoupil z mé cely, zabouchl za sebou dveře a věnoval mi povýšený úsměv.

Vstoupil opět k Belle, a když ji odváděl z cely ven, informoval mě, že pro mě za chvíli přijde Will. Když jsem v tom hrozném místě osaměl, s úlevou jsem si uvědomil, že si nevšimnul tří prázdných ampulek nacházejících se v Bellině cele. Naštěstí bylo téměř jasné, že se do těchto míst už vrátit nehodlal, a nebylo pravděpodobné, že služba, která zde bude provádět úklid, by tomu přikládala nějakou váhu.

Sesunul jsem se na židli, prohrábl jsem si vlasy a zatoužil jsem po chvíli odpočinku. Po čerstvém vzduchu, po vůni deště, barvě nebe, zelenohnědé barvě lesa… Zatoužil jsem po tom moci nabrat další sílu. V tom boji jsem zatím prohrával, ale ještě nebyl u konce. A byly jen dvě možnosti, jak by mohl skončit. Buď vyhraju já, nebo on. Ani jeden z nás se nehodlal vzdát.

Pokračování:
23. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 22. kapitola: