Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 26. kapitola

09.06.2011 (17:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1523×

26. KAPITOLA (Sue)

Děsivou, žhavou, do ruda rozpálenou bolest konečně rozřízl srpek ostrého světla. Něco se konečně změnilo. To utrpení, o kterém jsem byla přesvědčená, že už nikdy neskončí, najednou zmizelo.

A něco bylo jinak.

Otevřela jsem oči a skrze to všechno, co jsem sotva chápala, mě zachvátila jediná myšlenka. Dítě! Moje dítě!

Zprudka jsem se posadila na zemi, na které jsem ležela. Moje ruce automaticky zamířily k mému břichu, když jsem si vzpomněla na tu bolest, která mě trhala na kusy. Nyní jsem ale žádnou necítila, nic mě nebolelo… Zem, na které jsem seděla, byla vystlaná dekami a polštáři, na nichž byly stopy krve… Mou mysl zaplavovaly vzpomínky na to všechno – jak blízko smrti jsem byla? Věděla jsem, co musím udělat, ale nedokázala jsem to. Ta bolest byla příliš veliká… Slyšela jsem znovu ozvěnu vlastního křiku, cítila krev, která se ze mě řinula, jen mlhavě jsem viděla toho muže a jeho ruce, i tu jehlu. A po ní? Co bylo po ní? Pálení, šílené nesnesitelné pálení. A další neustávající bolest. A potom – hlas mého dítěte a jeho dotek. Bezvědomá šílená bolest.

Prudce jsem se postavila na nohy. Rychlost mého pohybu mě udivila, spíš než obyčejné postavení to byl výskok. Kde je mé dítě?! Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Ve zlomku vteřiny jsem se ocitla u dveří vedoucích z místnosti. Musela jsem je najít.

„Už je to za tebou? Jsi v pořádku?“ ozvalo se za mnou. S trhnutím jsem se otočila. V druhých dveřích stál on. Ten muž, který byl u mě, když jsem se pokoušela dát život svému dítěti. Měl mírně prošedivělé vlasy a ve tváří velmi vyrovnaný výraz.

„Kde je mé dítě?“ vyhrkla jsem na něj. Musí o něm přece něco vědět.

„Spí. Je v pořádku. Chceš ho vidět?“ Klidně mi pokynul rukou do vedlejší místnosti. V okamžiku jsem se v ní ocitla a skláněla se nad další hromádkou dek, v jejímž středu byl ten nejkrásnější malý obličej, který jsem kdy viděla. Jeho oči byly zavřené, klidné a hluboce oddechovalo. Hned nato se děťátko zavrtělo, natáhlo do plic plnou dávku vzduchu a spokojeně zhluboka vydechlo. Zachvátil mě pocit, jaký jsem dodnes nepoznala, a byla jsem ho plná. Pochopila jsem, že nic na světě pro mě od této chvíle není důležitější, než tahle malá bytost. Okamžitě jsem věděla, že bych pro ni udělala všechno. Tak málo jsem toho v tuhle chvíli chápala, ale tohle jsem věděla s naprostou jistotou. Natáhla jsem k němu ruce, chtěla jsem ho cítit ve své náruči.

„Vzbudíš ji…,“ upozornil mě ten muž.

Otočila jsem se na něj. „Ji?“

„Ano. Je to holčička. Víš, jaké jí dáš jméno?“

„Anaîs,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným na ni.

Usmál se. „Anaîs – laskavá, soucitná bohyně lásky? Krásné… Velmi krásné. Mé jméno je Listar,“ podal mi ruku.

„Sue,“ stiskla jsem mu ji.

„Ech… ti novorození…,“ zaskuhral. „Ne tak zprudka, Sue, ano? Prosím.“ Třel si svou dlaň druhou rukou.

„Já… omlouvám se. Ale… vůbec nic nechápu. Vím, že je ze mě upír. Poznám to.“ Rukama jsem si mimoděk zalétla k hrdlu, ve kterém mě pálilo. „Ale jak to? Nedokázala jsem to sama udělat. Bylo už moc pozdě… Neměla jsem sílu, ta bolest byla příliš velká.“ Při té vzpomínce mě znovu naplnil děs. Mé dítě mohlo umřít… a já s ním.

„Málem tě to zabilo, Sue. To sis vážně myslela, že na tohle bys mohla stačit sama?“

„Neměla jsem moc jiných možností…“

Pozvedl obočí, otočil se pro džbán stojící na zemi a beze slova mi ho podal. „Můžeš se napít. Je čerstvá.“ Vzala jsem si ho od něj a on pokračoval: „Byl jsem nedaleko a slyšel jsem tě křičet. Byla to náhoda. Všechno to byla náhoda. Jisté okolnosti mě donutily žít tady kousek odsud. Dalo by se říct, že… se vlastně jen velmi zřídkakdy objevuji na povrchu. Ale ten den ano.“

Jeho slova ke mně sotva doléhala. Jak krev stékala mým hrdlem, zachvátila mě rozkoš, nádherný pocit, který donutil přestat můj mozek fungovat. Takové to tedy je…! Listar se odmlčel a chvíli mě sledoval. Konečně jsem se cítila… sytá. Uspokojená. Byl to zvláštní pocit nepoznané blaženosti. Postavila jsem prázdný džbán zpět na zem. „Děkuji,“ hlesla jsem.

Usmál se. „Je ti líp?“ Šířil kolem sebe takovou pohodu a vyrovnanost, že jsem musela uznat, že je mi líp. Po dlouhé době. Neznala jsem ho, nevěděla jsem, co je zač, ale byla jsem si jistá, že se ho nemusím bát.

„Zkrátka měla jsi štěstí, že jsem šel kolem. A že za těch několik století, co už tu jsem, o těchto věcech něco vím. O lidech, upírech, poloupírech… A musím uznat, že ses na to dobře připravila. Nůžky, polštáře, čistá prostěradla… jehla, jed…“

Ano. To jsem udělala. Věděla jsem, že budu potřebovat jed na přeměnu. Věděla jsem, že jinak se dítě nemůže narodit. Že není v lidských silách porodit nemluvně, které je napůl člověk a napůl upír. A doufala jsem, že na to budu stačit sama, protože jsem věděla, že musím utéct. Zůstala jsem sama. Byla to jediná naděje, jak zachránit sebe i dítě. Anaîs, mou dceru. Zadívala jsem se na Listara.

„Děkuji ti. Vlastně upřímně – nevím, jak vůbec vyjádřit svou obrovskou vděčnost. Tvou pomoc ti sotva kdy budu moci vrátit.“

„To nikdy nevíš. A bylo mi potěšením. Malý zázrak – nový život. Vlastně jsem toho tolik neudělal. Injekce s jedem, pomohl jsem dítěti na svět a postaral se o ně, dokud ses nevzbudila. Zbytek jsi zvládla sama.“

Kývla jsem. „To je víc, než dost… Nebýt tebe…“ Zadívala jsem se opět na zavřené oči své dcery, potom zpět na něj. „Co jsi tím myslel, že se zřídkakdy objevuješ na povrchu?“ Byl to osud, že se tu objevil? Obrovské štěstí znamenající předěl mezi životem a smrtí? Zvědavě jsem se na něj podívala. Nemusel mi nic vysvětlovat, ale tahle situace nás sblížila, aniž bychom o to usilovali.

„A co tebe dohnalo až sem?“ pozvedl obočí, když mi vrátil smělost mé otázky a významně zalétl k polštářům, v nichž se ukrývala Anaîs.

Vzdychla jsem. „Její otec by nás zabil. Obě. Nedovolil by jí, aby se narodila.“ S hořkostí jsem si vzpomněla na ty dvě mrtvé ženy. Jen velmi krátkou dobu nosily ve svém lůně Venomovo dítě. Nebyla jsem první. Ale byla jsem první, kdo ho dokázal ochránit a porodit.

„Velmi krutý otec,“ zkonstatoval Listar.

„Nemáš ponětí,“ vydechla jsem. Přesto jsem ho ale nedokázala nemilovat. Nedokázala jsem nepodlehnout jeho kouzlu.

Postavila jsem se k oknu vedoucímu z místnosti a upřela svůj zrak na nekonečný oceán. Vlny se pod námi tříštily o skály, na kterých stála tahle stará, opuštěná, kamenná pevnost. Do mého nosu pronikaly jemné kapky mořské vody, rozptýlené v ovzduší. Cítila jsem jeho vůni a na jazyku jeho chuť. Jeho barvy se mi nikdy nezdály tak zářivé, tak prokreslené. Jako bych jej ve svém životě viděla poprvé….

„Její otec je Venome,“ vyřkla jsem ztěžka celou pravdu, zády k Listarovi.

Uslyšela jsem za sebou pousmání. „V tom případě se naše cesty nejspíš měly protnout,“ zkonstatoval. „Zdá se, že jsme oba skončili na tomhle místě právě kvůli němu.“

Otočila jsem se a okamžitě poznala, že mé překvapení je nejspíš větší než jeho. „Co - cože?“

„Ty jsi před ním utekla, já jsem před ním utekl. A vypadá to, že tím to ani pro jednoho z nás zdaleka nekončí.“

Chvíli jsem si ho prohlížela. Řekne mi víc? Čeká, že se zeptám?

„Způsobil jsem Venomovi jisté nepříjemnosti, ze kterých se, pokud vím, ještě nevzpamatoval. Vlastně mě udivuje, že o mně nic nevíš… Ani já o tobě… Měl jsem se lépe zajímat o jeho ženy.“ Opět se na mě usmál tím svým uklidňujícím způsobem.

„Jeho ženy…“ Ano, bylo jich vždycky dost. „Byla jsem jednou z jeho žen, ale nikdy se mnou neprobíral své záležitosti. O tobě nevím… nic.“

„Tak dovol, abych tě ujistil, že kdybych se mu dostal do rukou, čekalo by mě jen to nejhorší. Mám dojem, že kvůli mně by nejspíš s radostí vynalezl nějaký nový druh mučení.“ Zasmál se. On se tomu smál!

„Tak to jsme na tom stejně…,“ odpověděla jsem o dost chmurnějším tónem.

„Řekněme,“ pokračoval, „že jsem několik vzpurných novorozených zbavil povinnosti obývat stěny Paláce. Ale od té doby, co se to Venome dozvěděl, už se nějakou dobu skrývám nedaleko.“ Zaměřil na mě svůj vyrovnaný pohled. „Něco mi říká, že zrovna ty mě neprozradíš, nemám pravdu? Ta půda, co hoří pod mýma a tvýma nohama, si je dost podobná.“

Dívala jsem se na něj. Byl to on, kdo zachránil život můj i mého dítěte. Byl to on, kdo se o nás postaral. Byl to on, kdo mi poskytnul útočiště. „Neprozradím. Možná jsou některé mé části špatné, ale můžeš mi věřit.“

„Já vím,“ pokýval hlavou. „Má vycvičená intuice se nikdy nemýlí. Sice bych tady nejspíš ani tak neměl zůstávat, ale jsem rád, že tě poznávám, Sue.“

Horlivě jsem přikyvovala, když v tom se ozval ten zvuk. Zněl jako zvonky v mých uších. Poprvé jsem uslyšela hlas své dcery, která si v peřince odfrkla a zakňourala. Otočila jsem se k ní a poprvé uviděla krásu jejích temně šedých očí. V tu chvíli jsem zapomněla, kým jsem byla, a věděla jsem, že díky ní jsem ochotna se vzdát všeho.

„Bude potřebovat, aby ses o ni postarala. Jen krev, kterou jsem jí přinesl, jí nestačí…,“ upozornil mě Listar a já své dítě poprvé zdvihla z peřin a přitiskla ho k sobě.

„Anaîs…,“ vydechla jsem, když jsem ucítila váhu její hlavy na svém rameni.

- - -

Bylo to zvláštní, ale i na tak ubohém místě měla moje dcera vše, co potřebovala. A já měla ji. A dokonce jsem tu s ní nemusela být sama - Listarova pomoc byla neskutečná. Nevím, jak bych to celé zvládla bez něj. Ten přerod v upíra a v matku zároveň. Měla jsem co dělat sama se sebou, jen díky Listarovi tím moje dcera netrpěla. Když jsem byla jakýmkoliv způsobem indisponovaná, postaral se o ni. Na každém jeho kroku ale bylo znát, jak je opatrný. Už velmi dlouho se skrýval - už několik měsíců - a věděl, jak na to.

Některé dny mizel úplně. Neříkal mi všechno, co dělá, a já ho o to ani nežádala. Získala jsem si jeho důvěru a získala jsem jeho péči, v kterou jsem ani nedoufala. A jeho společnost. Vznikl mezi námi zvláštní nestvrzený pakt, nevyřčená úmluva. Spojenectví. Ale navzájem jsme se netlačili tam, kam jsme nechtěli.

Zrovna jsem zabalila Any do čisté deky a snažila se pochopit důvod její nespokojenosti, když vstoupil do dveří.

„Hola, seňoritas…“

Vzala jsem Any do náruče a otočila se k němu, zatímco jsem tím uzlíkem houpala a dětské kňučení se pomalu měnilo ve spokojené mrumlání.

Listar přešel kolem nás a postavil se k oknu. Tvářil se vážně. „Sue, nejste tady v bezpečí. Venomovi špehové opět začali prohledávat okolí…“

„Jak to? Už je to přece tak dlouho, co jsem utekla. Stále mě hledají?“

Pokrčil rameny. „Venome nemá ve zvyku se vzdávat. Musíme se ukrýt. Vím o jednom bezpečném místě kousek odsud. Není tam moc místa a není to zrovna ideální bydlení pro tvou malou Anaîs, ale určitě by to šlo. Ten úkryt mi nejspíš už jednou zachránil život.“

Přešlápla jsem. Nebyla jsem si jistá, co chci udělat. Věděla jsem, že se musím ukrývat, ale jistá další část mě mi mé rozhodnutí komplikovala. Nechtěla jsem takhle zůstat už napořád… Koneckonců… co jsem byla nyní? Už ne člověk, ale upír, venir. A dala jsem život jedinému dítěti, kterého otec byl sám Venome. Neměla jsem úplně prázdné ruce. Už jistou dobu jsem toužila…, hýčkala si naději, která umírá poslední. A to přesto, že jsem věděla, že Venome považuje poloupíry za zrůdy. Za podřadnou rasu, která kazí čistou mocnou upíří krev. Ty dvě ženy zemřely právě proto.

Listar si mě chvíli prohlížel. „Tak co, Sue? Jak se rozhodneš?“

„Co je to za místo?“

„Mohu ti ho ukázat. Nemusíš jít až tam, pokud to nebude nezbytně nutné, ale bylo by lepší, kdyby sis ho prohlédla.“

Kývla jsem, ačkoli jsem nevěděla, co přesně udělám. „Ukaž mi ho. Možná by bylo lepší se schovat.“

„To si piš, že bylo, es cierto. Pojď.“

S Any v náručí jsem ho následovala. Any se mými kroky nechala uspat, ani trochu jí nevadilo, že ty kroky jsou velmi rychlé. Dovedl nás k řece. K ústí řeky, která se vlévala do moře. Rozhlédla jsem se, nikde jsem neviděla nic než skály, vlny a šedé nebe. Listar se postavil přímo naproti mně: „Zde pod hladinou, v ústí řeky, je vstup do podmořské jeskyně,“ ukázal na skálu na druhé straně řeky. „Tam uvnitř je prostor. Není v něm voda. Dá se tam vystoupit z klidné hladiny, která tvoří zčásti dno jeskyně. Ta jeskyně má otvor i zvenku, úzký skalní komín, ale jím není možné prostoupit. Je třeba se ponořit. Pod hladinu. Tam je jediný vchod.“

Vytřeštila jsem na něj oči. „To přece nejde!“ prudce jsem vydechla.

Usmál se a mírně pokýval hlavou. „Jde. Nepotřebuješ přece dýchat. I Anaîs vydrží nedýchat mnohem déle než lidé. Pokud bys ji tam chtěla vzít, stačí když na pár chvil ochráníš její ústa a nos. Tam uvnitř byste byly v naprostém bezpečí.“

Zírala jsem na tu skálu a vrtěla hlavou.

„Takže tam ses ukrýval? Jak dlouho?“

Vydechl. „Dost dlouho. Prvních pár měsíců jsem vůbec nevyšel nad hladinu. Rybí krev chutná sice příšerně, ale dá se na ní přežít. Žízeň zažene. A krev žraloků dokonce ani nechutná tak strašně.“

Překvapením jsem zapomněla zavřít ústa. „Ty jsi… žil pod hladinou?“

„Sí, mi guapa,“ usmál se pobaveně. „Chvíli jsem byl tak trochu ryba. Ale lov pod mořem není tak zlý. Dalo by se říct, že upíři dokážou být opravdu všestranní.“

Údivem jsem kroutila hlavou. „Takže… aha… Listare, to je opravdu důmyslné. Nenašli tě. Nemohli tě najít.“ Sotva jsem hledala slova v němém úžasu.

„Moje stopa skončila v korytu řeky, které mě dovedlo až sem,“ odmlčel se. „Tak co? Přijmeš mé pozvání?“

Vítr od moře cuchal moje vlasy, obličejíček Any jsem držela blízko u svých prsou, aby ji prudký vítr nešlehal. Aniž bych si to uvědomovala, vrtěla jsem hlavou.

„Ne, Liste, to nejde. Já to nedokážu.“ Nedokázala bych se potopit pod hladinu i s ní. Neuměla jsem si představit ani sama sebe. „Je moc maličká… Kdyby bylo nejhůř, potom snad…“

„Hrozí ti nebezpečí. Slídí po okolí. A přibližují se. Divím se, jak daleko od Paláce už se objevili. Věřím, že Venome je pěkně vzteklý…“

Vzteklý… Zavřela jsem oči. To ne, to nesmí být. Možná bych ho mohla přesvědčit. Kolik dalších možností mi zbývalo?

- - -

Anaîs spokojeně oddechovala v teplých dekách rozložených na zemi a do místnosti dopadalo slunce ze západu. Bylo nízko nad mořskou hladinou. Kromě příboje, jemného dětského dechu a klidného tepu jejího srdce nebylo slyšet nic. Byly jsme tu jen samy dvě. Rukama jsem prohrábla prach a písek pokrývající podlahu všech místností a opřela se o kamennou stěnu vedle okna.

Dívala jsem se na své dítě a ještě jsem cítila jeho jemné rtíky na svém prsu. Ano, dokázala jsem jí dát krev i mléko, které potřebovala. Ale jasně jsem si uvědomovala, že to stačit nebude. Ne napořád.

Jaký osud ji čeká? V myšlenkách jsem se vrátila ve své minulosti do svého lidského života. Jak bezstarostně jsem si užívala… Venomovu přítomnost. Jeho omamnou blízkost a všechno, co se mnou dokázal udělat. Milovala jsem každý jeho dotyk. Chtěla jsem mu patřit, toužila jsem po tom uspokojit každé jeho přání. Milovala jsem na něm všechno. Dokonce i to zlo v něm. Jeho zvrácenost. Chtěla jsem ji cítit na vlastní kůži. Ta temnota v něm mě přitahovala a lákala tak, že jsem odmítala myslet na cokoliv jiného. Jeho ruce, jeho doteky, jeho vůně, jeho oči… ďábel v něm… propadla jsem mu a vzdala se své vlastní vůle. Dokonce i on brzo pochopil, že mě nemusí ovlivňovat k tomu, abych toužila být bezvýhradně jeho. Jeho společnost, jakkoli byla temná nebo dokonce bolestivá, pro mě znamenala víc než cokoli.

To všechno se ale změnilo, když jsem pochopila, že se ve mně rodí nový život. Dokázala jsem si odepřít jeho náruč, nejsladší a nejtemnější náruč, jakou jsem kdy poznala, a dokázala jsem opustit vše, co jsem měla. Má touha ochránit dítě i svůj vlastní život před tvrdým zásahem toho podmanivého netvora obrátila můj život vzhůru nohama.

A ještě více se vše změnilo poté, co jsem své děťátko poprvé sevřela v náruči. Co jsem uslyšela jeho srdce, ucítila teplo jeho dechu.

Sluneční paprsky západu ozařovaly místnost oranžovým světlem a já se dívala přímo do té záře. Má kůže odrážela oranžové odlesky, které na stěnách místnosti vytvářely zdánlivý koberec z jisker. Jako by se kameny ve stěnách třpytily…

A pod nimi spinkala má malá Anaîs.

Bolestně jsem chápala, že pro ni nechci život, ve kterém by stále musela jen utíkat, skrývat se. Takhle by žít neměla. Měla svého otce a zasloužila si mít jeho pozornost. Ano, v jeho očích byla jen poloupír, ale byla přece jenom jeho jediné dítě. A byla tak krásná. Kdyby ji uviděl, neodolal by. Zavzpomínala jsem na těch pár okamžiků, kdy i on dokázal být podobný člověku. Na pár prchavých okamžiků, ve kterých ze sebe sejmul tu masku tyrana a kdy jsem v jeho očích viděla bolest, cit. Věděla jsem, že někde hluboko stále ještě dokáže cítit. Kdo jiný než jeho vlastní dcera by ho k tomu mohl dokázat přimět?

Toužila jsem, aby měla svého otce, zvlášť když se jednalo o někoho, kdo má moc vládnout téměř celému světu. Měl by o ní vědět, tak jako i ona o něm. Děsila mě představa, že ji budu muset skrývat celý její život. Sebe a ji. Donekonečna. Je to vůbec možné? Dokázala bych to? Stále jen utíkat před smrtí?

Oč by to bylo jednodušší, kdyby ji její otec přijal za svou. Kéž bych to dokázala změnit. Toužila jsem po tom dát své dceři štěstí. Nastavit pro ni tu nejlepší cestu.

Opřela jsem se o rám okna a křečovitě semkla prsty, až několik kamenů ve zdi popraskalo.

Na malý okamžik jsem se oddala té představě. Viděla jsem sebe, Anaîs a jejího otce jako úplnou rodinu. Smířené. Moje dcera se neměla čeho bát. Silná touha mnou projela jako jedový trn. Kéž bych to dokázala zařídit! Kéž bych ho dokázala přimět, aby ji miloval! Vzbudila v něm cit, který je v něm pohřben někde hluboko na dně. Jeho dcera by to snad mohla dokázat…, mohla by zvrátit svůj vlastní osud… svou nevinností a dechberoucí krásou. Až ji uvidí…, neodolá. Nikdo by jí nemohl odolat!

Aniž bych přesně věděla, co dělám, moje tělo konalo za mě. Vedla ho jakási podvědomá síla, kterou jsem neřídila, ale které jsem koutkem své mysli dovolovala se projevit. Vedla mě má vlastní touha, mé usilovné přání… naděje, že by zde mohla být i jiná cesta. Tak zoufale jsem po ní prahla.

Mé prsty našly kus papíru a pero. Sledovala jsem slova, která sama plynula na papír… a která jsem nebyla schopna zastavit. Bylo to pro její lepší život…

Venome, můj pane,

snad mi odpustíš, že jsem tě na nějakou dobu opustila. Měla jsem k tomu velmi dobrý důvod – chtěla jsem ochránit život, který jsi započal a který bys bez rozmýšlení ukončil, kdybych ti k tomu dala příležitost.

Narodila se ti dcera, její jméno je Anaîs. Rozhodla jsem se ti dát příležitost ji poznat a rozmyslet se, zda toto dítě, jediná bytost, která je tvým opravdovým potomkem, je opravdu hodna tvého příkrého odsouzení.

Věřím, že její oči, které se podobají tvým, tě přesvědčí. Nezaslouží si tvůj hněv a tvou nenávist jen proto, že není čistokrevný upír. Koneckonců, pane, tohle je jediný způsob, jakým můžeš mít své vlastní dítě. A já věřím, že jí budeš chtít být otcem, jímž jsi.

Najdeš nás ve staré pevnosti u moře, nedaleko zálivu Tillamook.

Sue

Jakmile se na listu objevilo poslední slovo, přemohly mě vzlyky. Hrozné, hluboké vzlyky plné bolesti, která řezala do živého masa.

Příliš jasně jsem věděla, že ta naděje je mizivá. Že její setkání s jejím otcem by pro ni znamenalo smrt. A věděla jsem, že ji takovýmhle způsobem neohrozím. Něco takového jsem zkrátka nemohla udělat. Jakkoli moc jsem si to přála. Její otec byl netvor.

Tu naději, které jsem se tak křečovitě držela, jsem musela nechat jít. Ve skutečnosti tu zde žádná další cesta nebyla. Byl to jen sen. Zoufalý nádherný sen.

Zmuchlala jsem ten papír, mrskla jím do kouta a vrazila si hlavu do dlaní, když v tom se ve dveřích objevil Listar. V jeho tváři se okamžitě objevil zmatený, tázavý výraz.

„Sue…, co se děje?“ Zamířil ke mně.

Neměla jsem ale chuť nic vysvětlovat. Nemohla jsem ani promluvit, ta nevyhnutelnost, se kterou jsem se odmítala smířit, byla příliš bolestná. Prosmekla jsem se dveřmi a vyběhla ven. Věděla jsem, že nyní bude Anaîs spát a věděla jsem, že Listar u ní zůstane. Vyběhla jsem do lesa a běžela jako o život. Kamkoli, kam mě mé zoufalství neslo.

Soumrak se změnil v noc, když jsem konečně zastavila na skalním bloku na pobřeží. Mé oblíbené místo. Masiv nad zálivem, rovný jako stůl. Skrz mraky prosvítalo světlo měsíce a vlny se tříštily o útesy, kterými se skála nořila do moře. O nohy se mi otíraly mokré cípy sukně, na kterých ještě ulpívala voda z řeky, kterou jsem cestou sem musela projít. A v jejíchž vlnách jsem si jednou svou částí přála mít možnost úplně zapomenout.

Mraky se přes měsíční kotouč převalovaly tak rychle, jak je vítr hnal, a jeho odraz vrhal stříbřité světlo na rozbouřené moře. Měsíc nad tím vším zůstával nepohnutě stát jako jediný klidný bod v celém vesmíru. A právě to pro mě byla Anaîs. Jediný bod, kolem kterého vířil celý zbytek světa.

Pokračování:
27. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 26. kapitola: