Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 34. kapitola

28.07.2011 (09:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1361×

34. KAPITOLA (Happy)

Stále jsem si říkala, že bych se tam neměla koukat. Byli tam sami dva pod střechou altánku, byla to jejich chvíle a připadala jsem si jako… jako neposlušné dítě. A přesto jsem stála u okna, nos nalepený na skle a dívala se na to. Když si Bella položila dlaně na obličej, schovala svou tvář v Edwardově náruči a otřásala se vzlyky, bylo mi na umření. Všechno bylo špatně a tohle byl hmatatelný důkaz spouště, kterou jsem nadělala. Zachvátil mě vztek a bezmoc. Proč se to všechno muselo stát?! A zrovna takhle? Proč kvůli mně? Edward objímal Bellu a hladil ji ve vlasech a já se konečně otočila od okna a svezla se po zdi pod úroveň parapetu. Tohle nebylo to, co jsem doufala, že uvidím. Napjatě jsem čekala a přála si vidět… co vlastně? Bellu v jeho náruči, šťastnou a zářící. Jejich vzájemnou lásku… Ne tohle. Konečně byli spolu, konečně se vrátili, mělo by všechno být mnohem lepší. A namísto toho truchlivé těžké chvíle. Vrazila jsem si hlavu do dlaní a už po milionté proklínala svou nešťastnou existenci.

Neměla jsem jistotu, co se mezi nimi děje, ale něco určitě. To, co si prožili, bylo jednoduše příliš. Příliš trpěli, než aby to mohlo být zase jako dřív. Kvůli mně! Kvůli mně, kvůli mně… Ta slova se mi ozývala v hlavě znova a znova jako smyčka. Nebýt mě, nemuseli by mě bránit, Bella by neskončila v Paláci…

Zatoužila jsem mít možnost jim nějak pomoci. Dokázat to změnit. Vyměnit tu zoufalou hvězdu, co nad nimi visela, za šťastnou. Namísto toho jsem měla v rukou jen ten kříž, co jsem musela vláčet, a nic, co bych jim mohla nabídnout.

Opřela jsem si hlavu o kolena a snažila se nemyslet. Nebo alespoň neslyšet své svědomí a nevidět na jejich trápení.

Vytrvale jsem se dívala stranou na zeď s policemi, když mě vyrušilo svrbění v zátylku. Jaká pohroma to bude tentokrát? Něco se mělo stát a mně už dobře známá podvědomá síla táhla ke dveřím, ale neměla jsem sílu. Nedokázalo mě to vyburcovat z bezmyšlenkovité strnulosti, ve které jsem byla. Dveře se otevřely a objevil se v nich Dizzy.

„Zatraceně…“ zavrávoral po pokoji a jedním dlouhým krokem vybral téměř jistý pád, když zakopl o roh ozdobného koberce. Na tváři se mi jako kouzlem objevil náznak úsměvu.

Když mě uviděl, jeho tváří prolétla starost. Posadil se ke mně. „Máš smutné oči.“ Zamrkala jsem a pokusila se tvářit lépe. „Zase to staré trápení?“ zeptal se. Stiskla jsem rty a cítila se téměř provinile. Kolikrát mi to už všechno vymlouval.

„Tak pročpak je to tentokrát?“ zeptal se trpělivě.

„Dizzy…,“ hlesla jsem zamyšleně, jakoby mi právě vstoupil do myšlenek. „myslíš, že to vůbec někdy bude dobré?“ Uchechtl se.

„No jistě… Začátek už máme hotový… Nebo vlastně spíš konec… No, kruci - víš, jak to myslím. Teď už to půjde samo. Navíc si můžu gratulovat, moje vize klapla…,“ zasmál se.

„Tvůj dar je opravdu výjimečný, to ano,“ musela jsem souhlasit. „Ale co oni? Co Bella a Edward?“ Když jsem vyslovila ta jména, zamrazilo mě a hlas se mi stáhl.

„Bella je konečně doma, dokázali to. A že jsou z toho malinko mimo, to je asi jasný, řekl bych,“ odpověděl.

„Dizzy…, bojím se. Bojím se, že ne… Kéž by to všechno bylo jinak. Kéž bych jim vůbec nezkřížila cestu…“ Přerušil mě.

„Happy!“ řekl káravým tónem. „Už zase ty výčitky? Neslyšela jsi to už mockrát? A nejen ode mě?“

Jakoby tím uvolnil vodopád slov. „Slyšela. Ale doufala jsem, že tím, že se vrátí domů, všechno skončí. Že to bude za námi. Že když ta nestvůra už nebude existovat, bude klid… Byla jsem naivní. Nic není jako dřív. Nikdy už nic nebude jako dřív. A všechno jen kvůli mně, kvůli mně…“ Najednou jsem se zalykala vzlyky. Tak dlouho jsem potlačovala své zklamání, až to nyní prostě muselo ven. Nechtěla jsem o tom znovu začínat, ale nešlo to, bylo to příliš silné.

„Proboha, Happy…“ Dizzy se narovnal a chytl mě za ramena. Jeho hlas byl důrazný. „Já už nevím, co s tebou. Nemůžeš za to, že jsi se narodila ženě, kterou Venome chtěl pro sebe. Ani za to, že když ji nemohl mít, hodlal se pomstít na tobě. A nebo tě získat jako náhradu, co já vím. Nemůžeš za to, že ve chvíli, kdy jsi se narodila, bylo jasný, že mu padneš do rukou. Ani za to, že jsi se odtamtud chtěla dostat a přišla jsi sem. Nemůžeš za to.“ Zatřásl se mnou. „Rozumíš?“

Dívala jsem se na něj a snažila se mu věřit, ale podařil se mi jen vzdych.

„Řekni, že jo.“ Kývla jsem, kdo ví proč. „Ne, takhle ne. Řekni to. Nahlas.“

„Rozumím tomu,“ podařilo se mi vymáčknout.

„Řekni, že za to nemůžeš.“

Nemohla jsem. Už jenom ta představa, že bych ze sebe mohla sejmout vinu, kterou cítím… To by bylo nespravedlivé ke všem ostatním. A tak jsem se na něj jen dívala.

Pohladil mě po vlasech. „Jen to řekni. Je to tak. Nemůžeš za to. Neudělala jsi nic, čím bys jim chtěla ublížit. Stojí za tím… vyšší moc. Tak se to říká, ne?“ Kývla jsem. „Tak vidíš,“ řekl měkkým tónem. „Tak ať už to slyším. Zkus to.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Ne-" Hlas se mi opět zadrhl.

„Pokračuj, Happynko, jen dál…“ Díval se mi přímo do očí a chytil mě za ruce.

Upřela jsem svůj pohled na něj a cítila upřímnost, se kterou ke mně mluvil. Znovu jsem se nadechla: „Nemůžu za to.“

Usmál se a v očích mu zazářilo štěstí. „Jo. Tak to přesně je. Byl to osud. Tak si to pamatuj.“

Sevřel mě do náručí. Najednou jsem byla klidná. Jako bych si doopravdy poprvé dokázala připustit, že má možná pravdu. Že to skutečně bylo něco, co bych nedokázala zastavit, i kdybych se snažila sebevíc.

„Tak a teď už chci svoji holku vidět jenom silnou a rozumnou,“ mrkl na mě. „A sem tam úsměv by taky neškodil.“

Jako na povel jsem se usmála a rozpačitě sklopila hlavu.

Prsty se mě dotknul pod bradou a jemně mi zvednul hlavu nahoru. „Miluju tě, štěstíčko. Moc.“ Sklonil se a naše rty se spojily v polibku, ve kterém jsem se okamžitě ztratila. Ucítila jsem jeho ruce na zádech a ve vlasech a rázem se mi všechno vykouřilo z hlavy. Jako bych se ještě před pár vteřinami necítila dočista jinak. Tohle uměl dokonale. Jeho doteky byly magické. Aniž bych o tom přemýšlela, posunula jsem se blíž k němu a on si mě posunul do klína. „Happy…,“ zamumlal přitom a jeho polibky začaly být vtíravější… Přitiskla jsem se k němu. Neviděla jsem nic než černou mlhu za zavřenýma očima…. „Happy…,“ řekl, když mě náhle pustil. „Kdo by to byl do tebe řekl… Tohle nemůžeš, tvoje postel je příliš blízko…“

Rázem jsem měla pocit, že se červenám, ačkoli to nebylo možné. Nevěděla jsem honem, kam se ztratit, ale rozpaky, do kterých mě uváděl, jsem milovala. A v tuhle chvíli jsem naprosto nedovedla pochopit, jak se mohla nálada tak prudce změnit. Musela to být nějak forma promyšleného podvodu nebo něco na podobné bázi.

Zasmál se. „Já tě prostě miluju.“ A potom mi zašeptal do ucha. „A mám co dělat to neudělat…“

„E-e…,“ lapala jsem po dechu. „Taky tě miluju,“ vykoktala jsem. A vím, že s tím hrozně nadělám. Ale, Dizzy, já se strašně stydím… mluvila jsem k němu v duchu. Taky bych chtěla, ale… Nejradši bych se propadla.

Poposedla jsem si kousek od něj, abych vůbec měla možnost pročistit si hlavu.

„Chci se tě zeptat na dvě věci. No, tedy vlastně na tři, ale tu třetí necháme radši stranou,“ řekl o něco vyrovnanějším hlasem, ve kterém bylo znát mírné pobavení.

„Ano?“ vzhlédla jsem k němu.

„Jaké to je, když už se nemusíš bát toho neřáda? Když už je po něm? Ještě jsi o tom nemluvila…“

Usmála jsem se. „Jako dýchat čistý vzduch.“ Zamyslela jsem se. „Opravdu se to stalo, je to zázrak. Mohlo to klidně trvat ještě spoustu let… A mohl mě dostat…“

„Nezískal tě. Vyhrála jsi,“ konstatoval s uspokojením.

„Vyhráli jsme,“ opravila jsem ho. „Nebýt vás…“

„Na tvém místě bych skákal radostí,“ usmál se.

Omluvně jsem se na něj usmála. Kvůli tomu dalšímu blátu, ve kterém jsem stála, jsem na skákání nějak zapomněla. „Vlastně máš pravdu… Měla bych skákat radostí. Skáču. Je to neuvěřitelné.“

„Nic podobného nevidím,“ škádlivě se zamračil. „Dokonce ani netancuješ. Jak už je to dlouho, co jsem tě naposledy viděl tancovat? Jsou to věky.“

„Necítím se na…“

„Navrhuju…,“ nenechal mě domluvit. „…abychom pokračovali v lekcích, kter ý jsi mi dávala. I když nejspíš budeme muset začít vod začátku.“

Podívala jsem se na něj a usmála se. „Dobrý nápad! Ráda.“ Tohle mě opravdu nadchlo. A pak jsem málem vyskočila na nohy, když mě to napadlo. „Můžeme zkusit přibrat Edwarda a Bellu, co říkáš?“ Možná by chtěli. Možná by mohli. Možná by na to vůbec byl čas a prostor… A možná by to pro mě mohlo něco znamenat.

Otočil se na mě. „Teda, Happy, bravo. To určitě uděláme. A jdeme hned, ne? Kde asi jsou?“

„Hned ne.“

„Proč ne?“

Píchla mě vzpomínka na to, co jsem viděla z okna. „Necháme jim raději ještě nějaký čas,“ odpověděla jsem. „A kromě toho mi dlužíš tu třetí otázku.“

„Řekl jsem, že tu můžeme vynechat,“ odpověděl tajemně.

„To rozhodně nemůžeme.“

„Tak dobře, krásko…“ Naklonil se ke mně, a když se rty už téměř dotýkal mého krku, zeptal se polohlasem: „Kdy už budeš konečně moje?“

- - -

„Nejspíš potřebuju, aby do toho někdo šel se mnou. Sám to nedám,“ prohlásil Dizzy, hledíc na Bellu s výrazem, který připomínal vyděšeného skauta. „A Happy prostě umírá touhou mě mučit tancem, tak co mám dělat?“

Mrkla jsem na něj. Čímže umírám? Ale bylo mi jasné, že mám držet jazyk za zuby. V bitvě je každá zbraň dobrá.

Bella se nadechla a téměř ostýchavě se otočila na Edwarda, který se na ni usmál a naznačil, ať se rozhodne podle sebe. Bylo jasné, že on souhlasí.

„Dobře…“ rezignovala nejistě.

„Jooo!“ zajásal Dizzy tak umírněně, že to hraničilo s komičností.

„Ale neručím za sebe. Nikdo netančí hůř než já.“ Na tváři měla omluvný výraz.

„Omyl, uvidíš, že se pleteš,“ zahrnul ji Dizzy chmurným úsměvem.

Edward se na Bellu usmál. „Tolik let jsem čekal. Ani nevíš, jak se těším.“

Bella se na něj upřímně usmála, potom jí přelétl přes obličej stín a sklopila hlavu. „Vím, že to je jedna z dalších věcí, které byly špatně. S tebou… pro tebe… jsem tančit nedokázala.“ Z jejích slov opět zaznívala hořkost.

„Na to nemysli. To, co bylo tam, jakoby nebylo. Nic z toho se nestalo. Aspoň pro mě ne,“ odpověděl jí měkce.

Nevěděla jsem, o čem mluví, ale ráda jsem cítila proud naděje, který mezi nimi probíhal. Ačkoli se mísil s bolestí. Bella nakonec neznatelně přikývla, jako by o tom teď nechtěla mluvit a oba se podívali na mě.

Dobře. Bylo třeba začít od začátku. Zvláště, když tu s námi ještě navíc byl nový pár. A samozřejmě začít jsme měli klasickým tancem.

„Tak jenom na zkoušku… Nemáme ani piano a hudbu seženu až příště,“ upřesnila jsem.

Krátce jsem jim předvedla nejjednodušší kroky. Úkrok stranou, přesmyčka a dlouhý krok vpřed. A tak stále dokola. Každý sám, dokud jsem nerozhodla, že je třeba to zkusit ve dvou.

Bella na můj pokyn vložila ruce do tanečního držení Edwardovi, přičemž si vyměnili pohled. Nemohla jsem je nesledovat. Pozorovala jsem je snad více než sebe a Dizzyho. Neuniknulo mi žádné jejich bezeslovné gesto. Stále jsem doufala, že uvidím něco povzbudivého. Mezitím jsem se pokusila uchopit Dizzyho a jemně jsem s ním zatřásla, aby se uvolnil.

Bella se nejprve ztrácela, když jsem začala počítat rychleji. Ale potom ji Edward pobídl: „Pojď ke mně blíž a přestaň se soustředit. Jen následuj mé pohyby, půjde to samo…“ Přiblížila se k němu a po pár zaváháních se ten pár proměnil jako mávnutím proutku. Edward věděl velmi dobře, co dělá, a Bella měla to štěstí, že se mohla nechat vést.

Zato já a Dizzy – úplně jiný příběh.

„Snaž se nedívat na nohy…,“ pokoušela jsem se ho pobízet. „Dívej se na mě.“

Zvedl hlavu a beznadějně zakopnul o vlastní špičku. Zkoušeli jsme to znovu a znovu, až mě nakonec strhnul do náruče. „Zatrolený počítání. Kašlu na to. Takhle tancuju já…“ Začal mnou divoce smýkat a třást hlava nehlava, ale musela jsem uznat, že rytmus drží dobře, i bez hudby. Nakonec mi ale šlápnul na nohu a oba jsme skončili na zemi.

Edward se pokoušel skrýt úsměv a Bella se tvářila chápavě. Potom ale přišla až k němu, když jsme se pokoušeli rozplést, a sáhla mu na břicho. Při pádu, ve snaze něčeho se zachytit, jsem mu nejspíš vyhrnula tričko.

„Co je to?“ ptala se a prsty přejížděla po stopách, které Dizzymu zůstaly z Paláce.

Edwardův výraz ztvrdl a Dizzy se ošil. „To mám jen takový… suvenýr.“

„V?“ ptala se Bella podezíravě. „Co je to za zvláštní jizvu?“

Atmosféra mezi námi zvážněla, já a Dizzy jsme se konečně nějak slušně posadili a Edward přišel až k nám. „Znáš Dizzyho, je samá nehoda,“ pokusil se objasnit.

Bella se po nás přísně podívala. Naše výrazy nejspíš byly příliš vážné. „To nebyla nehoda,“ zhodnotila to nakonec. „Co se ti stalo?“ podívala se přímo na něj.

Nemělo cenu zapírat. Dizzy si povzdechnul. „Udělal jsem si procházku do Paláce.“

Bella vydechla překvapením. „Do Paláce? To ti udělal… on?“

„Ne zrovna přímo on, ale jo, byl to jeho rozkaz.“

„Jak?“ kousala se do rtů a držela si ruku před pusou.

„Žhavé železo,“ odpověděl stručně.

Bella se chytla za hlavu. „To ne…“

Ozval se Edwardův hlas: „Nebýt toho, že se Dizzy dostal do Venomových rukou, nevěděli bychom o vizi. A dost možná by se nic z toho, co se stalo, nemohlo stát.“

Bella si vyslechla všechno o jeho cestě do Paláce v dlouhém rozhovoru, až jsme nakonec zůstali všichni posedaní na zemi, zatímco venku se snášel soumrak. Nakonec jen vrtěla hlavou. „Dělo se toho tolik. Tady i tam. A já byla jako… jako v jiném světě. Zatímco vy jste bojovali ze všech sil, já se vznášela ve falešných oblacích.“ Zatvářila se zkroušeně, zoufale. „Byli jste tak stateční,“ řekla nakonec.

„Bylo za co bojovat,“ ozval se Edward. „Ukradl mi tě. A neptal se tebe ani mě, prostě si tě vzal.“ I po tak dlouhé době jako bych slyšela náznak vzteku.

„A chtěl i Happy,“ doplnil Dizzy. „Nebylo možný to vzdát.“ Potom se podíval na Bellu. „Všichni jsme chtěli totéž – zlikvidovat toho zmetka. A jenom díky nám je tu konečně čistý vzduch…“ Málem se teatrálně poplácal po zádech.

„Ne až tak čistý,“ uvedla jsem na pravou míru jeho sklon vše podceňovat, případně přeceňovat, podle situace a zabodla jsem do něj přísný pohled. Potom jsem se ale otočila na Bellu. „Celou tu dobu jsem na tebe myslela. Ani nevíš jak. Nedovedu si představit, že bych se ocitla v jeho rukách. Že bych musela vydržet to, co ty.“

„Happy…,“ odpověděla mi slabým hlasem. „já si to neuvědomovala.“

Hlavou mi proběhlo, co všechno asi musela udělat ve svém obluzení. Co všechno udělala, s čím by nikdy nesouhlasila. A jak moc to teď musí bolet. Jak moc zklamaná, zneužitá a snad i provinilá se teď musí cítit. Nedokázala jsem to všechno ale dát do slov, a tak jsem jen hlesla: „Tím spíš…“

„Tak co?“ ozval se Dizzy. „Jdeme zase trsat?“

Povídala jsem se na něj. „Myslím, že pro dnešek to stačilo. Ty teď budeš trénovat doma v koupelně, pořád dokola. Bella a Edward jsou už teď o dost napřed,“ informovala jsem ho a Edward se usmál, zatímco vzal Bellu za ruku.

- - -

Jeden z mála slunečných dnů. Snad první od té doby, co jsme se vrátili. Všichni jsme se sešli v zahradě a kolem nás se batolila malá Any. Ani teplo slunce ale nedokázalo rozpustit ledy, které nás vázaly.

Alice a Esmé se opíraly o stěny altánku, Alice nastavovala svou dlaň slunečnímu světlu a sledovala jiskření, které se vytvářelo na její kůži. Zatímco jsme všichni poslouchali, co říkal Carlisle, Jasper vztáhnul svou ruku k Alicině dlani a s pohlazením ji stáhnul dolů. Skoro to vypadalo, jako by ti dva nedávali pozor.

„Samozřejmě, že bych hned něco řekla,“ zareagovala ale Alice ve chvíli, kdy se mluvilo o ní. „Kdyby se mělo něco stát, povím vám to. Jen nevím, jestli to bude včas…“ To už stála otočená do středu hloučku a plně koncentrovaná na diskuzi.

Carlisle přikývnul. „Díky, Alice.“

„Nemůžeme tady jen tak čekat, až přijdou,“ zareagovala na to podrážděně Rose. „Vůbec nevíme, co se tam děje. Kromě toho je tu malá Anaîs. Musíme se postarat i o ni.“

„A co navrhuješ?“ zeptal se věcně Carlisle.

„Musíme zjistit, co mají v plánu,“ odpověděla. „A nebo odejít, třeba do Evropy nebo do Asie...“

„Rose,“ promluvil Emmett. „Najdou nás všude. Bez problémů. Pokud se budou chtít pomstít, udělají to. A tady máme aspoň prima schovávačku.“

„Situaci bychom ale znát měli,“ uvažoval nahlas Carlisle. „To není nejhorší nápad.“

„Jak to chceš udělat?“ zhrozila se Esmé.

Carlisle k ní přišel a pohladil ji po rameni. „Nikomu se nic nestane. Jen zjistíme, co potřebujeme vědět.“ Potom se otočil k Edwardovi.

„Zkusím to,“ odpověděl mu Edward, aniž by ho nechal promluvit.

„Ne, to nedovolím…,“ ozvala se Esmé. „Už se tam nevrátíš.“

„Mami,“ otočil se k ní Edward. „Nebudu se tam vracet. Přiblížím se jen tak blízko, abych je slyšel. Mám dojem, že jelení louka je dobrá…“

Happy a Alice svorně kývly.

„A kromě toho máš tu bezva kytku…,“ doplnil Dizzy.

„Půjdu s tebou,“ ozval se Jasper. „Někdo by ti měl krýt záda.“

„Měli bychom jít všichni,“ ozval se Carlisle. „I když někdo by tu měl zůstat se Sue a Any. Listare?“

Listar kývnul a Rose se přidala. Pohledy jsme si rozdělili role.

Pokračování:
35. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 34. kapitola: