Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 48. kapitola

03.10.2011 (17:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2724×

48. KAPITOLA (Edward)

Svíral jsem ji v náruči. Opět. Ale tentokrát to bylo jiné a nerozuměl jsem naprosto ničemu. Neodešla. Byla tu stále se mnou. Její oči zůstaly otevřené a jejich pohled… byl k nesnesení. Nikdy jsem neviděl nic děsivějšího. Míchal se v nich strach, hrůza, vypětí, utrpení a smrtelné vyčerpání. Doufal jsem, že to není pravda, že tahle chvíle není skutečná, nemohl jsem uvěřit, že něco tak strašného se opravdu děje, právě teď.

Tohle se jednoduše nedělo!

Náhle se začaly objevovat praskliny kolem jejích očí. Její kůže byla najednou protkána tisícem pavoučích nití, tenkých ostrých zářezů, které porušily její kůži.

„Bello!“ vykřikl jsem zděšením, které mě zachvátilo. Tohle ne, to přece ne!!! Co to znamená! „Bello, prosím, ne!“ Horečnatě jsem ji hladil rukama po pažích, jako bych to tím pohybem mohl zastavit. Co se má stát? Její tělo bylo ztuhlé křečí, tvrdší než žula.

Nemohla mi odpovědět. Nedokázala se pohnout a já mohl jen sledovat, jak se praskliny na její kůži rozšiřují po celém jejím těle. Nedokázal jsem už ani sténat, ani se pohnout, jen jsem bezmocně sledoval, jak se děje něco, co jsem nedokázal zastavit. V těch chvílích neexistovalo nic než děs a hrůza, celý svět se smrsknul do šílené řezavé nepopsatelné bolesti.

Můj pohled visel na jejích očích. Jedině na nich jsem poznal, že je stále se mnou. Ačkoli byly strnulé, stále ještě v nich byla ona. Nemohl jsem se od nich odtrhnout, díval jsem se do nich a modlil se za jediné – za to, aby ty oči nevyhasly. Aby v nich zůstala alespoň malá jiskra, která bude znamenat její přítomnost.

„Bello, neodcházej, to nesmíš udělat, to nesmíš…“ Sotva jsem poznával svůj vlastní hlas a moje prsty se zanořily do jejích vlasů.

Jemné praskliny na její kůži se stávaly stále viditelnějšími, když se její oči najednou rozšířily a odkudsi z hloubi její hrudi se vydralo umučené zasténání. Ten zvuk mě rozříznul vedví, byl příšerný a nesnesitelný. Jakoby mi rukama protékala její krev - energie, která jí dovolovala existovat.

Stiskl jsem ji pevněji, v marné snaze udělat cokoliv, čím bych jí mohl pomoci, a z mého hrdla se vydral tlumený bolestný výkřik. Nedokázal jsem zadržet agónii utrpení, která mě tlačila k zemi. Zkusil jsem se nadechnout skrze stažené hrdlo a uslyšel skřípavý zvuk, jak se vzduch snažil prodrat dovnitř.

„Bello… Bello…. Ne! Rozumíš, to ne…“ prosil jsem její oči, ten zbytek jejího vědomí, a doufal jsem, že mě může slyšet. Celý její obličej už byl pokrytý tenkými žilkami prasklin. Jako by se mi měla rozpadnout přímo v rukách. Jedna děsivější představa střídala druhou.

Znenadání se zhluboka nadechla, pohnula se, sevřela ruce v pěst a vzduch proťal zvuk jejího výkřiku, trhající na kusy okolní prostor. Zkroutila se v mých rukou a chytila se za hlavu.

Potom zůstala ležet schoulená na boku, nehybná, oči zavřené.

Neviděl jsem na ni, popadl jsem ji za rameno a otočil ji k sobě.

„Miláčku, lásko, prosím… prosím… Prosím…!“ Nevnímal jsem nic. Celý okolní svět přestal existovat. Zmizel čas i prostor, byla jen ona a poslední zákeřná a zrádná dávka naděje, které jsem se držel ze všech sil.

Znovu jsem ji vzal do náruče a pohledem jsem se vpíjel do její tváře. Zoufale jsem se pokoušel zahlédnout cokoliv, co by mi mohlo přinést odpověď, ale skrze její zavřená víčka jsem neviděl. Nedokázal jsem odhadnout nic, vůbec nic.

Natáhl jsem ruku, abych je nadzvednul a mohl se jí podívat do očí, když vtom jsem uviděl, že žilky z jejího obličeje pomalu mizí. Neznatelně, ale přece. Zíral jsem na to a úžasem jsem zapomněl zavřít pusu.

„Bello…“ vydechl jsem. Něco se začalo dít. Ale co to všechno mělo znamenat?! Hrůza se ve mně míchala s nadějí v hrozivé odporně hořké směsi a ostří jejich čepelí se blýskalo v temnotě, která byla všude kolem. Zákeřná naděje, která hrozila, že mě nemilosrdně probodne, jakmile přijde její čas.

Pozoroval jsem ji, neschopen myslet. Nehýbala se, jen praskliny na její kůži pomalu mizely. Tak pomalu, že jsem pochyboval, jestli se mi to jen nezdá. Její tělo ochablo, ruce už nesvírala, ležela nehybná a bezvládná. Vysílená. Šílel jsem hrůzou při pomyšlení na cokoliv dalšího. Jak velké její vyčerpání bylo právě nyní?

Zoufale jsem se snažil dosáhnout na vysvětlení, které mi unikalo. A zoufale jsem ho potřeboval.

Ohromení a děs bylo tak velké, že jsem zapomněl, co jsem ještě před chvílí chtěl udělat. Moje natažená ruka zůstala viset ve vzduchu, v půlce své cesty.

Z úst mi uniklo další zasípění, když jsem se vzpamatoval a položil ruku k jejím očím, abych se mohl přesvědčit o pravdě, která mohla být nejhorším faktem mého života. Zatím neexistoval jiný okamžik, ve kterém jsem potřeboval více odvahy. Přitiskl jsem prsty k jejím očním víčkům, připraven je nadzvednout a podívat se jí do očí, a sevřel čelisti tak pevně, že jsem téměř uslyšel praskání vlastních kostí.

Musel jsem to udělat, nebylo zbytí.

Ale…

… její řasy se náhle zachvěly a s dlouhým nádechem otevřela oči.

V tu chvíli mě zachvátila závrať. Čas se zastavil a vesmír ustrnul.

Několikrát jsem se mělce a rychle nadechl, neschopen slova, neschopen myslet. To, co jsem viděl a cítil, bylo víc než nejkrásnější fantazie světa.

Přímo přede mnou byly její oči, unavené, ale živé a hovořící. Byla zpátky. Zůstala tu. Byla se mnou. Díval jsem se na každý kousek obrazu, který jsem měl před očima a nevěřil jedinému bodu, který ho tvořil.

„Lásko, lásko… jsi tady…“ vydechl jsem konečně a vzduch kolem mě pročísla úleva tak neskutečná, že jsem nevěřil, že by tak povznášející pocit vůbec mohl být možný. A že mě v tu chvíli nezabil.

Oběma rukama jsem stisknul její hlavu a přitiskl si ji k hrudi. Moje ruce sklouzly do jejích vlasů a na její záda.

Držel jsem ji! Směl jsem se jí dotýkat, stále! Ještě stále!

„Edwarde… ach…“ vydechla a její paže mě objaly tak pevně, až to málem zabolelo. Ale já ji potřeboval cítit, přesně tak moc, ještě víc. Obtočil jsem ruce kolem jejího krku a posunul si ji ještě blíž k sobě, ale ani těsná blízkost nebyla dost blízko. Nedokázal jsem tak snadno uvěřit, že by ji nic nemohlo znovu z mého objetí vyrvat.

Její stisk ale brzo povolil.

„Edwarde…“ vzdychla dříve, než jsem se dokázal zorientovat a než jsem se dokázal zeptat na cokoli z toho všeho. „To je neuvěřitelné...“ Zmateně se dívala na své ruce a sledovala mizející prasklinky. „Ty jsi to dokázal… Je to pryč, všechno zlé je pryč…!“ Ohromeně se dívala kolem sebe a lapala po dechu. „Jsem volná…!“

„Bells…“ zašeptal jsem a očima visel na každém jejím dalším pohybu a slovu, neschopen uvěřit, pochopit.

„Duha zmizela, žádná není…“ pokračovala ohromeně a zvedla prsty k mému obličeji. Přejela hřbetem ruky kolem mých očí, do kterých se zadívala a zatajila dech. „A láska přesto zůstala! Miluji tě, znovu tě mohu milovat…“ Hlas se jí třásl, navzdory tomu, že z něj prýštila síla a jistota.

„Moje všechno…“ vydechl jsem a znovu si ji přitáhl k sobě. V mé náruči začala vzlykat, její tělo se třáslo, a když jsem se na ni znovu podíval, uviděl jsem něco, co mi naprosto vzalo dech. Její oči zářily štěstím, štěstím, které nedokázala snést. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího. Zářila jako ten nejsvětlejší paprsek slunce a přitom plakala.

„Bells, jak je to možné, co se stalo?“ zeptal jsem se a snažil se pochopit alespoň něco z toho všeho. Sotva jsem dokázal ovládnout svůj hlas, hrdlo se mi stahovalo nádherou, která se na nás valila ze všech stran. A odmítal jsem jí věřit. To, co říkala, nemohla být pravda. Ne tak najednou…

Posadila se naproti mně a kroutila hlavou. „Bylo to… všechno se to odehrálo přímo před mýma očima. Viděla jsem to. A mám dojem, že vím, co se stalo…“ Zavřela oči a zaklonila hlavu, když se snažila najít další slova. „Ta duha byla nádherná, zářící, silná… Dokonce i jiskřila… Ale potom ji zahalil černý vazký dým, polykal ji a ničil a to bylo to nejděsivější, co jsem kdy viděla. Nemohla jsem se ani pohnout, ale vnímala jsem všechno. Edwarde, v tu chvíli…“ očima jí přelétnul stín a váhavě se nadechla, „jsem věřila, že to je konec. Všechno se začalo ztrácet, nikdy jsem nezažila tak velký strach a tak děsivé vyčerpání… Nemohla jsem vydat ani hlásku, ale všechno ve mně křičelo, sténalo, vzpíralo se tomu, co se mělo stát… I skrze únavu, která mě ochromovala.“ Z úst se jí vydralo bolestné zasténání. „Odmítala jsem takový osud a vším, co ve mně bylo, jsem se vzpírala ho přijmout… Nedovedla jsem si představit, že…“ odmlčela se a já netrpělivě čekal, až větu dokončí, „že zůstanu bez tebe. Že bych vůbec mohla být bez tebe, ať už by to bylo kdekoli…“

Přikývnul jsem, hledajíc slova. Dokonale popisovala děs, který jsem cítil i já.

„Bože…“ vydechla potom, „a potom se zbývající duha rozsvítila. Rozzářila se tak, že její barvy mi téměř spalovaly oči, až z ní nakonec zbylo jen oslňující bílé světlo. Všechny její barvy se spojily a vznikla bílá, nejčistší bílá barva, jakou si dokážu představit. Nikde kolem nebylo nic jiného, než jen a jen to bílé světlo. A pak jsem padala. Všechno to, co mě drželo, najednou povolilo. Zkrátka zmizelo, zničehonic. Byla jsem volná a lehká jako peří! To vysilující napětí, všechny bolesti, všechny strasti a utrpení, všechno bylo pryč, ze vteřiny na vteřinu… Vznášela jsem se v lehkém vzduchu a pomalu začala chápat, co se stalo, než jsem se propadla do míru a štěstí, který přišel… současně s láskou. Edwarde…“ pokývala hlavou.

„Bells…“ Visel jsem jí na rtech.

„To zlé je pryč a to dobré je zpátky. To, čím mě spoutal, jednoduše nevydrželo. Pouta praskla a rozpadla se v prach. Jsem volná. Znovu úplně v pořádku, nemohu se cítit lépe! Jsem zase… úplná. A miluji tě… tak moc! Víc, než jsem se vůbec kdy dokázala představit.“ Celá se třásla.

„Miluju tě stejně tak…“ zašeptal jsem a cítil její chvění ve svých rukách.

„Bello, víš, že bez tebe bych to nebyl já. Přestal bych existovat současně s tebou.“

Zarazila mě pohybem ruky. Nechtěla, abych pokračoval. „To se už nikdy nestane. Nikdy, zkrátka nikdy. Znovu patřím k tobě a… není žádná síla, která by nás rozdělila.“

Nedokázal jsem přestat kroutit hlavou. Byla zpátky! Překonala nepřekonatelné.

„Ty jsi to dokázala, ty jsi to opravdu dokázala…“ řekl jsem při pohledu na její šťastnou tvář, lehkou, bezstarostnou a nevýslovně šťastnou.

„Ne já, ty… Bez tebe by se nestalo nic…“

Zavrtěl jsem hlavou. „Byla jsi to ty. To ty jsi dokázala zvednout svůj štít proti temnotě, která se tě hodlala zadusit. Já neudělal nic - po pravdě, nemohl jsem být bezradnější - ale ty jsi to dokázala. Odmítla ses podřídit, odmítla jsi podlehnout ve chvíli, kdy by tvoje vyčerpání mohlo dovolit, abys spadla dolů, někam, odkud není návratu…“ Přestal jsem mluvit, když mi došlo, jaký krůček od smrti, konečné a definitivní, ve skutečnosti byla. Byl to nejspíš poslední kousek její vůle, který jí zachránil. A to navzdory tomu, že to byla vůle, kterou nemohla ovládat.

„Neudělala jsem nic, jen jsem se dívala…“ namítla.

„Udělala jsi to všechno…“ odpověděl jsem. „Nikdo jiný to za tebe udělat nemohl. Sebrala jsi poslední síly, abys mohla zůstat, tvoje podvědomí, tvoje vnitřní síla byla dokonce silnější než tvoje vědomá vůle. Bells…“ hrdlo se mi stáhlo. „Víš, jak moc to bylo nebezpečné? Víš, jak málo stačilo…“

Dívala se na mě téměř šokovaně. A já se díval zpět na ni. Dodatečně nás oba obcházela hrůza. Jako poslední dotek mrazivé černé ruky natahující se k nám odněkud zdálky.

„Ale jsem tady,“ řekla nakonec a oba jsme chápali, jak absolutní mají ta slova význam. Měřila hranici mezi životem a smrtí, mezi láskou a beznadějnou prázdnotou, světlem a tmou. „A byl jsi to ty, kdo mi dal sílu.“

„Jsi tady, dokonce víc, než jsi byla ještě včera.“ Pohladil jsem jí po tváři a znovu nevěřícně zakroutil hlavou. „Po tak strašně dlouhé době… Celých těch předchozích dvě stě let nebylo tak dlouhých jako poslední měsíce.“

Vrátili jsme se z hlubiny spočívající ještě níže, než samotné peklo. A věděli jsme to oba. Ačkoli tomu nebylo možné uvěřit, bylo to tak. Nejspíš to opravdu bylo právě tak. Muselo být.

Díval jsem se na ni, ona na mě a její pohled se znenadání změnil. Pramen vlasů jí spadl přes rameno, když se na okamžik zadívala do země.

„Znovu tě smím milovat,“ zašeptala. „Toužím tě milovat…“ Zvedla pohled, zlehka se dotkla mé tváře a její prsty přejely po hraně mé čelisti.

Pootevřenými rty mělce vydechla, když se na mě dívala. Energie ukrytá v jejím pohledu se obtočila kolem mě jako magická spirála. Neviděl jsem nic jiného, než ji, její oči, její rty… Nic z toho jsem nečekal, ale… pochopil jsem. Ohromením jsem zůstal jako omráčený. Otevírala dveře, které najednou otevřít mohla, a já nedokázal zůstat stát před nimi. V horečce, která nyní zachvacovala mou mysl…jsem ji políbil. Dotyk našich rtů působil jako ta nejsprávnější věc na celém světě. Měkce se mi poddala a ucítil jsem, jak se její hrudník prudce nadzvedl, když zalapala po dechu. Obraz před mýma očima se rozostřil a celá má bytost zareagovala na její blízkost, tak omamnou, tak zázračnou a tak nečekanou. Celé mé tělo se vzepjalo vlnou lásky a touhy. Zachvátila mě další horečka. Mě i ji. Tiskl jsem se k ní a nechtěl jsem nic jiného, než ji cítit, ji mít. Náš vzájemný dotyk byl omračující.

„Bello…“ vydechl jsem překvapeně během polibku a vzápětí jsem pochopil, že slova přestala být důležitá. Během několika krátkých okamžiků jsme se ocitli ve světě, ve kterém neexistuje jazyk ani řeč.

Přitiskla se ke mně se stejnou rozhodností a naléhavostí, jakou jsem cítil i já. Ta vlna se přelila přes nás přes oba, nečekaně a zprudka. Na vlastní kůži jsem cítil, že tomu propadla stejně rychle jako já. Ta radost, štěstí, nádhera a záře nás uchvátily. A touha, nesnesitelná, dlouho potlačovaná, neukojená touha.

Nemohl jsem to neudělat. Přitiskl jsem ji k sobě a tlakem svých rtů jsem rozevřel její ústa. Pronikl jsem do nich a jazykem laskal ten její, svůdný a smyslný a síla, která se ve mně vzedmula, mě donutila přitisknout ji k zemi na světle šedý huňatý koberec pokrývající podlahu pod klavírem a kolem něj. Prudce vydechla, když jsem to udělal. Její vlasy pokryly zem a vůně slunce, která z nich stoupala, mě opět zahalila jako pára. Bella a slunce – ta kombinace mi vzala zbytek rozumu, o který jsem už beztak nestál. Sevřel jsem několik pramenů v hrsti a zhluboka se nadechnul té vůně, úžasné a neopakovatelné. Nosem jsem klouzal po jejích hebkých vlasech blíž k její hlavě, až jsem se lehce dotknul jejího ucha. Zachvěla se, když jsem se rty dotknul jeho okraje, a ucítil jsem její stisk, když se pode mnou vzepřela.

V tu chvíli jsme se oba ocitli u zdi vedle velkých oken a kolem nás se rozsypalo sklo zrcadla visícího na sloupu mezi okny. Bella mě tiskla přímo do jeho středu, její vášeň se probudila tak prudce, že jsem nestihl popadnout dech. Líbala mě, laskala mé rty a já nechal své dlaně, aby si lačně vychutnávaly celé její tělo, jeho křivky. Nemohl jsem se jí nabažit, nenasytně jsem stahoval své ruce kolem ní a každý můj pohyb naplňoval zoufalou prázdnotu, která ve mně byla. Jako bych do té chvíle netušil, jak obrovská ta prázdnota byla! Pohltila mě, zastřela mou mysl. Nedokázal jsem uvěřit, že Bellu opět cítím, že vůbec je vedle mě, natož takhle. Moje zoufale vyprahlá touha po ní se zuřivě rvala o své místo; to, co se ve mně odehrávalo, bylo třeštění, které jsem jen stěží dokázal pojmout. Nedokázal jsem se ani ptát, jestli je tohle to správné místo a správný čas.

Kousky zrcadla z našich ramen mezitím padaly na zem a cinkaly o sebe, sklo skřípělo za mými zády. Miloval jsem cítit její touhu, její nezkrotnou vášeň, právě takhle a nyní ta slast překonávala všechno, co jsem kdy zažil. Tiskla mě ke zdi, jako by ze mě chtěla vymáčknout život a já se poddával její uchvacující síle. Byl jsem zároveň vysoko nad zemí i hluboko pod ní, přestal jsem myslet, vnímat jakýkoli z existujících rozměrů, cítil jsem jen ji a žádostivou touhu být jí blíž. Konečně jsem pochopil, jaké to je přijít o rozum. Žhavé a strhující.

Její rty mezitím sklouzly na můj krk a já jedním pohybem obkroužil její zadeček a dlaní se zastavil na jejím stehně. Pevně jsem ho stisknul prsty a přiměl ji zvednout koleno k mému pasu, přičemž se samovolně prohnula v zádech a mírně se ode mě odklonila. Přidušeně jsem vydechl, když se mi naskytl úchvatný pohled na její šíji a ňadra zvedající se pod látkou bílých šatů… a zároveň jsem ucítil, jak se mi pod pasem přiblížila. Byla trýznivě blízko, sotva jsem odolával impulsům, které ve mně probouzela.

„Tak moc tě chci…“ zašeptala znenadání hlasem změněným touhou a já se s konečnou platností propadl do nejhustší opojné tmy. Obtočil jsem ruce kolem jejího zadečku, zvedl jsem ji a jedním mihnutím jsme se ocitli u klavíru. Nestačila překvapením ani vydechnout, když jsem ji posadil na okraj jeho svrchní desky.

„Já tebe víc…“ odpověděl jsem jí nezřetelným hlasem. Chvíli jsem na ni zůstal zírat. Bílé šaty, bílý klavír a stíny venkovního soumraku pomalu se posunující do místnosti. Uchvátila mě, naprosto.

Posunul jsem si ji na samý kraj klavíru tak, abych ji cítil těsně u sebe. Její nohy mě obepínaly, vnímal jsem látku jejích šatů mezi námi a probuzené vzrušení v mém klíně. Rukama jsem zajel ke spodnímu lemu těch bílých šatů. Obě dlaně jsem vsunul po něj a pomalu je posouval směrem nahoru, vychutnávajíc si hebkost a dokonalost jejích nohou.

„Bello, bože, Bello…“

Obtočila ruce kolem mého krku, přitáhla se ke mně a prohnula se v zádech.  V tu chvíli mě ovládla další vlna šílenství – ucítil jsem tvrdé vrcholky jejích ňader, jak se o mě opřely. Zalapal jsem po dechu, ten pocit se mohl stěží něčemu vyrovnat. Chtěl jsem ji cítit, víc, ještě víc. Hned. Vzpomínky a představy doslova ovládly můj mozek.

Vytáhl jsem zpod ní kus sukně, která uvízla mezi ní a deskou klavíru, a potom jsem přejel rukama po jejích zádech. Nahmatal jsem knoflíky zapínání a tentokrát jsem s naprostou jistotou věděl, že je nedokážu trpělivě rozepínat. Zatáhl jsem za ně a  vzápětí popraskaly snadno a lehce jako pavoučí vlákna. Strhl její šaty stranou a odhodil je. Sklouzly přes klávesy klavíru dolů pod něj. Zůstávaly jí jen poslední kousky oblečení a její ruce hned nato trhly límcem mé košile, jak se i ona chtěla dostat blíž. Košile mi vzápětí volně splývala do pasu, bez jediného zapnutého knoflíku a její ruce se opřely do mé hrudi.

Zachytil jsem hladový pohled v jejích očích, zastřených a omámených a nedokázal jsem čekat už ani okamžik. Se zasténáním jsem zavřel oči a obě mé dlaně vylétly k jejím ňadrům. Potřeboval jsem se jí dotýkat, nemohl jsem a ani jsem nechtěl odolávat jedinou další vteřinu. Tlumeně zaskučela slastí, když jsem se jí dotknul a sevřel oba vrcholky ve svých dlaních, a když jsem potom vklouznul pod košíčky podprsenky, abych mohl mezi prsty obepnout jejich tvrdé špičky.

„Bell…“ zaúpěl jsem a zaryl prsty pod ramínka podprsenky, abych ji mohl strhnout. Nevím, ve kterém místě látka povolila, ale stačila k tomu nepatrná síla. Odhodil jsem ji stranou a vzápětí jsem Bellu položil, přitisknul ji zády k desce klavíru a podebral její bedra, abych jí mohl zbavit posledního kousku oblečení. Ležela přede mnou téměř nahá a její dokonalé tělo se propínalo proti mně. Zastavil jsem se na ní pohledem a pokusil se zkrotit svou netrpělivost. Obraz, který jsem měl před sebou, mi znovu vyrazil dech. Její přivřené oči, zrychlený dech a vlasy rozprostírající se po desce klavíru. A k tomu světlo a stín, vytvářející dokonalý obraz každé křivky jejího těla. V duchu jsem zaúpěl a dlaní jsem přejel po celé délce její paže od ramene až po zápěstí, které jsem pevně stisknul. Oddávala se mi a ten pocit jsem miloval. Chytil jsem ji v pase, sehnul jsem se a jazykem obkroužil její pupík. Zavzdychala a ten nádherný slastný zvuk mě posunul ještě o kousek blíž hranici příčetnosti. Posunul jsem ji po klavíru o kousek výš, zvedla obě nohy, pokrčila je a opřela se chodidly o kraj klavíru. Chytil obě její zápěstí a přitiskl je k desce vedle jejího těla tak pevně, až dřevo ubohého nástroje zanaříkalo. Nástroj… uvědomil jsem si a neochotně jsem stisk o trochu povolil.

Byla tak blízko, tak lákavá, odolával jsem jen chvilku, než jsem hlavou sklouznul k místu, které mě tak neskutečně lákalo. Ucítil jsem dotyk obou jejích stehen na svých tvářích a zhluboka se nadechl.

Zatmělo se mi před očima a tvrdost v mých slabinách dosáhla mučivého maxima. Prsty jsem zajel pod lem jejích kalhotek, rozhodnutý jí je sundat, když…

… Bella zničehonic zmizela z mých rukou. Místo přede mnou zůstalo prázdné, ale než jsem se ale stačil otočit, natiskla se ke mně zezadu a zašeptala. „Ještě ne, Edwarde… Máme čas…“ Její ruce se obtočily kolem mého těla pod košilí a pokoušely se znemožnit mi jakýkoliv pohyb. Zaklonil jsem hlavu a zaskučel jsem svíravou bolestí pálící vášně.

Otočila mě k sobě, chytila mou hlavu do obou dlaní a nehýbala se. Pomalu jsem otevřel oči, abych se setkal s jejím pohledem. Uvědomil jsem si pevné sevření svých čelistí a nepatrně jsem ho povolil. Její oči byly hluboké a znenadání neskutečně něžné.

„Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala, tak dlouho si ji úpěnlivě přála… Znovu ti patřit, milovat se s tebou. Chci to všechno cítit, doopravdy cítit.“ Přitom zvedla prsty k mému obličeji a pomalu a jemně jimi přejížděla po každém jeho centimetru. Vyčerpaně jsem vydechl, abych uvolnil přebytečné napětí. Její prsty, přejíždějící pomalu po mé tváři mi v tom pomáhaly.

„Chtěla bych ještě něco…“ řekla potom, zatáhla mě za ruce a couvala směrem k zadní části domu. „Vezmi mě do ložnice, prosím.“

Její oči byly plné pravdy, hluboké a zářivé. Nerozmýšlel jsem se a udělal jsem, jak si přála. Zvedl jsem ji a odnesl na velkou bílou postel.

Když jsem ji do ní položil, nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Zavrtěl jsem hlavou. Byla neskutečné nádherná, překonávala všechno, co jsem si dokázal představit. Jak dlouho jsem si zakazoval na něco takového jen pomyslet? Jak dlouho se zdálo, že tohle se už nikdy nestane? Jak blízko jsme k tomu byli?  Zavrtěl jsem hlavou a klekl si vedle ní, toužil jsem ji znovu líbat, ale zarazila mě.

„Prosím, hlaď mě…“ poprosila, vzala mou ruku a položila si ji na rameno. Pomalu s ní klouzala po krku, hrudi, až k vystupujícím hrbolkům svých ňader. Přejela po jedné z těch křivek a já zaťal zuby dalším návalem touhy.

Ale pochopil jsem, že to všechno teď muselo stranou. Pochopil jsem, že tohle je víc než jen o žádosti, víc než jen o milování. Tady jsme se dotýkali jiné dimenze, jen já a ona. Přímo před sebou jsem uviděl to, co jsem tak dlouho hledal, a tak dlouho si přál spatřit. Tep jejího srdce, její život a probuzenou lásku. Tohle bylo místo, kde jsem se jí mohl dotknout, opravdu dotknout a chtěl jsem jí dát potěšení, po kterém toužila.

Klekl jsem si vedle ní na postel a položil na ni obě své ruce. Hladil jsem ji, každý kousek jejího těla, pomalu a laskavě a ona předla jako kočka. Sledoval jsem její zavřená víčka, její řasy a jejích chvění. A všechno kolem nás i v nás se změnilo. Obklopila nás láska, touha se stáhla do pozadí. Dotýkal jsem se toho nejvzácnějšího, co mi tento svět nabízel a každý dotek jakoby přicházel ze samé podstaty bytí. A znovu a znovu mě strhávala radost, tichá a absolutní. Mé prsty a dlaně se pohybovaly po jejím těle, zatímco ona přivírala oči. Dotýkal jsem se všeho toho nejkrásnějšího na ní a ona se chvěla. Cítil jsem její kůži, její vůni. Viděl jsem lesk v jejích očích za přivřenými víčky. A víc než cokoliv jsem vnímal ji, ji celou. Hladil jsem ji dlaněmi, hřbetem rukou a sklonil jsem se, abych ji mohl hladit i svými rty, svým nosem a abych jí mohl lehce líbat po celém těle.

Rozplývala se a dýchala hluboce a zvolna. Její dech se občas zadrhnul, když jsem udělal prudší pohyb, ale hned se zase uvolnila. Byla jako tající sníh. Díval jsem se na své ruce, jak kloužou po jejím těle, sledoval jsem jejich stín na její kůži, když najednou jsem uviděl… jeho ruce, ruce netvora, procházející stejnými místy jako mé prsty právě nyní. V ten moment jsem ztuhnul a křečovitě donutil své prsty k dalšímu pohybu. Nesměla nic poznat. Ne nyní, když má mysl zákeřně napadla sama sebe, nečekaně a zostra, zákeřně a podle.

Sklouznul jsem dlaněmi po jejích lýtkách a mé ruce nebyly mé. Byly jeho. A to nejednou. Měl ji, měl ji celou, cítil její rty tak jako já. Věřila, že ho miluje, oddala se mu, dostal vše, co si přál. Její vůni, její kůži… Její ruce se bořily do jeho vlasů, dala mu ze sebe vše.

Moje ruce se křečovitě zastavily. Nedokázal jsem myslet dál. Nenáviděl jsem ho a věděl jsem, že ta nenávist nikdy nezmizí, stejně jako jizvy. Mé jizvy a její jizvy. Nikdy mu neodpustím násilí, které se dopustil na ní. Spálená růže potřísněná vlastní krví.

A to všechno mě má mysl nutila vidět právě nyní. Vztek a bolest se míchala s nenávistí a láskou.

Mé dlaně sklouzly na její ramena a hřbetem ukazováčku jsem přejížděl po jejím předloktí.

Otevřela oči a mírně nadzvedla hlavu. „Edwarde?“ zeptala se znejistělým hlasem.

„Ššš…“ Položil jsem jí prsty přes rty. „Nemysli, tahle chvíle patří tobě.“ Položil jsem špičky prstů k jejímu obočí a obkroužil ho. Její oči mě sledovaly a na jejich dně zářily malé hvězdy. Na jejich dně spočívala ona, ona celá. Pomalu je začala opět přivírat, když jsem prsty lehce objížděl rysy jejího obličeje, klíční kosti, spánky, kořínky vlasů…

A jedna věc najednou byla nad slunce jasná. Tohle nikdy neměl. Ne to, co vkládala do mých rukou, to, čeho se nebylo možné dotknout a co bylo možné jen cítit. Její záři, to, z čeho byla stvořena. To, za co jsme já i ona bojovali ze všech sil. To mu nikdy nepatřilo, nikdy ji neměl celou. Získal jen iluzi, přelud, pokřivený obraz skutečnosti, na kterou nikdy opravdu nedosáhnul.

Jeho obraz se rozplynul před mýma očima a mé prsty ji opět začaly naplno cítit. Zavřela oči. Byl pryč a mě zaplavila jistota, že nás už nezničí. Až sem nedosáhne, nikdy nedosáhnul. Tohle místo bylo vždycky jen naše.

Zvedla ruce a ucítil jsem její prsty, jak začaly putovat po mém těle podobně jako mé po jejím. Její oči zůstávaly zavřené, ale rty se pootevřely. Lákavé a svůdné. Jakékoliv mé myšlenky se pomalu opět začaly vytrácet, ona je dokázala přehlušit.

„Mmmm,“ uslyšel jsem z jejích zavřených rtů, když jsem nehty lehce přejel po stranách jejího těla od pasu nahoru. Prohnula se v pase a nevědomky si olízla dolní ret. Žádný pohled ani zvuk nemohl být smyslnější a má touha znovu ožila.

Zaskřípěl jsem zuby a neuvědomil jsem si, že jsem se svými nehty neopatrně zaryl do její kůže.

„Ach…“ vydechla  a v ten okamžik se ucítil její rty na svých, hladové a roztoužené. Přitiskla se ke mně tak prudce, že jsem zalapal po dechu. Její tělo hořelo a já jsem silně zasténal, když jsem ucítil její naléhavost, její hlad. Smyslná tma se v jedné jediné vteřině vrátila, aby mě znovu strhla do své největší hloubky, když mě najednou přitiskla zády k posteli, která se tím prudkým pohybem zhoupla. Naklonila se nade mě, rozhrnula mou košili a vtlačila mé ruce do polštáře nad hlavou. Sklonila se nade mě, její divoce rozhozené vlasy mě zahalily a její rty si propalovaly cestičku po mém břiše, odshora dolů. Téměř zároveň jsem ucítil její prsty u lemu mých kalhot a její prsty dotýkající se knoflíku v pase.

„Edwarde…“ zamumlala proti mé kůži mělkým hlasem.

Když jsem ucítil její prsty v pase, reakce mého těla byla okamžitá a zachvění v mých slabinách neušlo jejím očím. Zvedla pohled ke mně a kousla se do rtu. Zadrhl se mi dech. Tohle nevědomé gesto…! Patřilo k ní… Její pohled sálal touhou.

Má vůle dosáhla svých hranic.

Stáhl jsem ji konečně k sobě, neptal jsem se a přisál se k jejím rtům. Vydechla překvapením. Potřeboval jsem ji, chtěl jsem ji, toužil jsem ji prostoupit, splynout s ní. Nedokázal a ani jsem se nesnažil dál ovládat. Mé ruce zamířily k jejím bokům. Nahmatal jsem lem posledního kousku oblečení, který mi ještě bránil spatřit ji celou. A ačkoliv jsem zamýšlel něco jiného, dovolil jsem potom svým prstům sestoupit po tom lemu až do jejího klína. Zasténala, když jsem našel to místo, a dotknul se tam. Potom už jsem nedokázal čekat. Protáhl jsem prsty pod lemem na jejím boku a jedním trhnutím jsem ji zbavil i tohoto kousku oblečení. Slastně vydechla na pozadí potěšeného úsměvu. I ji její bouře překonala a stáhla přes hranice rozumu do světa smyslů. Její ruce rychle sáhly po zipu mých kalhot, aby jej rozepnuly a konečně uvolnily alespoň něco z energie, která se ve mně mezitím stačila nahromadit.

Prudce jsem zasténal, když konečně stáhla mé oblečení a zůstal jsem volný. Chtěl jsem ji tak moc a věděl jsem, že pokud to okamžitě neudělám, zešílím, přeskočí mi. Prsty jsem neomylně zamířil mezi její stehna, abych ochutnal slad toho místa na jejím těle, bez jakékoli překážky. Oba jsme zasténali naráz, když jsem se jí tam dotknul, a Bella zaryla prsty do mé hrudi. Na vlastní kůži jsem ucítil její touhu…

… a moje šílenství mě zachvátilo docela. Chytil jsem ji v pase a přetáhl si ji k sobě na klín. V dalším okamžiku se naše těla spojila, blouznící a přemožená krásou vzájemné blízkosti, těsné blízkosti. Přestal jsem rozlišovat její tělo od mého, když mě obklopila a vzepřela se na mě. Její reakce byla stejně prudká a okamžitá jako moje. Bez hledání jsme nalezli společný rytmus, který nás zvedal do nejvyšších výšin bezbřehé smyslné extáze. Prostor a čas přestal existovat, zůstala agónie rozkoše a neuvěřitelného štěstí, které osud vrátil zpátky do mých rukou.

Její vzdechy a výkřiky byly stále hlasitější, a když jsem už nevěřil, že bych to mohl vydržet jen jedinou další vteřinu, mou hlavu naplnil její jediný dlouhý přerývaný výkřik. Vrchol její rozkoše mě strhnul s sebou a já se poddal vlnám toužebně očekávaného výbuchu energie, která zaplavila a uvolnila mé tělo i mou mysl. V tom okamžiku se zkoncentrovala všechna blaženost světa, slast tak obrovská, že v mém vědomí nezbyl jediný kousek, který by nenaplnila, pronikla až do morku kostí.

V té chvíli celý vesmír zmizel, byla jen ona.

Potom jsem ucítil, jak se její napjaté tělo uvolnilo a jak se na mě položila, vyčerpaná a spokojená. Pokryla mou hruď a ucítil jsem, že se třese. Trvalo mi jen chvíli, než jsem si uvědomil, že se ale jen nechvěje. Plakala. Znovu plakala.

Zvedl jsem hlavu, abych se jí mohl podívat do tváře. Byla nádherná. Pravděpodobně nikdy jsem v ní neviděl více štěstí. Zářila.

Nabrala zhluboka vzduch, aby mohla promluvit.

„Edwarde… Nic takového jednoduše nemůže existovat. To nemůže být pravda…“ vydechla a její oči svítily, okouzlené a přemožené. Snažila se ovládnout natolik, aby mohla ještě něco říct. „Nedokážu si představit nic krásnějšího. Ani po… všech těch letech s tebou… bych nevěřila, že něco může být tak nádherné. A tak neobyčejné. Jako zázrak. Tak dlouho jsem neznala nic než led, zmrzlé vzpomínky… a tohle, to bylo jako… ten nejprudší žár.“

Stiskl jsem čelisti a přitiskl ji k sobě tak pevně, jak jsem jen mohl. Byla jednoduše nepopsatelná.

„Může to být pravda,“ odpověděl jsem. „Musí. Teď už ano.“

Potom jsem se usmál. „Dej mi příležitost, abych tě o tom zkusil znova a znova přesvědčit.“

Zalapala po dechu, když se na mě ohromeně podívala. Chvíli vrtěla hlavou a očividně hledala slova. Nakonec se rozesmála. „Šíleně tě miluju.“

Nemohl jsem se vynadívat na úsměv, který zůstal na její tváři. „Jako já tebe,“ odpověděl jsem slovy, která ne zcela dostatečně vystihovala skutečnost.

Ten žár, to světlo a zář pro mě bylo stejně neuvěřitelné jako pro ni.

Pokračování:
49. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 48. kapitola: