Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - Epilog

15.10.2011 (07:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3394×

Neskutečně děkuji všem, které četly. A zvláště těm, které komentovaly a byly u toho skoro tak jako já, a těm ostatním, které se držely aspoň chvíli.

Na začátku jsem se svěřila se svým dojmem, že z toho nejspíš bude něco jako román. A tak jsem se teď pro zajímavost podívala na definici:

Román: Prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění. Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší (často se uvádí, že román by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo) a co do fabule komplikovanější (často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších, ale ani to není bezpodmínečný rys).

Což mě pobavilo.

Máme za sebou více než 185.000 slov, přes 1.000.000 znaků a mezer. Stačí přepočítat a je to téměř 600 normostran, což asi tak odpovídá knižním stranám například knih Twilight.

Takže… až jednou budu umírat, můžu říct, že jsem napsala román. :-) A byl to opravdu skvělý, neopakovatelný zážitek, a to rozhodně i díky vám!

A neodpustím si jedno povzdechnutí! Škoda, že se nedají rovnou „psát filmy“, tj. i s obrazem. Hrozně mi to tu chybí, protože všechny scény vidím na živo. Holt nezbývá než se spolehnout na naši společnou nespoutanou obrazotvornost.

Tak: a jdeme na poslední řádky.

EPILOG (Bella)

Dívala jsem se na tu fotografii možná několik minut a nemohla jsem z ní odtrhnout oči. Jenna Chapman. Kulatý obličej, ručičky nad hlavou, očička zavřená. Ta fotografie byla pořízená, když jí nebyl ještě ani měsíc. Nemohla jsem si ani přečíst dopis od její matky, který přišel současně s fotografií, mé oči byly přikované k obrázku. I tak jsem ale věděla, co v dopise je – to, co pokaždé v podobných dopisech: vděčnost a poděkování za pomoc v úsilí přivést Jennu na svět. Náš výzkum probíhal pomalu a jen stěží se hýbal z místa, ale naděje se přece jen o kousek zvětšovala. Možná se to jednou podaří a lidé nás nebudou potřebovat, vzdychla jsem a mé myšlenky se znovu proti mé vůli stočily tím směrem.

Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Věděla jsem, co to bude znamenat. Věděla jsem, že v našem světě neexistují děti. Hrdlo se mi stáhlo. Musela jsem být šílená, že jsem na něco takového vůbec myslela. Věděla jsem, jak malá ta naděje je, ale přesto jsem se jí držela, navzdory zdravému rozumu. Bylo nemožné vzdorovat. Ne uprostřed výzkumu, na kterém jsem pracovala. Příliš často jsem přicházela do styku s dětmi, s živoucími zázraky, kterým jsme pomohli k početí a úspěšnému vývoji. Měla jsem radost z každého nového človíčka. A všechny ty děti - znova a znova mě nutily na to myslet. Bylo to už asi půl roku, co jsem tu šílenost měla v hlavě, a právě dneska bych se mohla dozvědět výsledky. Dokonce jsem je mohla znát už několik hodin, kdybych sebrala odvahu. Všichni z laboratoří odešli už dávno, venku byla tma a bylo po půlnoci.

Odložila jsem fotografii a vstala jsem. Ze šuplíku jsem vytáhla obálku, ve které se skrýval snímek z ovuloscreeningu. Můj. Pořídila jsem ho sama, potají. A nejspíš nemělo smysl dál váhat. Zapnula jsem zobrazovací zařízení a vložila jej do něj.

A potom jsem přitiskla oči ke kukátku, abych se dozvěděla odpověď.

Vzápětí se mi zastavil dech.

- - -

Věděla jsem, že se k tak mizivé naději nesmím upínat. Ale také jsem věděla, že se o to chci pokusit. Nedalo se vyloučit, že něco takového přese všechno je možné, jen to nikdy nikdo dřív nezkoušel. Nebyla podobná příležitost.

Kolem nás se vznášela vůně dřeva a laku a sledovala jsem pohyby, kterými Edward opracovával dřevo, aby mu dal potřebnou hladkost. Byl zabraný do své práce. Posadila jsem se na pracovní stůl, který zrovna nepoužíval.

„Edwarde,“ řekla jsem potom… a najednou jsem nevěděla jak pokračovat.

„Ehm-hm?“ brouknul.

Snažila jsem se vymyslet jakoukoliv vhodnou větu, kterou začít, ale jednoduše to nešlo.

Zvednul ke mně hlavu a zadíval se na mě. Očividně pochopil, že mu chci říct něco neobyčejného. Oprášil si ruce o kalhoty a přišel ke mně.

„Co chceš říct? Do toho. Začínám se bát.“

Nadechla jsem se a řekla prostě první větu, která mě napadla. „Edwarde, mám pocit, že je tu určitá možnost, že bychom mohli… mít…“ to poslední slovo mě málem zabilo, „…miminko.“

Vytřeštil na mě oči a prudce vydechl. Potom se zatvářil odmítavě. „Bello…proboha… zázraky se nestávají.“

„Já vím, že ne. A vím, že je to šílené. Ale přesto bych to chtěla zkusit. Je to jednoduché, jen jsem si dala dvě a dvě dohromady. Nemohu se zbavit dojmu, že by tady taková neuvěřitelná možnost mohla být.“

„Nemůžeme mít děti. Víš to stejně dobře jako všichni ostatní.“

„Vím. Ale… to, co všichni považují za nezvratnou pravdu, tak nemusí být. Tedy – ne určitě.“

Zadíval se na mě, stále ještě vrtěl hlavou. „Obávám se, že musí. Žádný upír nikdy neměl děti. Nejsme živí, nemůžeme.“

„Ty můžeš,“ odpověděla jsem rychle.

Zavládlo mezi námi na okamžik ticho. A vycítila jsem, že konečně je zčásti ochoten mě vyslechnout.

„Jak vznikla Any? Z těla upíra, které mělo být dávno mrtvé. Přesto se v něm evidentně nějaký kus života uchoval – ten, který dal život Any. Právě existence poloupírů mi dává tu naději. To, že upír může počít nový život – s lidskou ženou.“

„A to se ti nezdá jako dost velké ale?“ zeptal se.

Kousla jsem se do rtu a snažila se přemoci rozpaky, ve kterých jsem se topila.

„Když můžeš ty,“ řekla jsem potom, „možná mohu i já. Možná je ta samá část ve mně také schopna vytvořit nový život, ať už bude mít jakoukoli podobu.“

„Bells…“ zavrtěl znovu hlavou a zvedl ke mně oči, do té chvíle zapíchnuté do země. „Ty nemůžeš mít děti.“

Nadechla jsem se. „Vím, že nemohu nosit dítě. Ale to neznamená, že bychom přesto nemohli. Vím, jak mizivá ta možnost je a vím, že pokud tu vůbec je, máme jen jeden jediný pokus, ale přesto… nemohu to dostat z hlavy. Udělala jsem si testy.“

Vydechl překvapením. „Jaké testy?“

„Chtěla jsem zjistit, v jaké fázi zralosti bylo… poslední vajíčko, které vzniklo předtím, než jsem se proměnila. A Edwarde,“ pokračovala jsem dál, dřív než mě mohl zastavit. „zůstalo zralé. Připravené. Zakonzervované ve stejném stavu celé ty roky. O tvé schopnosti není pochyb. A ta moje polovina možná jenom čeká na svůj čas.“

Překvapením oněměl a já jsem pokračovala. „Díky výzkumu, který proběhl, je tu možnost i pro mě a pro tebe. Máme všechno, abychom se pokusili spojit… mě a tebe… a v případě, že …“ tohle bylo moc i na mě – myslet na to byla jedna věc, ale říci to nahlas druhá, „… že se to povede, nechat zárodek vyrůst, mimo mé tělo. Můžeme mu dát všechno, co potřebuje, tak jako to děláme pro lidské ženy. Přijdu na to, jak to udělat tajně.“

„Bello…“ vrtěl hlavou a nechápavě se na mě díval. Rozuměla jsem tomu, jaké to pro něj muselo být. Téměř na vlastní kůži jsem cítila jeho zmatek i úžas.

„Neumíš si představit, jaké to bylo. To vidět,“ řekla jsem hned potom. „Zralé vajíčko, v té nejlepší fázi. Už jen to mi připadalo jako dar z nebes. Edwarde… já zkrátka nedokážu takovou příležitost nevyužít. I přesto, že vím, že se může stát cokoli. A že šance na úspěch je asi jedna ku miliardě. Přesto to musíme zkusit. Prosím.“ Napětím jsem svírala ruce v pěst, až se mi mé nehty zařezávaly do dlaně.

„Ale…“ řekl potom, když si trochu utřídil své myšlenky, „… naše geny jsou změněné. Co se stane, když je spojíš, co vznikne?“

Zavrtěla jsem hlavou a nepřestala se na něj dívat. „Nevím. To neví nikdo. Ale i tak tu možnost je. Kdyby nebyla, kdyby to nefungovalo, na obou stranách, tedy i na té upíří, nemohla by vzniknout ani Any.“

Několikrát přerušovaně vydechl, stále vrtěl hlavou a nakonec si zajel prsty do vlasů. Zadíval se na mě a nedýchal. Nevím, jak dlouho jsme takhle byli, ale každá vteřina trvala světelný rok.

Potom obtočil ruce kolem svých ramen. Přitisknul mě k sobě a jeho dlaň se prohrábla mými vlasy, když si položil moji hlavu na své rameno.

„Mám dojem, že tvoje šílenství je nakažlivé,“ řekl potom. „Těžko se mu vzdoruje.“

Jako když do mě vjede blesk. Odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do očí. „Takže…. Chceš říct…“ lapala jsem po dechu.

„… že to můžeme zkusit,“ dokončil za mě.

Nebyla jsem schopna slova. Jen jsem se na něj dívala a po zádech mi přebíhal mráz.

Pustil mě a chytil mě za ruce, které spojené položil do mého klína.

„Ale musíš mi něco slíbit,“ řekl.

Přikývla jsem. „Co?“

„Že si nepřestaneš uvědomovat, že kdyby se to podařilo, byl by to zázrak. Něco takového se nestává. Nechci, aby ses trápila, až se nestane… nic.“

Před očima jsem si představila tu nejpravděpodobnější možnost. Viděla jsem obraz pod mikroskopem – nehybné vajíčko, u kterého se nezačne rýhování, ačkoliv se spojí se svým živoucím protikladem. Kolikrát jsem právě tenhle obraz už ve své mysli viděla? A věděla jsem velmi dobře, že právě tohle s největší pravděpodobností uvidím.

„Kolikrát jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že právě proto to nezkusím. Právě proto jsem dlouho váhala, jestli o tom vůbec mám promluvit. Ale, Edwarde, já se přesto rozhodla si tu naději prožít. Zůstanu nohama na zemi, slibuji.“

Přikývnul.

Nasoukala jsem se na kraj stolu, abych se k němu mohla celá přitisknout. Radostí a vděkem. Omotala jsem ruce kolem jeho zad a stiskla ho tak pevně, jak jsem dokázala. Dovedla jsem si stejně dobře představit, že by nesouhlasil. Důvody by tu jistě byly. Ale on to neudělal.

„Bello, miláčku…“ vydechnul a jeho ruce mě zvedly ze stolu. Znovu jsem byla v jeho náruči a nebylo místo, kde bych si právě teď přála být víc.

Chytila jsem se ho kolem krku a nechala se odnést ven. Do tmy noci, ve které bylo tentokrát velmi dobře vidět.

K O N E C

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - Epilog: