Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - Prolog + 1. kapitola

29.01.2011 (19:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3968×

Několik poznámek než začnete číst:

Kniha velmi volně vychází z událostí mé Zpívající krve. Pro ty, kdo ji nečetli: oproti originálnímu Stmívání má Edward zvláštní schopnost odrážení myšlenek a myšlenku na zabití dokáže odrazit tak, že se obrátí proti jejímu tvůrci a ten skončí v plamenech.  Jeho vztah s Bellou je stejně pevný jako ho známe a možná ještě pevnější, ale nenarodila se jim Nessie a v celé knize se neobjevili vlkodlaci. Oproti Stmívání Edward Bellu nakonec proměnil z lásky k ní a dobrovolně, když pochopil, jak silná je její láska k němu, a to v jejich svatební noc.

Zvláštnost téhle knihy je také v tom, že každá kapitola bude psána pohledem někoho jiného. Každou kapitolu bude vyprávět ta postava, která nám v tu chvíli dokáže nejlépe sdělit to, co potřebujeme vědět. Je to takový experiment, tak doufám, že se to povede. Jméno toho, kdo vypráví, bude uvedeno vždy v závorce za číslem kapitoly.

PROLOG (Edward)

Díval jsem se na ni a stále jsem odmítal věřit svým očím. Věděl jsem, že je to ona. Bella. Bella něžně se tisknoucí a chvějící se štěstím v náruči jiného muže. Věděl jsem, že na tenhle pohled nikdy nezapomenu. A kolikrát jsem ho už musel strpět! S přivřenýma očima opírala svou hlavu o jeho hruď a mnou přitom projíždělo milion ostrých čepelí. Jako by mě ten pohled trhal na kusy.

Proč to musel být zrovna on?! Venome. Nejhorší jedovatá stvůra, jakou jsem kdy potkal. Vzal mi ji a myslel si, že je a zůstane jeho. Jako by byla jen loutka, jen kus kamene, se kterým si může hrát a postrkovat ho na mapě světa dle svých přání.

Bella něžně přejela svou dlaní po jeho zádech a vtiskla mu letmý polibek na krk. To byly doteky, které měly patřit mě. Které mi dříve patřily. Zhluboka jsem se nadechl a na okamžik pevně sevřel víčka ve snaze potlačit odpor a nenávist k němu. Zároveň mě rozdírala lítost – soucit s Bellou a s tím, že si nemohla uvědomovat, co dělá. Nebyla to ona. Nezůstalo v ní nic, čeho by se mohla chytit.

Potom se pohnula v jeho objetí a políbila ho. Jeho oči zůstaly chladné, jako byly vždy, a usmál se na ni prázdným úsměvem. Nakonec vložila svou dlaň do jeho a otočili se k odchodu. Přitom pohledem zavadila o mě a její výraz se vůbec nezměnil. Jako by mě ani neviděla. Nemohl jsem snést vědomí, že pro ni vůbec nic neznamenám, a přitom jsem měl naprostou jistotu, že je to právě tak. Chtělo se mi křičet.

Ale věděl jsem, že to tak nenechám. Nenechám toho manipulativního netvora objímat Bellu, dotýkat se jí, využívat ji a ničit její život. Věděl jsem, že ho zabiju; že ho musím zabít.

Odešli. Pozoroval jsem, jak se za nimi zavírají dveře a místností zaznělo cvaknutí kliky, když dveře dolehly na své místo. Konečně jsem zabořil hlavu do dlaní a můj výraz se bolestně stáhnul. Zadoufal jsem, že svůj úmysl ho porazit dovedu až do konce. Byla to jediná možnost.

PRVNÍ ČÁST

1. KAPITOLA (Greg)

O několik měsíců dříve.

Rok 2110

Váhal jsem, ale tak už prostě ze zvyku jsem ty noviny stejně otevřel. Projížděl jsem písmena na stránkách a asi jsem doufal, že tam najdu něco jinýho než obvykle. Jo, kámo, chyba. Už jenom ty titulky – hnus. Další opuštěné město. Přemnožení zajíci ničí úrodu. Náletové porosty pohltily pole. Nebo: Návrh vlády na využití prázdných škol. Nová možnost ochrany dětí. Aha – a tady! Další útok bez vysvětlení. Definitivně jsem se ale zhnusil, když jsem otevřel přílohu a tam nápis jako bejk: Kolik je pravdy na historkách o Stínech? Rozčileně jsem složil noviny a praštil s nimi na stůl. Nebudu zabíjet volný večer tím, že se budu probírat tou snůškou otravných nesmyslů, ze kterých nikdy nemůže vzejít nic dobrýho.

Noviny. Pche! Ať si je klidně strčí někam. Člověk si musí přece život trochu užít, když už ho má, ne?

Kolem prošla servírka. „Hej, Keiro, můžu ještě jedno pivko?“

„Že váháš, Gregu.“ Na moji tvář dopadl závan vzduchu, když svižně odešla. Lokál byl plný lidí, měla se co otáčet. Neochotně jsem z ní odtrhl oči a zadíval se na desku stolu. Nebudu na ni zase celý večer zírat, ne?

Pokrčil jsem rameny a zvedl svoji první sklenici, ve které zbývala ještě trocha piva. V tu chvíli jsem ucítil ránu do zad, pivo ve sklenici povážlivě šplouchlo a zalapal jsem po dechu. Jak jsem mohl, hned jsem se otočil, abych uviděl to, co mi stejně bylo jasný. Musel to být on, kdo jiný.

„Čau, Paule! Chceš mě zabít?“ musel jsem se rozčílit na toho idiota. Idiota, kterého jsem ale znal už aspoň třicet let. Nejlepší kámoš.

„Jo! Uhodls. Ale furt bez úspěchu.“ Zasmál se, sedl si vedle mě a beze slova mávl na servírku - ty piva budou dvě. „Co tady děláš? Neviděl jsem tě už pár tejdnů.“

„Už mě nebaví buď makat, nebo sedět doma. A ani ta bedna není, co bejvala,“ zkusil jsem nahodit úsměv, ale věděl jsem, že mi na to neskočí.

„To je dobře, chlape, že jsi zase venku,“ řekl vážně.

„No jo, život jde dál.“ Nechtěl jsem to moc rozmazávat. Vzpomínky sice už ztratily tu svoji odpornou vtíravost, ale stejně na mě dál tupě zíraly. Pořád. A ještě horší byla ta bezmoc. Právo a zákony se mohly v tomhle případě jít vycpat. Jim prošlo všechno, vždycky.

Paul nervózně poposedl a odkašlal si. V tom před námi přistály na stole dvě čerstvá piva. Zvedl půllitr, líně s ním ťukl do toho mého, napil se a otřel si bílé stopy z kníru. Pak si zase odkašlal. „Hele, Gregu, co Marry? Měla už pohřeb?“

„Jo,“ odpověděl jsem stručně a taky jsem se napil. Paul mě ale dál probodával pohledem. „No jo, dobře…“ vzdal jsem to - asi to měl vědět. „Byl jsem tam. Byla to přece moje parťačka. Znal jsem ji skoro stejně dobře jako dřív svoji ženu. A věř mi - ani tuny toho svinstva, co jim patlaj do rakve na obličej nezamázly to, jak byla bílá a scvrklá. A ty stopy na krku... Byli to oni, vím to. Ale stalo se to tak rychle, nedokázal jsem vůbec nic…“ Na co to zase rozmazávat? Marry byla prostě mrtvá. Sežraná. Bestie hnusný.

„Buď rád, že jsi na živu,“ uzavřel to Paul.

Jasně. To jsem. Nebudu toho donekonečna litovat. Nestačil jsem na ně já, stejně jako mraky dalších lidí. Nebyl jsem jediný bezmocně přihlížející. Obrátil jsem list. „A co Meg, Paule? Jak se má?“

Paul se při myšlence na svoji dceru rozsvítil. Rozsvítil se vždycky, když o ní mluvil. „Jo, ta holka má svoji hlavu,“ řekl sice rádoby sklesle, ale jeho hrdost byla i tak průhledná jak půllitr. „Nechtěl jsem jí to dovolit, ale stejně odešla zkoumat další opuštěný město. Sotva vím který. Nechce pochopit, že je to nebezpečný…“

Zašklebil jsem se: „Aspoň něco dělá, ne jako my všichni.“

Paulův obličej prozradil uspokojení. „Jo, to jo. Má kuráž. A snaží se být užitečná. Občas váhám, jestli ji mám nechat. Děsí mě to.“

„Víš, že jí do toho nemůžeš mluvit. Je dospělá.“

„Nemůžu?! Chtěl bych vidět tebe, kdybys měl děti, s jakým klidem bys snášel, kdyby se honily po stopách… bůhví čeho.“

Odfrkl jsem si a cuknul pohledem do strany.

„Promiň,“ omlouval se mi hned Paul. „Neměl jsem to říkat.“

„Nevadí. Nejsem jedinej, kdo nikdy neměl a už nikdy nebude mít děti. Tak strašně jsem chtěl mít kluka, no nebo aspoň holku, s Anne… Ale vem to čert. Přesto ale nejsem blbej.“ Podíval jsem se na něj zpříma. „I když, na rozdíl od tebe, nepatřím mezi těch pár šťastnejch, kterým se to povedlo, dovedu si představit, jak ti je. Ale i přesto, že děti jsou dneska vzácnější než to zatracený zlato, stejně jim do toho nemůžeme kecat. Život maj taky jenom jeden. Tak ji nech. Dělá dobrou věc.“

Paul si zamyšleně stiskl kořen nosu a znovu se napil. „Kdybych aspoň věděl, co jsou zač. Zavšivený Stíny. Ono nestačí, že máme sotva z čeho žít a skoro všichni jsme opuštěný jako starý vlci. Nestačí, že ženský neroděj a chlapi na to nemaj. A že hřbitovů je pomalu víc než lidí a mladou pěknou skoro nepotkáš. Ještě tu musej řádit tyhle monstra. Prej Stíny! Měl bych pro ně tisíc lepších jmen a samý nadávky! Nechápu, proč se vžilo zrovna tohle pitomý označení. A Meg… chudák holka, co ona musí…“

„Přestaň s tím! Kdo to má poslouchat…“ Ty jeho nářky mě tahaly za uši. Zašklebil se a zapíchl pohled do země. Mrkl jsem na něj. „Hele, stejně s tím nehneš, tak co?“

„Tak co? Chceš říct, že nezbývá než sedět a chlastat?“

„Nechceš po mně doufám, abych na místě zachránil svět, he? Víš co, spíš mi řekni, co ta tvoje holka vlastně hledá v těch starejch městech.“

„Prej stopy. Ty města jsou prázdný ne jenom proto, že už není dost lidí, co by v nich žili. Z některých měst lidi vypadli, když už tam pro samej Stín nebylo kam šlápnout. Žít se tam prostě nedalo. A Meggie doufá, že snad najde něco, co ji k nim dovede. Holka jedna pitomá. Co si myslí, že se stane potom?“ Paul bezradně zasyčel.

„Hele, kámo,“ plácnul jsem ho do ramene, „nebudeš přece větší posera než ona. Ona se nebojí lézt v jejich stopách a ty tu jen sedíš a stejně budeš řvát jako malý děcko?“ Odfrknul jsem si. Paul se na mě podíval a pokrčil rameny.

Měl jsem toho už akorát tak dost. „Hele, je to snad už půl hodiny, co vedeme tyhle hřbitovní kecy. Nepřišli jsme sem přece tlachat o takových hovadinách, ne? To jsem si klidně mohl přečíst ty podělaný noviny. Měl bych lepší nápad. Vidíš? Támhle?“ Ukázal jsem směrem ke stolům biliáru. Kolem jednoho z nich se motal hlouček mladých lidí, mezi nima dvě kočky. Vedlejší stůl byl prázdný. „Taková krása se moc často nevidí. Nepůjdeme si taky šťouchnout, co? I když přiznám rovnou, že koule nebudou zrovna to, na co se hodlám soustředit.“ Zasmál jsem se a Paul se uchechtnul. Oba jsme se zvedli.

- - -

Sledoval jsem Paula, jak se jeho postava klátí ze strany na stranu, když odcházel tmavou ulicí. Tak abych taky šel domů. Hm – domů. Od smrti Anne jsem si tam nepřipadal zrovna moc jako doma a navíc jsem v tý díře byl pěkně dlouho zalezlý kvůli Marry a kvůli tomu všemu. Nesnášel jsem cesty domů, ale stejně mi nic lepšího nezbývalo.

Pozoroval jsem špičky svých bot, jak se mi střídavě objevují pod pupkem, a špínu na chodníku, kterou jsem míjel, a asi jsem ani na nic nemyslel. Jo, vlastně na ty dvě kočky, na ty jsem si vzpomněl. A taky na Keiru, tu servírku, ženská krev a mlíko. Musel jsem se začít usmívat. Zdálo se mi to, nebo se na mě vážně zadívala tak… no, prostě tak. Příště si zkusím dát lepšího bacha. Potřeboval bych ženskou a Keira by za to stála. Taky není nejmladší, hodili bychom se k sobě teda, ne? Život bez ženský nestojí za nic.

Aspoň, že mám ten svůj flek. A jak to tak vypadá, o ten jen tak nepřijdu. Lesů je všude spousta, víc a víc. Svět začal být sakra zelený. Tam, kde už nejsou lidi, rostou stromy. A tam, kde jsou stromy, jsou i zvířata. A někdy jich je moc a města jsou plný všelijakých potvor – od toho jsem tu já. Myslivci teď mají fakt co dělat. V našem rajónu – tedy vlastně  teď už jenom v mým, než mi přidělí někoho novýho – je klid. Jenom těch zajíců, co jsme postříleli než Marry… Hmpf. Jak dlouho na to budu pořád narážet? Marry už není. Dostali ji. Tečka. A ta práce se musí udělat i bez ní…

V tu chvíli se něco sotva postřehnutelně prohnalo ulicí. Polilo mě horko. Do hajzlu! Nebylo možný nevědět, co to bylo. Tohle znali všichni, každý by hned věděl, o co jde. Rozmazané šmouhy, člověk je sotva vidí. A pak najednou ti visí na krku a v další minutě jsi tuhý a bílý jako stěna. Otočil jsem se a rozběhl jsem se směrem k rušné hlavní ulici. Na veřejnosti neútočí, mají rádi stín. Musím se dostat mezi lidi! Srdce se mi rozbušilo, slyšel jsem ho v hlavě. Nohy jsem měl jako z olova. Sakra, takhle nemám šanci!

V tu chvíli stál přede mnou. Oči rudý, na tváři krutej úsměv. „To nestojí za tu námahu, staříku,“ vysmíval se mi. „Jsem minimálně stokrát rychlejší než ty. Co takhle kdyby sis radši odhrnul límec z krku, ať to mám snazší?“ Jo, byl odporný a dokonalý stejně jako tamti, co to udělali Marry. A ta jeho bílá tvář svítila ve tmě jak plátno v kině. Samolibý bastard.

Víc jsem si prohlédnout nestačil. Skočil po mně, jeho ruce mě sevřely pevně jako ocelový rám a jeho zuby mi prokously krk. Štíplo to, jak nasál moji krev. Ještě jsem cítil, jak se mi tělem rozjíždí ostrá bolest a pak nic. Konec, šlus.

Pokračování:
2. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - Prolog + 1. kapitola: