Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejtajnější sen! 28. kapitola

24.01.2012 (21:00) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1339×

Bella:

„Bello, probuď se,“ budil mě docela dost známý hlas, něčí chladná ruka se dotknula mého ramene a pomalu jím zatřásla. Těžce jsem od sebe odlepila víčka a pohlédla do zlatavých očí.

„Carlisle!“ vydechla jsem, ale rázem jsem zčervenala a nechtějte vědět, kde až se má červeň objevila. Smithovi se rozlezl po tváři pobavený úsměv.

„Ach ano, Bello! Má lásko…“ zašvitořil sladkým hlasem a já protočila oči. To se může stát jen mně. Nebyla jsem na Smithe naštvaná tak jako před tím, než jsem usnula. Plní jen své rozkazy nebo snad ne? Kdo by se opovážil odporovat Arovi?

Prudce jsem uchopila kliku dveří auta a vystoupila. Vydala jsem se ke svému domu. Prohlédla jsem si každičký kousek a chtělo se mi brečet. Tolik šťastných i nešťastných chvil jsem tu prožila a teď se mám jen tak sebrat a odjet. Utěšovala jsem se tím, že jakmile budu moci z Volterry odejít, vrátím se sem. Kolik mi bude? Budu ještě vůbec člověk?

Z mého přemýšlení a sebelítosti mě vyrušil Smith.

„Bello, miláčku, tak moc jsi mi chyběla. Udělal jsem chybu, když jsem tě opustil, já idiot!“

Poslední slovo jen šeptl, ale já ho slyšela. Ostře jsem se otočila o 180 stupňů a vrhla na něj nenávistný pohled. Už jsem mu chtěla jednu vrazit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Ještě bych si ublížila. Smith na mě dělal psí oči a mně cukaly koutky. Bože, jak on mi připomíná Emmetta! Nechtěla jsem si to přiznat, ale ty jeho občas přehnané a ke mně mířené vtípky mi chyběly. Smith se podíval za mě a obdivně písknul.

„Teda, Bello, ty si žiješ jak princezna na hrášku,“ pronesl a po tváři se mu opět rozlil úsměv. Pomalým krokem se vydal k domu. Co to s ním je? Takového ho vůbec neznám. Ano, moc příležitostí  k tomu poznat ho jsem neměla.

„Brzdi, Smithi,“ řekla jsem a usmála jsem se na něj.

„El Chambers,“ odvětil laškovně a já ke svému hloupému výrazu přidala ještě vykulené oči.

„Mohla bys, prosím, nechat toho Smithe na pokoji?“ vyřkl výsměšně a otočil se zpět ke mně. Napřáhl ruku. Tázavě jsem pozvedla obočí a hlavu sklonila na stranu. Musela jsem vypadat vážně neinteligentně, k výrazu jsem přidala ještě vykulené očí. Smith, teda Chambers, se rozesmál.

„No co! Krytí,“ vysvětlil a já se nezmohla na nic jiného, než také natáhnout svou pravici a potřást tou jeho.

„Tykej mi, prosím,“ řekl a mrkl na mě. Konečně jsem se zmohla alespoň na něco.

„Jasně, Eli,“ kuňkla jsem a pustila jeho studenou ruku.

„Tak co budeme dělat teď?“ ptal se rychle El, otočil se na patě a už kráčel k mému domu. Nečekala na odpověď.

„Já bych docela rád něco malého slupnul, co ty, Bello? Dala by sis taky něco malého k snědku?“ optal se znovu a sám se zasmál svému vtípku. Nechápu, jak někdo může mít tak zvrhlý humor!

„Víš co? Ty si zajdi na lov a já si zatím sbalím. Nemám toho moc,“ navrhla jsem ochotně a Elimu se jen rozlétl úsměv po tváři.

„Beru! Za patnáct minut jsem zpátky a doufám Bello, že tě nenapadne udělat nějakou hovadinu,“ řekl pobaveně a mrknul na mě. Chtěla jsem mu odvětit, aby si nedělal starosti, ale už nestál tam, kde před chvílí. Zhluboka jsem se nadechla a hmátla do kapsy pro klíče od auta a domovních dveří. Jedním stisknutím jsem zamkla svého miláčka a vydala vstříc své poslední návštěvě domova.

Carlisle:

„Dneska ti to nějak nejde, Carlisle, co se děje?“ zeptal se se zájmem Felix a svěsil ruce podél těla na znamení, že boj je u konce. Byl mnohem lepší bojovník než já, ale učil jsem se rychle.

„Nemám svůj den,“ odvětil jsem jen a zadíval se do země. Rukávem dlouhého černého trička jsem si otřel čelo, jako bych na něm měl pot. Za těch několik staletí, co jsem musel předstírat lidskost, jsem se nemohl zbavit těchto automatických reflexů. Vydal jsem se k východu z tělocvičny. Felix se vydal za mnou, většinou jsme po tréninku odpočívali u partičky šachů, ale dnes jsem netoužil po ničem jiném než být sám.

„Dnes ne, Felixi. Chci být sám,“ řekl jsem potichu, aniž bych se otočil, a jeho kroky se zastavily v půli pohybu. Otevřel jsem dveře a svou přirozenou rychlostí se přesunul do svého pokoje. Neměl jsem na nic a nikoho náladu a přemýšlel jsem, zda si nezajdu na lov. Dnes v noci. Dlouho jsem si nebyl zalovit. I přesto, že žiju zde, pořád se živím krví zvířat.

Těžce jsem dosedl na postel a pomalu se položil na hedvábně prošívané deky. Zadíval jsem se do stropu a pozoroval malé prasklinky. Mezi tlustými závěsy, které se táhly od tropu až na zem, pronikal malý paprsek sluneční světla. Vzpomněl jsem si, co jsem zaslechl minulou noc. Dvě ženy se bavily o někom, kdo měl za nedlouho do Volterry zavítat. Aro se na něj strašně těšil. Na člověka? Bude muset mít asi opravdu pozoruhodný dar, aby Ara tolik navnadil. V tu chvíli jsem pocítil lítost, jelikož člověk, který sem za nedlouho zavítá, již dlouho člověkem nezůstane.

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejtajnější sen! 28. kapitola: