Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejtajnější sen 31. kapitola

22.01.2021 (09:00) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2239×

EDIT: Článok neprešiel korekciou

Sledovala jsem, jak mě opatrně přikryl a opět jsem se položila do měkkých peřin. Navzdory absurdnosti celé situace jsem se cítila bezpečně, když jsem věděla, že je se mnou. 

Bylo až k neuvěření, jak jsem k němu dokázala za tak krátkou dobu přilnout, ale vzhledem k mému poněkud narušenému psychickému zdraví se nebylo čemu divit. Jak jinak byste označili člověka, který záměrně vyhledává společnost smrtících tvorů, jako jsou upíři? Jedině jako psychicky narušeného. 

Má cenu v tomhle stavu rozebírat své vlastní psychické zdraví? Hlasitě jsem zívla a to byl pro mě signál, že další introspektivní sondy nechám na jindy. Opatrně jsem mu vrátila úsměv a on mi jej lehce vrátil. Zachumlala jsem se do peřin a nechala se unášet do říše snů. 

 Vzbudilo mě slabé zatřesení za ramena. 

„Bello! Bello!" ozýval se zdálky Eliho hlas a já se snažila od sebe odlepit ospalé oči. Vždyť jsem před minutkou zavřela oči, tak proč mě ten necita budí? 

„Za patnáct minut máme být v hlavní síni," vysvětlil mi rychle, když viděl, že se rozčíleně nadechuji, abych ho pořádně zpražila za to, že mě budí. 

Zmohla jsem se jen na otrávené protočení očí a jedním pohybem jsem odhrnula vlněnou deku a spustila nohy na zem. Po zádech mi přeběhl mráz, jak jsem byla ještě rozespalá a bosýma nohama se dotkla ledové mramorové podlahy. 

„Na křesle máš nějaké oblečení. Nechám ti trochu soukromí a počkám za dveřmi, kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct," řekl a jemně se usmál. Z jeho výrazu a postoje jsem ale poznala, že je napjatý a možná i nervózní? 

Než jsem stihla odpovědět, byl už pryč. Promnula jsem si rozespalé oči a protáhla se, abych se trochu probrala. Vydala jsem se do koupelny a rychle si vyčistila zuby a prsty si prohrábla dlouhé kaštanové vlasy. Usoudila jsem, že už to lepší nebude a přešla jsem zpět do pokoje, abych se oblékla. 

Bezmyšlenkovitě jsem si začala oblékat připravené oblečení a myšlenky se rozutekly do všech možných směrů. Musela jsem přiznat, že jsem začínala být nervózní a nebylo se čemu divit. Věděla jsem jen to, že mě chtějí proměnit kvůli mému daru, ale nic dalšího jsem ani vědět nepotřebovala. Stačilo to na to, abych pochopila, že se můj krátký život chýlí ke konci. 

Přes ramena jsem si přehodila černý sametový plášť a upravila si kapuci. 

„Jsem hotova," hlesla jsem do ticha pokoje a Eli se objevil proti mě. 

„Výborně," řekl odměřeně a prohlédl si mě od hlavy až k patě. 

„Sluší ti to," odvětil uznale a já jen protočila oči. 

„Na tvoje uznání jsme celou dobu čekali," podívala jsem se na něj s úsměvem a rukama naznačila tichý potlesk. 

„Cítil jsem to očekávání až za dveře," vrátil mi zpátky a pobaveně se usmál. Nálada se trochu uvolnila a oba jsme s úsměvem vyšli ze dveří. Cesta do hlavní síně probíhala však v tichosti. Veškerý humor mě přešel, když jsem si opět uvědomila, že se po hlavě vrhám do jámy lvové. 

Cesta naštěstí netrvala dlouha a tak můj zdravý rozum nestihl zareagovat a já se nedala na úprk. Jako bych mohla utéct?! Snažila jsem se zklidnit dech po svižné chůzi a Eli se postavil k masivním dveřím. Pozbudivě se na mě usmál a s lehkostí je otevřel. Gentlemansky mě nechal projít a já váhavě vstoupila. 

Všichni přítomní se mezi sebou bavili, ale nebylo slyšet jediné slovo. Jejich dokonalý sluch by zachytil i spadnutí špendlíku na druhé straně podzemního hradu, tak proč by se obtěžovali mluvit slyšitelně pro lidské uši, že ano? 

Opatrně jsem se vydala směrem k hlavám celého hradu. 

„Jen se neostýchej, Isabello, a přistup blíž," zašvitořil černovlasý muž a pomalu vstal a šel mi naproti. 

Nejistě jsem se rozhlížela, ale neviděla jsem jedinou známou tvář, která by mi poskytla alespoň trochu útěchy. Všichni mě opustili a já zůstala sama. 

Vysoký černovlasý muž ke mně dychtivě přistoupil a bez optání a téměř nadrženě uchopil mou ruku. Cukla jsem sebou při doteku jeho chladné kůže, ale cosi na něm bylo hypnotického a já z něj nemohla spustit oči.

„Samozřejmě, Bello! Sama sis dneska odůvodnila, proč seš psychicky narušená, tak to teď nebudeme skrývat," řekla jsem si v duchu. 

Muž svírající mou ruku se na mě se zájmem podíval a pak se zničeho nic začal smát. 

„Nad očekávání pozoruhodné," zakřepčil a vydal se směrem ke svému trůnu. Ještě než jsem stihla cokoliv říct mě přerušil jeho nadšený hlas. 

„Dovol mi, drahá Isabello, abych ti představil nejmocnější vládce na zemi. Mou maličkost, Aro Volturi, a mé drahé bratry Caia a Marca," ukázal postupně na oba stejně nádherné muže, kteří se tvářili nezůčastněně a seděli za ním. 

„Zbytek své budoucí velké rodiny jistě poznáš v průběhu svého výcviku a pobytu tady na hradě," dodal nenuceně a zvědavě se na mě podíval. Jakoby hledal jediný náznak strachu a obav a nebo snad očekával, že se pokusím utéct? 

„El tě již jistě seznámil s naším skromným plánem na tvou proměnu a další tvé využití v oblastech upírského práva," začal a já jen slabě přikývla, že ano.

„Cullenovi prozradili naše tajemství člověku, i přesto, že si byli vědomi jejich protiprávnímu jednání, za což samozřejmě již byli potrestáni, ale nemusím ti vysvětlovat, že z toho pro nás plynou jisté výhody, díky tvému daru..." pokračoval dál a zkoumavě na mě hleděl. 

„Jsem zvědavý, jak se tvůj dar vyvine po proměně. Dle tvého nezúčastněného výrazu soudím, že jsi nepocítila žádný účinek darů, které tu na tebe celou dobu sesílají jednotliví členové tvé budoucí rodiny," řekl z vesela a já se poprvé podívala kolem sebe. 

Všichni na mě doslova zírali a snažili se pochopit, jak tahle křehká lidská dívka může odolat daru Jane a Aleca. 

„Nic dalšího zatím vědět nepotřebuješ. Zbytek probereme po tvé proměně až budeš mít mozkovou kapacitu větší než houpací kůň,"odvětil otráveně a sám se zasmál svému vlastnímu vtipu. 

Ostatní se opatrně rozesmáli s ním, ale jen k jeho vlastnímu potěšení. 

„El, prosím, doprovoď Isabellu do jejích komnat. Za nedlouho jí někdo navštíví a započne její proměna," nakázal tvrdě Elimu a ten ke mně opatrně přistoupil. Nemusel nic říkat. Na patě jsem se otočila a následovala jej. V hlavě mi běhalo tolik myšlenek, ale jedna jediná přebíjela všechny ostatní. Jak potrestal Cullenovi? Nechtěla jsem, aby jediný z nich pykal za to, že mě přijali do rodiny a umožnili prožít nejkrásnější roky svého života a nejradši bych jejich trest převzala na sebe. Byla jsem si ale vědoma, že nemám šanci jakkoliv zabránit Arovi, aby uskutečnil jakýkoliv svůj nezmar. 

Zanedlouho jsme došli ke známým dveřím a já beze slova vklouzla dovnitř. Z ramen jsem bezmyšlenkovitě shodila černý plášť a přešla k posteli. Zabalila jsem se do vlněné deky a opřela se o čelo postele. 

Tak takhle skončí můj život? Při pokusu o proměnu, abych mohla sloužit tomu černovlasému šílenci? Nedělala jsem si iluze o tom, že by někdo z obyvatel tohoto Drákulova byl dostatečně silný a uměl se natolik ovládat, aby mě při přeměně nezabil. Dokonce ani Edward by to nedokázal, dle jeho slov, a to byl vegetariánem několik desetiletí. 

Nepřítomně jsem zírala na zeď před sebou a snažila se trochu uklidit. Věděla jsem co mě čeká, ale jen jsem doufala, že se dotyčný neudrží a bude to pro mě rychlý konec. 

Utápěla jsem se ve dvou zlatých tůních, cítila jeho studený dotek na svém těle, který mě tak rozpalovat, mezi prsty jsem cítila jeho nádherně jemné vlasy, cítila jejich vůni a na jazyku cítila jeho chuť. Po dlouhé době jsem v nose ucítila jeho typickou vůni. Déšť, sladkost, květiny,... Začínala jsem se uvolňovat při vzpomínkách na něj a po dlouhé době se opravdu cítila bezpečně a naprosto identicky, jako kdyby právě teď seděl vedle mě. Všechny znepokojivé myšlenky mě opustili a já si užívala poslední obrazy jeho tváře, která se na mě láskyplně usmívala, stejně jako dřív. Cítila jsem jeho studenou ruku na své, když mě za ní chytil a zahlédla jeho jiskřičky v očích pokaždé, když se mě dotknul. Vzpomínky na ty nádherné časy mi vířily hlavou a já se jimi nechala unášet. Je to naposledy, co se můžu cítit šťastná a nenechám si to nikým vzít. 

Mohla jsem tam sedět minuty, možná hodiny, ale čas byl v tu chvíli pro mě relativním pojmem. Nechtěla jsem upustit od těch krásných vzpomínek, ale dveře se opatrně otevřely. 

Dovnitř stčil hlavu Eli. 

„Je čas, Bello," pronesl opatrně a otevřel dveře dokořán. 

Čas se zastavil a já nebyla schopna se nadechnout, natož cokoliv vyslovit. 

Opatrně prošel dveřmi a nespouštěl ze mě oči. Ty jeho se vpíjely do mých a ani on se neměl k tomu cokoliv říct. Přešel doprostřed pokoje a propaloval mě pohledem.

„Tak já vás tu nechám," pronesl do hrobové ticha Eli a zavřel dveře. 

„Bello,..." začal opatrně Carlisle, ale nedala jsem mu šanci myšlenku dokončit. 

„Co tady děláš?!" zeptala jsem se naštvaně, rozbalila své rozlámané tělo z deky a postavila se vedle postele. Musela jsem opravdu strávit svým vzpomínáním možná několik hodin, podle toho jak mě nohy jen tak tak poslouchaly. Založila jsem si ruce na prsou a pozorovala ho zkoumavým pohledem. V hlavě se objevilo ještě více otazníků než když jsem se chystala do hlavní sítě za třemi vládci.

„Bello, já..." začal znovu provinile, ale nechtěla jsem slyšet žádnou z jeho jistě dobře nacvičených omluv. Po tolika zklamání, které mě za tento krátký život potkalo, jsem se už nechtěla nechat dál zraňovat. Myslela jsem, že z tohoto světa odejdu s krásnou vzpomínku na něj, naprosto smířená se svým osudem.

„Nechci slyšet žádnou tvojí jistě dobře nacvičenou omluvu, Carlisle. Ptám se tě, co tu děláš? A pak že já mám mozkovou kapacitu houpacího koně,..." vyplyvla jsem znechuceně a sama sebe překvapila, jak můj hlas zněl přesvědčivě. Ani v nejhorší noční můře mě nenapadlo, že naše setkání bude probíhat takhle. Byla jsem neskutečně naštvaná nejen na něj, ale na celý svět a ironii osudu. Chtěla jsem zemřít sama, pod rty neznámého upíra a bez dalších scén a on se tu objeví, dokonalý jako vždycky, jako by se nic nedělo. 

„Aro mě požádal, zda bych tě nemohl proměnit. Nikomu jinému v tomto ohledu nevěří," odvětil Carlisle na mojí jízlivou poznámku s naprostým klidem a zkoumavě se na mě díval. 

„Ale proč jsi tady?" zeptala jsem se pohotově.

„Odpykávám si trest za prozrazení naší identity," vysvětlil. 

Nechápavě jsem se na něj zamračila a jakoby mi četl myšlenky pustil se do podrobnějšího vysvětlování. 

„Vím, že jsme prozradili naši identitu hlavně na popud Ewarda, ale nemohl jsem vystavit nikoho z rodiny hněvu Volturiů potom, co jsem od nich odešel a tak sprostě jim ublížil," pronesl polohlasem Carlisle a při vysvětlování se přesunul na druhou stranu postele. Až teď jsem si uvědomila, jak přirozeně lidsky se choval. Grimasy, řeč těla i chůze byla natolik odlišná od zbytku osazenstva Drákulandu. 

„Nechci, aby sis myslela, že svého rozhodnutí lituji, ale nezasloužili si trpět, už ne," vysvětlil mi spěšně, jakoby záleželo na tom co si budu myslet. Zahanbeně si prohlédl špičky svých bot a nebojácně ke mě vzhlédnul. 

Najednou zmizel a do nosu mě uhodila jeho omamná vůně. Periferním viděním jsem ho viděla jen několik málo centimetrů ode mě. Nespouštěl ze mě oči a opatrně se dotkl mé ruky. Projel mnou známý elektrický výboj a já ruku stáhla. Pohlédla jsem mu zpříma do očí a čekala, co se bude dít dál. Jeho pohled slouznul na mé rty a pomalu se ke mně nakláněl. 

Poplašeně jsem o krok ustoupila a nevěřícně se na něj podívala.

„Myslíš si, že se po takové době zjevíš a já ti padnu do náruče?" vyplyvla jsem na něj a on se na mě nevěřícně podíval. 

„Bello, víš, že tě pořád miluju," odpověděl ublíženě a také o krok ustoupil. 

Do očí se mi nahrnuly slzy. Přesně tohle jsem vídala ve svých snech. Snila jsem o tom, že se ke mně vrátí, vše hodíme za hlavu a on mi řekne, že mě pořád miluje. Tohle ale nebyl sen a já věděla, že nikde jinde než ve snu, se tohle stát nemůže a nebude to pravda. 

 „Nech si to, Carlisle. Kdybys mě doopravdy miloval, nikdy bys mě neopustil," řekla jsem polohlasem. 

 „Vím, že to bylo dost sobecké, ale slibuji, že už se nic takového nebude opakovat. Došlo mi, jaký jsem vůl a že bez tebe nemůžu žít," řekl a opět se opatrně vydal směrem ke mně. 

„Neopovažuj se mi něco slibovat. Jsi poslední člověk, kterému bych to mohla uvěřit!" vyštěkla jsem a hlas se mi zlomil. Zoufale jsem si vjela prsty do vlasů a prošla kolem něj na druhou stranu pokoje. Moje zlomené srdce plakalo o pomoc. Tak moc jsem se k němu chtěla rozběhnout a vrhnout se mu do náruče. Snila jsem o tom takovou dobu, ale už se sebou nenechám zametat. 

„Když to cítíš takhle..." vzdechl, ale ani se na mě nepodíval. 

„Po přeměně si nebudeš na nic ze svého lidského života pamatovat, takže předpokládám, že i veškeré city ke mně budou zapomenuty. Jestli ke mně vůbec ještě něco cítíš," prohodil skoro neslyšně.

 „To je víc než v co jsem mohla doufat," prohodila jsem k němu ironicky a on se na mě nevěřícně podíval. 

„Nedívej se na mě takhle, Carlisle. Nechci si pamatovat tebe ani zbytek tvojí rodiny. Mám šanci na nový začátek a nehodlám se jí vzdát. Už se nikdy nechci cítit tak, jako po tvém odchodu a nikomu nedovolím, aby to zapříčinil," vysvětlila jsem mu a bolest v jeho očích mě málem poslala na kolena.

„Měli bychom přejít k tomu, kvůli čemu tu jsem. Jistě nás poslouchá celý hrad a pokud to cítíš takhle, není už co dále říct," řekl a opatrně se posadil na postel. 

Beze slova jsem přešla na druhou stranu a posadila se k němu zády. Cítila jsem, jak se postal pod jeho vahou prohnula, když na ní skoro neslyšně vlezl a kleknul si za mě. Jemně mi odhrnul vlasy z krku a mnou projel elektrický výboj. Tak moc jsem se s ním chtěla ještě naposledy pomilovat, dotýkat se jeho mramorové kůžeš a cítit jej v sobě, ale takhle hluboko neklesnu. Ublížil mi tak, jako nikdo nikdy. Sebrala jsem všechny zbytky sebeúcty, která mi zbyla a pevně sevřela víčka k sobě. 

„Připravená?" zeptal se opatrně a já jen kývla na souhlas. 

Tak teď to přijde. Musíš uznat, že od Ara to byl velmi strategický tah, dotáhnout do Voltery jediného upíra, který téměř s jistotou dokáže přeměnit každého člověka, aniž by ho zabil. Takže nakonec budu opravdu poskokem Voletry a stanu se tím, čím jsem vždy chtěla. Dobže, uznávám, že jsem si přeměnu a celý svůj upírský život představovala trochu jinak, ale... 

Zběsilý tok myšlenek přerušily Carlislovi rty na mém krku. Jemně mě políbil a já vzrušeně vydechla. Na chvíli se zastavil a pak už jsem cítila jen ostrou bolest a plameny pohltily celé mé tělo. 

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejtajnější sen 31. kapitola: