Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější hrozné léto 9. kapitola

11.01.2014 (11:00) • emam, tamias01 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2147×

Když mi Jo položila telefon, zmocnila se mě panika. Volala jsem jí jako jediné záchraně, které jsem mohla říct všechno. Doufala jsem, ne, věřila jsem, že mi pomůže z toho zmatku, který mě přepadl. Místo toho jsem měla hlavu zamotanou ještě víc. Prý jsem se zamilovala do Setha. To přece není možný. Jedinou mojí láskou je přeci Jacob a nikdy nikdo jiný nebyl a ani nebude. Seth je sice báječný kamarád a můžu se na něj spolehnout, ale nic víc.

Není pravda, že se vyhýbám novým místům. To si Johana stejně myslí jen proto, že jsem nikdy netoužila po stejných věcech jako ona — návštěvy drahých obchodů, výlety do zahraničí a všechen ten luxus, který ji obklopuje. Prostě si myslí, že každý chce to, co má ona. Mně ale ke štěstí stačí Jacob, knihovna a… Rozbrečela jsem se. Věděla jsem, co mi chybí, nebo spíš kdo. Kdyby tu byla máma, nic z toho, co se mi děje, by se nestalo. Ona by mi uměla poradit, ona by nedovolila, abychom se přestěhovali do tohohle zatracenýho města.  Ona by nedovolila, abych byla celé léto zalezlá doma a aby mě Seth políbil. Máma by určitě Jacoba prokoukla, jaký je a vytáhla by z něj, proč se odstěhoval z domova, a já bych pak nebyla za pitomou husu, který nic neví a je všem jen pro smích.

Jsem naprosto neschopná, když ani nevím, že můj přítel pochází odtud a já se bavím s jeho otcem a kamarády a vůbec to netuším. A co všechno vlastně ještě nevím? Třeba mě Jake celou tu dobu jen tahá za nos a vlastně o mě vůbec nestojí. To by vlastně vysvětlovalo i to, proč mě odmítnul. Není přece normální, aby nějaký muž odmítl ženu ze slušnosti. On mě nechtěl, protože… protože… jsem prostě příšerná.

Další vlna sebelítosti mě zavalila a já objala polštář. Choulila jsem se na posteli a doufala, že se tam budu moct schovat před celým světem a nejlépe navždy. Nic mi nedávalo smysl, jen moje hloupost a naivita mi přišly jako jediné vysvětlení veškerého zmatku, který mě pohlcoval.

Můj nářek přerušil až spánek, který ovšem netrval dlouho. Vzbudila mě noční můra. Neměla ani žádný pořádný děj, nepamatovala jsem si ji, ale pocit zoufalství, který ve mně zanechala, byl děsivý.

Ve tmě jsem nahmatala telefon, abych se podívala, kolik je hodin. Čtyři, takže za chvilku je ráno a přijde mi návštěva. Vůbec jsem neměla chuť na pečení muffinů, potřebuju pro sebe pár dní bez Setha, abych si vyčistila hlavu.

Promiň, není mi dobře. Necháme to pečení na jindy. Bella

Napsala jsem mu sms a poslala. Mobil jsem vypnula a schovala pod polštář a snažila se usnout. Po dlouhém převalování se mi to konečně povedlo.

.........

Uběhl týden, kdy se mi dařilo vymlouvat se na nevolnost. První dny se Seth nabízel jako ošetřovatel. Vysvětlila jsem mu, že v některých dnech ženě nepomůže ani ten nejlepší doktor na světě. Jenže bylo jasné, že tahle výmluva je krátkodobá. Musím vymyslet něco lepšího, dlouhodobějšího, neškodného. Něco, s čím se smíří, nechá mě v klidu doma a nebude se hrnout mě zachraňovat.

Nechci ho vidět, i když... Přiznávám, ty poslední dny se mi po jeho společnosti stýskalo. Ale nebylo to zamilováním. To určitě ne. Každému by chyběl jeho společník, když přes měsíc bydlí v novém městě a nikoho jiného tu vlastně pořádně nezná.

Na dobré náladě mi nepřidala ani další nečekaná návštěva Mikea Newtona. Proč si ten kluk vzal do hlavy, že s ním někam musím jít? Neměla jsem sílu poslat ho do háje, tak dostal stejné vysvětlení jako Seth, tedy bez těch detailů, pochopitelně.

Nejhorší ale bylo, že se Jacob vůbec neozval. Pořád jsem doufala, že se mi konečně ozve a vše mi vysvětlí. Místo toho jsem mohla jen doufat, že je v pořádku a naživu.

Zásoby v ledničce se povážlivě zmenšovaly, ale ne zase tak rychle, jako když tu Seth trávil každý den. Přesto nákup už odkládat nemůžu.

Neochotně jsem tedy vyrazila do víru tohohle deštivého města. Jistě, i dneska zmoknu, protože odmítám v létě nosit bundu. Ale vyběhnout z domu do auta a z auta do obchodu není zas tak hrozný. Táta mi sehnal auto, nic nového, ale funkční náklaďáček to byl.

Přemýšlela jsem, co všechno mám koupit, a ani jsem si nevšimla, že jsem málem narazila do Sethovy mámy.

„Bello, to jsem ráda, že tě tu vidím,” smála se na mě srdečně.

„Dobrý den, Sue,” oplatila jsem jí nejistě pozdrav, netušila jsem, jak se k ní mám chovat.

„Seth říkal, že ti není dobře. Mohla jsi dát vědět a on nebo někdo z nás by vám nakoupil.”

„To nic, už mi je dobře.”

„Koukám, že už taky budeš pomalu mířit k pokladně,” mrkla mi do košíku. „Co kdybychom si spolu zašly na kafe?”

„Moc ráda,” pousmála jsem se. Měla bych tátovu přítelkyni poznat i jinak než z těch pár vět, co mi o ní řekl.

Bistro bylo naštěstí hned přes ulici a děšť si dal na chvilku pauzu, ale stejně jsem se těšila, že se něčím teplým zahřeju. Tohle že je léto?

Uvelebily jsme se na svých místech a objednaly si tu černou záchranu.

„Bello, neměla bys všechnu starost o domácnost brát na sebe. Kdybys řekla Charliemu, taky by se začal trochu snažit, nebo jsou tu i jiní, co ti rádi pomůžou.”

„Myslím, že Seth už se u nás nadřel dost,” zahuhňala jsem. Přece nechce, abych jejího syna ještě víc proháněla.

„Asi ano,” usmála se. „Ale jemu to nevadí. Je rád ve tvé společnosti.”

„Já vím, ale není to vůči němu fér,” sklopila jsem oči a začala se intenzivně věnovat svému právě přinesenému hrnku.

„To je mezi vámi, ale kdybys chtěla, i já ti ráda pomůžu.”

„Vážně?” vykulila jsem na ni oči. Kromě jejího syna se mi vlastně nikdy nikdo nenabídl.

„Děkuju, hrozně moc, ale vlastně už to nebude potřeba. Myslím, že víc zabydlet se už ani nemůžeme. Teď už jen aby konečně začala škola.” Ne že bych se těšila do školy, ale bude příjemná změna nesedět pořád doma.

„Bello, já nemluvila jen o domácnosti. Určitě si taky potřebuješ občas popovídat o ženských věcech a co vím, tak zatím sis tady žádnou kamarádku nenašla.”

„No, já vlastně nikdy moc kamarádů neměla. Tak mi to ani nepřijde,” svěsila jsem ramena.

„Nechtěla bys zítra přijít k nám na oběd?” nabídla mi. Málem mi z toho zaskočilo.

„Jako k vám? Ale já…“ Nevěděla jsem honem jak se vymluvit. Nechtěla jsem se se Sethem vidět. Nemám ještě všechno promyšlené. Navíc, co kdyby se zrovna ozval Jake a já nebyla doma?

„Je mi jasné, že se na Setha i nás ostatní zlobíš,” snažila se mi pomoct z mého zmatku.

„Ani moc ne, asi jsem si to zasloužila.”

„Jak to myslíš?” tvářila se překvapeně.

„Jacob mi nechtěl říct, proč odtud odešel a ani že se s vámi zná. Nejspíš se za mě styděl.” Proč by mi to taky jinak tajil.

„To je hloupost. Jak jsi na něco takového vůbec přišla?”

„Vždyť se na mě podívej. Jsem ta nejhloupější a nejneschopnější holka pod sluncem.” Měla jsem co dělat, abych se nerozfňukala.

Sue zavrtěla hlavou a vzala mě za ruce. Věděla jsem, že čeká, až se na ni podívám, ale nechtěla jsem zvednout hlavu.

„No tak, Bello, podívej se mi do očí,” naléhala. Nechtěla jsem, ale když lehce stiskla moje ruce, opatrně jsem zvedla zrak.

„Jsi jedna z nejúžasnějších dívek, které znám. Nikdy jsem neviděla, že by se někdo ve tvém věku dokázal postarat o celou domácnost, a dokonce i o svého tátu. Musela jsi to mít hodně těžké. Charlie je sice báječný muž, ale po tom, co jste přišli o Renée, ti asi moc velkou oporou nebyl. Vím jen, co mi sám vyprávěl. Měla bys vědět, že se stydí za to, že se před tebou schovával v práci. Ale nedokázal se ti podívat do očí. Měl pocit, že je za její smrt zodpovědný a že to musíš vědět.”

„Táta se bál, že mu to budu vyčítat?” nevěřila jsem vlastním uším.

„Ano, sám se tím trápí celé ty roky. Měli byste se konečně oba sebrat a najít odvahu, abyste si o tom popovídali, jinak k sobě nenajdete cestu.” Pustila moje ruce a s úsměvem se napila kávy.

„Sue, díky. To jsem vůbec netušila. Já se jen snažila dělat všechno proto, aby mu nechyběla.”

„Nevyměnili jste si trochu role?” zasmála se.

„Asi máš pravdu,” řekla jsem zadumaně. Promítala jsem si v hlavě ty uplynulé roky bez mámy. Ano, já byla ten, kdo se staral o domácnost a volal tátovi, kdy přijde domů z práce. Když pak přišel, čekalo ho teplé jídlo a uklizený byt.

„Takže tě můžu čekat zítra s obědem?”

„Ne,” vyhrkla jsem bez přemýšlení.

„Proč? Jsem moc dotěrná,” stáhla se k sobě na sedačku.

„V tom to není, to já. Přeci nemůžu před Leah a Setha, když vědí o Jacobovi.”

„Ale oni to vědí celou dobu,” nechápavě zamrkala.

„Právě, ale já to nevěděla a teď si připadám jako největší pitomec.”

„Nezlob se, ale tomu nerozumím. Měla by ses zlobit na nás, a ne na sebe.”

„Ale Jake musel mít důvod, proč mi to neřekl, a co by to mělo být jiného, než že se za mě stydí?”

„Ty to myslíš vážně,” zavrtěla nevěřícně hlavou. „Kdyby se za tebe styděl, nedal by ti symbol alfy.”

„Co?”

„Ten přívěsek, co nosíš,” pohled jí zabloudil k mému řetízku.

„Tohle?” divila jsem se a vzala hlavu malého vlka do ruky.

„Je to symbol alfy, kdo ho nosí, ten je chráněn strážci rezervace.”

„Kým?”

„To je složité a mně nepřísluší ti to říkat, ale kdyby na tobě Jacobovi nezáleželo, nedával by ti to. Přál si, abys měla tu nejlepší ochranu, i když jsi mimo jeho dosah.”

„Ale proč mi tedy neřekl, že je odtud a že vás všechny zná? Museli jste se mi smát za zády, že nic nevím,” zabručela jsem.

„Nikdo se ti za zády nesmál. Nevěděli jsme hned, že k němu patříš. Vlastně jsme ani netušili, že teď žije v New Yorku. Nikdy by mě to nenapadlo, že zrovna on se vydá do velkoměsta,” zahleděla se kamsi do dálky. „Ale každá zkušenost je dobrá.”

„Vy jste nevěděli, kde je? Ani Billy?”

„Ne, ani jeho otec to nevěděl. Jacob odešel a nikomu nic neřekl, ale jeho… kamarádi věděli, že chce odejít. Proto se nikdo nedivil.”

„Ale proč odešel?”

„To ti musí říct on.” Zase ta protivná slepá ulička.

„Jenže on se mi neozývá.”

„Jak to? Stalo se mu něco?” Starost v jejím hlase byla téměř hmatatelná.

„Já nevím. Doufám, že ne. Psal, že má rozbitý počítač, ale už předtím nám začala váznout komunikace.”

„A jak je to dlouho, co se ti naposledy ozval?”

„Asi týden.”

„Týden!” skoro vykřikla. „Seth říkal, že jste v kontaktu denně.”

„Bývali jsme,” zašeptala jsem. Připadal jsem si tak neschopná. Ani nevím, co je s mým přítelem, který mi tají tolik věcí — původ, a teď i ten symbol… čeho?

„Máš na něj telefon?”

„Jistě,” ohradila jsem se snad až moc ostře, ale přece musím mít telefon na toho, s kým chodím.

„Nevadilo by ti, kdybys mi ho dala?”

„Mám mobil doma. Počká to?”

„Samozřejmě, do zítřejšího oběda,” zasmála se vítězoslavně a mně bylo jasné, že už nemůžu odmítnout.

Dopily jsme kávu a vyšly do opět deštivého dne. Kousek od vchodu stál jakýsi kluk v kraťasech choulící se do promoklé mikiny.

„Embry, co tam tak stojíš?” zavolala na něj Sue.

„Ahoj Sue, já jen…“ zahuhňal překvapeně.

„Mně je jasné, co tam děláš, ale myslím, že už to přeháníte. Pojď, odvezu tě domů.”

„Tak já už pojedu,” chtěla jsem se konečně dostat do bezpečí domova.

„Bello, počkej. Tohle je Embry Call, je to Jacobův nejlepší kamarád.”

„Ahoj,” pípla jsem. Zase další člověk, kterému musím připadat divná. „Nezlobte se, ale já pospíchám. Musím připravit oběd.”

„Ahoj Bello, jasně, už bude jedna,” procedil Embry přes zuby.

„Cože?” nechápala jsem jeho poznámku.

„Uvidíme se tedy zítra, Bello, a přijď klidně už v poledne.”

„Jasně.” Chtěla jsem odejít, když na mě ještě zavolala.

„A koukej dorazit, nebo pro tebe pošlu Setha.” Ještě to tak, být teď se Sethem sama. Stačí, že musím být sama se sebou.

Ještě než jsem se rozjela, slyšela jsem Embryho: „Já nemůžu, Sue. Sam nám dal jasné rozkazy.” Sama jsem viděla tenkrát na návštěvě u Billyho Blacka. Tenkrát mluvil o něčem se Sethem a oba se u toho tvářili hrozně tajemně. Strážci rezervace — rozkazy —, kolik indiánů ještě fušuje mému tátovi do řemesla? A proč by měli hlídat mě kvůli nějakému přívěsku? Nějak mi začíná docházet trpělivost. Možná bude dobře, když ke Clearwaterovým pojedu. Musím se konečně dozvědět, co se děje.

.........

Hned po příjezdu domů jsem zkontrolovala mail, Skype i mobil. Jo, ještě Facebook, co kdyby náhodou… Ale ani tam se Jake neozval. Snad se mému panu božskému vážně něco nestalo. Kdybych měla dostatečný kredit, tak mu zavolám a je mi jedno, že je to přes celé státy. Povzdechla jsem si. No jo, měla bych si najít práci. Tím by se mohly taky některé potíže vyřešit, třeba moje úplně promočené boty.

Převlékla jsem se do suchého a vrhla se na vaření. Sice jsem vařila jen pro sebe, ale udělala jsem toho tolik, abych už nemusela řešit večeři pro tátu. Jsem zvědavá, co řekne na to pozvání od Sue a taky… Vážně si myslí, že se na něj zlobím kvůli mámě? To by mě nikdy nenapadlo. Vždycky jsem si myslela, že je tolik v práci, aby dosáhl toho vysněného povýšení. Nikdy jsme si moc nepovídali a to platilo i v době, kdy máma žila.

Celé odpoledne jsem měla před sebou a vzhledem k mé simulované nemoci jsem měla celý dům vypiglovaný. Sedět a čekat na to, až se pan božský ozve, se mi začínalo zajídat. Tak co dnes podniknu?

Rozhlížela jsem se po kuchyni. Přišla mi tak prázdná od té doby, co se mi tu Seth přestal plést. Je to sice jen týden, co jsme byli na tom báječném pikniku, ale chybí mi.

Náš poslední společný plán jsem zrušila, tak co kdybych mu ty muffiny upekla a zítra přivezla? Program na odpoledne byl hotový. Pokud chci, aby něco zbylo i pro tátu, musím udělat několikanásobnou várku.

Během pečení jsem přemýšlela nad tím, co mi říkala Sue. Symbol čehosi — strážci rezervace — táta si vyčítá smrt mámy, a proto se mi vyhýbá. Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Vytahovala jsem zrovna poslední várku z trouby, když táta vešel do dveří.

„Koukám, že dnešní večeře pěkně voní,” hlásil už od dveří.

„Večeře bude za chvilku, jen ji ohřeju.” Dala jsem stranou plech s muffiny a dala ohřát jídlo.

„Čekáme hosty?” ptal se táta, když nakoukl do kuchyně.

„Ne, ale Sue mě pozvala k nim na zítřejší oběd, tak jsem nechtěla přijít s prázdnou.”

„Snad se nějaký kousek najde i pro starého upracovaného otce?”

„Neboj se, nějaké jsem ti dala stranou,” pousmála jsem se a přinesla mu talířek s muffiny. „Ale jsou až po večeři.”

„Jasně, díky.” Pustil se do jídla a já ho napjatě pozorovala. Jak začít? A jsem vůbec já ten, kdo by měl začít takový rozhovor? On je přeci rodič. Ale asi měla Sue pravdu a trochu jsme si ty role přehodili.

„Tati?” začala jsem, ale nevěděla jak pokračovat.

„Děje se něco?” zvedl ke mně oči.

„Víš, já…. Dneska jsem potkala Sue.”

„Aha, říkal jsem si, kdy tě pozvala na oběd.”

„No jo, potkaly jsme se v obchodě a zašly spolu na kafe a tak.”

„Takže jsi ji proklepla?” zaostřil na mě pohled.

„Tak nějak. Musím uznat, že máš dobrý vkus,” pokusila jsem se o úsměv.

„To mám, vybral jsem si přece tvoji matku.” Jen co to vyslovil, posmutněl.

„Mně taky chybí, ani nevíš jak moc.” A obzvlášť teď, ale svoje starosti jsem mu nechtěla předávat. „Víš, nevím jak začít… Opravdu si její smrt vyčítáš?”

Položil příbor a ztěžka polkl: „Jak jsi na to přišla?”

„Ona Sue —,“ Ale nenechal mě domluvit.

„Co se do toho plete. Není to její věc,” začal se rozčilovat.

„Tati, tady přece nejde o Sue, ale o nás. Copak to nevidíš? Máma odešla a ty ode mě odcházíš taky. Jsi pořád v práci. Vždycky jsem si myslela, že je to kvůli ctižádosti, ale ty ode mě utíkáš. Já ti ale její smrt nevyčítám. Nikdo nevíme, co se tenkrát stalo.”

„Správně, nikdo to neví. Ale já to měl vědět. Je to moje práce — chránit lidi. Policista, vzpomínáš, je ochráncem slabých a bezmocných a já nedokázal ochránit ani svoji ženu,” rozkřikl se.

„Nemůžeš přeci chránit každého, nemůžeš…“ Nevěděla jsem, co říct. Jak ho utěšit, a tak jsem raději mlčela a jen se na něj zoufale dívala.

„Bello, promiň, holčičko. Nezasloužíš si, abych na tebe křičel. Já vím, že jsem ji nemohl ochránit a štve mě to. Chtěl jsem se alespoň podílet na vyšetřování, ale nenechali mě. Byl jsem jenom pochůzkář. Proto jsem se snažil sehnat lepší místo, ale než se mi to povedlo, tak její případ uzavřeli a nebyla už možnost, jak se k tomu dostat. Doufal jsem, že když se přestěhujeme na nové místo, že se nám podaří s tím lépe žít.”

„Takže si nemyslíš, že ti vyčítám její smrt?” To přece Sue tvrdila.

„Ze začátku možná ano, ale… Máš to se mnou těžké. Já vím. Jsem pořád v práci. Možná to vypadá, že před tebou utíkám a možná je v tom i kus pravdy. Jsi jí tolik podobná,” zahleděl se mi do tváře a já věděla, že hledá ty rysy, které mám po mámě. Moc toho není, snad jen pár rysů ve tváři a rty, jinak jsem celý táta a přesto mu ji připomínám.

„Pojď ke mně, holčičko.,” natáhl ke mně ruce a já ho objala.

„Mám tě ráda, tati,” zašeptala jsem.

„Já tebe taky.”

Autor: emam (Shrnutí povídek), tamias01, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější hrozné léto 9. kapitola: