Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 16.

11.10.2010 (19:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2239×

16. kapitola

„Bude se mi stýskat, Beruško,“ pošeptala mi Sue, když mě drtila ve své náruči těsně před domem. Byla hluboká noc a my měli s Jacobem nadobro odejít do Kanady. Nastal den, kdy jsme se loučili s naším stávajícím domovem a La Push. „Dávej na sebe pozor,“ dodala a vzlykla.

„Tetičko, neboj se, já sem za váma budu jezdit. Jacob mě naučí řídit,“ pověděla jsem a mrkla na Jakea. Ten se na to netvářil zrovna moc pozitivně.

„Jacobe, opovaž se! Víš, jak je zbrklá!“ napomenul ho Harry. Objala jsem i jeho.

„Nejsem přeci blázen,“ řekl a usmál se. Zpražila jsem ho pohledem a on se zasmál ještě víc.

„Kluci,“ vzdychla jsem. „Vy mi budete taky chybět!“ řekla jsem a ocitla se v jednom velkém vlčím objetí. Takhle úžasné brášky má jenom málokterá holka. Tolik srandy jsem si s nimi zažila a těch vtípků, které na mě vymysleli!

„Ty nám taky,“ ozvalo se od uslzeného Setha. Jemu odjížděla i sestra a nejlepší kamarád.

„Nebuď baba, všichni se tu ukážeme,“ utěšovala jsem ho.

„O tom nepochybuj!“ ozval se dotčeně Quil. Všem jsem ještě dala pusu na tvář, ale potom jsem už musela pomalu do auta.

„Šťastnou cestu! Mějte se krásně! A hodně štěstí!“ křikla na nás Sue v objetí Harryho.

Když jsem se na všechny podívala, opravdu se mi odtud nechtělo, ale v zápětí jsem si uvědomila to, co mě čeká. Konečně budu žít jako normální člověk! Budu chodit do školy a na diskotéky, prostě kamkoliv!

„Ahoj!“ zakřičel Jake na všechny. Nasedl do auta a nastartoval. Tím mě netrpělivě popoháněl.

„Bude se mi stýskat.“ Poslala jsem vzdušnou pusu všem kolem a nastoupila do Rabbita k Jakeovi. Právě včas, aby nikdo neviděl slzu, která mi stekla po tváři. Loučení bolí, ale jsou branou k něčemu novému.

„Neboj se,“ pověděl mi Jacob a usmál se na mě. „Všechno bude dobrý, Elis.“ Pohladil mě po rameni. Čím to, že právě on umí tak skvěle utěšovat? Konečně jsem se trochu uvolnila, co se Jacoba týkalo. Už jsme si spolu normálně povídali a smáli se.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem a frkla. „Jenom ztišťuju, že se mi po těch lidech bude vážně stejskat.“ Další slza mi stekla.

„Budeme za nimi jezdit.“ Sklopila jsem hlavu a trochu posmutněla.

„Děkuju,“ pípla jsem.

„Sama víš, že nemáš za co,“ usmál se a já na něj také. Zamávala jsem přes stáhnuté okénko davu, který pomalu za námi mizel a rozpouštěl se.

„Jak jsi to vlastně vyřešil se smečkou?“ zeptala jsem se z nenadání asi po desíti minutách naší cesty a mého tupého koukání z okýnka.

„Co bysme měli řešit?“

„No, jsi přeci Alfa.“

„Jo tohle!“ zasmál se své nechápavosti, díky které jsem měla dost často pocit, že ho asi brzo uškrtím.

„Ty seš někdy vážně natvrdlej!“ šťouchla jsem ho do ramene.

„Moc si nedovoluj!“ vyplázl na mě žertovně jazyk. „Jmenoval jsem svého zástupce, ale má povinnost mě kontaktovat, kdyby se něco zásadního dělo. Chtěl jsem to mít pod kontrolou,“ dodal vážně.

„A koho?“

„Quila.“

„Aha.“

„Co aha?“

„Co, co?“

„Tak nic.“

„No co?“ zasmála jsem se. Jeden z našich rozhovorů doslova o ničem. To se mi vážně líbilo.

„Ale nic,“ odpověděl.

„Jak myslíš,“ řekla jsem a oba jsme unisono vykřikli smíchy. Nikdo kolem nás nikdy nechápal, co je na tomhle vtipného, jediní my ano.

„Tak dost, teď už vážně,“ stopl mě ve smíchu.

„Trev a Leah už budou na místě?“ optala jsem se po chvíli.

„Jo, měli by. Prý zařídí nějaký věci, když už jsme my obstarali všechno kolem.“ Měl pravdu. Já s Jacobem jsme zařídili celý prodej domku po Billym a koupi Barbie domu, jak mu Jacob začal říkat. Samozřejmě nezůstane růžový napořád, ale postupem času ho natřeme na jinou barvu. Napadla mě meruňková, ale tu Jacob s Trevem zavrhli jedním „fuj“. V tomhle si jako zázrakem rozumněli. Jim se člověk a ani poloupír nezavděčí.

„A co škola?“ zeptala jsem se.

„Nejdřív vás musíme zapsat. To mě napadá, na jakou chceš školu?“ Jacob s Leou odmítli chodit do školy. Raději prý budou chodit do práce, než zažívat znovu střední.

„Jako obor?“ Kývl. „Přemýšlela jsem o gymplu nebo něčem všeobecnějším, ale nevím. Možná nějaká umělecká?“ zaváhala jsem.

„A do prdele!“ ulevil si Jacob a pleskl se do čela.

„Co je?“

„K zapsání do školy potřebuješ nějaký doklady a vysvědčení z předešlý školy! Nejspíš.“

„No super! Takže co teď?“

„Ve zlatejch stránkách asi nenajdeme číslo na padělátora, co?“ zeptal se a podrbal na hlavě.

„Nejspíš ne, ale můžem se podívat,“ zasmála jsem se, ale moc vtipného na tom nebylo. Jestli nemám doklady (a já je opravdu nemám), tak jsem asi hodně hluboko v háji. Nezapíší mě do školy a tak dále. Mysli, Elizabeth, mysli! Co dělat? Zamyšleně jsem se dívala z okna. Když kolem mě prosvištěl asi dvoutisící strom, dostala jsem nápad. S počítačem umím, kvalitní tiskárnu mám a americké doklady nemají moc velké nebo složité zabezpečí proti padělání. Co bych to byla za poloupíra, kdybych si nedokázala obstarat identitu?

„Svítíš jako vánoční stromeček, takže jsi asi na něco přišla, ne?“ optal se Jacob, když viděl můj skoro jásající kukuč.

„Udělám si je!“

„Je něco, cos mi o sobě neřekla?“ Podíval se na mě podezíravě.

„Ne, ale musím se o sebe postarat, alespoň takhle.“

„Zlatíčko, je ti sedm let! Jak se chceš o sebe postarat?“ zeptal se, ale tím mě naštval. Žďuchla jsem ho do ramene s docela velkou sílou. „Áááu, no tak promiň!“ zaskučel.

„Jo, je mi sedm, ale nikdo by mi nevěřil. Teoreticky jsem vzhledově v některých státech dospělá.“

„Tak pomiň,“ omlouval se mi.

„Musíš furt narážet na to, že jsem jiná?“ zeptala jsem se a ublíženě se na něj podívala. Svraštil obočí.

„Ale to tě dělá jedinečnou! Na to nezapomeň. Jsi skvělá a já tě mám rád,“ tišil můj vztek. Jeho slova zněla tak opravdově, až jsem mu věřila.

„Dík, ty jsi uměl vždycky povzbudit,“ odpověděla jsem mu. Zamračil se na mě a něco nesrozumitelně zamumlal. Nevnímala jsem to, jen jsem se zase dívala z okna na lesy, které jsme míjeli. Právě lesy byly to jediné, co jsem ze světa kolem sebe znala.

Ale tomu bude konec.

Ráno kolem šesté jsme dorazili k domečku, ve kterém se měl odehrávat náš další příběh. Když jsem vystoupila z auta a podívala se z dálky na tu budovu, oněměla jsem úžasem. Dům už nebyl bárbínkovsky růžový, ale klasicky bílý.

„Po růžové ani památky,“ zamumlal Jacob těsně vedle mě.

„Překvapení!“ vyjekla Leah a její oči se rozzářily, když viděla náš úžas.

„To teda jo!“ opáčil Jacob.

„Líbí?“ zeptal se Trevor, který právě vyšel z domovních dveří. Vyprostila jsem se z objetí Ley a vydala se k němu.

„A jak,“ pověděla jsem a objala ho.

„Jinak, vítejte!“ řekla s nadšením Lea.

„Už máte rozebrané pokoje?“ optal se Jacob.

„Ono není moc co vybírat. Ten horní má Elis a pak tam jsou tři skoro stejný, takže je to asi fuk,“ odpověděl mu Leah.

„Jaký horní?“ zeptala jsem se, protože jsem o nějakém horním pokoji neměla ani nejmenší zdání.

„Pojď, zavedu tě tam,“ mrkl na mě Trevor a vzal mě za ruku. Táhl mě směrem k proskleným hlavním dveřím, které otevřel, a já si mohla prohlédnout obývací pokoj. Byl hodně prostorný a vévodila mu velká televize. Už se mi před očima vytvořil obrázek, jak kluci budou sledovat nějaké zápasy a horoucně se u toho hádat. Právě taková odpoledne byly jediné chvíle, kdy se chovali jako bratři. Jinak se míjeli a sotva pozdravili.

Němě jsem stála a prohlížela si prostor kolem sebe, ale Trev mě zatahal za ruku a já musela za ním jako pejsek. Vyšli jsme po dřevěném schodišti do prvního patra, ale tady naše cesta nekončila. Táhl mě ještě dál k menšímu prkennému schodišti.

„Tady bude vaše komnata, Výsosti,“ pravil a poklonil se. Usmála jsem se tomu a vydala se nahoru. Otevřela jsem dveře a nakoukla opatrně dovnitř. Fascinovaně jsem zůstala zírat.

„To je vážně moje?“ zeptala jsem se, ale nespouštěla oči z prostoru, který byl můj.

„Ano,“ odpověděl Trevor. Konečně jsem se osmělila a vešla dovnitř. Protější stěna byla skosená a napravo bylo veliké okno s modrými závěsy. Pod ním se nacházel prostorný psací stůl s mým notebookem a lampičkou. Na druhé straně pokoje byla postel. Rozhodně to nebyla moje původní, tohle byla postel jako pro manželský pár. Neodolala jsem jejímu volání a hupsla do ní. Ach! Byla tak měkoučká a povlečení jemné, modré. Žádná škola! Jenom lenošení v posteli!

Celkově ten pokoj nebyl nijak velký, ale šikovně si tu každý kousek nábytku našel své správné místo.

„Páni!“ vydechla jsem.

„Chtěl jsem, aby ses tu cítila dobře,“ usmál se. Já myslela, že zařízení má na starosti Lea.

„Tohle jsi vytvořil ty?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ řekl a usmál se. Neochotně jsem vstala z postele a došla k němu, abych ho objala. Sevřel mě ve svém náručí. Zabořila jsem hlavu do jeho mikiny a nadechla se. Voněl, jako kdyby celý den lítal někde venku v lese. Prostě krása! Spokojeně jsem zamručela a ještě víc se k němu přitiskla.

„Líbí?“ Najednou jsem ucítila jeho ruku na mé tváři. Zvedl mi obličej, abych se mu podívala do očí. Nikdy jsem si pořádně nevšimla té nádherné barvy, která se mu leskla v očích. Jeho zorničky jakoby plavaly v nádherném modrém moři, ale ze dna prosvítaly zelené chaluhy.

„Eh… Je to nádhera! Děkuju, Treve,“ odpověděla jsem mu zmateně, protože jsem byla celá zabraná do jeho očí, které se na mne upíraly.

„To jsem rád,“ pověděl a políbil mě na temeno hlavy. V nohou jsem ucítila podivné mravenčení a pocit, že letím.

„No nic, Elis, jdu vybalit i sobě.“ Pustil mě ze svého objetí a během pár vteřinek zmizel ve dveřích. Co to bylo? Bylo to přátelské objetí, jenom já jsem v tom hledala najednou něco víc. Jasně, tím to bude. Byla jsem zmatená a celá rozvášněná z toho celého stěhování. Nebudu to dál řešit. Mám pravdu. Nic v tom není.

Rozhlédla jsem se ještě po pokoji. Vpravo ode dveří byla menší korková nástěnka, kde visely fotky. Na několika jsem byla já jako ještě malá holka a některé byly z poslední doby a usmívali se z nich všichni, které znám. Všechny obklopovaly jednu velkou, ze které se na mě usmívala máma. Několikrát jsem zamrkala přes slzy, které se mi začaly valit z očí. Pohladila jsem ji.

„Chybíš mi,“ zašeptala jsem. Nebreč! Musíš být silná! Osušila jsem si mokré tváře a došla dolů do auta. Cestou jsem ještě poděkovala i Leah a Jacobovi.

Vzala jsem si přes rameno velkou tašku svého posledního oblečení a nějakých krámu a donesla ji k sobě do pokoje, kde jsem je ukládala do skříně. Několik knížek se vešlo na poličku, ostatní putovaly do vitríny na chodbu. Mezi těmi u mě na poličce byla i mámina knížka Na větrné hůrce. Ještě jsem ji nečetla a upřímně se mi do toho ani nijak nechtělo, ale jednou to udělám.

„Jdu se projít,“ oznámila jsem vespolek těsně ode dveří.

„Vem si mobil!“ houkla na mě Lea z kuchyně.

„Mám.“

Vyšla jsem před dům a nasála vzduch do plic. Ta vůně byla o tolik jiná, než na jakou jsem byla zvyklá. Bylo tu cítit více mechu a kapradí, které mě malinko štípalo do nosu.

Domek byl obestřen lesem a k hlavní silnici vedla jenom jedna polní cestička. Vydala jsem se přesně opačným směrem do hlubšího lesa. Chvilku jsem tak brouzdala okolím, ale po chvilce narazila na místo, kde stromy pomalu řídly a přecházely v louku. Vstoupila jsem na malinkou kouzelnou loučku, uprostřed které majestátně stál vzrostlý strom. Kolem bylo slyšet štěbetání ptáků a šum listí. Vál příjemně chladný vítr, který si pohrával s mými vlasy.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a tohle místo bylo prostě dokonalé. Celá omámená jsem si sedla pod ten velký strom a opřela se o jeho kmen. Tady nešlo myslet na nic negativního, jen na hezké věci a momenty z mého krátkého života a na ty, které mě čekají v budoucnu.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 16.: