Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 17.

15.10.2010 (07:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2596×

Byla sobota odpoledne, přesně týden od našeho příjezdu, a já se zrovna mučila nad paděláním svého rodného listu. Tohle byl pátý nepodařený pokus. Už jsem to nevydržela a roztrhala ho na cucky, které jsem potom rozdupala. Vysvědčení ze základky šlo předělat snadno a závěrečné hodnocení taky, ale rodný list musel být tištěn na tvrdší papír a těch blbostí, co na něm bylo!

Pomalu jsem vydýchávala svou zlost, když přišla Leah se zeptat, jak mi to jde. Málem jsem po ní v tom rozlícení hodila knihou. Naštěstí obratně uhnula, takže ta kniha trefila jenom zeď.

„Zase se klidni. Vypadáš jako bohyně pomsty,“ řekla mi rozesmátá Leah.

„Jestli ses mi přišla posmívat, tak zase ahoj,“ odbyla jsem ji a přemýšlela dál nad tím, jak to razítko udělat věrohodnější.

„Nepřišla,“ opáčila mi a sedla si na postel. „Chtěla jsem si s tebou popovídat.“ Poklepala na místo vedle sebe. Sedla jsem si k ní a ona mě objala. Jacob mi párkrát vyprávěl o tom, jak se ke mně chovala, když jsem byla mimino, ale od té doby se to radikálně změnilo.

„A o čem?“

„Těšíš se do školy?“ zasmála se.

„Těšila bych se, ale nejspíš nikam nejdu, protože tenhle krám stávkuje!“ Ukázala jsem na tiskárnu, která vždycky udělala ten nějaký proužek přes list.

„Ale klídek, zuříku,“ mírnila mě, když jsem se nadechovala, že budu nadávat nanovo.

„Jasně.“

„Hele, čistě pro mou zvědavost, jak jste na tom s Jacobem?“ optala se nejistě. Přesně téhle otázky jsem se bála a chtěla vyhnout.

„Já… Co chceš slyšet?“

„Všechno?“

„Není co… Je to můj kamarád,“ pověděla jsem jí sklesle.

„Proč tak smutně? Vždyť to je přece krásný, no ne?“

„Když on ode mě očekává asi něco víc. Otiskl se přeci do mě.“

„No a co? Otisk není povinnost. On po tobě nic nechce. Jenom abys byla ty šťastná.“ Pohladila mě po vlasech. Lehla jsem si a hlavu opřela o její klín. Začala mi vískat ve vlasech.

„Když já mám neodbytný pocit, že ho zklamu a to nechci. Záleží mi na něm jako na nikom jiným,“ rozplakala jsem se.

„Ššš, neplakej, on chce jenom tvoje štěstí. Když budeš spokojená ty, bude i on. To je pravá podstata otisku. Není to závazek, ale podpora. Když budeš někoho potřebovat – kamaráda k popovídání, milence, přítele – on tu pro tebe bude vždycky,“ řekla mi Leah.

„Je to vůči němu nefér.“

„Proč myslíš?“ zeptala se mě hodně nejistě. Přestala mě i tahat za vlasy.

„Tolik toho pro mě udělal a já teď… No nic.“

„Dopověz to,“ pobídla mě.

„No… Asi jsem hodně zmatená. Jo, tím to bude.“

„Elis!“

„Dobře. Víš, Trevor…“

„Ajéje!“ Leah protočila panenky a zakroutila hlavou.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ale nic. Takže ses do něj zamilovala?“ optala se váhavě.

Pokrčila jsem rameny. „To já nevím. Nejspíš ne, jenom se mi… Líbí, trošku.“

„Co třeba cítíš, když tě obejme?“ Upřeně se mi dívala do očí a já cítila, jak rudnu jako rajče.

„Jako když se vznáším,“ odpověděla jsem jí prostě.

„Ty ťuňťo,“ pohladila mě po vlasech. „Nelam si s tím hlavu, nějak to dopadne, uvidíš. Moc nad tím přemýšlíš.“

„Dobře.“

„A dej se do toho listu, jinak tě v pondělí nepřihlásíme a v září nepůjdeš do školy. A navíc bude za chvilku tma,“ zasmála se Leah.

„Jasně,“ odpověděla jsem jí. Vstala a odešla z pokoje.

Neochotně jsem vstala i já a pokusila se naposledy dodělat můj padělek. Překvapivě se mi to povedlo hnedka napoprvé. Byla jsem na svůj výtvor patřičně hrdá. Když jsem ho porovnala s Jacobovým, nebylo na něm moc rozdílů. Dalo by se i říct, že byly shodné.

Datum narození: 22. října roku 1997. Zasmála jsem se tomu. Moje pravé datum narození bylo o devět let později.

Spokojeně jsem si šla do kuchyně pro něco k jídlu, ale nikde nikdo nebyl.

„Jste tu někdo?“ Nic. „Halóóó!“ Nic. Mám dům pro sebe? Rychle jsem do sebe dostala něco k jídlu a vyšla ven. Nikde nikdo nebyl a to se mi nelíbilo. Nikdy mě nenechávali doma samotnou.

Zrovna teď si odejdou, když mám povídavou? No, co mám dělat? Svolat párty a opít se do němoty nemůžu, protože nevím, kdy se dozorci vrátí, a nikoho tu neznám. Tahle možnost padá.

Sprcha! Teď tam ani nikdo nebude! Pochválila jsem se za svůj nápad a doběhla nahoru pro věci na spaní a čisté spodní prádlo a šla do koupelny. Byla sice asi půl deváté, takže spousta času, ale při představě prázdné koupelny jsem neodolala.

Dveře byly otevřené, takže tu opravdu nikdo není.

Opak byl ale pravdou…

U umyvadla stál Jacob s kartáčkem v puse. A byl celý nahý. Celý nahý? Celý nahý! Sakra! Ještě před tím, než jsem si v obranném gestu zakryla oči, můj pohled směřoval na jeho zadek a svalnatá záda. Ach, jakou měl krásnou muskulaturu a ten tvar… Jenom za něj čapnout.

Dost!

„Promiň, promiň, já nechtěla! Bylo otevřeno a já myslela… Nic nevidím,“ omlouvala jsem se.

„V pohodě, mně to nevadí. Už mám na sobě ručník,“ řekl pobaveně a já opatrně odkryla ruce ze svých očí. Kolem boků měl omotaný ručník a zakrýval jeho… Přednosti. Při té příležitosti jsem sjela celou jeho postavu pohledem a to byla rozhodně chyba. Měl nádherně vypracovanou hruď a ramena. Z nedávno ostříhaných vlasů mu stékaly kapičky vody na obličej. Fascinovaně jsem se dívala do jeho očí. Měl poměrně velké, hluboko posazené hnědé oči. Úplně jsem slyšela, jak mi šeptají…

Na něj prostě byla radost se podívat. Ale ne zírat s otevřenou pusou! Přiklapla jsem dolní čelist k té horní a omluvně se usmála.

„Jsi srandovní,“ opáčil mi a usmál se.

„Jo… To jsem celá já,“ odpověděla jsem mu rozpačitě.

„Vyklízim pole působnosti,“ řekl mi. Vzal si své věci a odešel z místnosti. Zavřela jsem za ním dveře a snažila se to rozdýchat. Červeň mi pomalu začala mizet z líček, ale pocit horka v  těle nemizel stejně jako zběsilý tlukot mého srdce.

Tak tohle bylo dost… Trapné. Nejhorší ale nejspíš nebyl fakt, že jsem ho viděla nahého, ale to, že jsem na něj civěla jako na osmý div světa s otevřenou pusou.

Jeho pas, boky, hruď, ramena… Byl krásný a svalnatý, mužný… Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Vždyť jeho krása bije do očí! Už několikrát jsem ho viděla jen ve spodním prádle, ale nikdy mi to nepřišlo takové… Nádherné.

Dobře, teď se pokus přestat myslet na jeho sexy tělo a dej si sprchu. Možná si raději dej studenou. To je ten důvod, proč jsi tu.

Shodila jsem ze sebe oblečení a zalezla pod sprchu. Nejdřív jsem na sebe pustila studenou, abych se trochu uklidnila a kupodivu to pomohlo. Jenže potom mi začala být krutá zima a raději jsem přidala teplou. Pro jistotu jsem tam nechtěla být moc dlouho, kdyby se náhodou vrátil. Nemusel vidět i on mě in flagranti. Rychle vysušit vlasy, pročesat, vyčistit zuby, obléknout a do pokoje spát!

S obrovskou úlevou jsem vydechla, když se za mnou zavřely dveře od mého pokoje. Lehla jsem si na postel a dívala se na strop. Před očima se mi stále dokola promítal obrázek jeho těla, jeho nádherného a mužného těla.

No super! Co si o mně pomyslí? Že po něm jedu? Já bych se mu ani nedivila. Vždyť to tak vypadalo!

A já po něm nejedu?

Ne! Vždyť jsi ještě před chvilkou nadávala na otiskovou povinnost lásky!

A jo! Ale stejně by mi nevadilo, kdyby mě tenhle snědý polobůh povalil do trávy…

Elis! Nemysli na to! Jsou to hříšné myšlenky a půjdeš za ně do pekla!

Ámen. Už na něj nemyslím. Možná jenom malinko.

Nemohla jsem si pomoct, ale bavilo mě hádání sama se sebou. Nebyla možnost, že bych prohrála a zábava byla zaručená.

Počkat, ale najednou mi vážně nevadí, že se do mě otiskl. Já jsem už vážně divná. Nejdřív jsem úplně mimo z toho, že mě Trevor objal a z jeho očí a teď i z Jacobova obnaženého pozadí? No to potěš koště!

Trevorovy oči… Jacobovo tělo… Jacobovy oči… Trevorův úsměv…

Dost! Ticho! Sakra!

Ucítila jsem podivné mravenčení v podbřišku a horkost ve tvářích. Co to se mnou provádí? Co to se mnou oba provádí? Jsou to mí přátelé a já jsem schopná po nich v podstatě vyjet?! Tohle není normální!

Jsem zmatená? Jo, jsem. Ale copak to jde? Nemůžu přece při každém pohledu na jeho obnažené tělo slintat jako nějaká pitomá puberťačka.

Najednou mi to všechno bylo jedno. Trevora i Jacoba jsem hodila za hlavu a v klidu usnula jako to nejtvrdší poleno.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 17.: