Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 18.

21.10.2010 (18:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2164×

„Vstávej, princezno,“ probouzel mě líbezný hlas z říše snů.

„Ještě ne,“ zamumlala jsem a převalila se na druhý bok.

„Už je skoro poledne.“ Nejspíše majitel hlasu mě pohladil po vlasech. Spokojeně jsem zapředla jako kočka. Teď ještě rozhodně není čas na vstávání.

„Ne,“ zamručela jsem sveřepě.

„Ale jo. Dole na tebe čeká snídaně,“ pošeptal mi do ucha. Zalechtalo mě to a ošila jsem se. „Vstávej,“ pobízel mě dál ten hlas.

„Ne, já chci ještě snít. Tenhle sen je krásný,“ řekla jsem.

„Zlato, tohle není sen,“ oznámil mi hlas.

„Jenom sen může bejt tak krásnej,“ opáčila jsem.

„To mi lichotí, ale vstávej,“ prosil.

„Né.“

„Já z tebe stáhnu deku!“ vyhrožoval mi šibalsky.

„Tak ať.“

„Jak chceš,“ zasmál se a deka ze mě byla pryč během vteřiny. Tím šokem jsem se ale dokonale probrala.

„To bylo podlý!“ osočila jsem se proti mému buditeli. K mému šoku to byl Trevor.

„Když já tě nemohl vzbudit,“ pošeptal sladce a usmál se. Jeho očím bych prominula všechno. Počkat, já se na něj zlobila? Zastrčil mi pramen neposlušných vlasů za ucho a já cítila horkost ve tvářích.

„Hmmm,“ zamručela jsem a malátně vstala. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby viděl, že pro něj mám slabost.

Už dokonale probuzená jsem vešla do kuchyně a automaticky zasedla na svou židli.

„Bré ráno.“

„Dobré,“ opáčil mi Jacob s mrknutím oka a následně mi dobré ráno popřála i Leah, která stála u plotny. Moje tváře v tenhle moment už hořely. „Jak ses vyspala?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Docela dobře, kdyby mě ráno někdo tak surově nevzbudil!“ postěžovala jsem si a pohledem zabrousila na právě přicházejícího Trevora.

„Já začal mile, jenom ty jsi nespolupracovala,“ odpověděl mi. Jacob se zasmál, ale potom se ihned zamračil a sklapl.

„Proč ze mě všichni mají jenom srandu?“

„Protože je z čeho,“ opáčil mi Jacob a začal se dusit smíchy. „Když ty se umíš tak krásně červenat.“ Pohladil mě po tváři s úsměvem.

„Ha, ha, ha, díky za upřímnost.“ Víc jsem si těch dvou blbců u snídaně nevšímala a spokojeně jedla svou porci Leiných palačinek, které byly jako vždycky úžasné. Koutkem oka jsem uviděla, jak Trevor pohoršeně odchází z kuchyně s talířem. Jacob se tomu smál, ale mně to směšné nepřišlo.

„Vypadáš jako křeček,“ pronesl Jacob v moment, kdy jsem měla plné tváře a obličej celý zadumaný.

„Fofrý zaf,“ pokusila jsem se o odpověď, ale dopadlo to bídně. Kousky sladkého těsta jsem poprskala Jacoba. Super!

„Příště polykej,“ řekl mezi záchvaty smíchu. Obrovské sousto jsem polkla najednou a utekla od stolu. Bolelo mě, když si ze mě dělali srandu. Jasně, dřív to bylo jiné, ale teď… Všechno jsem si moc brala k srdci.

„Elis!“ křikl za mnou Trevor, když jsem kolem něj utíkala do pokoje. Nijak jsem mu neodpověděla a zabouchla za sebou dveře.

„Elis, otevři mi, prosím,“ škemrala Leah po chvilce za dveřmi. Klepala na dveře, bouchala, možná i do nich kopala.

„Jdi pryč,“ zasténala jsem.

„Dobře,“ odpověděla a já se divila, že by to vzdala tak rychle. Za dveřmi ustal všechen povyk a bylo ticho. „Ani mě nenapadne! Okamžitě vylez, nebo dojdu pro beranidlo Jacoba!“ vyhrožovala mi.

„Hééj!“ zakřičel zezdola pohoršeně Jacob. Zasmála jsem se při představě, že by Jakeovou hlavou vyrážela dveře. Přemýšlela jsem, co by povolilo dřív a posléze jsem sázela na rozmlácené dveře.

„Vždyť je odemčeno,“ zasténala jsem. Sice by dveře byly na třísky, ale Jacob by mohl mít silný otřes mozku a to jsem nechtěla.

„Taky mě to mohlo napadnout,“ řekla Leah, když přecházela práh mého pokoje.

„Třeba příště,“ kníkla jsem a ukápla mi jedna slza, druhá, pátá…

„Neřvi, tím nic nespravíš. Řekni mi, co se děje, uleví se ti.“ Měla pravdu. Kdykoliv jsem si u ní vylila srdíčko, vyřešily jsme ten problém spolu.

„Já… Je to čím dál horší,“ rozvzlykala jsem se. Leah trpělivě čekala, až se pořádně vypláču.

„Myslíš Trevora?“ Kývla jsem.

„Teď už i Jacoba,“ dodala jsem.

„Ale Zlatíčko,“ zasmála se a pohladila mě po vlasech, „netrap se tím. Prostě se ti líbí, nebraň se tomu.“

„Ale… Oba? Je to možné?“ vzlykla jsem.

„Myslím, že jo. Jsi zmatená a nevíš, co chceš. Dej tomu čas, urovná se to, uvidíš,“ utěšovala mě. „Nemohla by to být puberta?“ řekla spíše jako poznámku, která nestojí za delší probírání. Zasmála se, ale já začala přemýšlet.

„Počkat! Vždyť to je ono! Všechno se to ve mně bouří a hormony pracují,“ uvažovala jsem nad tím nahlas. Vlila mi nový elán do žil.

Že bych byla opravdu v pubertě? Není se čemu divit, tohle moje chování by tomu dost nasvědčovalo. Dospívám úplně stejně jako ostatní holky, jen v trochu jiném věkovém období. Četla jsem o tom v moudré knize…

„A víš, že vážně jo? Vzpomínám, že když jsem byla v tvém…“ Podívala se na mě a ironicky se usmála. „Když mi bylo třináct, tak se mi líbil jeden kluk a já mu psala milostná psaníčka se srdíčkama a pusinkama. Už jsem ho dobrých deset let neviděla. Tenkrát jsem byla dost střelená holka, to uznávám,“ zasmála se a já se k ní potom přidala.

„Připadám si jako blbec. Nemoc má je puberta,“ dodala jsem spíš pro sebe ironicky.

„To ale nemusíš. Tohle je kupodivu normální. Prostě je tady na tebe moc hezkých kluků najednou.“ Mrkla na mě. Poprvé snad v mém životě bylo něco normální.

„Až moc,“ zopakovala jsem. Vzpomněla jsem si na rezervaci, kde bylo hezkých kluků mnohem a mnohem víc, než tady. To bych se teprve zbláznila.

„Neboj, přejde to a potom z tebe už bude dospělá holka.“

„Páni, dospělá,“ zamumlala jsem. Můj vývoj bude u konce. To stojí za námahu.

„Ehm… Slyšela jsem něco o tvé návštěvě v koupelně, když tam byl Jacob bez fíkového listu,“ zeptala se a potutelně se smála. Pleskla jsem se do čela.

„Ten Jake je ale slepice ukdákaná! Já ho kopnu!“ pěnila jsem.

„Prý jsi byla roztomilá,“ řekla jakoby nic Leah a utřela mi slzy z obličeje.

„Hmmm,“ zamručela jsem.

„Holka, s tebou bude ještě sranda.“

„Dík,“ odsekla jsem ironicky.

„Ty nemáš za co,“ odpověděla mi s úsměvem.

„Ale mám.“ Usmála se a zmizela ve dveřích. Je možné, že by ze mě ten obrovský kámen jedním krátkým rozhovorem spadl? Nejspíš ne, ale cítila jsem ve svých pomyslných křídlech nový závan větru. Musím vydržet.

Dala jsem se trošku do kupy, abych nevypadala jako strašidlo a šla zpátky do kuchyně. Snídaňový pokus číslo dvě.

U stolu seděl jenom Jacob a všímal si pouze svého lívance. Když mě ale uviděl, spolkl smích.

„Jo, já vim.“

„Elis,“ začal a usmál se, „promiň.“

„Za co?“ zeptala jsem se zmateně. Možná za to posmívání u snídaně.

„Za tu koupelnu včera. Měl jsem si zamknout. A taky za…“ nedopověděl to.

„Za to, že seš tak sexy?“ odpověděla jsem za něj ironicky. Až zpětně jsem si uvědomila, co mi to vypadlo z pusy za slova.

„Přesně,“ odpověděl mi se smíchem. „Ne, nekontroluju se a pak máš v hlavě bordel.“

„Máš velice vysoký sebevědomí, to se ti musí nechat.“ A najednou to šlo! Mohla jsem se s ním bavit bez zábran a studu. Jakmile přede mnou nestál nahý nebo jsem si ho nepředstavovala nahého, tak mi nedělalo problémy s ním mluvit.

„Není vysoký, jen vim, jak vypadám,“ odpověděl s úsměvem a sundal si tričko, čímž obnažil své svaly. Udělal gesto, které dělají kulturisti na soutěžích. Málem mi vypadly oči z důlků, když jsem viděla tu kupu svalů obtočených kolem jeho kostí.

„No páni!“ vzdychla jsem.

„Promiň.“ Zrušit zírací režim!

„Za co zase?“

„Obnažuju se tu před tebou.“ A mně se to setsakra líbí, pomyslela jsem si.

„To je jedno, musim si zvykat,“ zasmála jsem se.

„Asi jo.“ Konečně rozhovor o jeho těle a svalech skončil, takže jsme si mohli povídat o něčem příjemnějším. Škola.

Přemýšleli jsme spolu, na jaký obor se mám přihlásit. Místní škola nabízela všeobecné obory i obory s určitým zaměřením.

„Já nevim!“ zanaříkala jsem zoufale.

„Ale to bys už mohla. Zejtra tě jdeme přihlásit.“

„Co vylučovací metoda? Fyziku a podobné předměty nechci. Nemám na to hlavu.“

„Měla bys, ale nechce se ti přemejšlet.“

„Nebudem se hádat. Já řikám, že na to nemám mozek. Na všeobecný se mi moc nechce,“ uvažovala jsem dál a škrtala další obory na propagačním papíru od školy.

„Hele, chceš vůbec do školy?“ zeptal se Jake vážně, když viděl skoro celý počmáraný leták.

„Jo, ale nemají vůbec žádný dobrý obory! Já se na to vykašlu,“ naříkala jsem.

„Se ještě mrkni na druhou stranu.“ Otočila jsem na další stránku a tam byl hnedka na prvním místě můj budoucí obor. Vítězoslavně jsem se usmála a horlivě zakroužkovala první řádek.

„Tady,“ řekla jsem a podstrčila mu papír pod nos.

„Muzikálový a populární zpěv? Seš si jistá?“ optal se a já jenom rozhodně kývla.

„Na sto procent!“

„Jestli teda chceš.“ Pokrčil rameny.

„Díky, díky, díky!“ zaradovala jsem a padl Jacobovi kolem krku.

„Nemáš za co, ale uškrtit mě zrovna nemusíš,“ odpověděl mi skoro bez dechu Jacob. Okamžitě jsem ho pustila a omluvně se usmála.

„Promiň,“ kníkla jsem.

„To nic, hlavně že jsi šťastná.“ A to já rozhodně byla. Budu dělat něco, co mě doopravdy baví a podle některých jsem v tom i dobrá.

„Jsem.“ Usmála jsem se.

„Jen nevím, jak tam přijmou tvůj repertoár,“ rýpnul si.

„Máš něco proti Metallice nebo Avantasii? Jestli jo, tak na mě ani nemluv!“ Prostě nemám ráda komerční zpěváky. Co je na tom? Já miluju metal a punk-rock. Moderní muzika mi vůbec nic neříká. Texty bez hloubky a čtyřakordová hudba? Ble!

„Klidni se, dračice.“ Oba jsme se začali smát, jako za starých časů. Hřálo mě to u srdce.

Ještě ten večer jsme si na zahradě udělali s Jacobem malý táborák, ke kterému se potom přidala i Leah. Společně jsme se smáli a vyprávěli si „veselé historky z natáčení“. Trevor byl uvnitř a zatvrzele se k nám přidat nechtěl. Jakmile byl někde Jacob, byla to jistota, že se tam neobjeví Trevor a naopak. Ti dva se opravdu z duše nesnášeli. Desítky let stará křivda a kluky to pořád štve. Jsou to přeci bratři a měli by držet při sobě, ale oba jsou to stejní paličáci s hrdostí páva. Co nadělám? Nejspíš nic.

Druhý den moje padělky prošly zkouškou cti. Ne, to přeháním, ale byli jsme s Leou a Trevorem u ředitelky mé budoucí školy. Leah tu vystupovala jako naše pěstounka, která se o nás stará po smrti mých a Trevorových rodičů, ale na tyhle detaily se nás naštěstí nikdo neptal. Jenom zapsali naše jména a osobní údaje, obory budoucího studia (můj zpěv a Trevorovu biologii) a to bylo všechno. Nakonec nám v sekretariátu vytiskli doklad o přijetí do studia a my mohli jít. Ještě mi vysvětlili, že já se budu muset dostavit na talentové zkoušky hned prvního září. Tady se s tím očividně nemazali.

Takže v září budu chodit do školy. Mám ještě dva dlouhé měsíce, abych si na tenhle fakt zvykala a urovnala si všechny věci v hlavě. Doufám, že úplně všechny věci.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 18.: