Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 19.

24.10.2010 (08:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2397×

Nevím, odkud jsem šla, ale procházela jsem tmavou ulicí. Nikdy jsem se nebála tudy jít. Tudy jsem chodila běžně, ale teď to bylo o něco jiné. Vál mírný horký vítr, ale během okamžiku se ochladil, až mě mrazilo v konečcích prstů a na obličeji. Chtěla jsem si zapnout bundu až ke krku, ale zip se mi zasekl. Prostupovala mnou zima a já drkotala zuby.

Neviděla jsem moc dobře kolem sebe, ale najednou jsem před sebou identifikovala tmavou postavu. Dokázala jsem pouze rozeznat, že má dlouhý černý kabát vlnící se v rytmu větru a klobouk, který zakrýval obličej. Podle rysů těla mi bylo jasné, že se jedná o ženu. Nehýbala se.

Po pár mých krocích se přede mě postavila. Lekla jsem se jí. Byla moc blízko. Na takovou vzdálenost k sobě nechodí úplně cizí lidé.

„Jdeš domů?“ optala se vlezlým hlasem a pohladila mě po tváři. Její dotyk byl ještě chladnější než dnešní noc.

„Jo,“ kníkla jsem se srdcem někde u kolen. Teď už mě držela pod krkem. Dusila mě a já nemohla ani pípnout, natož volat o pomoc. Slyšela jsem její vítězoslavný smích. V duchu se mi přehrál můj kraťounký život před očima.

„Tam už asi nedojdeš, pozdravuj tatínka,“ řekla smyslně a sundala si klobouk. Neviděla jsem jí přímo do obličeje, ale upoutaly mě její dlouhé havraní vlasy. Usmála se a nasála vzduch do plic. Její oči zrudly a vycenila zuby…

„Áááá! To néé! Nech mě!“ řvala jsem z posledních sil chraptivě a snažila se ze sebe tu odpornou ženskou setřást a zachránit život. Přibližovala pomalinku zuby k mému krku. Hladově syčela.

„Elis! Co se děje?“

„Copak ji nevidíš? Zabíjí mě!“

„Ššš, to byl jenom sen. Jenom se ti něco ošklivého zdálo,“ vysvětlil mi Jake a já nemohla uvěřit, že jsem opravdu ve svém pokoji a žiju! Několikrát jsem zamrkala a rozhlédla se. Objala jsem Jacoba a za žádnou cenu ho nechtěla pustit, protože jsem měla pocit, že se ta ženská vrátí a dokončí svůj plán.

„On byl ale tak živý!“ zanaříkala jsem.

„Co se ti zdálo?“ optal se a pozorně poslouchal mé vyprávění doprovázené téměř soustavným pláčem.

„… a pak mě chtěla zabít, jako upír! Ty její oči!“ zavzlykala jsem a on na mě vykulil oči. Konejšivě si mě k sobě přivinul a tišil mé vzlyky.

„Byl to jenom sen, uklidni se,“ uklidňoval mě a po nějaké chvilce jsem přestala brečet.

„Že já dneska tou blbou ulicí šla! To mám z toho!“ zanaříkala jsem, když jsem si uvědomila, že tu ulici opravdu znám. Zrovna dneska odpoledne jsem tam tudy šla. Myslím, že už tudy nikdy nepůjdu!

„Vidíš,“ odpověděl mi trochu mrzutě. Neměl rád, když jsem chodila do města úplně sama.

„Myslíš, že to může být pravda? Jakože se to doopravdy stane?“ optala jsem se ho.

„Určitě ne.“

„Doufám,“ dodala jsem a otřela si oči.

„Pokus se ještě spát,“ pošeptal mi Jacob a přikryl mě.

„Já už neusnu.“ Vyhrabala jsem se z postele a až moc pozdě si uvědomila, že mám na sobě jen tílko a kalhotky. Jacob na mě zůstal zírat a neskrýval obdiv. Rudá jako rak jsem si na sebe vzala první kalhoty, co mi padly pod ruku. Shodou okolností to byly zrovna džíny.

„Ty se někam chystáš?“ zeptal se mě pobaveně. Proč se jenom umím červenat? Při každé jeho poznámce zrudnu, to není normální!

„To je dobrej nápad! Co se projít do lesa?“ optala jsem se ho nervózně.

„Jsou tři ráno, kam bys chtěla chodit?“

„Projít se, courat, chápeš?“

„Jasně, jasně. Tak já na sebe něco hodím, jo?“ Kývla jsem a on se zívnutím odešel z mého pokoje. Hmmm, a to jsem si myslela, že tohle období rudnutí až na zadku je úspěšně za mnou. Není. Pořád se chovám divně v přítomnosti kluků. Možná ne kluků, ale jen Jacoba. No, nebudu to raději řešit.

Oblékla jsem si na sebe bundu a dole u dveří boty. Počkala jsem na něj venku a současně pozorovala nebe plné hvězd. Ten den byla nádherná a jasná noc. Zářivý srpek měsíce nám jasně svítil nad hlavou.

„Že já na ty tvý nápady dycky kejvnu,“ zanaříkal Jacob přede dveřmi. Trpitelsky si nandával bundu.

„Nekecej, že ti je zima. Teplotu máš vyšší než já!“

„No dobře, dobře!“ zaremcal a pověsil bundu zpátky na věšák. Na mě citlivku hrát nebude.

„Stejně je nádherně,“ rozplývala jsem se nad nádherou dnešní noci.

„Ty jsi nádherná,“ opáčil Jacob, ale vzápětí si uvědomil, co řekl a opravil se. „Noc… Noc je nádherná.“

„Já to slyšela,“ zašeptala jsem, aby to neslyšel.

„Cože?“ zeptal se nejistě.

„Ále, nic.“ On o mně řekl, že jsem nádherná? Usmála jsem se tomu. Najednou jsem neměla co říct. Tahle jeho poznámka mě naprosto odzbrojila.

„Že já blbec nezůstal v posteli spát!“ odfrkl si Jacob.

„Hmmm, tak si běž,“ odsekla jsem razantně.

„Dobře,“ odpověděl mi uraženě a otočil se na patě. Přes zrychlený tlukot mého srdce jsem ho ani neslyšela odcházet. Tak tohle mi bylo hodně líto. Do očí se mi nahrnuly slzy. Proč jsem na něj taková? Před chvilkou mi řekl, že jsem nádherná a já ho vyhodím? Blbko!

Přímo jsem si to namířila k mému stromu. Na hrudi jsem cítila podivný tlak, ale nebyla to bolest, spíš bylo jenom něco špatně. Sedla jsem si na své obvyklé místo a opřela si hlavu. Po tváři mi začaly téct tiché slzy. Co to dělám?

Chvíli jsem jen seděla a mlčky si přehrávala ten rozhovor. Tak si běž! Já idiot!

„Co to je?“ vykřikla jsem, když se něco letmo dotklo mého ramene. Nejprve jsem identifikovala něčí dlaň a potom jsem viděla Jacobův zarmoucený obličej. Ulevilo se mi, že to není nějaká šílená ženská s kloboukem a nechce mě zabít.

„Promiň,“ hlesl Jacob a sedl si vidle mě. Nebránila jsem mu. Najednou jsem cítila, že se o své místo chci s někým podělit. Setřela jsem si rukávem slzy.

„Já promiň, byla jsem hnusná.“

„Ale já víc.“

„Budeš se se mnou hádat?“ zeptala jsem se ho.

„Kdykoliv! A vždycky to vyhraju. Já mám totiž dycky pravdu,“ odpověděl mi a mrkl očkem. Na mé tváři tím vykouzlil úsměv.

„Sám víš, že to není pravda.“

Vykulil oči. Opovážila jsem se pochybovat o jeho stálé pravdě. „Tsss! Já ti ukážu!“ vyhrožoval mi a začal mě lechtat na bocích, kde jsem to opravdu neměla ráda. Připadala jsem si najednou hrozně bezmocná a smích jsem zadržet nemohla.

„Jacobe! Néé!“ ječela jsem smíchy.

„Odvolej to!“

„Ne, neodvolám.“ Začal mě lechtat i na bříšku a to už bylo moc. „Dobře! Máš pravdu!“ Moudřejší ustoupí a v tenhle moment chci být moudrá já.

„Ha hááá!“ zaradoval se a svalil se na trávu vedle mě. Byl ode mě na pár centimetrů, ale přesto mi ta vzdálenost přišla kilometrová. Chtěla jsem si lehnout vedle něj a schoulit se v jeho objetí, vnímat jeho nádechy a výdechy, mapovat tepovou frekvenci jeho srdce, ale neudělala jsem to. Zavřel oči a spokojeně oddechoval. Pohled mi sjel na jeho svalnatou ruku a já měla nutkání ho za ni chytit, ucítit teplo jeho kůže. Ostych mi v tom bránil. Co když ucukne? Ne, nebudu to dělat, vážně to není dobrý nápad.

Zasněně jsem se dívala na jeho nádhernou snědou tvář ozářenou Lunou nad námi. Najednou se jeho oči otevřely a on se na mě podezíravě podíval. Ucukla jsem.

„Děje se něco?“ Uslyšela jsem jeho hlas znenadání těsně u ucha. Podívala jsem se na jeho soucitný výraz. Bezděčně mě začaly pálit oči a v mé hlavě bylo duto. Jediné, na co jsem v tu chvíli mohla myslet, byly jeho oči. Připomněly mi kůru, stejně krásně hnědé a rýhované.

„Ehm… Nic,“ zamumlala jsem a upřela pohled na stébélka trávy, která jsem posléze začala počítat. Vyrušila mě ale jeho dlaň, která mě vzala za bradu, abych se mu musela podívat do očí.

„Řekni mi to, prosím,“ škemral. Jeho oči. Nemohla jsem z nich spustit pohled. Zase jsem cítila ten podivný pocit šimrání v žaludku.

„Eh… Já…“ Nemohla jsem najít žádná srozumitelná slova. Co to se mnou dělá? Uhnula jsem z posledních sil pohledem, abych se nějak zbavila kouzla, kterým mě očarovával při pohledu do jeho očí.

„Ty brepto ukecaná,“ řekl a pak udělal něco, co mě vykolejilo ještě víc. Znovu mě vzal za bradu a svými rty se dotkl těch mých. Ani náhodou jsem nečekala, že by mohl udělat něco takového. Na malý zlomek vteřiny jsem ho chtěla odstrčit od sebe, ale ten pocit přebylo šimrání v břiše. Se rty nehýbal, dával mi prostor. Semkla jsem víčka k sobě a nevnímala nic kolem, jen jeho horké rty, které v ten moment patřily jen mně.

Tahle pusa netrvala moc dlouho a po pár vteřinách se odklonil. Zase jsem se podívala do jeho okouzlujících očí a usmála se. Úsměv mi velkoryse oplatil a současně mě pohladil po tváři. Jeho obličej se opět přiblížil k tomu mému. Naše rty opatrně spojil v polibek. Líbal mě jemně a pomalu. Celé tělo mi zkamenělo a hýbala jsem jen rty. Jeho horlivé ruce mi bloudily po zádech a hladily mne. Byl tak něžný.

Začínala jsem cítit, že se ode mě snaží vzdálit, ale já si v té panice vzpomněla, jak se používají ruce. Jednu ruku jsem mu vsunula za krk, aby ode mě nemohl ani na centimetr a ta druhá mu spočinula na tváři. Na rtech jsem cítila, jak se tomu usmál a do našeho polibku se přidaly i jazyky. Naprosto jsem netušila, co mám dělat, ale když jsem byla s Jacobem, všechno se zdálo být jednoduché. A navíc, Jacobovi můžu vždycky bezmezně věřit. On by mi nelhal, a ani neublížil, to vím jistě.

Teď už mu ani mé ruce nezbránily a jeho rty opustily mé. Moje srdce se bůh ví proč freneticky roztlouklo a dech ještě víc zrychlil. Nesměle jsme se oba usmáli a znova políbili. Několikrát. Ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Proč taky? Naše polibky a letmé doteky mluvily za vše.

„Elis,“ vzdychl, „jak to děláš?“

„Co?“

„Že seš tak úžasná.“ Začervenala jsem se, když mu to vypadlo z pusy.

„To ses mě rovnou mohl zeptat, proč se Země točí.“ Ani nevím, jak mě tohle napadlo. Prkotina, ale docela dobře vystihuje, že odpověď na tuhle otázku vážně neznám.

„Proč se točí Země?“ zeptal se s úsměvem. Tak to jsem netušila, že to vezme takhle.

„Nemám nejmenší ponětí,“ zasmála jsem se a on se mnou. Vysloužila jsem si další polibek. Už ani nevím kolikátý, protože jich bylo dost. Pokaždé jsem musela zjistit, jestli se něco za ten kratičký moment na jeho rtech nezměnilo.

„Už musíme domů,“ řekl smutně.

„Ještě určitě ne,“ zamručela jsem. Zrovna teď jsem si našla báječnou polohu sezení. Opírala jsem se hlavou o jeho rameno a on mě objímal jednou rukou kolem pasu. Náramně se mi to líbilo.

„Za chvilku bude svítat.“

„Nikdy jsem neviděla úsvit,“ konstatovala jsem zarmouceně fakt. Po očku jsem koukla na Jacoba.

„Dobře. Ale pak jdeme domů,“ oznámil nesmlouvavě.

„Provedu, kapitáne.“ Zadívala jsem se k obzoru, kde byly o něco nižší stromy. Obloha začínala trošku červenat, ale pak…

Najednou jsem se probudila u sebe v posteli. Hodiny na nočním stolku ukazovaly něco málo po desíti ráno. Na posteli jsem se protáhla jako kočka. V mysli jsem pátrala, jestli se mi náhodou něco nezdálo a… Snad poprvé jsem si pořádně vzpomněla na sen z noci. Byla tam žena a chtěla mě zabít, ale Jacob ji zastavil. Pak jsme se nějak dostali s Jacobem ke mně na louku a tam… Líbali jsme se, hodně. Do tváří se mi nahrnula červeň, když jsem si vybavila jeho doteky na zádech. Tak tohle byl opravdu živý sen. Ještě teď se o mě pokoušely mrákoty, když jsem nad tím přemýšlela. A husí kůže!

Tohle nebylo dobré. Jestli se mi takovéhle sny budou zdát věčně… Dopadne to se mnou bídně.

Vstala jsem z postele a šla po schodech do koupelny, abych se trochu upravila. Na chodbě jsem potkala usměvavého Jacoba. Přišel rovnou ke mně. Jeho paže se kolem mě ovinuly a rty mě políbil na  ty mé. Celá v rozpacích jsem mu políbení oplácela, ale v hlavě mi rachotilo.

Že by to přece jenom nebyl sen?

Předchozí Další