Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 23.

04.11.2010 (16:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2614×

Poslední dny mých prázdnin plynuly jako voda v řece a nedaly se zastavit. Až mi chvílemi bylo líto, že tohle krásné povalování a nicnedělání muselo skončit. S prvním zářím přišly povinnosti.

Já měla jít poprvé do školy a rovnou na střední. Někteří o střední mluvili jako o nejlepších letech svého života, ale někteří na ní prý zažívali peklo. Hrnula jsem se do doupěte násilí, drog, alkoholu a hrubých nadávek. Možná jsem začala litovat, že nejsem jako normální děti a nejdu dneska do třetí třídy, jak bych správně měla.

Alespoň na to nebudu sama. Trevor nastupuje se mnou, jen na jiný obor, ale i to se počítá.

Jacob prvního nastoupil na místo automechanika v dílně někde v centru. Nevydělával sice moc, ale stačilo to na slušný život. Hlavní pro něj bylo, že dělá něco, co ho skutečně baví a naplňuje. Často a rád se hrabal v motorech aut nebo motorek všech v rezervaci. Pamatuju si, jak vždycky chodil domů celý špinavý a byl cítit olejem a šmírem. Každému to páchlo, ale mně ne.

Co pro všechny bylo obrovským překvapením? Leah bude taky pracovat. Tedy, tohle nebylo k smíchu, ale spíše obor, ve kterém se rozhodla působit. Ve školství. Jenže ona neučila, ona vychovávala děti v mateřské školce. Nikdy bych to do ní neřekla, ale byla to pravda. O mě se sice starala dobře a s láskou, ale sama řekla, že to bylo víceméně z donucení.

„Co chceš podniknout dneska večer?“ optal se mě Jacob a vytrhl mě z mých úvah.

„Já o tom nepřemýšlela. Co si pustit film?“ navrhla jsem. Nezatvářil se na to moc nadšeně.

„Dobře, večer film. A co se bude dít odpoledne?“

„Máš nějak moc elánu!“ zanaříkala jsem.

„Já vim, ale zejtra začíná školní rok a já jdu do práce. Pak už na sebe nebudeme mít tolik času.“ Upnul na mě svá psí očka a našpulil pusu. Tomuhle pohledu jsem nemohla odolat. Políbila jsem ho. Konečně jsem ho mohla pořádně obejmout kolem krku – nebránila mi ta zatracená sádra. Zjistili jsme, že mi kosti srůstají o něco rychleji než lidem. Už nebyl důvod, mít na ruce tu odpornou bílou věc, kvůli které jsem měla na čele jednu modřinu a bouli vedle druhé.

„Co piknik?“

„Máš bod!“ pochválil mě a znovu políbil, tentokrát na ucho. Zachvěla jsem se.

„Já vim, jsem šikulka.“

„Dohodnu to s Leah.“

„Jasně.“ Na krátkou chvíli odešel a já se dívala z okna. Vzpomněla jsem si na Trevorovy noční návštěvy každé noci. Vždycky jsme si krásné popovídali, ale díky svému ponocování jsem byla každé ráno jako zombie. Od zítra sem nebude muset chodit, protože oba jdeme do prváku. Sice nevypadám na šestnáct a Trevor už vůbec ne, ale kdo by na to koukal?

„Tak jak?“ optala jsem se ho, když se objevil u mě v pokoji.

Podrbal se na hlavě. „Zatím to vypadá, že si s sebou vezmeme suchou housku. Leah protestuje,“ odpověděl mi a omluvně po mně pokukoval.

„To nevadí.“ Pohladila jsem ho po tváři s úsměvem. „Jen tak se projdeme.“

„Dobře,“ souhlasil a letmo se dotkl rty těch mých.

„Jdeme?“

„Už teď? No tak jo.“ Vzal mě za ruku a pomalu jsme šli směrem ven z domu. Vzali jsme to kolem lesa a nakonec zakotvili u mě na louce pod stromem. Seděli jsme chvilkami úplně mlčky, sem tam jsme se políbili nebo si povídali o blbinách.

Celou dobu jsem se ujišťovala, že tenhle polobůh je opravdu můj a já jsem ta, se kterou chodí. Bylo to stále neuvěřitelné. Srdce mi tepalo, když jsem se na něj podívala nebo se ho dotkla. Byl tu, skutečně tu seděl se mnou a nebyl jen výplodem mého chorého mozku. Jeho úsměv a vřelé oči… Milovala jsem jeho pohled.

Seděla jsem k němu zády a opírala se o Jacobovu bochánkovitou hruď. Rukama jsem mu na koleni kreslila klikyháky, ale ani ho to nezalechtalo. On mi vískal ve vlasech.

„Hele, teď mě tak napadá…“

„No to bude řacha!“ zasmál se na můj účet Jacob. Dlaní jsem ho plácla přes stehno.

„Jsi blbej!“ zanaříkala jsem a založila si ruce na prsou. A zrovna to byl tak pěkný nápad!

„Já vim. Co’s mi chtěla říct?“

„Nic,“ řekla jsem mu uraženě se zdviženou bradou.

„Elis, zlato, pověz mi to,“ žadonil nejen slovy, ale i polibky na krku a na obličeji. Zatočila se mi hlava a prostě to vyklopila.

„Napadlo mě, že jsem tě nikdy neviděla jako vlka,“ řekla jsem mu svůj prvotní nápad. Otevřela jsem oči, abych viděla jeho tvář. Dumal.

„Co kecáš. Viděla jsi mě!“ bránil se a přemýšlel. Jenže já věděla, že pravda je na mojí straně. Pamatovala bych si, kdyby se přede mnou promenádoval obrovský vlk Jacob.

„Já vim, že ne.“

„Je na čase to napravit,“ pošeptal mi do ucha a vyprostil se ze své pozice. Opřela jsem se o strom a pozorovala, co jde dělat.

Stoupl si o něco dál ode mě a svlékl si tričko. Při pohledu na jeho obnažený hrudník jsem se usmála. Kdo mohl říct, že chodí s tak krásným vlkem? Kromě pár dívčin z rezervace nikdo.

Všechno oblečení si schoval za keř. Jasně! Přeci se na něm to oblečení neobjeví automaticky.

„A teď zůstaň tam,“ řekl mi a já kývla, jakože rozumím. Jako přikovaná jsem seděla a upřeně se dívala, co se bude dít. Nejdříve se roztřásly jeho ruce a následně i celé tělo. Trošku se předklonil a ozvalo se hlasité lupnutí. To už přede mnou stálo obrovské zvíře – rudohnědý vlk.

Pomalým krokem šel ke mně. Celého jsem si prohlížela a zkoumala podobnosti s lidskou podobou. Srst měl asi stejně dlouhou jako vlasy. Jeho oči, ach, jeho nádherné oči mu zůstaly.

Vstala jsem ze svého úkrytu a pomalounku cupitala k němu. Jeho zvířecí tlama se roztáhla do obdoby lidského úsměvu. Pohladila jsem ho po čele a podrbala za ušima. Mou ruku olízl a mě to šíleně lechtalo.

„Fuj, Jacobe!“ okřikla jsem ho jako domácího mazlíčka, a to se mu očividně nelíbilo. Mírně na mě zavrčel a já se stáhla zpátky. Ruku jsem si přitiskla k trupu, aby mě za ni případně nemohl čapnout. Nevím, jestli jsem měla strach, ale lekla jsem se ho. Určitě by mi neublížil, ale tohle pro mě bylo nové.

Jedním drobným krůčkem se přiblížil ke mně se sklopenou hlavou. Kňučel a já si to vyložila jako omluvu. Když jsem ten kajícný zvuk spojila s očima, kterými mě prosil… Došla jsem opět k němu a začala ho hladit a drbat.

„Ale smrdíš,“ řekla jsem mu z legrace. Zavrtěl ocasem a svalil mě na zem. Předními prackami si stoupl obkročmo mých boků a začal mi olizovat obličej. Kočkovali jsme se spolu a hráli si jako dva největší blázni. Nám nevadilo, že se chováme jako děti. Nikdo nás neviděl.

„Odvolávááám!“ zaječela jsem, když mi začal oblizovat ucho. Vítězoslavně zavyl a mě přestal věznit v sevření jeho pracek. Vstala jsem a objala ho. Byl hrozně horký. Došlo mi, že venku je asi třicet stupňů nad nulou a on je tu v kožichu.

„Běž se… Tento… Transformovat,“ pobídla jsem ho a on zmizel za keřem. Čekala jsem, že se zase ozve lupnutí, ale místo toho se objevil Jacob jen v kraťasech.

„Jsem pěknej vlk, co?“ chválil se a současně si nandal tričko.

„No seš kuásňoučkej!“ zašišlala jsem na něj a upravila mu tričko. „Vypadáš jako utrženej z vodítka!“

„Tsss!“ zasyčel a mé další připomínky umlčel polibkem. Líbal mě vášnivě a chtivě. Zatínal mi prsty do boků a klouzal s nimi po mé siluetě. Několikrát mi přejel po zapínání od podprsenky a nejspíše doufal, že mi ji později rozepne.

Celá v rozpacích jsem se od něj odklonila a káravým pohledem mu dala najevo, že teď opravdu není vhodná chvíle. Tedy, ona vhodná chvíle byla, ale já se na to necítila. Jak dlouho jsme byli spolu? A mně teprve bude devět! Dobře, uznávám, že na věk se u mě hledět nemůže, ale nebyl ten správný čas. Tečka.

„Já vim, já vim,“ zakýval chápavě hlavou. Vzal mě za ruku a šli jsme. Kam? Nemám ponětí. Já měla oči jen pro něj. Jeho dlaň mě příjemně hřála. Hráli jsme si s prsty a různě je proplétaly.

Ani nevím, jak se to stalo, ale nějakým kouzlem jsme se dostali k nám před dům. Vytřeštila jsem oči. Já umím být nevnímavá.

„Víš, co je divný?“ optala jsem se ho.

„Pochlub se.“

„Že už spolu od začátku bydlíme. Ostatní se k sobě nastěhují tak po roce nebo dvou letech.“ Chvilku se na mě díval, jako bych se pomátla, ale potom se rozesmál.

„Moc přemejšlíš,“ zanaříkal.

„Neřekla bych, ale…“ Nenechal mě to doříct a políbil. „Dobře, už mlčim,“ řekla jsem, když se odklonil.

„Kterej dáme?“ zeptal se, když jsme už byli v obýváku před televizí. Jacob rachtal ve skříni, kde byly ještě před chvilkou úhledně seřazeny disky s filmy.

„Vyber to ty. Já stejně nejspíš usnu,“ odpověděla jsem mu a pohodlně se usadila.

„Tak jdi spát, jestli nechceš.“

„Nečil se. Chci, ale jsem ospalá. V noci jsem nemohla usnout.“ Nebo mě vzbudil tvůj bratr, co se mi vloupal do pokoje, řekla jsem si v duchu.

„Dobře,“ odpověděl. „Co Titanic?“

„Moc smutný.“

„Constantine?“

„V noci už tuplem neusnu.“

„Moulin Rouge?“

„Umře na tuberkulózu!“

„Pearl Harbor?“

„Znám nazpaměť.“

„Armageddon?“

„To je zajímavý! Ten film mám ráda z jedinýho prostýho důvodu! Willis se obětuje pro Aflecka. Jo, mám toho plešounka ráda,“ odpověděla jsem mu a zasmála se. Tenhle film měl Jacob hodně rád a já do něj ráda ryla.

Uraženě se otočil a začal se dál přehrabovat v krabičkách. Trvalo to jen chvilinku, až vítězoslavně vytáhl barevný obal s názvem filmu.

„Šifra mistra Leonarda? Co to je?“ zeptala jsem se ho, protože mi tenhle název nic neříkal.

„Dělej si ze mě srandu, že to neznáš!“

„No fakt ne!“

„Tak je výběr jasný,“ odsouhlasil Jacob a vložil disk do přehrávače. Sedl si vedle mě a objal mě.

„Je to aspoň dobrá komedie?“ zeptala jsem se. Jacob jen protočil oči. Raději jsem už mlčela a dívala se. Komedie to samozřejmě nebyla.

Tom Hanks… Moje srdce bilo v rytmu jeho jména. Nikdy jsem snad neviděla lepšího herce, než byl on. Budiž mu země lehká – vybavila jsem si článek z loňských novin:

Celý svět kinematografie pláče!

Hollywoodský herec T. Hanks odešel na věčnost. Včera v ranních hodinách jel známý herec svým autem do studia SPI Internacional, kde pracoval na novém filmu, který se měl dostat na promítací plátna kin na jaře roku 2015. Svou tvář propůjčil několika nezapomenutelným filmovým postavám, které se vryly do divákova povědomí. Kdo by neznal zaostalého Foresta Gumpa nebo umírajícího advokáta z filmu Philadelphie? Ostatní jeho kolegové truchlí nad obrovskou ztrátou skvělého herce, který mimo jiné obdržel několik Oskarů…

„Proč všichni skvělí lidi umírají?“ zeptala jsem se Jacoba.

„To kdybych věděl…“

Posledních deset minut filmu jsem probrečela. Já si nemohla pomoct, ale dostalo mě to.

„Líbilo?“ zeptal se Jacob, když začaly běžet konečné titulky. Utřela jsem si z tváře slzu.

„Krásný,“ odpověděla jsem mu. Nemohla jsem o něm říct nic jiného.

„A že ti tam ty vtipy ani nechyběly?“

„Ani v nejmenším,“ hlesla jsem.

„No nic. Je skoro půlnoc, jdu spát,“ pošeptal a protáhl se. Půlnoc? Tou dobou za mnou vždycky chodil Trevor! Trošku jsem znejistěla.

„Tak já jdu taky spát. Dobrou, Jakeu,“ rozloučila jsem se s ním a jen na tvář ho políbila. Pelášila jsem po schodech do svého pokoje. Jakeův nechápavý pohled mě pronásledoval, ale já na to nehleděla.

Otevřela jsem dveře a zahleděla se do tmy, jestli uvidím známou siluetu, ale nikde nikdo. Rozsvítila jsem, ale ani tak tam nikdo nebyl. Všimla jsem si jen malého lístečku přilepeného na okně. Musela jsem se zasmát. Byl jsem tu, Trevor.

Byl tu, ale já ne. Zamrzelo mě, že se sem plahočil zbůhdarma, ale co se dalo dělat? Zítra se navíc uvidíme.

Škola. Pocítila jsem nervozitu, když jsem si uvědomila, co se bude dít zítra. Neměla jsem ani tak strach z učení, ale spíše ze spolužáků. Tiše jsem doufala, že mě mezi sebe přijmou a já se začlením do kolektivu.

Zívnutí zastavilo všechny mé úvahy a já se uvelebila do své spací polohy. Během chvilky jsem usnula. Nezdál se mi sen, jen mi v hlavě běhaly poslední verše z filmu…

Pod dávným Roselinem se Svatý grál skrývá,

ostří a kalich klid její tam hlídá.

Kol díla mistrů, co čest vzdaly jí,

pod nebem hvězdným spánkem věčným spí.

(Pozn. aut.: Tom Hanks samozřejmě není mrtvý, vymyslela jsem si smyšlený článek! A ty verše? Při nich jsem jeden čas hrozně ráda usínala… :) ODKAZ)

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 23.: