Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 26.

14.11.2010 (18:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2418×

Těsně po páté hodině jsem uslyšela rachtání klíčů v zámku. Jacob! Šla jsem horlivě do předsíně a celá nedočkavá čekala. Když mě uviděl, usmál se a já přišla k němu blíž. Věnoval mi procítěný polibek.

„Chybělas mi,“ pošeptal mi do ucha a sevřel mě v náručí.

„Ty mně taky.“

„Jak ses měla?“ zeptal se s obličejem těsně u mého. Utápěla jsem se v jeho pohledu a na moment zmizely všechny starosti.

„Dobře, až na…“ zarazila jsem se. Až na jednoho upíra na chodbě.

„Až na co? Co se stalo?“ vyzvídal starostlivě a ochranitelsky se na mě díval.

„Ale, pak ti to povím.“ Ruku v ruce jsme šli k obývacímu pokoji.

„Co je s ní?“ zeptal se a ukázal na Leah. Seděla ležérně na křesle a v ruce jí visela poloprázdná lahev vodky. Spala nebo tak alespoň vypadala.

„Dozvěděla se dost špatnou novinku,“ odpověděla jsem mu neurčitě a sedla si na gauč. Objala jsem si kolena a položila na ně bradu. Před očima se mi promítalo vteřinu po vteřině dnešní odpoledne. Z koutku oka mi stekla slza. Nevím proč, ale cítila jsem v zádech závan minulosti.

„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně.

„Ehm… Ve škole jsem někoho potkala,“ řekla jsem mu neurčitě a sklopila zrak.

„Někoho? To se dalo čekat,“ odpověděl smutně a pohledem propichoval špičky bot.

„Dalo čekat?“ divila jsem se. Jak mohl tohle čekat? Amerika je obrovská a on čekal, že bude zrovinka tady?

„Jo. Jsi krásná holka a škola je plná kluků…“ Nenechala jsem ho to ani doříct. Leah se převalila a něco zamumlala.

„Nemyslím to takhle. Já potkala někoho, koho bys asi mohl znát.“

„Koho?“

„Zlzavu pijavičku!“ zaškytala Leah, ale díky ní jsem to nemusela říct já.

„A Trevora,“ dodala jsem, abych předešla budoucím nedorozuměním a měla to z krku. Jacob se na mě vyděšeně podíval a já kývla. Neřekl jediné slovo, jen se opřel o stěnu za sebou a snažil se ovládnout třes ve svých rukou. Na krku mu nabíhaly šlachy a já v obranném gestu ustoupila za pohovku. Bála jsem se ho. Jeho pohled byl zuřivý s nádechem nepříčetnosti.

Za chvíli se uklidnil a přestal třást. Otevřel oči a malátným krokem došel k Leah. Vzal si lahev. Na jeden zátah vypil zbytek a vrátil ji. Něco zamumlala a začala se s ní zase mazlit. Měla jsem o ně docela strach.

„Co ti řekl?“ zeptal se po dost dlouhé době jakoby nic. Lekla jsem se, málem jsem zapomněla, jak jeho hlas zní. Byl ale zlomený a chraptěl.

„Nic, jen mě oslovil jako Bellu,“ řekla jsem mu popravdě. Jeho myšlenky jsem do toho raději nepletla.

„A co ty na to?“ zeptal se a na jeho výrazu se podepsal alkohol. Vypadal dementně…

„Nic, utekla jsem,“ odpověděla jsem mu a rozbrečela se. Zavrávoral, ale nakonec si sedl vedle mě a schoval mě ve svém náručí. Slzy mi stékaly po tváři na jeho tričko, ale jemu to nevadilo. Zase jsem byla fňukna.

„Ššš, Elis, to bude v p-pohodě. O-odstěhujeme se a on nás n-ne-nenajde,“ utěšoval mě, ale mělo to spíše opačný účinek. Donutilo mě to přemýšlet o tom, co chci. Chci s ním mluvit? Chci, aby o mně věděl? Chci s ním snad žít? Na tyhle otázky jsem odpověď najít nemohla. Ale jediné jsem věděla. Nemůžu utéct. Já se musím překonat a alespoň s ním promluvit. Ať se tenkrát stalo cokoliv, má právo vědět, že jsem jeho dcera. A já mám zase právo ho znát.

„Ale… Já odsud nechci,“ vysoukala jsem ze sebe se vzlyky. Zarazil se a chvilku zkoumal můj výraz. Ujistil se, že to myslím vážně.

„C-co? Prosím?“ nechápal. Mluvil dost pomalu a zakoktával se.

„Já tu chci zůstat. Chci ho poznat,“ vysvětlila jsem mu. Nepřestával zírat.

„Ale… Ale on tvoji mámu nechal,“ hájil svůj postoj, až to nemělo daleko k agresi.

„Možná, ale to je dávno. Pochop mě. Připadám si jako poloviční.“

„Jsi p-poloviční – člověk a upír.“ Slovo upír pronesl se znatelným odporem. Neřešila jsem to, jen bych se s ním pohádala.

„Ale že neznám svou druhou půlku! Co když máme nějaký speciální schopnosti a já o nich nevím? A navíc… Chci ho jen poznat, ne se k němu hned nastěhovat nebo ho oslovovat tatínku,“ řekla jsem mu pomalu a procítěně. V obličeji se trochu zastyděl a přimknul mě neohrabaně blíž k sobě.

„Ale co když tě k němu nechci pustit?“ zeptal se a obočí stáhl do jedné linky. Chřípí se mu chvělo a vyzařoval z něj respekt. Jako by byl všechen alkohol pryč.

„Já tě o svolení nežádám,“ odpověděla jsem mu smířeně s tím, že budu naše sbližování držet pod pokličkou.

„Já s tim nesouhlasim! Nechci, abys za ním chodila, nebo s ním mluvila! Může ti ublížit! Lásko, já mám o tebe strach!“ křičel. Upřeně se díval do mých očí a tisknul mě v obranném gestu k sobě. Bál se o mne, to bylo zřejmé. Ale co mi z těch slov v mysli uvízlo, bylo oslovení, které použil. Lásko. Poprvé mi řekl nějak láskyplně. Dívala jsem se do jeho obličeje, který čekal na mou reakci.

„Řekni to ještě jednou,“ poprosila jsem ho udiveně.

„Mám o tebe strach?“

„To oslovení,“ upřesnila jsem to. Pochopil to a usmál se od ucha k uchu. Svým úsměvem mě ozářil.

„Lásko,“ pověděl, jako by krásnější slovo na světě neexistovalo. Nemohla jsem si pomoct. Jeho dokonalost mě bila do očí a do srdce. Políbila jsem ho na rty. Cítila jsem v něm hořkou pachuť vodky, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Polibek jsem si náramně užívala a hladila ho po zádech. On mi dlaněmi přejížděl po bocích a následně i po stehně.

Odklonil se a podíval na mě. Chtěl mě znovu políbit, ale jeho koordinace byla hodně nepřesná a nosem mi málem vypíchl oko. Zasmála jsem se a nasměrovala ke svým rtům, kam patří.

„Miláčku,“ zkusila jsem ho oslovit, když mé rty znovu opustil.

„Ano?“

„Neboj se o mě, já se o sebe postarám. On mi neublíží,“ škemrala jsem. Bylo jasné, že se o mě bát nepřestane. Alespoň jsem mohla mít jeho svolení k dalším krokům. Vlastně, potřebuju ho vůbec? Jsem víceméně dospělá…

„Ty prostě víš, že tvejm kukadlům nejde nic zakázat. Nelíbí se mi to, ale upírat ti to nemůžu. Dávej na sebe ale pozor, ano? Jsi to nejcennější, co mám!“ dával mi na vědomí a mě jeho slova hřála u srdce. Kupodivu se ani jednou nepřeřekl. Tiskl mě k sobě a já přijímala jeho teplo za své. Tulila jsem se k němu jako k plyšové hračce.

„Mimochodem, co v práci?“ zeptala jsem se ho a úplně zapomněla na Leah, která stále seděla-ležela na křesle.

„Fajn. Žádná jobovka… P-počkej, neříkalas něco o Trevorovi?“ Mráz mi přejel po zádech. Jen ať nezačne žárlit! Je to milé, že žárlí, ale už toho mám nějak plné zuby. Někdy je milý, až moc.

„Jo, dneska byl se mnou ve škole. A… Nemá cenu zapírat! Občas za mnou chodí – v noci,“ vyklopila jsem to rychle ze sebe.

„V noci? To jako…?“ Brada mu spadla a dřevo v jeho očích zuhelnatělo.

„Jo.“

„Tak proto‘s byla tak ospalá. Proč mi to nedošlo? Já ho přerazim! Až se mi ten debil dostane pod ruce!“ nadával z plna hrdla, až probudil naši dřímající vlčici.

„Coééé? Co žveš ty blbčéé?“ zahuhlala Leah, ale po chvíli se znova domem neslo její spokojené chrápání. Ona vážně nebyla zvyklá pít.

„Nech toho, Jakeu! Na tyhle žárlivý scény nejsem zvědavá! Je to milý, ale co je moc, to je moc. Kolikrát ti to mám vysvětlovat? Já mám tebe a nikoho jinýho nechci! Pochopíš to už, ty troubo jeden?“ řekla jsem mu a jeho horké tváře svírala ve svých dlaních.

„Ale k-kdyby cokoliv… Stejně se mi nelíbí, že jsi v tý škole sama. Trevor tě sám neochrání. Proti nim nemá šanci,“ uvažoval.

„Je jich víc?“ znejistěla jsem a brnělo mi v konečcích prstů. Já myslela, že tu je jen on!

„Ehm… Celá rodina,“ odpověděl mi. Bylo mi jasné, že kdyby v sobě neměl lihové sérum pravdy, nic by mi neřekl. Hodlala jsem toho využít.

„Cože? Rodina?“ zajíkala jsem se. Rodina.

„Já vůl! Jo, je jich víc. Bella mi o nich často vyprávěla i přes to, že jsem nechtěl. Jsou to nevlastní bráchové se sestrama a adoptivníma rodičema. Drží pospolu,“ vyprávěl mi. Měla jsem chuť znát všechno, ale já věděla, že Jacob to neví a budu se muset zeptat jeho.

„Páni!“ vydechla jsem očarovaně. Zlaté dveře se přede mnou pomalu odemykaly a já viděla ostré světlo, co z nich vycházelo. Světlo poznání a nových možností.

„Nedáme ji radši do postele?“ zeptal se sklesle a ukázal na doslova chrápající Leah. Snažil se vyhnout mým dalším otázkám ohledně nich.

„Odnes ji nahoru a já ji pak převlíknu,“ poprosila jsem ho a koukla na hodinky. Bylo něco po půl deváté večer a mně se klížily oči. Na dnešní den toho bylo až moc. Můj mozek stagnoval. Jestli jsme měli na další den nějaké domácí cvičení, tak jsem v háji. Už ho dodělávat nebudu.

Jacob odnesl Leah do postele a já ji vysvlékla. Vedle postele jsem jí položila lavorek, kdyby měla potřebu vyklopit obsah žaludku, a sklenici čisté vody. Vlasy jsem jí svázala do gumičky, aby si je jaksi nepozvracela.

„Díky,“ zvalo se za mnou za doprovodu objetí velkých paží. Hlavu si opřel o mé rameno a hladil mě po bříšku. Šimral mě.

„Já už jdu spát,“ kníkla jsem. Vážně jsem byla utahaná jako kotě.

„Můžu jít dneska s tebou?“ zeptal se šibalsky. Došlo mi, co má za lubem.

„Jestli mě chceš hlídat, tak si ušetři námahu,“ odsekla jsem.

„Přestaň se urážet!“ Zvýšil trochu hlas.

„Fajn!“

„Nechci tě hlídat, jen ti chci být nablízku,“ pošeptal mi do ucha a následně mě políbil.

„Tak dobře, jenom si dám sprchu a půjdu,“ odsouhlasila jsem trochu neochotně a namířila si to k sobě do pokoje pro věci. Pak jsem zaplula do koupelny, kde jsem si dala sprchu a umyla zuby. Vzala jsem si noční košili a šla zpátky do svého pokoje.

Vešla jsem a uviděla ho, jak leží v posteli a čeká na mě. V tu chvíli jsem si připadala žádaná. Poklepal na místo vedle sebe a já jeho ponuku poslechla. Lehla jsem si na místo vedle něj. Jeho paže se kolem mě omotaly a přitiskly k jeho hrudi.

„Jestli budeš chrápat, tak si tě podám!“ vyhrožovala jsem mu, ale dobře jsem věděla, že bych mu neřekla jediné křivé slůvko.

„Já se ztlumim,“ pošeptal mi. Zavřela jsem oči a chtěla se začít pokoušet o spánek, ale něco bylo špatně.

„A zhasínat bude kdo?“ upozornila jsem ho káravě a zasmála se. Zamručel něco ve smyslu, co komu udělal. Rezignovaně vstal a stiskl vypínač. V zápětí byl opět vedle mě a já se zachumlala do jeho náruče.

„Dobrou noc,“ zašeptal a políbil mě na krk. Zachvěla jsem se.

„Dobrou,“ odpověděla jsem mu a hlavou se opřela o jeho rameno. Vdechovala jsem jeho specifickou vůni, kterou nešlo nahradit, ani splést. Takhle by se mi líbilo usínat každou noc. Nikdy by se mi to neomrzelo.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 26.: