Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 10

26.06.2014 (22:00) • mmonik, TorencCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2868×

Sobota. Zdánlivě obyčejně normální den. Nic významného, nic zajímavého. Jednu výhodu tenhle den přeci jen má. A ne zanedbatelnou. Není škola, a já tak nemusím brzo vstávat.

„Bello?“ ozvalo se naléhavě domem. U srdce mě jemně píchlo, protože přesně takové šoky hned po ránu nemám ráda. Ale byly výjimky, které potvrzovaly pravidlo, které jsem dokonce vyžadovala. Jako třeba ty noci… Nad tou myšlenkou jsem se pousmála a přikryla hlavu polštářem.

„Bello,“ zopakoval matčin hlas, tentokrát už nebezpečně blízko. Stáhla jsem polštář z hlavy a podívala se matce přímo do očí. Tedy, pokud se pohled s přimhouřenýma očima v osm ráno počítal jako pohled. Pohodila jsem rukou na znamení, že ji vnímám, ale nechci mluvit.

„Jedem k babičce Swanové. Vážně nechceš jet taky?“ pronesla a čekala jakoukoliv odpověď. Marně. Líně jsem si přetáhla polštář znovu přes hlavu a otočila se zadkem k ní. To aby bezpečně chápala, že nemám v plánu absolutně nic.

„Renée, přijedeme pozdě!“ zařval otec na celý dům. Proč by se taky obtěžoval nechat spát zbytek domu, případně celou ulici, že?

„Fajn. Babička potřebuje s něčím pomoct, takže se tedy uvidíme až zítra k večeru. Obsloužit se umíš sama, tak se měj,“ špitla potichu a zavřela zlehka dveře. Skoro by se zdálo, že tu ještě před chvilku snad ani nikdo nebyl…

„Fajn, už nezaberu!“ praštila jsem do polštáře a nevrle si sedla na postel. Byla jsem opuchlá, zmuchlaná, rozlámaná a dost nevyspalá. Před domem jsem slyšela nastartovat tátovo auto a bylo mi jasný, že tohle bude ještě dlooouhý den…

Potácela jsem se po domě v teplácích a šíleně velké mikině. Teplé ponožky byly samozřejmostí. Neměla jsem náladu se česat, natož se na sebe dívat do zrcadla. Vlasy jsem si ledabyle stáhla do něčeho zvláštního, co připomínalo culík.

Z kuchyně jsem si donesla velký hrnek horkého čaje a sesunula se na sedačku. Otráveně jsem se dívala po obýváku. Po chvilce jsem zbrkle sáhla po časopisu. Listovala jsem bezmyšlenkovitě stránkami, ale nic zajímavého tam nebylo, a tak vzápětí letěl zpět na stůl. Rukou jsem zašmátrala a prsty zavadila o ovladač na televizi. Mírně jsem se natáhla a uchopila ho. Problikávala jsem jeden kanál za druhým a jen se šklebila, protože ani v té bedně nic nedávali. Nechápala jsem to… Proč byla taková nuda? Nikdy dřív jsem se nenudila. Vždycky bylo co dělat, vždycky byl někdo, s kým se dalo něco dělat. Přesně po takovýchto chvilkách jsem kdysi toužila… Co bych dala byť jen za jedno jediné dopoledne sama pro sebe? Všechno… Teď jsem tu seděla a nebyla schopná vymyslet, co se sebou.

Nohy zkřížené pod sebou, to mě bolela záda, natažená přes sedačku, ne, to bych potřebovala něco pod hlavu, sedět jen tak, jak se patří, ne, to mě nebavilo a nevěděla jsem, co s nohama. Vztekle jsem vylítla do sedu a začala mlátit do sedačky a její výplně, abych si ji nějak uzpůsobila, když vtom jsem uslyšela zabouchání na dveře.

Na nic jsem nečekala a vyběhla ke vchodovým dveřím. Bezmyšlenkovitě jsem vzala za dveře a otevřela.

„A-hoj,“ vykoktal Jacob ze sebe a s doširoka otevřenýma očima prolítnul mou dnešní vizáž. Povytáhl obočí a neuniklo mu tiché uchechtnutí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a jakoby nic lehce přivřela dveře, aby mě alespoň zčásti zakryly.

„Tak jsem tu,“ zahlásil žertovně, když se vzpamatoval. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. „No, na to auto.“ Stále jsem nechápala. „Ta pneumatika, Bello,“ pousmál se. Ukázal své bílé perfektně řádkované zuby a zase je hned choval.

„Jo,“ vyštěkla jsem. „A jo,“ zopakovala jsem a plácla se u toho do čela, když mi to došlo. „Nářadí je v garáži. A já, já hned přijdu, jen na sebe něco hodím. Něco míň… víš co…“ pousmála jsem se a pak jen pohodila rukou. Jacob zamířil pro věci do garáže a já vyběhla do svého pokoje. Tam jsem sáhla po kartáči a učesala si vlasy, které jsem stejně hned potom stáhla do culíku, teď jen upraveného. Natáhla jsem na sebe kalhoty a sáhla pro bundu místo té vytahané mikiny. Ani teď to nebylo na přehlídkové molo, ale lepší něco než nic.

Kromě výměny kola, u které jsme se dost nasmáli a pobavili, se mi rovnou mrknul i na auto celkově. Tam už to bylo horší… Koukal do kapoty, lezl pod auto a to už se tolik smát nešlo.

„Bello?“ volal na mě zpod auta. Dřepla jsem si na bobek a naslouchala. „Tady je to nějaké povolené. Podej mi, prosím tě, kombinačky,“ natáhl ruku a čekal, až mu to do ní vložím. Byla jsem pasovaná na vrchního podavače. Důležitá práce…

Když jsem tak učinila, po chvilce vykoukla část jeho hlavy s nepřehlédnutelným úsměvem od ucha k uchu.

„Co?“ chtěla jsem vědět, co ho tak pobavilo.

„Tohle je šroubovák. Kombinačky, to jsou takové dvě pacičky proti sobě,“ smál se a prsty naznačil, jak jsou ty pacičky protilehlé.

„No jo, no jo,“ plácla jsem ho do nohy, aby se mi přestal smát. Jenže to ho rozesmálo ještě víc. Než jsem si dřepla k brašně s nářadím, měla jsem nutkání ohlídnout se. Měla jsem přesně ten pocit, kdy vás někdo propaluje pohledem z dálky. To nutkání ohlídnout se a ujistit se, že jsme sami. Nic podezřelého jsem ale neviděla, a tak jsem se naklonila do té brašny a začala hledat protilehlé pacičky, co jdou k sobě a cvakaj přesně tak, jak to prsty naznačil Jake…

…

„Jampadampam,“ pozpěvovala jsem si pro sebe a dívala se místo na cestu spíš na krajinu kolem sebe. Měla jsem neskutečné nutkání projet můj náklaďáček, abych zjistila, jestli ho Jacob dobře opravil. Neměla jsem pochybovat, motor předl jako kočka. Bubnovala jsem prsty do volantu a přemýšlela, že bych se rovnou mohla zastavit ve městě. Podívat se do obchodu. Přece jen jsem potřebovala nějaké drobnosti, a tak jsem neváhala a vyjela. Kola byla naprosto tichá. Motor byl svým způsobem tichý a já si mohla užívat svého autíčka, jenž bylo znovu přivedeno k životu. Byla to naprostá paráda nemuset být na nikom závislá.

Netrvalo moc dlouho a já zajížděla rovnou na parkoviště. Byla sobota. Sobota odpoledne a mně bylo jasné, že tu bude hodně lidí. Vlastně jsem měla nehorázné štěstí, že přede mnou odjíždělo auto. Jinak bych se totiž mohla jen otočit a vyjet zase k domovu. Bylo celkem pěkné odpoledne, a tak jsem se courala ulicemi a koukala do různých výloh s různými cetkami. Občas jsem skočila dovnitř a hned pokračovala dál.

Výloha u knihkupectví mi už od malička zabrala vždycky nejvíc času. Většinou mi stačilo pár minut a byla jsem venku, ale tenhle obchod jsem měla ráda. A proto ani dnešek nebyl výjimkou. Netrvalo moc dlouho a já brala za kliku a vcházela dovnitř. Milovala jsem tu vůni nových, ale i starších knih. Všechny krásně srovnané, rozřazené. A ty obálky! Ty jejich obálky, které by vám měly malinko poodhalit něco málo z děje nebo o obsahu z knihy, ale zase ne tak moc, aby toho neprozradily mnoho. Procházela jsem jednotlivá oddělení a rukou občas prstem přejela po několika knížkách. Byl to zlozvyk, který mě nejspíš nikdy neměl opustit. Tentokrát jsem projela rukou celou řadu, až mi zůstala na té jediné knížce, kterou jsem očima vyhledala. Prohlížela jsem si a listovala v ní. Na chvilku jsem se do ní ponořila natolik, že mě probrala až hlasitá rána v uličce za mnou. Polekaně jsem nadskočila a rychle se otočila za tím zvukem. Na zemi jsem viděla ležet spadlou knížku, ale nikde nikdo nebyl…

Po chvilce okounění kolem jsem se vrátila zpět k té knížce a znova se začetla. Na knížkách jsem milovala právě to, jak vás vytáhnou z reality a přenesou vás aspoň na chvilku do úplně jiného světa. Žila jsem jiný život, byla jsem byť jen na chvilku někdo úplně jiný. Cítit, myslet, jednat a uvažovat jako někdo jiný.

„Ahoj Bello…“ Trhla jsem sebou při zaslechnutí svého jména. Ten hlas byl známý. Až moc známý.

„Ahoj Denny,“ pozdravila jsem ho. Stál kousek ode mě. V ruce držel tu novou knížku od Jefferyho Deavera. „Máš dobrý vkus,“ usmála jsem se a očima poukázala na knížku v jeho ruce. Usmál se a sklopil k ní zrak.

„Jo. No, kdysi mi ho jeden dobrý přítel doporučil. A víš co? Měl pravdu…“ pousmál se a opět se na mě podíval. Ten dobrý přítel jsem byla já. Je to už hodně dlouho, co mě Denny s Tommym nachytali pozdě v noci, jak místo toho, abych spala, jsem si potají četla jeho úplně první knížku. Byla jsem z ní tak nadšená, že jsem ji Dennymu skoro celou převyprávěla. Tommy usnul hned po první kapitole. Kdežto Denny ne. Ten mě vydržel poslouchat hodiny a hodiny. Mluvili jsme o ní tehdy skoro až do rána. Slíbil, že si od něj něco taky určitě přečte. A ten slib evidentně dodržel.

„Ale koukám, že ty jsi přešla z detektivek na... Co to je?“ vzal knížku, co jsem měla v ruce, a podíval se na obal. „Sci-fi?“ ptal se zvědavě.

„Ne tak docela,“ pousmála jsem se a vzala si ji od něj zpět. „Ale odehrává se to v budoucnosti, to jo,“ odkývala jsem mu.

„Co ta náhlá změna?“ zajímal se. Líně se opřel o regály vlevo od nás.

„Prostě jsem potřebovala změnu. Je fajn se občas ponořit do jiného světa,“ vysvětlila jsem a doufala, že pochopil. Že chápal situaci, ve které jsem byla. Smrt bylo něco, co v mém životě bylo až moc živé. Detektivky už nadále nebyly můj šálek kávy.

„Chápu. A máš pravdu, občas není na škodu změnit obor,“ podíval se dolů, jako by hledal něco na zemi. Ani jsem nevěděla, proč jsem o Dennym původně pochybovala. Měla jsem přece vědět, že on to chápal. On to věděl. Moc dobře věděl, co prožívám. Byl to Tommyho nejlepší přítel. Byl to i můj přítel. Zastyděla jsem se. Styděla jsem se za to, že jsem pochybovala. Styděla jsem se za to, že lidi, kterým na mně byť jen trochu záleželo, jsem odstavila na druhou kolej. Styděla jsem se za to, jak jsem se poslední měsíce chovala. Až teď jsem si uvědomila, jak nespravedlivá jsem k lidem okolo mě. Tohle nebylo správné a já si bolestně začínala uvědomovat tu tíhu mých činů, které jsem způsobila. Dívala jsem se na člověka, který stál přede mnou, a jeho tvář mi byla tolik blízká. Znala jsem ho celý život. Jak jsem mohla dovolit, aby se mi tolik vzdálil? Proč to dovolil on?

„Teď nemluvíš jen o knížce, že?“ zeptala jsem se jemným, rozvážným hlasem. Roky společného přátelství a to, že dotyčného znáte tak moc dobře, jako já znala své nejlepší přátele, jakým byl Denny a Jessica, ani odloučení jakkoliv dlouhé, nikdy nesmaže čas strávený společně. Vždycky je budete znát. Vždycky budete vědět, co si myslí nebo jaký mají názor. A proto, když Dennyho pohled odplul od mých očí, jeho ruka byla ledabyle v bok a ta vráska na čela, která se objevila vždy, když ho něco trápilo, mi bylo jasným signálem, že se s ním něco dělo. Ještě před pár týdny by mi to bylo fuk. Byla jsem si jistá, že bych tyhle všechny znaky přehlédla. Dokonce jsem tušila, že bych beze slova odešla a dál se s ním nebavila. Ale dnes ne. Dnes jsem tu stála a vnímala všechny signály, že bylo něco jinak.

Nedůvěřivě ke mně zvedl pohled. Možná čekal, že si nevšimnu. Možná si myslel, že ho opět od sebe odeženu. Ostatně jako vždycky. Nebo prostě jen nevěřil, že mi na něm stále záleží. Bylo na čase, abych s tím přestala. Bylo na čase, abych začala jít dál, ať už mě život měl zavést kamkoliv. Neměla jsem vůli skoncovat to a jít za svým bratrem. Tolikrát jsem měla možnost, no, nikdy jsem to neudělala. Tak mi nezbývalo, než jít dál. Spolu s mým bratrem v srdci, kde bude navždy jeho místo.

„Tak co se děje, Denny?“ vybídla jsem ho.

„Vážně to chceš vědět?“ zeptal se a z jeho tónu hlasu mi bylo jasné, že to nebude jen tak něco obyčejného.

„Povídej,“ ujistila jsem ho a založila knížku zpět do police s tím, že se pro ni zastavím příště.

„Ale je to na dýl. Tak co kdybych tě pozval třeba na … hm,“ zamyslel se, „zmrzlinu?“ řekl nakonec a oba jsme se pousmáli. Nejspíš nám oběma přišlo na mysl naše úplně, ale úplně první setkání…

***

„A mami, koupíme zmrzlinku taky Dennymu?“ ptal se poněkolikáté Tommy. Já jsem se držela mamky za ruku a poskakovala si v rytmu té písničky, co jsem si potichu zpívala.

„Jasně že jo. Proč by ne,“ odpověděla mamka mile. Nikdy na nás nekřičela. Byla na nás strašně hodná. Ale tahle její odpověď se mi nelíbila. Zase tu bylo to jméno. Denny. Tommyho kamarád ze školky. Když byl na pořadu dne Denny, já jsem pro Tommyho neexistovala. Nikdy nedovolil, abych si s nimi šla hrát. Nikdy si mě na hřišti nevšímali. Ani jeden. Když si jel Tommy k Dennymu domů hrát, nikdy jsem nesměla jet s ním. Dnes se to mělo změnit, ale to jsem v té chvíli ještě vědět nemohla…

Zamračila jsem se a po oku se podívala na Tommyho, který šel vedle mamky na druhé straně. Když jsem viděla, že je čistý vzduch, protože Tommy nejspíš přemýšlel, jakou zmrzku si dá, zatahala jsem mamku za ruku. Ta nejprve nereagovala, tak jsem zatahala ještě víc. Tázavě ke mně shlédla a lehce nakrčila čelo.

„Já dnes nechci jít na hřiště,“ zašeptala jsem, aby to Tommy náhodou neslyšel. Chtěla jsem jít domů a dohrát tu hru, co jsme měli s Tommym rozehranou. Mamka se na mě jen mile usmála. Věděla snad, proč jsem tam jít nechtěla?

„Ale no tak, zlatíčko, určitě tam bude Jessica a můžete se spolu pohoupat, nebo jít na klouzačku. Bude to fajn, uvidíš,“ řekla tlumeným hlasem a jemně mě pohladila po vlasech. Zamračila jsem se. Nechtěla jsem si hrát s Jessicou. Ne dnes. Ne teď. Chtěla jsem, aby mě měl Tommy radši než Dennyho…

Když jsme si všichni koupili zmrzlinu, ten den i jednu navíc pro jednoho malého vetřelce, naše kroky zamířily téměř okamžitě na hřiště. Už když jsme docházeli, z dálky jsem toho protivu viděla. Stejně tak, jako mávající Jessicu mým směrem. Pustila jsem mamku a teď už volnou rukou jí zamávala nazpátek.

„Mami, támhle je Denny!“ zahulákal Tommy a už se rozebíhal za svým kamarádem. Dívala jsem se, jak utíkal, v každé ruce jednu zmrzlinu. Svým způsobem jsem si přála, aby se Tommy natáhl i s oběma zmrzlinami. Nejlépe přesně na Dennyho. Ano, až tak jsem ho neměla ráda. Bral mi bratra a kamaráda. Ani se na mě neotočil, ani mě nepozdravil. Naštvalo mě to, a tak jsem na nic nečekala a rozeběhla se za ním. Věděla jsem, že mě nejspíš čekalo jen jeho odmítnutí, nebo dokonce poslání za mými kamarádkami, ale i tak mi to za to stálo.

Viděla jsem Tommyho, jak podával zmrzlinu svému kamarádovi. Ještě víc jsem zrychlila, abych tam u nich už byla. Když vtom mi podklouzla noha a já cítila, jak letím kupředu. Rukou jsem zašmátrala před sebou a v poslední chvíli jsem se chytila Tommyho zad a vybrala tak svůj ošklivý pád. Když jsem se z toho šoku vzpamatovala, zjistila jsem, že místo zmrzliny v kornoutku držím jen popraskanou a napůl polorozpadlou oplatku. Musela jsem ji svou dlaní rozmáčknout, jak jsem padala… Můj pohled padnul na kopeček zmrzliny, který se začínal krásně rozpouštět po zemi. Chtělo se mi plakat. A nevěděla jsem v té chvíli, jestli víc z toho, že jsem upustila zmrzlinu, nebo z toho šoku, že jsem se mohla přede všemi rozplácnout jak žába, nebo faktu, že Tommy se na mě otočil a ošklivě se mračil.

„Co blbneš! Proč utíkáš tak rychle! Mohla jsi spadnout!“ vynadal mi jako dospělák. Oči se mi zalily slzami a já se snažila nerozbrečet. Ne před ním, ne před jeho kamarádem. Ne teď a tady.

„Kdo to je?“ zeptal se Denny a já se na něj podívala. Jeho vlasy hrály všemi barvami a leskly se proti sluníčku, které dnes velmi hřálo. A jeho oči měly stejnou barvu jako zmrzlina, kterou dostal od Tommyho. Čokoládovou. Přesně jako ty moje. Uslzeně jsem se na něj podívala a svraštila obočí k sobě.

„To je moje ségra,“ řekl Tommy a nebylo v tom kousek studu. Naopak. Řekl to hrdě, jako by se mnou mohl chlubit. Jako by byl rád, že mě má. Usmála jsem se a protřela si oči. Nechtěla jsem natahovat a dělat mu ostudu. Ne teď, když řekl, že jsem jeho ségra.

„Tak nefňukej a vezmi si moji,“ řekl Denny a natáhl ke mně ruku se svojí zmrzlinou. Překvapěně jsem na něj civěla.

„No, tak si ji vezmi, Bells, a pojď, já tě pohoupu. A né že to hned půjdeš říct mámě! Jasný?“ rozkázal Tommy. Vzala jsem si zmrzlinu od Dennyho a hned se podívala na Tommyho. Nikdy jsem přece rodičům nežalovala a bylo víc než jasný, že ani nikdy nebudu.

„Ne, Tommy, nikdy,“ přísahala jsem a lízla si té výborné zmrzlinky. Tommy mě šťouchal do zad, až jsme došli k houpačkám a já si na jednu sedla. Stoupl si za mě a zhoupl mě. Jednou rukou jsem lízala zmrzlinu a tou druhou se držela. Když jsem byla dostatečně vysoko, usmála jsem se, protože jsem věděla, že mě má radši než kohokoliv jiného…

***

Seděli jsme na lavičce v městském parku a oba jedli zmrzlinu. Celou dobu mi Denny vyprávěl o tom, že tým už není bez Tommyho, co býval. Ani on už nebyl stejný. Říkal, že Tommy byl srdcem týmu a to teď vyhaslo. Dokonce se zmínil o tom, že by všeho nejraději nechal. To jsem ale nemohla dovolit. Byl to můj kamarád. Byl jako můj bratr. Dobře jsem věděla, co pro něj i Tommyho tým znamenal. A nejen tým. Baseball. Byl pro ně celým světem. Odjakživa se vše točilo kolem toho. Nic jiného pro ně nemělo význam nebo smysl. Tohle ano. I jako děti jsme chodili na školní hřiště a hráli. I mě brávali s sebou. Bývávala jsem v tom dobrá. Na holku…

„Slib mi, že o tom budeš ještě přemýšlet. Prostě, jak jsem ti řekla, vím, že bys toho později litoval a tým tě potřebuje, Denny,“ nalívala jsem mu optimismus, který se bral, ani jsem nevěděla odkud.

„Přijdeš na zápas?“ chtěl vědět. Podívala jsem se na něj a nechtěla zabít tu naději, kterou jsem v jeho tváři zahlédla. Vtom jsem nedaleko od nás zaslechla prasknutí větvičky. Jako by někdo chodil velmi opatrně okolo. Podívala jsem se nervózně za sebe a pak se rozhlédla i okolo. Nikdo nikde nebyl. Ošila jsem se a pak se znovu posadila rovně. Nesnášela jsem ty pocity, že mě někdo sleduje. Neustále jsem si opakovala, že to je vše jen v mé mysli. Že si to jen má bujná mysl vybájila.

„Bello, moc bych tě tam chtěl… Prosím, přijď,“ přisedl si blíž. Podívala jsem se na něj a přemýšlela. Dívala jsem se do jeho tváře bez jediného mrknutí. Pootevřela jsem pusu s tím, že mu vysvětlím, že tam nemůžu jít. Že to nezvládnu. Sedět tam a dívat se na hřiště, když jsem věděla, že Tommy tam nebude. S pohledem do jeho očí jsem svou pusu zase zavřela.

„Dobře. Přijdu,“ souhlasila jsem a divila se sama sobě, že jsem v té chvíli nelitovala, že jsem to řekla. Naopak. Jako by ze mě spadl velký kámen.

„Dobře,“ usmál se a zase se vrátil ke své zmrzlině.

„Mimochodem, co mělo znamenat to včerejší představení s Cullenem nejmladším?“ zeptal se pobaveně. Ale jeho výraz říkal, že tolik ho to zase nepobavilo. Byla otázka času, kdy ke mně měl dolehnout jeho hněv.

„Naštval mě,“ přiznala jsem a zatvrzele se věnovala své zmrzlině.

„Nemusím ti říkat, co by ti na tohle řekl Tommy, Bello, že ne?“ zašeptal, tentokrát už vážně. Nejspíš nevěděl, jestli je v pořádku říkat takové věty. Zmiňovat ho v takovém kontextu. A nejspíš by mi to ještě nedávno vadilo. Ale dnes ne. Dokonce jsem si živě dokázala představit, co by mi Tommy asi tak řekl.

„Myslím, že by mi pěkně vynadal a nejspíš by si nebral servítky. Nesnášel, když jsem se s někým z Cullenových bavila,“ hořce jsem se pousmála.

„Tak především by Tommy nikdy nedovolil, aby k takové situaci došlo… Abys musela Cullenovi někdy něco říkat.“ Měl pravdu. Tommy by ze včerejška vyletěl z kůže. „A mrzí mě, že jsem tam včera nebyl,“ podotkl a já se na něj podívala.

„Umím se o sebe postarat, Denny,“ ujistila jsem ho.

„Já vím, jen –“

„Žádné jen! Vím, co jsi chtěl říct. Ale tak to není, Denny. Ty za mě žádnou zodpovědnost neneseš. Ani Tommy ji nikdy neměl. To všechno byla jen ta jeho přehnaná starostlivost o mě,“ odsekla jsem. Bylo to tak. Svého bratra jsem bezpodmínečně zbožňovala. Ale stejně tak on bezpodmínečně zbožňoval mě. Jenže jeho zbožňování často hraničilo s přehnanou starostlivostí. Někdy až takovou, že ode mě odháněl lidi, které já odehnat nechtěla.

„Bello, bylas jeho mladší sestra. Nesnesl pomyšlení, že by se ti něco stalo,“ řekl tiše. Věděla jsem, že měl pravdu. Věděla jsem to líp než kdokoliv jiný.

„Já vím. A to platilo i obráceně. Jen Tommy byl… prostě Tommy… Někdy to bylo už moc i na mě.“

„Já vím. Občas ho bylo všude plno, viď?“ pousmál se.

„Ano,“ zasmála jsem se a vzpomněla si na ten den, kdy mi řekl, že vždycky to budeme jen my dva. Nedodržel to. Protože teď jsem to byla už jen já.

„Ale co jsem slyšel, tak jsi mu to nandala,“ uchechtl se. V ten moment se mi vybavil náš včerejší incident s Cullenem nejmladším.

...

„Říká se s dovolením, jestli tě to doma nenaučili,“ vyplivla jsem jedovatě. Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo. Možná jsme to měli v krvi, možná mě štval ten jeho postoj neohroženého, možná mi vadilo, jak se ke mně právě zachoval… V té chvíli se rozhostilo v jídelně ticho. Fronta na jídlo před námi se celá otočila. Cullen se zastavil a s povytaženým obočím se na mě podíval.

„Co jsi to říkala?“ zeptal se a já si dobře uvědomovala, že jsem se dostala do křížku s Cullenem. Právě teď. A nebylo to poprvé, kdy taková situace v rodině Swanů nastala. A nespíš ani poslední…

„Že se říká s dovolením. Jsme lidi, ne dobytek, aby ses k nám tak choval! Jestli si myslíš, že jsi něco víc, jen protože máš trapné kontaktní čočky, vlasy neupravené a rozházené do všech stran a nos tak vysoko, že si nevidíš pod nohy, tak nejsi, drahouši. Vlastně jsi stejně obyčejný jako my všichni ostatní,“ vyletělo ze mě rychlostí blesku. Jednou nohou jsem se před něj postavila a zatarasila mu tak cestu, kterou jsem mu původně uvolnila. Vyděšeně a pohoršeně se na mě díval. Nejspíš přemýšlel, co mi na to má říct. A v té chvíli jsem si rychle vzpomněla na to pravdivé rčení, že nejlepší obrana je útok.

„Takže si s dovolením najdi jinou cestu, kudy projdeš, protože tudy ne,“ zaútočila jsem okamžitě. Za celou tu dobu nemrkl. Ale já taky ne. Ani mě to nenapadlo. Tvrdě jsme se dívali jeden na druhého a čekali, co bude dál.

„Fajn,“ řekl a popošel kousek přede mě, kde mu nějaký kluk udělal místo, aby mohl projít. Po dvou krocích se na mě otočil. Jeho oči byly děsivě černé a jeho rty semknuté v tvrdé a pevné lince, pak se rozpojily a vypadlo z něho něco, co jsem ani v nejhorším snu nečekala a co mě absolutně zkompromitovalo…

„Ta moje mikina ti nesmírně sluší, Bello,“ zaznělo sladce z jeho jinak protivných, pěkně tvarovaných rtů. Otevřela jsem pusu a zalapala po dechu. Jeden koutek úst se mu zvedl výš než ten druhý, když se usmál.

„Díky,“ hlesla jsem jako by nic. A podívala se před sebe, kde se znova začala formovat fronta na jídlo a snažila se potlačit to nutkání všechny okřiknout, když to jídelnou šumělo o sto šest. Všichni nejspíš řešili, kde jsem k té mikině přišla. Na protest jsem sáhla na zip a zapnula si ji až ke krku a znova nasála její vůni.

...

„No, to bych teda neřekla,“ poposedla jsem si a nervózně zkřížila jednu nohu přes druhou.

„Jen buď, prosím, opatrná. Cullenovi nejsou… Však víš… Jsou prostě jiní.“ Dojedl zmrzlinu a utřel si pusu.

„Já vím. Neboj, budu se od nich držet stranou,“ řekla jsem, ale v duchu věděla, že od nejmladšího Cullena to teda nebude nejsnazší úkol… Po chvilce Denny opět ticho mezi námi prolomil. Tentokrát něčím daleko vážnějším.

„To stipendium na Floridě nabídli mně, když teď Tommy… Když to nemůže vzít Tommy,“ řekl smutně. Neměl z toho ani trochu radost. Dokonce bych řekla, že se cítil zahanbeně. Zamrazilo mě po celém těle. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Zavřela jsem oči a křečovitě tiskla víčka k sobě. Po chvilce jsem se hluboce nadechla.

„Měl bys to vzít. Bez výčitek. Tommy by to tak chtěl. A hlavně, jsi dobrej, Denny. Vím to. Zvládneš to.“ Podíval se na mě a já na něj. Jednou rukou mi odhrnul pramen vlasů, ale ruku hned nespustil. Držel ji na mé tváři a díval se mi do očí tak hluboko jako už dlouho ne.

„Zkusíš přijímačky na Floridu za mnou?“ Hrklo ve mně. Tohle bylo celé špatně. Měl to být Tommy a já, ne Denny a já. Florida měla být naše. Už jsem mu chtěla říct, že se zbláznil. Že neopustím rodinu a tohle město. Že půjdu na výšku tady v Seattlu. Aby se našim alespoň něco splnilo. Ale v tom momentu řekl Denny něco, co mi zaznělo v uších jako ozvěna.

„Bello, ty potřebuješ nový začátek. A já ti ho dám. Začneme spolu znova. Na Floridě. Postarám se o tebe. Počkám tam na tebe. Zasloužíš si novou šanci.“ Ta slova bodala jako ostrý nůž a zároveň hladila mou duši. Bylo strašně těžké se v sobě samotné vyznat. Němě jsem se na něj dívala a v duchu si opakovala jeho slova. Vzpomněla jsem si na den, kdy mi Tommy říkal, že člověk taky musí myslet na sebe. Ne jen dělat, co od něj ostatní očekávají. A on byl toho jasným důkazem. Měl snad pravdu? Měla jsem odejít a začít někde znova?

„Já… Musím jít. Musím už jít,“ zvedla jsem se a zamířila směrem k parkovišti.

„Bello! Bello!“ volal na mě, ale já nezpomalila, ani se neotočila. Dostihl mě.

„Doprovodím tě,“ řekl a v tichosti šel se mnou k mému autu.

Moc děkujeme za vaše komenty! Strašně nás potěšily, což doufám, vidítě i na dnešní kapitole. Dost jsme se na ní vyřádily a doufáme, že jste si ji užily stejně tak jako my! :-)

Co si o ní myslíte vy? Jak myslíte, že celý příběh skončí? Měla by Bella odjet za Dennym a začít někde úplně znova?

V další kapitole se tvář neznámeho ještě neodhalí, ale za to vám slibuji, že tentokrát nebude nežný a Bella skončí někde, kde by to nikdo nečekal. :-)

Váš Mmoník a TorencCullen

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), TorencCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 10: